Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 28. 2. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 16 830 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 12 000 Kč zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou dne 2. 10. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 46 830 Kč s příslušenstvím. Dle žalobních tvrzení účastníci uzavřeli dne 25. 10. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 30 000 Kč s dohodnutým úrokem ve výši 40 % měsíčně, který se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých měsíčních splátkách, splatných vždy k 24. dni v měsíci. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou úvěru, který neuhradila ani na základě opakovaných upomínek, v důsledku čehož žalobkyně zesplatnila úvěr ke dni 27. 2. 2025 a žalovanou vyzvala k jeho úhradě. Dluh v celkové výši 46 830 Kč, zahrnující i kapitalizovanou výši smluvní pokuty v částce 4 830 Kč, žalovaná nezaplatila ani na základě písemné předžalobní výzvy k plnění. Žalobkyně současně požádala o přiznání úroku z prodlení specifikovaného ve výroku I. tohoto rozsudku. Pro případ, že by soud neměl nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru za prokázaný, požádala žalobkyně o přisouzení jistiny žalované částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované, které byly finanční prostředky ve výši 30 000 Kč poskytnuty.
2. Žalovaná v písemném podání ze dne 25. 2. 2026 zčásti uznala žalobou uplatněný nárok do výše 30 000 Kč s tím, že případné příslušenství této pohledávky se jí jeví příliš vysoké a v rozporu se zákonem. Žalovaná popsala okolnosti poskytnutí úvěru i své aktuální poměry a současně požádala o splátkový kalendář.
3. Výzvou ze dne 26. 2. 2026, doručenou žalobkyni téhož dne, soud vyzval žalobkyni, aby obratem (do dne jednání dne 2. 3. 2026) sdělila, zda souhlasí se splátkovým kalendářem a v kladném případě, jaké měsíční splátky akceptuje. Do dne nařízeného jednání žalobkyně na výzvu soudu nereagovala.
4. Na den 2. 3. 2026 nařídil soud ve věci jednání, k němuž předvolal obě strany, jež svou neúčast u jednání řádně omluvily. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.
5. Provedeným dokazováním bylo po skutkové stránce v řízení prokázáno, že účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], a to prostředky na dálku, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr do výše úvěrového limitu až 10 000 Kč s tím, že tento úvěr bude žalované poskytnut 25. 10. 2024, a to i opakovaně, s dohodnutou úrokovou sazbou ve výši 40 % měsíčně, tj. 480 % ročně, a s roční procentní sazbou nákladů (RPSN) ve výši 5 543,35 % ročně, přičemž žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit v měsíčních splátkách s dohodnutou splatností (viz cit. smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], fotokopie občanského průkazu žalované, doklady o prověření úvěruschopnosti žalované). Potvrzením o provedených platbách ze dne 25. 10. 2024 a sdělením [právnická osoba]. ze dne 30. 1. 2026 (č.l. 26 spisu) bylo prokázáno, že žalobkyně dne 25. 10. 2024 poukázala na účet žalované platby ve výši 10 000 Kč a 20 000 Kč, tj. celkem 30 000 Kč, pod variabilním symbolem [var. symbol].Přípisem žalobkyně ze dne 24. 2. 2025 bylo prokázáno, že s ohledem na opakované porušování smluvních podmínek žalobkyně zesplatnila poskytnutý úvěr ke dni 24. 2. 2025 a žalovanou vyzvala k neprodlené úhradě celkového zesplatněného dluhu ve výši 85 294 Kč.Předžalobní upomínkou ze dne 8. 8. 2025 včetně potvrzení o podání doporučené zásilky ze dne 13. 8. 2025 bylo prokázáno, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy.
6. Žalovaná nedostavením se k nařízenému jednání znemožnila, aby se jí dostalo procesního poučení při jednání podle ust. § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), o nutnosti označit důkazy prokazující tvrzení o její nepříznivé finanční, majetkové a sociální situaci, v důsledku čehož ohledně tohoto tvrzení neunesla důkazní břemeno. Soud totiž není oprávněn ani povinen sdělovat žalované potřebná poučení jiným způsobem, než ve smyslu cit. ust. § 118a o. s. ř., a rovněž nebyl ani povinen z tohoto důvodu jednání odročovat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 832/2006, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 nebo sp. zn. 30 Cdo 891/2020).
7. Po právním zhodnocení skutkových zjištění soud právně kvalifikoval smlouvu uzavřenou mezi žalovanou a původním věřitelem jako smlouvu o úvěru podle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), a to uzavřenou adhezním způsobem ve smyslu ust. § 1798 a násl. o. z. Žalovaná na straně úvěrované uzavřela smlouvu v postavení spotřebitele a původní věřitel na straně úvěrujícího v postavení podnikatele ve smyslu ust. § 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z. Smlouva rovněž podléhá režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V předmětné úvěrové smlouvě, uzavřené distančním způsobem, byla za poskytnutí úvěru sjednána zápůjční úroková sazba ve výši 480 % ročně a roční procentní sazba nákladů (RPSN) ve výši 5 543,35 %. Tato sazba převyšovala průměrnou úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy. K výši úrokové sazby, kterou lze považovat za souladnou s dobrými mravy, se přitom opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud ČR např. v rozhodnutí ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021, v němž posuzoval nárok žalobkyně uplatněný v exekučním řízení a úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a klientem dne 2. 12. 2015, na jejímž základě žalobkyně poskytla úvěr mimo jiné s výpůjční úrokovou sazbou 109,56 % ročně, a vyhodnotil žalobkyní požadované a rozhodcem přisouzené plnění jako natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného, že bylo namístě exekuci zastavit, a to bez ohledu na pasivitu povinného při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem. Shodně tak v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za situace, kdy dohodnutá výše úroku v tam řešeném případě (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, jednalo se o ujednání rozporné s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušený ke dni 1. 1. 2014.Jak soud konstatoval již shora, v daném případě byla sjednána zápůjční úroková sazba ve výši 480 % ročně a RPSN ve výši 5 543,35 %, tedy ve výši zcela jednoznačně kolidující s dobrými mravy, pročež předmětnou úvěrovou smlouvu soud podle ust. § 588 věta prvá o. z. ve spojení s § 576 a § 577 o. z. a contrario zhodnotil coby absolutně neplatné právní jednání jako celek. Dle soudu zde není možná moderace podle ust. § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru, neboť žalobkyně jako profesionálka na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvyklé vysoké sazbě úroku z úvěru a vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěru, když jejími klienty jsou z povahy věci osoby s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z tohoto důvodu lze uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala.
8. V případě absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jsou si strany povinny vrátit bez zbytečného odkladu vše, co si poskytly na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení podle ust. § 2991 a násl. o. z., tzn. že spotřebitel je povinen vrátit celou jistinu, od které se odečte jím případně již uhrazená částka. V tomto směru bylo prokázáno, že žalobkyně poukázala na účet žalované dne 25. 10. 2024 platbu v souhrnné výši 30 000 Kč, kterou soud posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované, z něhož žalovaná žalobkyni ničeho nevrátila. Soud proto ve výroku I. tohoto rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od požadovaného data 28. 2. 2025 podle ust. § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.
9. Z důvodu absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy nevzniklo žalobkyni právo na zaplacení dalších nároků plynoucích z této smlouvy, která je absolutně jako celek neplatná, tj. žalobou uplatňované další částky 16 830 Kč s příslušenstvím. V tomto rozsahu proto soud žalobu zamítl a rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.
10. V akcesorickém výroku o nákladech řízení soud postupoval podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na výsledek sporu rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (viz výrok III. rozsudku).