Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ve zbývající části, ve které se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky [částka], kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši [částka], kapitalizovaného úroku ve výši [částka], úroku z prodlení v zákonné výši z částky 14 789,25 od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 8 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] nedoplatek soudního poplatku za podanou žalobu ve výši [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaný se společností [právnická osoba]., IČO: [IČO], [adresa] (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) uzavřel úvěrovou smlouvu, a to dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota] na poskytnutí finančních prostředků ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok v pevné výši, jakož i paušální cenu za plnění a za služby související s poskytnutím úvěru. Žalovaný však ve všech případech nehradil splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smluv. Pohledávka za žalovaným vyplývající ze smlouvy byla ze strany právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni postoupena se všemi právy s ní spojenými, včetně práva ze smluvní pokuty, a to s účinností ke dni [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě dlužné částky, ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena a žalobkyně je tak nucena domáhat se splnění svého nároku prostřednictvím soudu.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud při rozhodování vycházel z tvrzení žalobkyně a z důkazů, které označila k prokázání svých tvrzení. Jelikož se žádný z účastníků k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil, soud postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a § 101 odst. 4 o. s. ř. ústní jednání ve věci nenařídil, neboť má za to, že věc bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů.
4. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:
5. Žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], ve které je zakotvena povinnost právního předchůdce žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši [částka], a povinnost žalovaného mu úvěr splatit spolu s úrokem [částka], poplatkem [částka] za zpracování úvěru, poplatkem [částka] za vyhodnocení úvěru, a s inkasním poplatkem ve výši [částka], to vše formou 14 měsíčních splátek ve výši [částka], přičemž poslední splátku byl žalovaný povinen uhradit nejpozději do [datum]. Pevná úroková sazba činila 8 % a roční procentní sazba nákladů 272,44 %. Smlouva obsahuje i ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % z dlužné částky, nejvýše však [částka], pro případ prodlení žalovaného s placením jakékoliv splátky (smlouva o úvěru).
6. Žalovaný na smlouvu plnil právnímu předchůdci žalobkyně celkem [částka] (historie transakcí).
7. Právní předchůdce žalobkyně postoupil na žalobkyni pohledávku plynoucí ze smlouvy o úvěru, což bylo žalovanému oznámeno (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], oznámení o postoupení pohledávky).
8. Žalobkyně žalovaného dne [datum] vyzvala k uhrazení pohledávky plynoucí ze smlouvy (předžalobní výzva ze dne [datum] a podací lístek)
9. Po zhodnocení všech předložených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části.
10. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav hodnotil podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), kdy smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
13. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Závazek žalovaného byl smlouvou koncipován tak, že právnímu předchůdci žalobce zaplatí půjčenou jistinu, dále úrok ve výši [částka], poplatek za poskytnutí úvěru ve výši [částka], náklady na vyhodnocení úvěru ve výši [částka] a inkasní poplatek ve výši [částka], celkem [částka]. Tyto další poplatky a činnosti, tedy poskytnutí úvěru, vyhodnocení úvěru a inkasování zahrnují zcela běžnou převážně administrativní činnost nutně související s každým úvěrem či zápůjčkou, kterou musí běžně vykonávat každý poskytovatel zápůjčky či úvěru. Činnosti výše uvedené svou povahou či náročností nijak nevybočují z běžných činností souvisejících s poskytováním finančních prostředků a soud má proto za to, že ani jejich vyčíslení neodpovídá skutečným nákladům, které musí věřitel v této souvislosti vynaložit. Za této situace pak soud uzavřel, že uvedené poplatky je dle jejich povahy třeba hodnotit jako úplatu za půjčení peněz, což je definice smluvního úroku. Lze tedy konstatovat, že svou podstatou představují požadované poplatky kapitalizovaný úrok. Tento závěr podporuje i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne [datum] sp.zn. [spisová značka].
15. Právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvy o úvěru, ve kterých byl sjednán úrok ve výši 85,92 % ročně (ve vztahu k půjčené jistině úvěru), přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR v době poskytnutí úvěrů žalovanému nejvýše 9,50 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou mezí smluvního úroku v obdobných případech je dvoj až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).
16. V posuzované věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 73,65 % ročně. Výše takového úroku přesahuje výše zmíněnou maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy více než sedmkrát. Podle smlouvy č. [hodnota] měl žalovaný vrátit částku [částka], oproti půjčeným finančním prostředkům ve výši [částka]. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalovanému vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], když výše úroků podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejího sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvy se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje v podstatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 199/11. Na věci nic nemění ani skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka]).
17. Soud tak dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (viz např. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne [datum], ve věci C-377/14, Radlingerovi ca [právnická osoba]. či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. [spisová značka]). Právě s ohledem na vzájemnou provázanost veškerých smluvních ujednání se v projednávaném případě nemůže jednat ani o částečnou neplatnost smlouvy o úvěru toliko ohledně výše smluvních úroků. Nejde totiž o důvod neplatnosti spočívající jen v nezákonném určení množstevního rozsahu ve smyslu § 577 o. z., neplatnost se vztahuje na celé smlouvy, neboť vzhledem k provázanosti jednotlivých smluvních ujednání jejich jednotlivé části od sebe oddělit nelze (§ 576 o. z.).
18. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
19. Jelikož soud smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, dospěl současně k závěru, že nárok žalobkyně může být posouzen pouze jako nárok z bezdůvodného obohacení. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanému u smlouvy č. [hodnota] částku ve výši celkem [částka] poskytla a z této částky vrátil žalovaný žalobkyni [částka]. Co do rozdílu, tedy co do částky [částka], se žalovaný bez spravedlivého důvodu obohatil, žalobkyně má proto nárok na zaplacení uvedené částky, jak je uvedeno ve výroku I. Před poskytnutím sjednaných částek žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě informací sdělených a doložených žalovaným a získaných z dostupných registrů. O příslušenství bylo rozhodnuto podle § 1970 o. z., s prodlením po doručení žaloby žalovanému. Ve zbývajícím rozsahu pak byla podaná žaloba zamítnuta ze shora podrobně uvedených důvodů (výrok II.). Lhůtu k plnění soud přiměřeně prodloužil v souladu s § 160 o.s.ř.
20. Žalobkyně podala k soudu návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, za který byla dle Položky č. [hodnota] odst. 1 písm. c) Sazebníku zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích (dále jen „Sazebník“) povinna zaplatit soudní poplatek ve výši [částka]. V řízení však elektronický platební rozkaz vydán nebyl, a proto soud žalobkyni v souladu s Položkou 2 odst. 3 a Položkou 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku, doměřil výši soudního poplatku na částku [částka] (výrok III.). Lhůtu k plnění stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř.
21. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný byl v řízení úspěšnější, ale žádné náklady mu nevznikly (výrok IV.).