19 C 113/2020

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u nadepsaného soudu dne 17. 3. 2020 domáhá náhrady ztráty na výdělku a účelně vynaložených nákladů spojených s léčením s odůvodněním, že újma na zdraví jí vznikla následkem dopravní nehody dne 5. 7. 2016, kterou zavinil řidič [jméno FO] odpovědnostně pojištěný u žalované. Při dopravní nehodě byli usmrceni nejbližší příbuzní žalobkyně – snacha [jméno FO] a dvě nezletilá vnoučata [Anonymizováno] a [Anonymizováno], syn žalobkyně [adresa] utrpěl těžká zranění a následnou psychickou újmu ze ztráty rodiny. V důsledku této dopravní nehody vznikla žalobkyni újma na zdraví a s tím související nárok na náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti žalobkyně, která trvala od 7. 7. 2016 do 18. 3. 2017, tedy 182 pracovních dnů při průměrném hrubém výdělku za pracovní den ve výši 1 443 Kč. Za toto období činí ztráta na výdělku částku 281 879 Kč. Po odečtu nemocenských dávek vyplacených ČSSZ ve výši 143 181 Kč a vyplacené náhrady mzdy od zaměstnavatele ve výši 5 225 Kč žalobkyně požaduje celkem 133 473 Kč. Dne 3. 3. 2017 byla žalobkyně uznána invalidní ve III. stupni invalidity pro ztrátu pracovní schopnosti o 70 %. Žalobkyně proto dále žádá náhradu za ztrátu na výdělku při invaliditě, a to od skončení pracovní neschopnosti do budoucna, tedy aby žalované bylo uloženo povinnost vyplácet žalobkyni tuto náhradu do dosažení důchodového věku. Žalobkyně v žalobě uvedla, že konkrétní částku není schopna do budoucna vyčíslit, neboť dochází k valorizaci jak průměrného výdělku, tak zvyšování invalidního důchodu, vyčíslila proto pouze období již uplynulá, tj. do 31. 12. 2019. Při jejich výpočtu vycházela z průměrného hrubého výdělku za II. čtvrtletí roku 2016, které předcházelo datu dopravní nehody a je patrné z potvrzení zaměstnavatele z 19. 4. 2017. Výsledná částka 31 265 Kč představuje průměrný měsíční hrubý výdělek žalobkyně rozhodný pro výpočet renty v roce 2016. Pro rok 2017 výdělek valorizovala 2,2 %, tj. na částku 31 953 Kč a pro rok 2018 ji valorizovala 3,5 %, tj. na částku 33 071 Kč, pro rok 2019 pak 3,4 % na částku 34 195 Kč. Výměr invalidního důchodu žalobkyně pro rok 2017 pak činil 14 943 Kč měsíčně, za rok 2017 tedy požaduje po odečtení dvou dnů v březnu 2017 ve výši 1 097 Kč částku 169 003 Kč. Výměr invalidního důchodu za rok 2018 činil částku 15 527 Kč, za tento rok proto žalobkyně požaduje částku 210 528 Kč. Výměr invalidního důchodu za rok 2019 činil[Anonymizováno] 16 534 Kč měsíčně a za tento rok žalobkyně požaduje částku 211 932 Kč, tedy celkem za roky 2017-2019 částku 511 463 Kč. Za následující období požaduje plnění náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě od 1. 1. 2020 do budoucna. Žalobkyně rovněž u žalované uplatnila částku 8 665 Kč jakožto náklady vynaložené na její léčbu, a to za nákup léků a náklady za pobyty v rehabilitačních ústavech. Žalobkyně uplatnila své nároky u žalované dne 10. 1. 2020 a následně předžalobní výzvou dne 16. 3. 2020, žalovaná však požadovanou částku žalobkyni dosud neuhradila, a to ani z části.

2. Žalovaná nároky žalobkyně neuznávala, žádala zamítnutí žaloby jako nedůvodné, neboť – ačkoliv nesporovala žalobkyní uvedený skutkový stav i to, že odpovědný řidič [jméno FO] byl pojištěn u ní – odmítala nárok žalobkyně na náhradu tzv. reflexní újmy, neboť žalobkyně nebyla přímou účastnicí dopravní nehody a nelze odčinit důsledky duševního onemocnění, které utrpěla žalobkyně coby tzv. sekundární oběť. Dle žalované může být skutečnost, že žalobkyně v důsledku citových útrap utrpěla duševní onemocnění, které vyústilo v invaliditu III. stupně, toliko zpřísňujícím rozhodným kritériem pro učení výše peněžité náhrady duševních útrap ve smyslu § 2959 o. z.

3. O základu nároku žalobkyně bylo rozhodnuto rozsudkem nadepsaného soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem [Anonymizováno] soudu [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], tak že žalobkyní uplatněné náhrady jsou co do základu důvodné. Soud se tak v řízení nadále zabýval toliko výší uplatněných nároků.

4. Při jednání konaném dne 4. 2. 2025 vyzval soud žalobkyni v souladu s § 43 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nechť opraví petit žaloby v části, v níž požaduje uložení povinnosti žalované k úhradě náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě od 1. 1. 2020 do budoucna tak, aby z něj bylo zřejmé, jakou částku po žalované měsíčně požaduje. V reakci na toto poučení žalobkyně uvedla, že jí byl dne 28. 7. 2022 přiznán starobní důchod. Žalobu opravila podáním ze dne 17. 2. 2025 tak, že s ohledem na valorizaci invalidního důchodu pro rok 2020 ve výši 5,2 %, ve výši 7,1 % pro rok 2021, ve výši 1,3 % pro rok 2022 a ve výši 8,2 % pro rok 2022, požaduje částky vypočtené jako rozdíl mezi shodně valorizovaným průměrným hrubým výdělkem uvedeným v žalobě a invalidním důchodem pro daný rok, tj. za rok 2020 částku 220 536 Kč [12x (35 973 Kč – 17 595 Kč)], za rok 2021 částku 238 440 Kč [12 x (38 527 Kč-18 657 Kč)], za období od ledna do května 2022 částku 98 869 Kč [5x (39 328 Kč-19 504 Kč) – 251 Kč jakožto doplatek valorizačního zvýšení za leden 2022] a za období června 2022 – 28. 7. 2022 částku 40 730 Kč [2x (42 553 Kč-20 784 Kč) – 2 808 Kč představující 4 dny, ve kterých byla žalobkyně již starobní důchodkyní]. Žalobkyně proto za ztrátu na výdělku při invaliditě požaduje celkem 1 110 038 Kč (511 463 Kč za období od 3. 3. 2017 do 31. 12. 2019 + 598 575 Kč za období od 1. 1. 2020 do 28. 7. 2022). Při jednání konaném dne 25. 3. 2025 dále uvedla, že chybou v počtech došlo k rozporu mezi v žalobě uvedenými částkami požadovanými jako ušlý výdělek při invaliditě za rok 2017-2019 a jejich celkového součtu, kdy správně měla být v petitu žaloby uvedena částka 591 463 Kč. Tato početní chyba měla vliv i na celkovou požadovanou částku za ztrátu na výdělku při invaliditě, která činí správně 1 190 038 Kč.

