12 C 27/2022

Odůvodnění

1. Žalobce se na žalované domáhal zaplacení celkem částky 30 772 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že jako OSVČ provozuje restaurační zařízení [název] [anonymizována čtyři slova] [příjmení]. Na základě smlouvy se společností [právnická osoba] se zavázal odebrat za určité období (kalendářní rok) smluvený minimální objem piva. Tento svůj závazek za rok 2020 nesplnil, pročež mu na základě uvedené smlouvy byla účtována smluvní pokuta ve výši 30 772 Kč, kterou žalobce uhradil bezhotovostně 5. 3. 2021. Žalobce dále dovozoval, že mu specifikovanými mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví a vlády České republiky (dále jen krizovými opatřeními) bylo znemožněno podnikat a splnit shora uvedený závazek. Zaplacená pokuta tak podle žalobce představuje škodu, která mu důsledků uvedených opatření vznikla. Dovozoval, že mu škoda vznikla v příčinné souvislosti s krizovými patřeními a žalovaná za škodu odpovídá ve smyslu § 36 krizového zákona. Zdůraznil, že škodu při žádném případě sám nezavinil. Nárok na náhradu škody uplatnil dne 11. 8. 2021 Ministerstva vnitra a Ministerstva zdravotnictví, přičemž Ministerstvo vnitra odpovědnost za škodu odmítlo přípisem ze dne 17. 8. 2021 a Ministerstvo zdravotnictví pak přípisem ze dne 5. 1. 2022. Žalobce vedle uvedené škody požaduje též příslušenství ve formě úroku z prodlení ode dne odmítnutí jeho nároku Ministerstvem vnitra. Následně žalobce svůj návrh doplnil tak, že v důsledku specifikovaných opatření Vlády a Ministerstva zdravotnictví byla zakázána přítomnost veřejnosti v restauračních zařízeních po dobu celkem 66 dnů. Zaplacenou smluvní pokutu přepočetl na den (466,25 Kč) a dodal, že ve vztahu k usnesení vlády ČR č. 211 požaduje částku 4 662,50 Kč (účinnost 10 dní), k usnesení vlády č. 454 požaduje částku 1 398,70 Kč (účinnost 3 dny), k usnesení vlády č. 453 požaduje částku 6 527,50 Kč (účinnost 14 dní) a k usnesení vlády č. 493 požaduje částku 3 730 Kč (účinnost 8 dní). Současně škodu specifikoval i ve vztahu k jednotlivým opatřením Ministerstva zdravotnictví.

2. Ve vztahu k jednotlivým opatřením Ministerstva zdravotnictví byla tato část předmětu řízenívyloučena k samostatnému projednání z důvodu odlišné organizační složky státu příslušné k ujednání (viz usnesení ze dne 19.5.2022, č.j. [číslo jednací]). Předmětem řízení tak zůstal nárok na zaplacení částky 16 318,70 Kč s příslušenstvím.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Podotkla, že od března 2020 na evropském kontinentě aktivně šířil koronavirus označovaný jako covid-19. Řada států proto byla nucena přijmout opatření ke zmírnění šíření tohoto viru a zabrání kolapsu zdravotního systému. V této souvislosti byl od 12. 3. 2020 vyhlášen nouzový stav v návaznosti na to přijata krizová opatření Vládou a dále mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví. Zdůraznila, že je třeba rozlišovat organizační složku, která jedná za stát v případě krizových opatření vlády a opatření mimo mimořádných opatření ministerstva zdravotnictví. Ve vztahu ke zmiňovaným opatřením vlády dovozovala, že ve smyslu § 36 krizového zákona stát za škodu neodpovídá, neboť předpokladem odpovědnosti je provádění krizového opatření, které má individuální povahu a je zaměřeno vůči konkrétní osobě. Poukázala v této souvislosti na princip tzv. zvláštní oběti, jehož podstatou je poskytnutí náhrady jednotlivci za nucené, individuální ubytování konkrétního právního statku ve prospěch celku. Zdůraznila, že v případě obecně vymezených adresátů