Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 70 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 70 000 Kč od 30. 9. 2023 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. V části, ve které se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení částky 13 419 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15% ročně od 30. 9. 2023 do zaplacení, dále částky 28 378,92 Kč a úroku ve výši 69,12% ročně z částky 70 000 Kč od 30. 9. 2023 do 23. 10. 2023 ve výši 3 096 Kč, úroku ve výši 69,12% ročně z částky 70 000 Kč od 24. 10. 2023 do 24. 10. 2023 ve výši 26,81 Kč, úroku ve výši 15% ročně z částky 70 000 Kč od 25. 10. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 30. 9. 2023 dosáhne částky 224 582 Kč, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 6 792,86 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 111 797 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že žalobkyně je oprávněnou osobou k poskytování spotřebitelských úvěrů na základě povolení České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „SpotřÚ“), přičemž mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 31. 5. 2023 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota] na částku 70 000 Kč (dále jen „smlouva o úvěru“). Úvěr byl žalovanému vyplacen dne 1. 6. 2023. Žalovaný se zavázal splácet úvěr včetně úroku ve výši 69,12 % p. a. ve 42 měsíčních splátkách po 4 456 Kč, splatných vždy k 25. dni měsíce od července 2023 dle splátkového kalendáře. Smlouva o úvěru byla uzavřena prostřednictvím emailové komunikace s podpisem žalovaného jedinečným kódem. O schválení úvěru bylo žalovanému zasláno oznámení spolu se splátkovým kalendářem. Žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného na základě dokladů, informací, databází (SOLUS, NRKI) a interního scoringu. Bylo zjištěno, že žalovaný má dostatečné zdroje ke splácení, nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, jeho doklad totožnosti je platný, zaměstnavatel není v insolvenci a obchodník schválil úvěr. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně neplnil řádně podmínky smlouvy o úvěru a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, když neuhradil žalobkyni na splátkách ničeho. V důsledku prodlení žalovaného došlo dne 28. 9. 2023 k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy o úvěru. Žalobkyně proto požaduje po žalovaném zaplacení (i) částky odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 82 021,01 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 70 000,00 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 12 021,01 Kč) spolu s úroky z prodlení v zákonné výši od 30. 9. 2023 do zaplacení, (ii) smluvní pokuty dle bodu 6.1.smlouvy o úvěru v celkové výši 998,00 Kč (tj. 499,00 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů) spolu s úroky z prodlení v zákonné výši od 30. 9. 2023 do zaplacení, (iii) náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2.smlouvy o úvěru v celkové výši 400,00 Kč (tj. 200,00 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů) spolu s úroky z prodlení v zákonné výši od 30. 9. 2023 do zaplacení, (iv) smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy o úvěru ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 82 021,01 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 30. 9. 2023 do dne vyhotovení žaloby, tj. ve výši 28 378,92 Kč a (v) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistiny úvěru ve výši 70 000,00 Kč ode dne 30. 9. 2023 do zaplacení s tím, že žalobkyně požadovala tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 69,12 % p. a. za prvních 90 dnů prodlení a za dobu od 91. dne prodlení žalovaného, tj. od 24.10.2023, podle § 122 odst. 4 SpotřÚ v nominální úrokové sazbě 15.00 % p. a., a to dále s tím, že dle bodu 2.2. smlouvy o úvěru je výše úroku limitována na částku 224 582,00 Kč.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a učinil následující závěr o skutkovém stavu.
4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 31. 5. 2023 prostřednictvím emailové komunikace s podpisem žalovaného jedinečným kódem uzavřena smlouva o úvěru. V části A) smlouvy o úvěru byly uvedeny základní parametry smlouvy, a to, že celková výše úvěru činí 70 000 Kč a celková částka, kterou má žalovaný (klient) zaplatit, činí 187 152 Kč, a to ve 42 splátkách po 4 456 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději 25. dne každého kalendářního měsíce počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Zápůjční úroková sazba činí 69,11 % p. a. a předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na úvěr činí 95,81 %. V části B), konkrétně v článku 2. 2 smlouvy o úvěru bylo uvedeno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. V článku 6. 