5. Žalovaná při témže jednání vznesla námitku promlčení žalovaných nároků, a to v části ztráty výdělku při invaliditě v období od 18. 2. 2022 do 28. 7. 2022 v celkové výši 109 618 Kč, neboť v žalobě bylo sice uplatněno plnění od 1. 1. 2020 do budoucna, čímž došlo k zabránění promlčení základu nároku, nicméně jednotlivé dávky se promlčují, jako je tomu i v tomto případě. Období, ve kterém je promlčení namítáno, pak odvodila od data rozšíření žaloby.

6. Účastníci v řízení učinili nesporným v žalobě vyčíslené nároky žalobkyně za náklady na léčbu, ztrátu na výdělku v období pracovní neschopnosti a v období invalidity, spornými mezi účastníky zůstal toliko nárok žalobkyně na ztrátu na výdělku při invaliditě od 1. 1. 2020 do budoucna, zejména to, zda je tato část nároků žalobkyně v části promlčená.

7. Provedeným dokazováním, a to lékařskou zprávou žalobkyně z 15. 5. 2020 soud zjistil, že žalobkyně navštěvuje ambulanci [tituly za jménem] [Anonymizováno] od února 2017, trpí posttraumatickou stresovou poruchou, po těžkém psychickém traumatu se ztrátou více členů rodiny. U žalobkyně přetrvává těžká depresivní porucha bez psychotické sympt. Stav žalobkyně je shodný jako před rokem.

8. Z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) ze dne 25. 4. 2017 soud zjistil, že žalobkyni byl od 19. 3. 2017 přiznán invalidní důchod III. stupně, neboť její pracovní schopnost poklesla o 70 %.

9. Z rozhodnutí ČSSZ ze dne 20. 10. 2022 soud zjistil, že žalobkyni byl ke dni 28. 7. 2022 přiznán starobní důchod.

10. Z oznámení ČSSZ o zvýšení invalidního důchodu žalobkyně ze dne 17. 12. 2019, 16. 12. 2020, 16. 12. 2021, 11. 3. 2022 a 17. 8. 2022 soud zjistil, že žalobkyni byl pro rok 2020 navýšen její invalidní důchod III. st. na částku 17 595 Kč měsíčně, pro rok 2021 jí byl invalidní důchod navýšen na částku 18 657 Kč měsíčně, s platností od ledna 2022 jí byl invalidní důchod navýšen na 19 504 Kč měsíčně s tím, že spolu s lednovou splátkou 2022 bude žalobkyni poukázán i doplatek valorizačního zvýšení za období od 1. 1. 2022 do 9. 1. 2022 ve výši 251 Kč, a s platností od června 2022 jí byl invalidní důchod navýšen na částku 20 784 Kč měsíčně.

11. Z potvrzení zaměstnavatele o ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti z 19. 4. 2017 soud zjistil, že žalobkyně byla v pracovní neschopnosti od 7. 7. 2016 do 18. 3. 2017 a průměrný hrubý denní výdělek žalobkyně počítaný z rozhodného období předchozího čtvrtletí činí 1 443 Kč. Zaměstnavatelem vyplacená částka činila 5 225 Kč. Celkem bylo zmeškáno 182 dnů.

12. Z potvrzení [právnická osoba] ze dne 4. 4. 2018 soud zjistil, že předpokládaná výše mzdy žalobkyně v souladu s platným ujednáním Kolektivní smlouvy [právnická osoba] Garantované navýšení hrubé mzdy od 1. 4. 2018 je za období od 1. 4. 2017 do 31. 3. 2018 částka 33 830 Kč, od 1. 4. 2018 částka 36 000 Kč.

13. Provedené důkazy soud hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastníci řízení. Z dalších provedených důkazů, které nejsou v tomto rozsudku zmíněny, soud nezjistil žádné pro věc relevantní skutečnosti.

14. Podle § 2960 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) škůdce hradí též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil; požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu.

15. Podle § 2962 odst. 1 o. z. náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného se hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu.

16. Podle § 2963 o. z. po skončení pracovní neschopnosti, případně při invaliditě, nahradí škůdce poškozenému jeho ztrátu peněžitým důchodem, který se stanoví vzhledem k rozdílu mezi výdělkem, jakého poškozený dosahoval před vznikem újmy, a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti s přičtením případného invalidního důchodu podle jiného právního předpisu. Dojde-li ublížením na zdraví k dlouhodobému zvýšení potřeb poškozeného, stanoví se výše peněžitého důchodu i vzhledem k těmto potřebám (odst. 1). Dosahuje-li poškozený po skončení pracovní neschopnosti výdělku jen s vynaložením většího úsilí nebo se zvýšenou námahou, které by, nebýt škodné události, jinak nemusel vynaložit, odčiní se mu peněžitým důchodem i zvýšená námaha nebo úsilí. Při stanovení výše peněžitého důchodu se přihlédne i ke zvyšování výdělků v daném oboru, jakož i k pravděpodobnému růstu výdělku poškozeného podle rozumného očekávání (odst. 2).

17. Podle § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

18. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

19. Podle § 635 odst. 2 o. z. se právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje.

20. Soud se v prvé řadě zabýval posouzením důvodnosti námitky částečného promlčení nároku žalobkyně na náhradu ztráty na výdělku při invaliditě a dospěl k závěru, že tato není důvodná.

21. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v otázce počátku běhu promlčecí lhůty dle § 620 o. z. se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), přičemž není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Stane-li se poškozený v důsledku škody na zdraví práce neschopným a po skončení pracovní neschopnosti pobírá pouze invalidní důchod, může získat vědomost o rozsahu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti umožňující uplatnění její náhrady žalobou u soudu až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dozvěděl. Do té doby totiž není jisté, zda a v jaké výši bude poškozenému přiznán invalidní důchod, a tudíž ani v jakém rozsahu došlo ke ztrátě na výdělku, aby nárok na její náhradu mohl uplatnit u soudu. Zní-li právo na opětující se plnění, promlčují se zásadně práva na jednotlivá opakovaná plnění ode dne, kdy mohla být uplatněna poprvé. Promlčení ovšem může podléhat i základní „kmenové“ právo, z něhož vyplývá oprávnění na periodická plnění. Dovozuje se, že „kmenové“ právo na peněžité dávky při ublížení na zdraví (či usmrcení) ve smyslu § 2962 a násl. o. z. se promlčuje ve speciální promlčecí lhůtě podle § 619, 620, 629 a 636 o. z., avšak práva na zaplacení jednotlivých dávek se promlčují v obecné promlčecí lhůtě podle § 619 a 629. Lze uzavřít, že občanskoprávní nárok na peněžitý důchod po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě se promlčuje jako celek. Není-li nárok jako celek promlčen, mohou se však promlčovat nároky na jednotlivá plnění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2024,[Anonymizováno] sp. zn. 25 Cdo 240/2023).

22. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3489/14 pak mj. plyne, že i v případě nároku na náhradu ušlého výdělku při invaliditě platí, že zhojí-li žalobce na základě výzvy soudu podle § 43 o. s. ř. nebo i z vlastní iniciativy vady žaloby bránící jejímu projednání, připínají se veškeré účinky, jež zákon spojuje s podáním žaloby, již ke dni, kdy soudu došla původní (vadná) žaloba.