a působnosti opatření na území celého státu by princip zvláštní oběti postrádal smysl a úmyslem zákonodárce nemohlo být přijmout iracionální a ekonomicky neudržitelný koncept. Poukázala i na judikaturní závěr, že vůči státu se nelze domáhat náhrady škody způsobené normativním právním aktem. Dále namítla, že ve smyslu § 36 krizového zákona je nahraditelná pouze škoda vzniklá při provádění krizového opatření a tedy předpokladem odpovědnosti nemůže být pouhé vydání nebo existence krizového opatření. Rovněž namítla, že nahraditelnou je toliko škoda věcná, kterou je třeba rozumět pouze škodu vzniklou zničením poškozením odcizením odcizením či ztrátou věci. V této souvislosti poukázala na teleologický výklad a na výklad pojmu věcná škoda zákonech přijatých ve stejné době jako krizový zákon. Dodala, že namítaná opatření jsou povahou právním předpisem a vztahující se na předem neurčitý okruh věcí a subjektů. Dopadají na území celé České republiky. Zdůraznila rovněž, že nárok žalobce nelze uspokojit pro absenci příčinné souvislosti, jestliže žalobce vychází z toho, že nasmlouvaný objem piva by splnil v případě, že by nedošlo k uzavření restauračního zařízení. Pomíjí tak celkovou pandemické situaci a rozhodnutí spotřebitelů, respektive jejich přirozený strach a změnu životních, osobních a okamžitých preferencí v důsledku pandemie. Zdůraznila, že služby poskytované žalobcem jsou zbytkové a nepředstavují nutně uspokojováno potřebu. Uzavřela, že rozhodování zákazníků žalobce více ovlivňovala pandemie s ní spojená zdravotní rizika než krizová opatřeních. Podotkla a rovněž krizová opatření nezakazovala podnikatelskou činnost žalobce a ten tak mohl provozovat restauraci s omezením, například přes okénko či formou rozvozu.

4. Mezi účastníky bylo nesporné a soud vzal za prokázané (§120 odst. 3 o. s. ř.), že žalobce provozoval restaurační zařízení [název] [anonymizována čtyři slova] [příjmení] (potvrzeno přípisem [název] ze dne 19. 3. 2021). Smlouvou o podpoře prodeje [číslo] [rok] ze dne [datum] se společností [právnická osoba] se zavázal odebrat za kalendářní rok specifikovaný minimální objem piva. Tato povinnost byla utvrzena smluvní pokutou (potvrzeno smlouvou o podpoře prodeje [číslo] [anonymizováno] [rok] [anonymizována dvě slova] ze dne [datum]). Žalobce uvedenou povinnost v roce 2020 nesplnil a k výzvě uvedené společnosti uhradil dne 5. 3. 2021 bezhotovostně smluvní pokutu ve výši 30 772 Kč (potvrzeno oznámením ve smyslu čl. 3 o podpoře prodeje ze dne 17. 2. 2021, snímek obrazovky z internetového bankovnictví o příkazu k úhradě částky 30 772 Kč a potvrzení o provedené platbě ze dne 5. 3. 2021). Žalobce uplatnil u ČR - Ministerstva vnitra a ČR – Ministerstva zdravotnictví nárok na náhradu škody ve výši uhrazené smluvní pokuty dne 11. 8. 2021 s odůvodněním, že škoda je důsledkem shora uvedených usnesení vlády a mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví Ministerstvo vnitra odškodnění nároku odmítlo přípisem ze dne 17. 8. 2021 a Ministerstvo zdravotnictví přípisem ze dne 5. 1. 2022 (viz uplatnění nároku ze dne 11. 8. 2021, sdělení Ministerstva vnitra ze dne 17. 8. 2021 a vyrozumění o posouzení žádosti ze dne 5. 1. 2022).
5. (Nouzový stav)
Usnesením Vlády ČR ze dne 12. 3. 2020, č. 194 byl s účinností od 12. 3. 2020, 14:00 hodin vyhlášen na území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu Covid-19, nouzový stav na dobu 30 dnů.
Usnesením Vlády ČR ze dne 9. 4. 2020, č. 396 a ze dne 30. 4. 2020, č. 485 byl vyhlášený nouzový stav prodloužen až do 17. 5. 2020.
