20 C 63/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 7. 5. 2025 domáhá po žalované 87 456 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] (dále též jen „smlouva“). Žalobkyně uvedla, že schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalované atd.), podle kterých zjistila, že volné zdroje žalované ke splácení jsou dostatečné. Dále žalobkyně ověřila úvěrovou historii žalované v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Na základě výše uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, jakož i na základě provedeného tzv. scoringu klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), žalobkyně rozhodla o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobkyně sdělila, že z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňující řádné čerpání a následné splácení úvěru dále prověřila, že žalovaná nebyla v době žádosti evidována v insolvenčním rejstříku, že neměla u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, že doklad totožnosti žalované nebyl evidován jako neplatný, že zaměstnavatel žalované nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a že obchodník, jednající s žalovanou, doporučil úvěr ke schválení. Žalobkyně sdělila, že žalované tak byl dne 1. 12. 2022 poskytnut úvěr ve výši 83 000 Kč, přičemž po zesplatnění celého úvěru byly žalobkyni uhrazena pouze částka ve výši 5 509 Kč ze dne 7. 5. 2024, částka ve výši 5 509 Kč ze dne 16. 5. 2024 a částka ve výši 5 509 Kč ze dne 26. 6. 2024.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že není schopna uhradit celý dluh najednou, navrhla uzavření splátkového kalendáře, na základě kterého by uhradila celou částku dluhu nejpozději do 31. 12. 2025 a odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle jehož závěrů měla žalobkyně důsledně prověřovat její schopnost splácet úvěr.

3. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobkyně žalované vyplatila na základě smlouvy 83 000 Kč.

4. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaná žalobkyni na úvěr splatila celkem 93 653 Kč.

5. Z potvrzení o příjmu a z výplatních pásek soud zjistil, že si žalobkyně ověřovala příjmy žalované.

6. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) soud zjistil, že žalovaná dosáhla CBS skóre 219, přičemž skóre v rozmezí 166 – 315 znamená zařazení do Kategorie I. (nízké body do interní Score Card, vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán).

7. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně zjišťovala příjmy (52 152 Kč) a výdaje (12 130 Kč) podle jejího zaměstnance jednajícího s žalovanou.

8. Z podacího archu soud zjistil, že žalované byla poslána předžalobní výzva.

9. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by měly význam pro posouzení věci. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedly účastnice řízení. Soud nemá žádné pochybnosti o skutečnostech vyplývajících z výše uvedených listinných důkazů, které považuje za zcela věrohodné.

10. Na základě výše uvedených důkazů a po jejich zhodnocení soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:Žalobkyně žalované vyplatila na základě smlouvy 83 000 Kč. Žalovaná žalobkyni na úvěr splatila celkem 93 653 Kč. Žalobkyně si ověřovala příjmy žalované. Žalovaná dosáhla CBS skóre 219, přičemž skóre v rozmezí 166 – 315 znamená zařazení do Kategorie I. (nízké body do interní Score Card, vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán). Žalobkyně zjišťovala příjmy (52 152 Kč) a výdaje (12 130 Kč) podle jejího zaměstnance jednajícího s žalovanou. Žalobkyně žalované poslala předžalobní výzvu.

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odstavec 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odstavec 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odstavec 3).

14. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává:1) Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nejvyšší soud dále uvedl, že spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.Viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023 či důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, § 87, která navíc doplňuje, že poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.2) Jak vyplývá z důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, je spotřebitel chráněn v situaci, kdy obdržel úvěr, ačkoli mu při řádném dodržení postupů a odborné péče neměl být poskytnut. Proto zákon poskytuje spotřebiteli dobrodiní splatit jistinu úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. A jak upozorňují autoři komentáře k zákonu o spotřebitelském úvěru, často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec (SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. § 87 [Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele]. In: SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. Zákon o spotřebitelském úvěru. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 438). Pokud poskytovatel úvěru nejedná s odbornou péčí, ať už z nedbalosti či úmyslně, jde tato skutečnost podle aktuální právní úpravy k jeho tíži. Jinými slovy, jestliže úvěrující poruší svou povinnost posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož spotřebiteli poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3315/2023.3) To, že banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, ale zároveň vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti…), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala i s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného.4) Neobstojí úvaha (…), že předchůdkyně žalobkyně – banka řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, vycházela-li pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu.Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, jehož závěry se uplatní i v případě zákona o spotřebitelském úvěru.

15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rovněž zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. I. B. a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, v případech, že je dlužník v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

16. V poměrech projednávané věci soud dospěl k závěru, podle něhož je smlouva absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr, aniž by s odbornou péčí prověřila její úvěruschopnost, a to zejména její výdaje, když vycházela pouze z externích datových zdrojů a z údajů uvedených žalovanou, což podle výše uvedené judikatury není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalované. Bylo tudíž na žalobkyni, aby si sama údaje poskytnuté žalovanou prověřila, případně aby si je nechala od žalované doložit. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) navíc vyplývá, že žalobkyně žalované poskytla úvěr, přestože žalovaná dosáhla CBS skóre 219. V takovém případě měla být vyplacená částka úvěru výrazněji limitována, případně měla žalobkyně poskytnutí úvěru zcela zamítnout.

17. Jelikož žalobkyně poskytla žalované 83 000 Kč na základě neplatné smlouvy, přičemž podle žalobkyně žalovaná po zesplatnění úvěru z této částky žalobkyni zaplatila toliko 16 527 Kč (pozn. soud přehlédl, že podle karty klienta žalovaná žalobkyni před zesplatněním úvěru splatila celkem 93 653 Kč), je povinna vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 66 473 Kč. Soud se rovněž zabýval tím, jaká je doba přiměřená možnostem žalované poskytnutou jistinu splatit, přičemž v souladu s vyjádřením žalované dospěl k závěru, podle něhož je přiměřené, aby žalovaná celou částku dluhu zaplatila do 31. 12. 2025.

18. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku I. a v rozsahu uvedeném ve výroku II. žalobu zamítnul. Soud dodává, že nepřiznal ani zákonný úrok z prodlení, neboť by se žalovaná mohla dostat do prodlení až tehdy, nesplácela-li by jistinu spotřebitelského úvěru podle svých možností.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná v 76 %, právo na náhradu nákladů řízení ve výši 15 034,14 Kč (52 % z částky 28 911,80 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 373 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 87 456 Kč sestávající z částky 4 620 Kč za každý ze 4 úkonů právní služby (příprava a převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva, žaloba a účast na jednání ze dne 4. 9. 2025) a dále mu náleží paušální náhrada hotových výdajů po 450 Kč za každý ze 4 úkonů podle § 13 odst. 4 a. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 20 280 Kč ve výši 4 258,80 Kč.

20. Soud nepřiznal náhradu nákladů za vyjádření žalobkyně ze dnů 4. 8. 2025, neboť je neshledal jako účelně vynaložené, když žalobkyně skutečnosti zde uvedené měla uvést již v žalobě, nikoliv až k výzvě soudu.