1 smlouvy o úvěru bylo uvedeno, že žalovaný (jako klient ) je povinen zaplatit žalobkyni (jako poskytovateli) smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku úvěru, u které se ocitl v prodlení o délce 30 dnů. V článku 6.2 smlouvy o úvěru bylo uvedeno, že žalobkyni vzniká právo na náhradu nákladů ve výši 200,00 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů. V článku 6.3 smlouvy o úvěru bylo uvedeno, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. V článku 6.4 smlouvy bylo uvedeno, že ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé stávají součástí nové jistiny úvěru, kterou je žalovaný (klient) povinen zaplatit žalobkyni (poskytovateli) nejpozději v den zesplatnění úvěru. V případě prodlení je žalobkyně oprávněna požadovat úhradu úroků z prodlení v zákonné výši, přičemž zákonné úroky z prodlení je žalobkyně oprávněna dle článku 6.7 smlouvy o úvěru požadovat při prodlení žalovaného s hrazením jakéhokoli peněžitého dluhu. V článku 6.5 smlouvy o úvěru bylo uvedeno, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V článku 6.9 bylo uvedeno, že souhrn výše všech ze strany žalobkyně uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout 200 000 Kč. /viz Smlouva o úvěru, resp. označená rovněž jako návrh na uzavření smlouvy o úvěru č. V20012022_A a Dodatek č. [hodnota] k Návrhu smlouvy o úvěru č. [hodnota], a rovněž Základní informace o klientovi č. smlouvy [Anonymizováno], datum žádosti 30.5.2023, kopie občanského průkazu, a ohledně způsobu uzavření smlouvy prostřednictvím elektronické komunikaci viz rovněž Důkaz o odeslání 1 Kč, a to ze dne 31.5.2023, Zaslaná SMS „Informace o vyplacení“ z 31.5.2023, Důkaz o přijaté SMS pro vyplacení z 31.5.2023, Podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (tzv. produkt A), /5. Úvěr byl žalovanému vyplacen dne 1. 6. 2023. /viz Doklad o vyplacení úvěru ve výši 70 000 Kč z 1.6.2023/6. Žalovaný byl před zesplatněním úvěru žalobkyní vyzván k úhradě dlužné splátky a upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru. /viz Výzva k zaplacení, upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru z 25.8.2023, 25.9.2023 a kopie dodejek – uloženo 5.6.2023/7. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 83 419 Kč s příslušenstvím a rovněž k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou a úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistiny úvěru ve výši 70 000 Kč ode dne 30. 9. 2023 do zaplacení. /viz Předžalobní výzva ze dne 13. 5. 2024 a Poštovní podací arch z 13. 5. 2024/8. Soud má za to, že shora uvedená skutková zjištění jsou dostatečná pro právní posouzení věci, přičemž z ostatních provedených důkazů soud nezjistil pro své rozhodnutí, které se zakládá na důvodech uvedených níže, žádné významné skutečnosti pro rozhodující skutková zjištění nebo právní posouzení věci, a proto je dále nehodnotil.9. Na základě takto zjištěného skutkového stavu potom soud dospěl k následujícím právním závěrům, přičemž vycházel především z následujících ustanovení právních předpisů.10. Podle § 576 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.11. Podle § 577 o. z., je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.12. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.15. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.16. Z provedeného dokazování vyplynulo, že mezi účastníky řízení byla sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., přičemž žalovaný na straně úvěrovaného smlouvu uzavřel v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele ve smyslu § 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z. Smlouva podléhá rovněž režimu SpotřÚ – zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.17. Soud se s ohledem na výše citovaná ustanovení nejprve zabýval sjednanou výší úrokové sazby poskytnutého úvěru a její přiměřeností v kontextu všech okolností projednávané věci. Ve smlouvě o úvěru byla dohodnuta zápůjční úroková sazba ve výši 69,11 % p. a. a předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (dále jen „RPSN“) na úvěr činila 95,81 %, přičemž soudu je z úřední činnosti známo, že tato sazba podstatně překračuje obvyklou a únosnou míru úrokového zatížení při poskytování spotřebitelských úvěrů – pro srovnání lze odkázat například na věci posuzované Městským soudem v Praze pod sp. zn. 22 Co 197/2019-99, ve kterém byla posuzována nominální úroková sazba úvěru ve výši 90 % p. a., nebo pod sp. zn. 25 Co 64/2022, ve kterém byla posuzována nominální úroková sazba úvěru ve výši 83,86 % p. a., nebo pod. sp. zn. 35 Co 345/2022, ve kterém byla posuzována nominální úroková sazba úvěru ve výši ve výši 62,47 %, přičemž ve všech těchto uvedených případech Městský soud v Praze shledal velký rozdíl mezi obvyklou a sjednanou výší úročení, přičemž takto zjištěné rozdíly považoval i s odkazem na další judikaturu za jednoznačně nepřiměřené a rozporné s dobrými mravy. V tomto kontextu soud posuzoval i projednávanou věc, když po důsledném přezkoumání uzavřené smlouvy o úvěru dospěl k závěru, že sjednaná úroková míra ve výši 69,11 % p. a. (předpokládaná RPSN: 95,81 %), značně překračuje obvyklou a únosnou míru úrokového zatížení při poskytování spotřebitelských úvěrů, dluh byl zajištěn i řadou řetězených smluvních pokut a poplatků (viz zejména čl. 6.1, 6.2 a 6.5 smlouvy o úvěru) a výsledná vymáhaná částka po žalovaném tak byla v kontextu všech okolností posuzované věci v rozporu s dobrými mravy, přičemž takové posouzení s ohledem na mj. cit. judikaturu odpovídá rovněž zásadě jednotného rozhodování podle ustanovení § 13 o. z.). Soud proto dospěl k závěru, že uzavřená smlouva o úvěru je neplatná podle § 580 a 588 o. z., a to pro rozpor s dobrými mravy a pro zjevnou nespravedlnost vůči