Usnesením Vlády ČR ze dne 30. 9. 2020, č. 957 byl s účinností od 5. 10. 2020, 00:00 hodin vyhlášen na území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu Covid-19, nouzový stav na dobu 30 dnů.
Usnesením Vlády ČR ze dne 30. 10. 2020, č. 1108, ze dne 20. 11. 2020, č. 1195, ze dne 10. 12. 2020, č. 1294, ze dne 23. 12. 2020, č. 1373, ze dne 22. 1. 2021, č. 55 byl vyhlášený nouzový stav prodloužen až do 14. 2. 2021.
6. (Dotčená krizová opatření vlády)
Usnesením Vlády ČR ze dne 14. 3. 2020, č. 211 byl s účinností od 14. 3 2020, 6:00 hodin do 24. 3. 2020, 6:00 hodin mimojiné (I.1.) zakázán maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách s výjimkou těchto prodejen: potravin, výpočetní a telekomunikační techniky, audio a video přijímačů, spotřební elektroniky, přístrojů a dalších výrobků pro domácnosti, pohonných hmot, paliv, hygienického zboží, kosmetiky a jiného drogistického zboží, lékárny a výdejny zdravotnických prostředků, malých domácích zvířat, krmiva a dalších potřeb pro zvířata, brýlí, kontaktních čoček a souvisejícího zboží, novin a časopisů, tabákových výrobků, služeb prádelen a čistíren, prodeje přes Internet a dalšími vzdálenými prostředky, přičemž uvedené zboží a služby se převážně prodávají nebo nabízejí v dané provozovně, dále (I.2.) byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, s výjimkou provozoven, které neslouží pro veřejnost (např. zaměstnanecké stravování, stravování poskytovatelů zdravotních služeb a sociálních služeb, vězeňských zařízení); tento zákaz se nevztahuje na prodej mimo provozovnu stravovacích služeb (např. provozovny rychlého občerstvení s výdejovým okénkem nebo prodej jídla s sebou bez vstupu do provozovny), který může probíhat bez časového omezení.
Usnesením Vlády ČR ze dne 23. 4. 2020, č. 453 byl s účinností od 27. 4 2020, 00:00 hodin mimojiné (I. a)) zakázán maloobchodní prodej a prodej služeb v provozovnách, s výjimkou: prodeje potravin, prodeje pohonných hmot, prodeje paliv, prodeje hygienického zboží, kosmetiky a jiného drogistického zboží, lékárny, výdejny a prodejny zdravotnických prostředků, prodeje malých domácích zvířat, prodeje krmiv a dalších potřeb pro zvířata, prodeje brýlí, kontaktních čoček a souvisejícího zboží, prodeje novin a časopisů, prodeje tabákových výrobků, služeb prádelen a čistíren, nejde-li o samoobslužnou prádelnu a čistírnu, oprav silničních vozidel, pokud v provozovně není současně více než 30 osob, odtahů a odstraňování závad vozidel v provozu na pozemních komunikacích, prodeje náhradních dílů k dopravním prostředkům a výrobním technologiím, provozoven umožňujících vyzvednutí zboží a zásilky od třetí strany, prodeje zahrádkářských potřeb včetně osiva a sadby, pokladního prodeje jízdenek, lázeňských zařízení, pokud v nich bude poskytována pouze lázeňská léčebně rehabilitační péče, provozování pohřební služby, prodeje květin, provádění staveb a jejich odstraňování, projektová činnost ve výstavbě, geologické práce, zeměměřičství, testování, měření a analýzu ve stavebnictví, prodeje textilního materiálu a textilní galanterie, servisu výpočetní a telekomunikační techniky, audio a video přijímačů, spotřební elektroniky, přístrojů a dalších výrobků pro domácnosti, realitního zprostředkování a činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence, zámečnictví, oprav, údržby a instalací strojů a dalších výrobků pro domácnost, provozování pohřebiště, provádění balzamací a konzervací, zpopelňování lidských pozůstatků nebo lidských ostatků, včetně ukládání lidských ostatků do uren, myčky automobilů, prodeje domácích potřeb, pokud lze v provozovně nakoupit ochranné prostředky dýchacích cest, jako je respirátor, rouška, ústenka, šátek, šál nebo jiné prostředky, které brání šíření kapének, rukavice nebo desinfekci, hobbymarketů, prodejen stavebnin a stavebních výrobků a železářství, prodeje a servisu jízdních kol, sběru a výkupu surovin a kompostáren, prodeje nových a ojetých silničních vozidel, řemeslných oborů s výjimkou provozoven, ve kterých dochází ke kontaktu poskytovatele služby s povrchem těla zákazníka (např. holičství, kadeřnictví, pedikúra, manikúra), turistických informačních center, pokud prodej uvedeného zboží nebo služby představuje převážnou část činnosti dané provozovny; dále (I.b.)) byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, s výjimkou provozoven, které neslouží pro veřejnost (např. zaměstnanecké stravování, stravování poskytovatelů zdravotních služeb a sociálních služeb, ve vězeňských zařízeních); tento zákaz se nevztahuje na prodej mimo provozovnu stravovacích služeb (např. provozovny rychlého občerstvení s výdejovým okénkem nebo prodej jídla s sebou bez vstupu do provozovny).
