Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 33 466 Kč, a to vše po splátkách 500 Kč měsíčně, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci, nejpozději vždy do každého 20. dne v měsíci, poslední splátka ve zbytku, to vše pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba o zaplacení 2 792,15 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 241,14 Kč, úrokem 14,75 % ročně z částky 34 658,15 Kč od 19. 11. 2024 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 958,48 Kč od 3. 9. 2024 do 18. 11. 2024 a zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od 19. 11. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 %, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 3 048,36 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou soudu dne 18. 11. 2024 domáhá po žalované 36 258,15 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru dne 16. 2. 2024 č. [hodnota] (dále též jen „smlouva“), jejíž nedílnou součástí byly i úvěrové podmínky. Žalobkyně má za to, že řádně prověřila úvěruschopnost žalované, a to prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů. Výstupem je hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky, která může být žadateli o úvěr schválena, aniž by došlo k jeho předlužení. Žalobkyně uvedla, že pokud následně došlo ke změně poměrů žalované, v důsledku které přestala hradit poskytnutý úvěr, nebylo toto zapříčiněno nedostatečným prověřením její úvěruschopnosti. Podle žalobkyně v průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaná celkem načerpala částku ve výši 35 786 Kč, přičemž na poskytnutý úvěr uhradila toliko 2 320 Kč.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Ze smlouvy soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaná dohodli na poskytnutí revolvingového úvěru.
4. Z opisu výpisu proplacení smlouvy [Anonymizováno] soud zjistil, že žalobkyně žalované poskytla dohromady 35 786 Kč.
5. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta soud zjistil, že žalobkyně zjišťovala bonitu žalované z externích registrů.
6. Z posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované zjišťováním jejího kreditního skóre, které zajišťuje oddělení úvěrových rizik, přičemž použila statistický model.
7. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalovaná žalobkyni uradila 2 320 Kč.
8. Z úvěrová zprávy soud zjistil, že žalované bylo odmítnuto 12 splátkových operací a 21 kreditních karet.
9. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by měly význam pro posouzení věci. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedla žalobkyně, když žalovaná byl v řízení nečinná. Soud nemá žádné pochybnosti o skutečnostech vyplývajících z výše uvedených listinných důkazů, které považuje za zcela věrohodné. Soud pro nadbytečnost neprovedl jako důkaz dotaz na bankovní ústav [právnická osoba]., neboť považoval poskytnutí 35 7860 Kč žalované za prokázané již z opisu výpisu proplacení smlouvy [Anonymizováno].
10. Na základě výše uvedených důkazů a po jejich zhodnocení soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:Žalobkyně a žalovaná se dohodli na poskytnutí revolvingového úvěru. Žalobkyně žalované poskytla dohromady 35 786 Kč. Žalovaná žalobkyni vrátila 2 320 Kč. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalované toliko z externích registrů a zjišťováním jejího kreditního skóre prostřednictvím oddělení úvěrových rizik, přičemž použila toliko statistický model.
11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odstavec 2).
13. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odstavec 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odstavec 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odstavec 3).
14. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
15. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává:1) Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nejvyšší soud dále uvedl, že spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.Viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023 či důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, § 87, která navíc doplňuje, že poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.2) Jak vyplývá z důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, je spotřebitel chráněn v situaci, kdy obdržel úvěr, ačkoli mu při řádném dodržení postupů a odborné péče neměl být poskytnut. Proto zákon poskytuje spotřebiteli dobrodiní splatit jistinu úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. A jak upozorňují autoři komentáře k zákonu o spotřebitelském úvěru, často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec (SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. § 87 [Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele]. In: SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. Zákon o spotřebitelském úvěru. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 438). Pokud poskytovatel úvěru nejedná s odbornou péčí, ať už z nedbalosti či úmyslně, jde tato skutečnost podle aktuální právní úpravy k jeho tíži. Jinými slovy, jestliže úvěrující poruší svou povinnost posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož spotřebiteli poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3315/2023.3) To, že banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, ale zároveň vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti…), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala i s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného.4) Neobstojí úvaha (…), že předchůdkyně žalobkyně – banka řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, vycházela-li pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu.Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, jehož závěry se uplatní i v případě zákona o spotřebitelském úvěru.
16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rovněž zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. I. B. a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, v případech, že je dlužník v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
17. V poměrech projednávané věci soud dospěl k závěru, podle něhož je smlouva absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr, aniž by s odbornou péčí prověřila její úvěruschopnost, a to zejména výdaje žalované, když vycházela pouze z interních a externích datových zdrojů statistického modelu, přičemž vzala do úvahy údaje uvedené žalovanou (výše příjmu, bydlení u rodičů, počet osob v domácnosti…), což podle výše uvedené judikatury není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalované. Bylo tudíž na žalobkyni, aby si sama údaje poskytnuté žalovanou prověřila, případně aby si je nechala od žalované doložit.
18. Jelikož žalobkyně poskytla žalované 35 786 Kč na základě neplatné smlouvy, přičemž žalovaná z této částky žalobkyni zaplatila toliko 2 320 Kč, je povinna vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 33 466 Kč. Soud se rovněž zabýval tím, jaká je doba přiměřená možnostem žalované poskytnutou jistinu splatit, přičemž dospěl k závěru, podle něhož je přiměřené, aby žalovaná splácela 500 Kč měsíčně počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci, když žalobkyně ani žalovaná v řízení netvrdily, že by taková splátka přiměřená možnostem žalované nebyla ani, že by bylo v jejích možnostech splácet vyšší částky.
19. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku I. a v rozsahu uvedeném ve výroku II. žalobu zamítnul. Soud dodává, že nepřiznal ani zákonný úrok z prodlení, neboť by se žalovaná mohla dostat do prodlení až tehdy, nesplácela-li by jistinu spotřebitelského úvěru podle svých možností.
20. Soud pro úplnost uvádí, že k podmíněné žádosti žalobkyně o vyrozumění ze dne 28. 7. 2025 soud nepřihlédl podle § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Navíc byla žalobkyně vyzvána k doplnění žaloby ještě před touto žádostí.
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná v 92 %, právo na náhradu nákladů řízení ve výši 3 048,36 Kč (84 % z částky 3 629 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 451 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 14b odst. 1 písm. c) bod 3. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), ve znění účinném do 31. 12. 2024, z tarifní hodnoty ve výši 36 258,15 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (příprava a převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) a dále mu náleží paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč za každý ze 3 úkonů podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč.
22. Soud nepřiznal náhradu nákladů za vyjádření žalobkyně ze dnů 21. 7. 2025 a 28. 7. 2025, neboť je neshledal jako účelně vynaložená, když žalobkyně skutečnosti zde uvedené měla uvést již v žalobě, nikoliv až k výzvě soudu.