23. V řešeném případě byl žalobkyni přiznán nárok na invalidní důchod rozhodnutím ze dne 25. 4. 2017, a to od 19. 3. 2017, žaloba pak byla podána u nadepsaného soudu dne 17. 3. 2020. Žaloba ohledně uvedeného nároku tak byla podána včas. Pokud žalovaná argumentovala tím, že vyčíslením nároku od 1. 1. 2020 do budoucna podáním ze dne 17. 2 2025 došlo ke změně žaloby, s tímto se nadepsaný soud neztotožnil. Nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku v období po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě je specifickým nárokem, kdy výše náhrady je vyplácena formou pravidelného měsíčního peněžitého důchodu, a to po celou dobu trvání negativního následku, tj. po celou dobu, kdy ztráta na výdělku poškozené osoby trvá. Již z obsahu žaloby dostatečně určitě plyne, že žalobkyně požaduje v rámci nároku ze ztráty výdělku při invaliditě od 1. 1. 2020 rozdíl mezi průměrným výdělkem a invalidním důchodem, a to rovněž do budoucna. Pokud pak žalobkyně k výzvě soudu dle § 43 o. s. ř. uvedla přesnou částku, kterou se po žalované domáhá, a to rovněž s ohledem na to, že v mezidobí jí byl přiznán starobní důchod a nemohla se tak již domáhat uvedeného nároku v podobě měsíční renty, nemá odstranění vady žaloby vliv na to, že nárok žalobkyně i co do jednotlivých měsíčních plnění byl uplatněn před uplynutím promlčecí lhůty. Na promlčení nároku nemá vliv ani oprava výše tohoto nároku za období do 31. 12. 2019, neboť v prvé řadě se námitka promlčení nevztahovala i k této části nároku, dále se pak jednalo o zjevnou početní chybu, která zakládala rozpor mezi žalobními tvrzeními a petitem žaloby, tedy se jednalo o vadu žaloby, kterou žalobkyně v průběhu řízení toliko opravila.

24. Ostatně i kdyby vyčíslení provedené žalobkyní nebylo reakcí na výzvu soudu dle § 43 o. s. ř., nebyla by námitka žalované důvodná. K otázce toho, kdy se jedná o změnu žaloby (a kdy o pouhou specifikaci) se opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud tak, že o změnu žaloby jde, domáhá-li se žalobce něčeho jiného, než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového stavu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že sice nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu, než jak ho vylíčil v původní žalobě. Dle nadepsaného soudu se však ani o jeden z uvedených případů nejedná, když žalobkyně, jak bylo uvedeno výše, již v žalobě požadovala plnění ze ztráty výdělku při invaliditě od 1. 1. 2020 do budoucna, toto nijak směrem do budoucna neomezila a zároveň tento nárok požadovala (a stále požaduje) na základě shodného vylíčení skutkového stavu.