Usnesením Vlády ČR ze dne 23. 4. 2020, č. 454 byl s účinností od 24. 4 2020, 00:00 hodin do 27. 4. 2020 00:00 hodin mimojiné (I. a)) zakázán maloobchodní prodej a prodej služeb v provozovnách, s výjimkou: prodeje potravin, prodeje pohonných hmot, prodeje paliv, prodeje hygienického zboží, kosmetiky a jiného drogistického zboží, lékárny, výdejny a prodejny zdravotnických prostředků, prodeje malých domácích zvířat, prodeje krmiv a dalších potřeb pro zvířata, prodeje brýlí, kontaktních čoček a souvisejícího zboží, prodeje novin a časopisů, prodeje tabákových výrobků, služeb prádelen a čistíren, nejde-li o samoobslužnou prádelnu a čistírnu, oprav silničních vozidel, pokud v provozovně není současně více než 30 osob, odtahů a odstraňování závad vozidel v provozu na pozemních komunikacích, prodeje náhradních dílů k dopravním prostředkům a výrobním technologiím, provozoven umožňujících vyzvednutí zboží a zásilky od třetí strany, prodeje zahrádkářských potřeb včetně osiva a sadby, pokladního prodeje jízdenek, lázeňských zařízení, pokud v nich bude poskytována pouze lázeňská léčebně rehabilitační péče, provozování pohřební služby, prodeje květin, provádění staveb a jejich odstraňování, projektová činnost ve výstavbě, geologické práce, zeměměřičství, testování, měření a analýzu ve stavebnictví, prodeje textilního materiálu a textilní galanterie, servisu výpočetní a telekomunikační techniky, audio a video přijímačů, spotřební elektroniky, přístrojů a dalších výrobků pro domácnosti, realitního zprostředkování a činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence, zámečnictví, oprav, údržby a instalací strojů a dalších výrobků pro domácnost, provozování pohřebiště, provádění balzamací a konzervací, zpopelňování lidských pozůstatků nebo lidských ostatků, včetně ukládání lidských ostatků do uren, myčky automobilů, prodeje domácích potřeb, pokud lze v provozovně nakoupit ochranné prostředky dýchacích cest, jako je respirátor, rouška, ústenka, šátek, šál nebo jiné prostředky, které brání šíření kapének, rukavice nebo desinfekci, hobbymarketů, prodejen stavebnin a stavebních výrobků a železářství, prodeje a servisu jízdních kol, sběru a výkupu surovin a kompostáren, prodeje nových a ojetých silničních vozidel, řemeslných oborů s výjimkou provozoven, ve kterých dochází ke kontaktu poskytovatele služby s povrchem těla zákazníka (např. holičství, kadeřnictví, pedikúra, manikúra), turistických informačních center, pokud prodej uvedeného zboží nebo služby představuje převážnou část činnosti dané provozovny; dále (I.b.)) byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, s výjimkou provozoven, které neslouží pro veřejnost (např. zaměstnanecké stravování, stravování poskytovatelů zdravotních služeb a sociálních služeb, ve vězeňských zařízeních); tento zákaz se nevztahuje na prodej mimo provozovnu stravovacích služeb (např. provozovny rychlého občerstvení s výdejovým okénkem nebo prodej jídla s sebou bez vstupu do provozovny).