žalovanému.18. Soud k tomu doplňuje, že mezi účastníky se přitom jednalo o běžný úvěrový vztah v tom smyslu, že žalobkyně neposkytovala žalované tzv. mikropůjčku na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun, kde by za určitých okolností mohla být vyšší úroková míra akceptovatelnou. Stejně tak nebyl úvěr poskytován prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za dramatický i při vědomí, že se ve vztahu mezi účastníky jednalo o nebankovní úvěr – ačkoliv totiž úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv).19. Neplatné ujednání o úroku v daném případě nebylo možné moderovat ve smyslu § 577 o. z., neboť by tím nedošlo ke spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Nahrazování neplatně sjednaného úroku zásahem soudu by totiž bylo v rozporu s účelem a smyslem § 577 o. z., kterým je mimo jiné i preventivní (odrazující) účinek neplatnosti nemravných ujednání. Uvedená interpretace vychází rovněž z judikatury Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „SDEU“), která zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik vyvarovat (srov. rozsudek SDEU ze dne 14. 6. 2012 ve věci C-618/10, Banco Español de Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, nebo rozsudek SDEU ze 7. 11. 2019 ve spojených věcech C-349/18 až C-351/18, Kanyeba SA Nijs a Deroga).20. Absolutní neplatnost se proto v daném případě týká celé smlouvy, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání, tj. uzavření smlouvy o úvěru, došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Soud má za to, že jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru tvořila jeden celek a žalobkyně by bez ujednání o neobvykle vysokých úrocích smlouvu o úvěru s žalovaným neuzavřela, neboť na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků je založen její obchodní model, což je soudu známo z jeho úřední činnosti. Ke shodným závěrům již ostatně v případě obdobných úvěrových smluv opakovaně dospěl rovněž odvolací Městský soud v Praze (srov. např. již cit. rozsudek ze dne 10. 1. 2023, č. j. č. j. 35 Co 345/2022-56, nebo ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99).21. Za této situace nelze než uzavřít, že účastníky uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 588 o. z. jako celek pro rozpor s dobrými mravy a pro zjevnou nespravedlnost vůči žalovanému. K neplatnosti podle § 588 o. z. je přitom soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Rovněž dle ustálené judikatury Soudního dvora má vnitrostátní soud „z úřední povinnosti posoudit zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné“ (viz rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci C-243/08, Pannon GSM, nebo ze dne 26. 10. 2006 ve věci C-168/05, Mostaza Claro).22. Soud k tomuto závěru dospěl při vědomí principů smluvní autonomie a pacta sunt servanda, jakož i zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.), nicméně v daném případě je nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru natolik závažný a očividný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat zásadou ochrany dobrých mravů a ochranou spotřebitele – k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (č. 16/2017), podle kterého „ačkoliv je ochrana autonomie vůle jedním z řídících soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího. Takové situace, kdy v tísni dochází k uzavírání disproporčních smluv, mohou totiž v jednotlivých případech způsobovat až rdousící efekt a vyprázdnění veškeré majetkové podstaty jednotlivce, čímž dochází k nepřípustnému zásahu do práva na ochranu majetku […] Nejde o to, že by stěžovatelka neměla splácet své dluhy, ale že by měla platit jen to, co lze považovat za dluhy řádné, tak, aby nedocházelo ke zneužívání tísně chudých lidí a překračování mezí slušnosti, tedy k nemravnému obchodu s chudobou.”23. Soud se s ohledem na dovozenou absolutní neplatnost smlouvy o úvěru dále zabýval tím, zda je možné žalobou uplatněný nárok žalobkyni přiznat z jiného právního důvodu, či nikoliv. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně žalovanému dne 1. 6. 2023 vyplatila částku ve výši 70 000 Kč. Soud tuto částku posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 2 991 a násl. o. z., které je žalovaný povinen žalobkyni vydat. Soud proto žalobě částečně vyhověl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, a žalobkyni rovněž přiznal právo na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb za období, za které jej žalobkyně požadovala ve svém žalobním návrhu.24. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu s ohledem na dovozenou absolutní neplatnost smlouvy o úvěru podle § 588 o. z. částečně zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 792,86 Kč, přičemž tato částka představuje 25,22 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 62,61 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 37,39 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 590 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 111 797 Kč sestávající z částky 5 580 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (tj. předžalobní výzva, žaloba a účast na soudním jednání dne 22. 11. 2024) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 17 640 Kč ve výši 3 704,40 Kč.