25. Ohledně výše požadovaných nároků pak soud vycházel v případě náhrady ztráty na výdělku při pracovní neschopnosti, náhradě na ztrátě na výdělku při invaliditě do 31. 12. 2019 a účelně vynaložených nákladů spojených s léčením z toho, že tyto dílčí nároky považovali účastníci za nesporné a tyto tak žalobkyni v plné výši přiznal. Pokud jde pak o náhradu ztráty výdělku při invaliditě od 1. 1. 2020 do 28. 7. 2022, kdy byl žalobkyni přiznán starobní důchod (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1100/2000), soud vycházel z výše průměrného výdělku žalobkyně před tím, než došlo ke ztrátě na výdělku, tj. z předcházejícího kalendářního čtvrtletí před vznikem újmy, kdy z potvrzení o náhradě ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (počítané ze shodného rozhodného období) plyne, že průměrný hrubý výdělek za pracovní den činil 1 443 Kč. Tento průměrný denní výdělek je pak nezbytné vynásobit počtem pracovních dnů v týdnů a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce. V případě žalobkyně tedy 1 443 Kč * 5 * 4,348, tj. 31 370,82 Kč. S ohledem na to, že žalobkyně požadovala částky plynoucí ze základu 31 265 Kč a tuto ani jedna ze stran nesporovala (resp. částky za období do 31. 12. 2019 považovala za nesporné), vycházel soud z tohoto nižšího, žalobkyní požadovaného základu, který následně valorizoval pro následující roky, tj. 2020-7/2022, procentuálním navýšením invalidního důchodu žalobkyně tak, aby zůstala zachována reálná hodnota takto přiznané částky, když tímto způsobem nastavenou valorizaci výdělku žalobkyně soud považoval s ohledem na růst ekonomiky a mezd, nákladů i invalidního důchodu za minimální navýšení odpovídající spravedlivému uspořádání a rozumnému očekávání růstu výdělku žalobkyně. Takto požadovanou valorizaci ostatně žalovaná ani nezpochybňovala. Soud rovněž přihlédl k vyjádření zaměstnavatele žalobkyně ze dne 4. 4. 2018 k stanovení předpokládané mzdy, která žalobkyní požadovanou částku dokonce převyšovala. Částku připadající jako průměrný hrubý výdělek žalobkyně pro rok 2019 (tj. již valorizovaný od roku 2016 2,2 % v roce 2017, 3,5 % pro rok 2018 a 3,4 % pro rok 2019) soud proto opětovně valorizoval způsobem podrobně rozepsaným žalobkyní ve vyjádření ze dne 17. 2. 2025, na které soud pro stručnost odkazuje. Soud podotýká, že si je vědom toho, že žalobkyně vycházela z valorizace tam uvedené pouze pro „procentní“ část invalidního důchodu, nikoliv invalidního důchodu jako celku, jak žalobkyně uvedla, v důsledku čehož požaduje za období roku 2020 poměrné navýšení průměrného hrubého výdělku žalobkyně o 5,2 % namísto 6,4 %, v roce 2021 o 7,1 % namísto 6,03 %, v lednu až květnu 2022 o 1,3 % namísto 4,27 % a v červnu až červenci 2022 o 8,2 % namísto 6,8 %, která by valorizaci invalidního důchodu žalobkyně jako celku odpovídala. Vzhledem k tomu, že žalobkyní použitým výpočtem valorizace hrubého výdělku žalobkyně však je výsledná částka nižší, než při použití procent, o které byl invalidní důchod žalobkyně skutečně navýšen i nižší, než při použití předpokládaného růstu mzdy žalobkyně dle kolektivní smlouvy u původního zaměstnavatele, však s ohledem na vázanost žalobním návrhem z tohoto výpočtu žalobkyně soud vycházel a z takto navýšených částek následně odečetl žalobkyní obdrženou výši invalidního důchodu, tj. 12 x 17 595 Kč za rok 2020, 12 x 18 657 Kč za rok 2021, za období od ledna do května 2022 částku 5x 19 504 Kč a částku 251 Kč jakožto doplatek valorizačního zvýšení za leden 2022 a za období června 2022 – 28. 7. 2022 částku 2x 20 784 Kč a částku 2 808 Kč představující 4 dny, ve kterých byla žalobkyně již starobní důchodkyní a za které jí tak uvedený nárok nepřísluší. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že rovněž žalobkyní požadovaná ztráta na výdělku při invaliditě ve výši 1 190 038 Kč je důvodná.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že tyto přiznal žalobkyni, která byla ve sporu zcela úspěšná. Ty se skládají z odměny na právní zastoupení žalobkyně advokátem vypočtené z tarifní hodnoty 1 332 166 Kč. Za jeden úkon žalobkyni náleží pro úkony učiněné do 31. 12. 2024 i po 31. 12. 2024 v souladu s § 7 bod 6 ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) částka 13 660 Kč. S ohledem na vyúčtování zástupce žalobkyně ze dne 28. 3. 2025 (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2018, sen. zn. 25 Cdo 5713/2017) tak soud přiznal v souladu s § 11 odst. 1 advokátního tarifu žalobkyni odměnu za celkem 15 úkonů právní služby, a to přípravy a převzetí zastoupení, předžalobní výzvy, žaloby, vyjádření ze dne 2. 6. 2020, účasti na jednání dne 14. 1. 2021, vyjádření k odvolání ze dne 15. 4. 2021, účasti na jednání odvolacího soudu dne 25. 5. 2021, dovolání, ústavní stížnosti, repliky ze dne 12. 2. 2024, účasti na jednání Ústavního soudu dne 12. 6. 2024, účasti na jednání odvolacího soud dne 8. 10. 2024, účasti na jednání dne 4. 2. 2025, vyjádření ze dne 17. 2. 2025 a účasti na jednání dne 25. 3. 2025, celkem tedy částku 204 900 Kč. Dále žalobkyni ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024 náleží 12 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, vyjádření ze dne 2. 6. 2020, účast na jednání dne 14. 1. 2021, vyjádření k odvolání ze dne 15. 4. 2021, účast na jednání odvolacího soudu dne 25. 5. 2021, dovolání, ústavní stížnost, replika ze dne 12. 2. 2024, účast na jednání Ústavního soudu dne 12. 6. 2024, účast na jednání odvolacího soud dne 8. 10. 2024) a ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu 3 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč (účast na jednání dne 4. 2. 2025, vyjádření ze dne 17. 2. 2025 a účast na jednání dne 25. 3. 2025), celkem tedy 4 950 Kč. Žalobkyni tak náleží náhrada ve výši 253 918,50 Kč vč. DPH. Žalobkyni byla dále přiznána náhrada cestovních výdajů dle § 13 odst. 1 advokátního tarifu a náhrada za promeškaný čas dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, za cesty zástupce žalobkyně ze sídla advokátní kanceláře k soudu a zpět, a to za cestu na jednání dne 14. 1. 2021 v částce 3 225,93 Kč bez DPH, za jednání dne 25. 5. 2021 v částce 3 225,93 Kč bez DPH, za jednání konané dne 8. 10. 2024 v částce 3 734,69 Kč bez DPH, za jednání dne 4. 2. 2025 v částce 4 786,71 Kč bez DPH a dne 25. 3. 2025 v částce 4 146 Kč bez DPH. S ohledem na to, že před tímto jednáním se zástupce žalobkyně účastnil dalšího jednání ve věci vedené nadepsaným soudem pod sp. zn. [spisová značka], bylo cestovné mezi tato řízení rozděleno, celkem tedy žalobkyni náleží cestovné ve výši 20 626 Kč vč. DPH (po zaokrouhlení na celé koruny). V případě uvedených jednání se pak zástupce žalobkyně dostavil dvěma vozidly Mercedez-Benz na jednání dne 14. 1. 2021, 25. 5. 2021 (naftové vozidlo) a 4. 2. 2025 (benzinové vozidlo), průměrná spotřeba vozidla dle TP 5,9l v případě naftového a 7,6 l v případě benzinového vozu/100 km, při jízdě celkem 404 km vozidlem (1 cesta tam i zpět), když sazba základní náhrady za 1 km jízdy v roce 2021 činila 4,40 Kč a výše průměrné ceny za 1 litr nafty činila 27,20 Kč a náhrada za promeškaný čas činila 800 Kč (2 hodiny tam zpět), v případě jednání konaného dne 4. 2. 2025 sazba základní náhrady za 1 km jízdy v roce 2025 činila 5,80 Kč a výše průměrné ceny za 1 litr benzinu 98 oktanů činila 40,50 Kč a náhrada za promeškaný čas činila 1200 Kč (2 hodiny tam zpět). V případě jednání konaného dne 8. 10. 2024 a 25. 3. 2025 se pak zástupce žalobců dostavil vozidlem Ford Mondeo, průměrná spotřeba vozidla dle TP 4,3 l/100 km, při jízdě celkem 404 km vozidlem (1 cesta tam i zpět), když sazba základní náhrady za 1 km jízdy v roce 2024 činila 5,8 a v roce 2025 činila 5,60 Kč a výše průměrné ceny za 1 litr nafty činila v roce 2024 38,70 Kč a v roce 2025 27,20 Kč a náhrada za promeškaný čas činila 800 Kč pro rok 2024 a 1200 Kč pro rok 2025 (2 hodiny tam zpět). Žalobkyni tak náleží cestovné v celkové výši 20 626 Kč vč. DPH a celková náhrada nákladů řízení ve výši 274 545 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny).

27. Soud dále rozhodl v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř., že žalovaná je povinna uhradit České republice prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6 náklady státu, které se skládají ze soudního poplatku ve výši 13 322 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny) dle pol. 1, bod 1, písm. a) ve spojení s pol. 3, písm. b) Sazebníku, neboť žalobkyně byla v tomto řízení v souladu s § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, osvobozena a dle úspěchu ve věci je žalovaná povinna tyto náklady uhradit. (výrok V.)

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 17. 3. 2020 domáhá náhrady újmy na vlastním zdraví v podobě ztráty na výdělku a účelně vynaložených nákladů léčení s tvrzením, že újma na zdraví jí vznikla následkem dopravní nehody dne 5. 7. 2016, kterou zavinil řidič [jméno FO] odpovědnostně pojištěný u žalované. Při dopravní nehodě byli usmrceni nejbližší příbuzní žalobkyně - snacha [jméno FO] a dvě nezletilá vnoučata [jméno FO] a [jméno FO], syn žalobkyně [adresa] (manžel, resp. otec zemřelých) utrpěl těžká zranění a následnou psychickou újmu ze ztráty rodiny. Předmětnou žalobou se žalobkyně domáhá odškodnění vlastní újmy na zdraví, když v důsledku dopravní nehody, při níž žalobkyně přišla o nejbližší rodinu, ušel žalobkyni výdělek, neboť v období od 7. 7. 2016 do 18. 3. 2017 byla původně výdělečně činná žalobkyně v pracovní neschopnosti, od 3. 3. 2017 byla uznána invalidní ve III. stupni invalidity. Žalobkyně dále žádá odškodnění újmy na zdraví v podobě účelné vynaložených nákladů vlastního léčení.