Usnesením Vlády ČR ze dne 30. 4. 2020, č. 493 byla s účinností od 11. 5 2020, 00:00 hodin mimojiné (I. a)) zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, s výjimkou: provozoven, které neslouží pro veřejnost (např. zaměstnanecké stravování, stravování poskytovatelů zdravotních služeb a sociálních služeb, ve vězeňských zařízeních), prodeje mimo provozovnu stravovacích služeb (např. provozovny rychlého občerstvení s výdejovým okénkem nebo prodej jídla s sebou bez vstupu do provozovny), venkovních prostor provozovny stravovacích služeb,
7. Soud zamítl důkazní návrh žalobce přehledem prodejů, účastnickým výslechem žalobce a při jednání neupřesněnými svědeckými výpověďmi k jeho tvrzení o nemožnosti provádět prodej jiným způsobem a o příčinné souvislosti mezi uhrazenou smluvní pokutou, coby škodou, a shora uvedenými opatřeními z důvodu nadbytečnosti, neboť má za to, že nejsou splněny jiné – další podmínky odpovědnosti za škodu, pročež provádění navržených nadbytečných důkazů by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti.
8. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:
9. Žalobce ani netvrdil, že by příčinou vzniku škody byl nesprávný úřední postup orgánů státní moci či nezákonné rozhodnutí. Soud proto neaplikoval zákon č. 82/1998 Sb. odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
10. Soud aplikoval zákon č. 240/2000 Sb. o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon, dále jen KrZ), a to s ohledem na předmět úpravy vymezený v §1 KrZ.
11. Podle § 36 Krz stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám (odst. 1). Náhrada věcné škody vzniklé při činnosti orgánů provádějících krizová opatření nebo při uloženém poskytnutí věcných prostředků se poskytuje podle právních předpisů platných v době vzniku škody (odst. 2). Náhrada újmy na zdraví vzniklé při výkonu uložené pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo dobrovolné pomoci vykonané v rámci organizované činnosti se poskytuje obdobně podle předpisů o odškodňování pracovních úrazů, pokud nárok na náhradu této škody nevznikl již z pracovněprávního vztahu (odst. 3). Peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma (odst. 4). Nárok na náhradu škody s uvedením důvodů uplatňuje právnická nebo fyzická osoba písemně u příslušného orgánu krizového řízení do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Orgán krizového řízení může v případech hodných zvláštního zřetele přiznat náhradu škody i po uplynutí termínu k podání žádosti nebo i bez podání žádosti, ale nejdéle do 5 let od vzniku škody (odst.

5). Náhrada škody se neposkytuje právnickým a fyzickým osobám, které zavinily vznik škodné události (odst. 6).
12. Odpovědnost státu za škodu vzniklou v souvislosti s přijatými krizovými opatřeními (příp. cvičeními) je upravena v § 36 KrZ. Jedná se o odpovědnost objektivní s možností liberace v případě, že si poškozený škodu způsobil sám (§ 36 odst. 1 věta druhá KrZ). Podmínky odpovědnost státu podle tohoto ustanovení představuje (1) přijetí krizového opatření za vyhlášeného nouzového stavu, (2) činnost orgánu provádějícího krizové opatření proti individuálně určenému subjektu, (3) vznik nahraditelné škody, (4) příčinná souvislost mezi zmíněnou činností orgánu a vznikem škody, (5) absence liberačního důvodu a (6) řádné uplatnění nároku v prekluzívní lhůtě.
13. Podmínky (1), (5) a (6) jsou v tomto případě splněny, neboť za vyhlášeného nouzového stavu byla vládou přijata výše uvedená krizová opatření. Nebylo ani tvrzeno, že by si škodu způsobil žalobce sám. Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované.