2. Žalovaná nároky žalobkyně co do základu neuznává, žádá zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Žalovaná nesporovala žalobkyní popisovaných skutkový stav. Učinila nesporným, že odpovědný řidič [jméno FO] byl pojištěn u žalované. Žalovaná však zásadně odmítla nárok žalobkyně na náhradu tzv. reflexní újmy. Žalobkyně nebyla přímou účastnicí dopravní nehody, nebylo jí jako poškozené ublíženo na zdraví, není tak naplněn předpoklad ust. § 2958 o. z. Žalovaná poukazovala na rozhodnutí NS sp. zn. 25 Cdo 2692/2006 k otázce nedostatku, resp. přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a újmou na zdraví vzniklou tzv. sekundární oběti. Žalovaná dále poukazovala na rozhodnutí NS sp. zn. [spisová značka] vydané přímo ve věci odsouzeného [jméno FO]. Dle žalované (s poukazem na judikaturu NS) nelze odčinit důsledky duševního onemocnění, které utrpěla žalobkyně coby tzv. sekundární oběť. Dle žalované může být skutečnost, že žalobkyně v důsledku citových útrap utrpěla duševní onemocnění, které vyústilo v invaliditu III. stupně, toliko zpřísňujícím rozhodným kritériem pro učení výše peněžité náhrady duševních útrap ve smyslu § 2959 o. z. Žalovaná zastává přesvědčení, že i pokud sekundární oběť utrpí v důsledku citových útrap duševní onemocnění trvalého rázu, není možno jej odčinit podle § 2958 o. z., jak žádá žalobkyně, tuto skutečnost lze vzít v úvahu toliko při rozhodování o nároku uplatněném ve smyslu § 2959 o. z.

3. Z provedeného dokazování a nesporných tvrzení stran vzal soud za prokázané níže uvedený skutkový stav: Rozsudkem [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa] -[Anonymizováno], č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum], byl obžalovaný [jméno FO], nar. [Anonymizováno], odsouzen pro přečin usmrcení z nedbalosti podle ust. § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle ust. § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Za spáchání uvedených přečinů, mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti roků a dle § 228 odst. 1 tr. ř. i povinnost k náhradě škody a odčinění nemajetkové újmy. Proti rozsudku soudu I. stupně se obžalovaný [jméno FO] odvolal do výroku o trestu, přičemž odvolání bylo rozsudkem [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] č. j. [spisová značka] ze dne [datum] zamítnuto. Ke spáchání přečinů došlo při dopravní nehodě dne 5. 7. 2016, která měla za následek fatální zranění, na jehož následky zemřela [jméno FO], nar. [Anonymizováno], a dvě nezletilé děti [jméno FO], nar. [Anonymizováno], a [jméno FO], nar. [Anonymizováno]. Přeživšímu otci a manželovi [adresa], nar. [Anonymizováno], byla způsobena těžká zranění, která s ohledem na tragickou ztrátu vedla k úzkostné depresivní reakci na stres. K dopravní nehodě došlo za okolností, kdy řidič [jméno FO] s ohledem na nepřehledný úsek silnice nedbal zvýšené opatrnosti, kdy bylo třeba pro bezpečný průjezd na hranici křižovatky zastavit vozidlo a řádně se rozhlédnout, neučinil ničeho, aby splnil svou povinnost a dal přednost v jízdě vozidlu na hlavní silnici, jel nepřiměřenou rychlostí, která znemožňovala reagovat na popsanou situaci (jak vyplývá ze znaleckého posudku , tituly před jménem, [jméno FO], [tituly za jménem] rychlost vozidla řízeného odsouzeným [jméno FO] byla v okamžiku střetu 68 km/h až 75,2 km/h), přičemž řidič uvedené body nerespektoval ani za situace, že místo průjezdu dobře znal a věděl, že musí dát přednost v jízdě vozidlům na hlavní silnici (prokázáno výše citovanými rozhodnutími soudů v trestním řízení).

4. Nebylo sporu o skutečnosti, že žalobkyně je matkou [adresa], který jako jediný předmětnou nehodu přežil, přičemž při nehodě ztratil svou manželku [jméno FO] a dvě nezletilé děti [jméno FO] a [jméno FO], jejichž byla žalobkyně babičkou.

5. Následky tragické dopravní nehody, při níž žalobkyně ztratila své nejbližší příbuzné včetně dvou nezletilých vnoučat, zásadním způsobem zasáhly do jejího psychického zdraví. Žalobkyně, která se v minulosti nikdy psychiatricky neléčila, byla od události v péči psychiatrické ambulance , tituly před jménem, [jméno FO] a od února 2017 rovněž v psychoterapeutické péči , tituly před jménem, [jméno FO]. Žalobkyně nebyla schopna vyrovnat se s následky tragické události. Nehodu přežil jako jediný syn žalobkyně [adresa], byl hospitalizovaný v nemocnici a nemohl se účastnit pohřbu své manželky [právnická osoba]. Syn žalobkyně [jméno FO] absolvoval pobyt v Krizovém psychiatrickém centru v [Anonymizováno] – [Anonymizováno], kde byli léčeni i jeho rodiče – žalobkyně a její manžel [jméno FO]. Všichni následně absolvovali psychiatrickou ambulantní léčbu. Žalobkyně, její syn a manžel byli následně i v péči psychoterapeuta, byl jim diagnostikován těžký stupeň deprese. Společná terapie přinášela prostor pro ventilaci pocitů, kdy každý z pozůstalých měl svůj vlastní způsob prožívání bolesti. [jméno FO] se uzavřel do sebe, ztratil zájem o život, zcela rezignoval, syn žalobkyně [adresa] uvízl v bezradnosti z dalšího života, v bolesti se více přimkl k rodičům, regredoval z předchozí autonomie. Žalobkyně intenzivně prožívala bolest ztráty, snažila se zachraňovat rodinu, ale těžce nesla malou podporu manžela. Syn žalobkyně [jméno FO] se po dlouhé pracovní neschopnosti vrátil k práci na částečný úvazek. Žalobkyně a její manžel [jméno FO] byli pro přetrvávající a ochromující depresi invalidizováni. Před nehodou byla celá rodina činorodá a aktivní, žalobkyně a její manžel byli plně zapojeni do pracovních aktivit. [jméno FO] podnikal v autoopravárenství, žalobkyně pracovala celý život u stejného podniku na odpovědné pozici. Oběma pracovní zapojení chybí, ale vnímají, že v daném stavu by nebyli schopni práci zvládat. Následky krize se negativně promítly i do vzájemného vztahu žalobkyně a jejího manžela, došlo k závažnému zhoršení rodinných vztahů. Psychoterapeutka , tituly před jménem, [jméno FO] zhodnotila, že nehoda a její následky mají zásadní a trvalý dopad na životy postižených blízkých osob. Ke zlepšení psychického stavu žalobkyně nedošlo ani později, v dubnu 2018 bylo psychiatrem konstatováno, že u žalobkyně přetrvává i přes pokračující intenzivní psychoterapeutickou péči těžká depresivní porucha, posttraumatická stresová porucha. Žalobkyni bylo doporučeno realizovat lázeňskou léčbu z psychiatrické indikace jako ekvivalent léčby ústavní (prokázáno lékařskými zprávami o psychiatrické a psychologické léčbě žalobkyně a její rodiny).

6. Žalobkyně byla před tragickou událostí již od roku 1977 zaměstnána u společnosti [právnická osoba] V době od 7. 7. 2016 do 18. 3. 2017 (tj. 182 pracovních dnů) byla žalobkyně po události v pracovní neschopnosti. Za uvedené období se příjem žalobkyně i při zohlednění vyplacených nemocenských dávek zásadně snížil a za uvedenou dobu trvání pracovní neschopnosti žalobkyni na příjmu z výdělku dle potvrzení zaměstnavatele ušlo 133 473 Kč (prokázáno potvrzením zaměstnavatele z 19. 4. 2017 a 24. 4. 2017, potvrzením o vyplacených dávkách nemocenského pojištění ze 7. 4. 2017).

7. Dne 20. 3. 2017 posoudila Okresní správa sociálního zabezpečení ve [adresa] zdravotní stav žalobkyně a stanovila pokles její pracovní schopnosti o 70 %, což odpovídá invaliditě III. stupně od 3. 3. 2017. Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu posuzující lékař shledal těžkou depresivní poruchu bez psychotické symptomatologie, poruchu přizpůsobení v tíživé životní situaci, těžkou depresivní reakci. Bylo konstatováno plné vymizení pracovního potenciálu. Z posudkového hlediska stav odpovídal těžké depresi po ztrátě velké části rodiny při autonehodě. Stav žalobkyně byl vzhledem věku a tíži onemocnění shledán trvalým (prokázáno posudkem o invaliditě z 20. 3. 2017).

8. Průměrný hrubý výdělek žalobkyně před událostí činil dle mzdové účtárny zaměstnavatele částku 31 265 Kč. Pro rok 2017 činil invalidní důchod III. stupně přiznaný žalobkyni částku 14 943 Kč, pro rok 2018 částku 15 527 Kč a pro rok 2019 částku 16 534 Kč měsíčně. Dle žalobkyně činí celková ztráta na výdělku při invaliditě za období od 3. 3. 2017 do 31. 12. 2019 částku 511 463 Kč (prokázáno potvrzením zaměstnavatele o výdělku žalobkyně a rozhodnutími ČSSZ o výši invalidního důchodu).

9. Žalobkyně v souvislosti s vlastním léčením vynaložila za pořízení léků a na úhradu léčebných pobytů částku v souhrnné výši 8 655 Kč (prokázáno soupisem výdajů žalobkyně včetně daňových dokladů k jednotlivým úhradám).

10. Mezi účastníky nebylo sporné, že o nároku žalobkyně na odčinění duševních útrap při usmrcení osob blízkých (uplatněném ve smyslu § 2959 o. z.) bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem [Anonymizováno] [Anonymizováno] ve [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne [datum]. Nebylo sporu o tom, že žalovaná žalobkyni vyplatila před podáním žaloby jednorázové odškodnění duševních útrap ve výši 1 000 000 Kč a dle uvedeného rozhodnutí soudu dále částku 391 250 Kč s příslušenstvím. Soud v uvedeném řízení dovodil v případě žalobkyně a jejího manžela naplnění kritérií pro zvýšení základní částky odškodnění v maximální možné míře, když vzal za prokázané, že jejich vztahy se zemřelými byly velice intenzivní, byli zvyklí spolu trávit čas prakticky denně, jezdili na společné výlety, pořádali společné oslavy. V minulosti žalobkyně a její manžel žili s rodinou syna [jméno FO] v jednom domě. Ihned po nehodě se žalobkyně a její manžel snažili poskytovat pomoc a podporu přeživšímu synovi [jméno FO], střídali se u jeho lůžka v nemocnici, a i po uzdravení mu poskytovali pomoc a podporu, zatímco se potýkali s vlastními duševními potížemi. Soud přiznal žalobkyni i jejímu manželovi náhradu ve výši 397 500 Kč ve vztahu ke každému ze zemřelých nezletilých vnoučat a částku 596 250 Kč jako náhradu ve vztahu k zemřelé snaše [jméno FO]. Celkem bylo žalobkyni na náhradě duševních útrap při usmrcení tří blízkých osob přiznáno 1 391 250 Kč (prokázáno rozsudkem [Anonymizováno] [Anonymizováno] ve [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne [datum]).

11. Žalobkyně nároky, které jsou předmětem této žaloby, uplatnila u žalované dopisem ze dne 16. 3. 2020 (prokázáno přípisem žalobkyně adresovaným žalované).

12. Dopisem ze dne 17. 3. 2020 učinila žalobkyně vůči žalované předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o.s.ř. (prokázáno předžalobní výzvou).

13. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastníci řízení. S ohledem na skutečnost, že o skutkových okolnostech věci nebylo sporu, hodnotil soud provedené důkazy jako věrohodné a plně průkazné.

14. Soud po provedení dokazování a jeho zhodnocení učinil o základu nároku tento skutkový závěr: Dne 5. 7. 2016 došlo k tragické dopravní nehodě, kterou zavinil řidič [jméno FO] odpovědnostně pojištěný u žalované. Při dopravní nehodě byli usmrceni snacha žalobkyně [jméno FO] a dvě nezletilá vnoučata [jméno FO] a [jméno FO]. Syn žalobkyně [adresa] (manžel, resp. otec zemřelých) utrpěl těžká zranění a následnou psychickou újmu ze ztráty rodiny. Pro žalobkyni, která byla do té doby celoživotně pracovně zapojena a jejíž způsob života před událostí lze popsat jako aktivní a činorodý, představovala ztráta velké části nejbližší rodiny silný zásah do jejího zdraví. Od tragické události je žalobkyně v péči psychiatra a psychoterapeuta. Bezprostředně od události (od 7. 7. 2016) byla původně pracovně zapojená žalobkyně v pracovní neschopnosti. Pracovní neschopnost trvala až do 18. 3. 2017, když od 3. 3. 2017 byla žalobkyně uznána invalidní ve III. stupni invalidity. Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, v důsledku něhož žalobkyně trvale ztratila pracovní potenciál, shledal posuzující lékař těžkou depresivní poruchu bez psychotické symptomatologie, poruchu přizpůsobení v tíživé životní situaci, těžkou depresivní reakci. Žalobkyni po dobu pracovní neschopnosti i po jejím skončení a uznání invalidity uchází výdělek. Žalobkyně dále v souvislosti s vlastním léčením průběžně vynakládala prostředky na úhradu léků a léčebných rehabilitačních pobytů v lázních na doporučení lékařů.

15. V dané věci považoval soud za účelné, aby bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 věta druhá o.s.ř.), tzn. o základu věci. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku.

16. Po právní stránce posuzoval soud uplatněné nároky podle těchto právních předpisů: Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

17. Podle § 2927 odst. 1 o. z. kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu.

18. Podle § 2951 odst. 1 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.

19. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

20. Podle § 2960 o. z. škůdce hradí též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil.

21. Podle § 2962 odst. 1 o. z. se náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu.

22. Podle § 2963 odst. 1 o. z. po skončení pracovní neschopnosti, případně při invaliditě, nahradí škůdce poškozenému jeho ztrátu peněžitým důchodem, který se stanoví vzhledem k rozdílu mezi výdělkem, jakého poškozený dosahoval před vznikem újmy, a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti s přičtením případného invalidního důchodu podle jiného právního předpisu. Dojde-li ublížením na zdraví k dlouhodobému zvýšení potřeb poškozeného, stanoví se výše peněžitého důchodu i vzhledem k těmto potřebám.

23. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která je povinna nahradit újmu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Podle odst. 2 písm. a) cit. ust. nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením, pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení.

24. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla má poškozený právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele.

25. Není sporu o tom, že žalobkyně nebyla přímým účastníkem předmětné dopravní nehody, při níž zemřely osoby jí blízké. V terminologii právní nauky je třeba na žalobkyni pohlížet jako na sekundární oběť (poškozenou), domáhající se odškodnění tzv. reflexní újmy.

26. Odborná literatura k možnosti odčinění reflexní újmy uvádí, že „česká judikatura vytvořená již v 70. letech minulého století náhradu duševní újmy na zdraví (a obecně újmy na zdraví vůbec) v těchto případech vylučuje. Zformována byla u případu, v němž matka požadovala náhradu škody na zdraví, která ji vznikla, když se dozvěděla, že její syn utrpěl v souvislosti s vyhlídkovým letem smrtelná zranění. Matka byla důsledkem této události stižena psychickým šokem, následnými poruchami hybnosti a vyjadřování a depresivními a úzkostnými stavy“ (, tituly před jménem, [jméno FO], [tituly za jménem] Duševní újmy na zdraví a jejich odčiňování v civilním právu, ASPI). Nejvyšší soud náhradu škody matce coby sekundární poškozené nepřiznal rozhodnutím NS 2 Cz 36/76 (R 7/1979 civ.), dle něhož „Příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. Tak je tomu např. tehdy, utrpěl-li někdo škodu v důsledku reakce (šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který škůdce způsobil a za škodu z něhož (srov. § 448 o. z.) odpovídá.“

27. Otázkou odškodnění duševních útrap sekundární poškozené se NS zabýval i v žalovanou poukazované věci sp. zn. [spisová značka]. Nejvyšší soud jako soud dovolací v trestním řízení uvedené sp. zn. řešil nároky plynoucí z předmětné dopravní nehody náležející matce zemřelé [jméno FO], tedy rovněž sekundární poškozené, která při dopravní nehodě, jejíž nebyla přímou účastnicí, přišla o dceru a dvě vnoučata, a v důsledku této ztráty se u ní rozvinulo vlastní onemocnění duševního typu, které vyústilo v plnou invaliditu. Nastalé duševní onemocnění přitom představovalo nejen duševní útrapy ve smyslu § 2959 o. z., ale újmu na zdraví dle § 2958 o. z. Nejvyšší soud k právní otázce, zda lze nastalé duševní onemocnění matky zemřelé ženy odčinit podle ustanovení § 2958 o. z. (tj. jako újmu na zdraví) uvedl, „že okolnost spočívající v tom, že u sekundární oběti v důsledku úmrtí osob jí blízkých došlo k prohloubení jejího citového utrpení do té míry, že přerostlo ve vznik duševního onemocnění, by mělo být vyjádřeno právě ve výši náhrady nemajetkové újmy přiznané podle § 2959 občanského zákoníku. Vznik duševního onemocnění svědčí o míře zásahu do práv této sekundární oběti, zejména o mimořádné intenzitě tohoto zásahu. … pokud poškozená doložila v rámci svých uplatněných nároků, že v důsledku smrti jí osob blízkých došlo u ní k duševnímu onemocnění, které je trvalého rázu a má povahu ztížení společenského uplatnění v tom směru, že u ní došlo do budoucna k omezené seberealizaci ve sféře rodinného, kulturního a společenského života, což jí znemožňuje žít plnohodnotný život, takový jaký žila před předmětnou dopravní nehodou, lze tuto skutečnost vzít v úvahu při rozhodování o nárocích této poškozené podle § 2959 občanského zákoníku a dát zmíněné skutečnosti i odpovídající výraz ve výši přiznaného nároku na odčinění nemajetkové újmy. Jinak řečeno, pokud sekundární oběť utrpí v důsledku citových útrap duševní onemocnění trvalého rázu, není možno toto odčinit podle § 2958 občanského zákoníku, ale tuto skutečnost lze vzít v úvahu při rozhodování o jejím nároku podle § 2959 občanského zákoníku.“

28. Lze přisvědčit odborné literatuře (, tituly před jménem, [jméno FO], [tituly za jménem] Duševní újmy na zdraví a jejich odčiňování v civilním právu, ASPI), že NS výše zmíněnou argumentaci vylučující příčinnou souvislost mezi škodnou událostí a újmou sekundární oběti následuje i po nabytí účinnosti nové občanskoprávní úpravy zákonem 89/2012 Sb. Jmenovaný autor uvádí, že argumentace NS „zcela správně podléhá kritice tuzemské doktríny, která vytýká zejména nedostatečné posouzení příčinné souvislosti u těchto případů, a to nejen podle teorie podmínky (test conditio sine qua non), nýbrž také podle teorie adekvátnosti kauzálního nexu a ochranného účelu normy. Je přeci bez větších pochybností, že újma na zdraví u matky zemřelé ženy vznikla v důsledku smrti jí blízkých osob zapříčiněné dopravní nehodou, přičemž pro škůdce muselo být objektivně předvídatelné, že taková újma na zdraví může vzniknout. Současně je způsobení újmy na zdraví zásahem do absolutního práva chráněného ustanovením § 2910 věta první o. z. Nelze přemýšlet ani o tzv. přerušení příčinné souvislosti, jelikož zde dochází k řetězení podmínek, újma primárně poškozeného byla způsobena protiprávním jednáním škůdce, přičemž vznik újmy na zdraví sekundární (vlastně rovněž primární) oběti byl vyvolán přímo příčinou, která má věcný vztah k jednání škůdce.“ Autor dále apeluje na české soudy, aby „své judikatorní závěry v této oblasti přehodnotily, a to také s ohledem na skutečnost, že v německém i rakouském právu, které jsou silným inspiračním zdrojem současného českého deliktního práva, k vyloučení příčinné souvislosti za těchto okolností bez dalšího nedochází“.

29. Pokud jde o odborné polemiky, lze dále poukázat na článek [jméno FO]: Odškodňování tzv. sekundárních obětí v Rakousku a v České republice, ASPI. Jmenovaný autor uvádí, že „není úplně jednoznačné, jestli odškodnění dle § 2959 ObčZ zahrnuje vedle nároku na náhradu "citové újmy" (Trauerschaden) i nárok na náhradu "nervové újmy" (Schockschaden). Právní doktrína se přiklání spíše k názoru, že podle § 2959 ObčZ by měla být odškodňována pouze "citová újma", v případě nervových újem rozvinutých v psychiatrická onemocnění by se nároky poškozených měly posuzovat podle § 2910 věty první (neboť došlo k zásahu do absolutního práva poškozeného) ve spojení s § 2958 ObčZ (došlo k ublížení na zdraví).“ Jako rozporné s tímto názorem hodnotí autor výše citované rozhodnutí trestního senátu NS sp. zn. [spisová značka] a nabádá NS, aby využil „příležitost poskytnutou novou (diskontinuitní) právní úpravou, inspiroval se rakouskou judikaturou a zvážil změnu právního názoru v této problematice.“ Autor se snaží definovat rozdíl mezi újmou citovou a nervovou, když dle něho „citová újma zahrnuje pouze takové útrapy, které nepříznivě ovlivňují psychickou sféru člověka, ale nedosahují takové formy a intenzity, že by bylo možno hovořit o ublížení na zdraví“ a nabádá soudy, aby „v případě nervových újem rozvinutých v psychiatrická onemocnění postupovaly podobně jako v Rakousku a nároky poškozených posuzovaly podle § 2910 věty první ve spojení s § 2958 ObčZ.“

30. Rovněž autoři komentáře HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), Praha 2014, dovozují, že „podle toho, zda se duševní utrpení rozvine v onemocnění, či ne, odlišujeme psychický (nervový) šok (německy Schockschaden) a citovou újmu (německy Trauerschaden), která se neprojeví (nebo jen velmi málo) fyzickými symptomy (můžeme hovořit o čisté duševní újmě). Zákoník mezi nimi v § 2959 nerozlišuje, užívá široký pojem duševní útrapy, což vyvolává otázku, zda podle tohoto pravidla mají být odčiněny i případy duševních útrap, které se projeví jako lékařsky diagnostikované psychické onemocnění (např. posttraumatická stresová porucha), anebo zda má být odčiněna pouze čistá citová újma (smutek, žal). Zastávají názor, že správné je užší pojetí, neboť „v případě duševních útrap, které se rozvinou do psychického onemocnění, jde již o újmu na zdraví, kterou je nutno řešit samostatně dle jiných pravidel; jsou s ní spojeny i další nároky (např. náhrada ztráty na výdělku apod.)… Vyloučit kauzální nexus pouze na základě toho, že následek u sekundární oběti je až následkem újmy primárního poškozeného, však není správné. Zde dochází k řetězení podmínek, nejde o případ přerušení příčinné souvislosti – následek v podobě újmy primárního poškozeného je závislý na jednání škůdce, vznik újmy sekundární oběti je vyvolán bezprostředně okolností, která má věcný vztah k počínání škůdce. Následek v podobě citové újmy blízké osoby je pro škůdce předvídatelný, škůdce musí s újmou sekundárních obětí počítat, neboť je vysoce pravděpodobná (není však důležité, aby dohlédl toho, jakou konkrétní újmu sekundární oběti způsobí). V kontextu nové právní úpravy je třeba též zvážit, že § 2910 věta první má chránit před porušením zdraví (kromě případů neurčitých životních rizik). Kdo utrpí nervový šok, neboť je škůdcem „přinucen“ vnímat a prožívat psychickou bolest, stojí pod ochranou § 2910 věty první, neboť bylo zasaženo do jeho integrity – není již „pouze“ sekundární obětí, ale došlo k přímému zásahu do jeho absolutního práva. Právní kauzalita je tak dána na základě teorie ochranného účelu normy (shodně též např. rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora k § 823 BGB, VI ZR 103/84).“

31. Soud v předmětném řízení dospěl ohledně základu nároků uplatněných žalobkyní k právnímu závěru, že žaloba je co do základu plně důvodná.

32. V řízení bylo po zjištěno, že žalobkyni vznikla v přímé souvislosti s tragickými následky dopravní nehody, které nebyla žalobkyně osobně účastna, újma na vlastním zdraví. Újmu vzniklou žalobkyni lze právně kvalifikovat jako újmu nervovou – tj. těžký šok, deprese, které se vyvinuly v závažné duševní onemocnění, vše jako přímý důsledek tragické ztráty tří členů nejbližší rodiny. Ve smyslu § 2910 o. z. a § 2927 o. z. lze tedy zásah řidiče [jméno FO], který při provozu dopravního prostředku zaviněně porušil povinnosti stanovené zákonem, způsobil dopravní nehodu, při níž zemřeli tři členové rodiny žalobkyně včetně nezletilých vnoučat, považovat za zásah do absolutního práva žalobkyně.

33. Dle přesvědčení soudu lze jednoznačně dovodit příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem újmy žalobkyně. Nejvyšší soud ČR konstantně judikuje, že „o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, popř. následkem škodné události, tedy, je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu či škodné události, ke škodě by nedošlo. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku". V daném případě však nedošlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním škůdce a vzniklou újmou na zdraví žalobkyně coby sekundární oběti, když škůdcem způsobené tragické úmrtí členů rodiny žalobkyně bylo nepochybně podstatnou a rozhodnou příčinou, která se podílela na újmě na vlastním zdraví žalobkyně coby nepříznivém následku. V případě tzv. nervové újmy nedochází k přerušení příčinné souvislosti, ale k řetězení podmínek, neboť k újmě na zdraví sekundárního poškozeného by nedošlo bez zásahu do absolutního práva primárního poškozeného (oběti), přičemž k oběma újmám dojde v důsledku téhož protiprávního jednání škůdce. Zároveň lze bezpečně přijmout závěr, že újma na zdraví žalobkyně coby sekundární poškozené je objektivně předvídatelná, když v případě usmrcení nebo zvlášť závažného ublížení na zdraví primární oběti je objektivně vysoce pravděpodobné, že bude způsobena také újma sekundárním obětem, přitom není rozhodující, jestli v konkrétním případě půjde o újmu citovou, nebo nervovou. V předmětném případě, kdy příčinou újmy na zdraví byla ztráta snachy a dvou nezletilých vnoučat, je třeba souhlasit s výše citovanými autory odborné literatury, dle nichž je judikatura NS neumožňující odškodnění vlastní újmy sekundárních obětí za účinnosti nové občanskoprávní úpravy nadále neakceptovatelná.

34. Lze uzavřít, že žalobkyni ve smyslu § 2910 a § 2956 o. z. vznikl nárok na odčinění škody i nemajetkové újmy vzniklé zásahem do jejího absolutního práva. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že nároky uplatněné žalobkyní u žalované ve smyslu § 2959 o. z. (tj. odčinění duševních útrap pramenících z usmrcení osob blízkých) již byly vypořádány. Ani v tom případě však nelze žalobkyni upírat nárok na náhradu majetkové újmy, neboť takové řešení by bylo rozporné se základními zásadami spravedlnosti formulovanými např. v ust. § 3 o. z.

35. Za situace, kdy nelze uvažovat o odčinění újmy na zdraví vzniklé žalobkyni uvedením do předešlého stavu, má žalobkyně právo na úhradu škody v penězích (§ 2951 odst. 1 o. z.).

36. Žalobkyně v souladu s ust. § 9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb. uplatňuje své nároky z titulu odškodnění újmy vzniklé na zdraví přímo u žalované coby příslušného pojistitele.

37. Žalobkyně v řízení prokázala, že v příčinné souvislosti protiprávním jednáním škůdce jí vznikla majetková škoda v podobě účelně vynaložených nákladů spojených s péčí o zdraví (nákladech léčení) ve smyslu § 2960 o. z., dále škoda v podobě ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti trvající od 7. 7. 2016 do 18. 3. 2017 ve smyslu § 2962 odst. 1 o. z. a rovněž škoda v podobě ztráty na výdělku při invaliditě, když žalobkyně byla od 3. 3. 2017 shledána invalidní ve III. stupni, přičemž převažující rozhodnou příčinou její invalidity bylo duševní onemocnění vzniklé následkem zásahu do absolutního práva žalobkyně coby poškozené.

38. Z uvedených důvodů soud mezitímním rozsudkem rozhodl, že žaloba, jíž se žalobkyně vůči žalované domáhá zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě a náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, je co do základu plně důvodná.