14. Podmínky (2) a (3) však již naplněny nejsou. Žalobce tvrdí, že mu škoda byla způsobena přijetím výše uvedených krizových opatření, která nařizovala zákaz prodeje a tak zapříčinila nemožnost splnění jeho závazku utvrzeného smluvní pokuto. Žádné individuální rozhodnutí ukládající mu poskytnout věcný prostředek v souvislosti s činností krizových orgánů vydáno nebylo a nevznikla mu ani újma na zdraví. Je proto třeba zdůraznit, že uvedená krizová opatření vlády mají povahu obecně závazného právního aktu (právního předpisu), jsou pramenem obecné právní regulace, dopadající na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, jimž stanoví právní povinnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. Pl ÚS 10/20). Není rozhodné, že pro určité subjekty existovaly v opatřeních výjimky. Lze proto přitakat názoru žalované, že stát v obecné rovině nenese právní odpovědnost za normotvorbu, za obsah právních předpisů, za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem; taková odpovědnost státu není zakotvena žádným právním předpisem a nebyla dosud dovozena ani soudní judikaturou (nejvyšších soudů či soudu Ústavního).
15. Stát zde odpovídá pouze za škodu způsobenou jeho činností při prováděním konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Žádné krizové opatření nebylo směřováno individuálně vůči žalobci (nebyl vyzván k poskytnutí věci, pomoci a nevznikla mu ani škoda na zdraví) jakožto konkrétní určité„ oběti“, jež by byla učiněna v zájmu všech, pročež by vznikl důvod k náhradě škody (náhrady této oběti). V tomto se soud ztotožnil s výkladem § 36 odst. 1 krizového zákona dle ratia legis, jak jej předestřela žalovaná ve svém vyjádření, že smyslem zákona je v tomto případě odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti složek státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných dle krizového zákona. Tento závěr podporuje právě důvodová zpráva k zákonu, z níž plyne, že § 36 odst. 1 krizového zákona„ vychází ze skutečnosti, že nositelem odpovědnosti za škodu je stát, jehož orgány převážně realizují krizové řízení a krizová opatření. V tomto ustanovení je upraveno řešení náhrady škody, která může vzniknout při výkonu uvedených činností, přičemž nemusí jít vždy o souvislost s řešením některé konkrétní krizové situace, protože ke škodě může dojít např. i při cvičeních složek integrovaného záchranného systému prováděných podle zákona.“ Takto pojatá odpovědnost vychází z principu„ zvláštní oběti“, kdy je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu. V tomto směru je třeba poukázat i na předpoklad racionálního zákonodárce (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11.2017, sp. zn. [ústavní nález]), neboť ad absurdum měl-li by zákonodárce v úmyslu odškodnit plošně veškerou škodu vzniklou již v důsledku přijatých krizových opatření povahy obecně závazného právního předpisu, vedlo k následkům popsaných ve vyjádření žalované, tedy k destabilizaci veřejných rozpočtů ohrožení základních funkcí státu (financování zdravotnictví, bezpečnosti či sociálních. Ve svém důsledku by takto pojatá odpovědnost státu vedla k odrazení státu od přijetí efektivních krizových opatření.
16. S ohledem na shora uvedené lze také uzavřít, že v řízení nebyl ani tvrzen vznik žádné škody, nahraditelné podle ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona. Neboť předmětem náhrady není veškerá škoda, ale pouze škoda věcná, čímž je třeba rozumět škodu spočívající ve zničení, ztrátě či poškození věci, ať už movité či nemovité (§ 36 odst. 2 KrZ), dále škoda spočívající v omezení vlastnického nebo užívacího práva, poskytnutí věcného prostředku, vykonání pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci uložené právnické nebo fyzické (§ 35 KrZ), případně újma na zdraví (§ 36 odst. 3 KrZ). Při výkladu pojmu věcná škoda je třeba se přidržet kromě gramatického výkladu textu zákona také výkladu historického, když ve stejném roce, jako v případě krizového zákona, byl poslanecké sněmovně předložen také zákon č. 239/2020 Sb. o integrovaném záchranném systému (dále jen ZIZS) a zákon č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů. V posledně uvedeném předpise (ve znění účinném do 2. 12. 1999) byl pojem věcná škoda definován v § 6 odst. 2 písm. b) jako škoda vzniklá poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škoda vznikla odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat.
17. Argumentoval-li žalobce tím, že výklady pojmu věcná škoda je příliš restriktivní, je třeba dodat, že směřoval-li by úmysl zákonodárce k náhradě veškeré (neomezené) škody, není pak zřejmé, proč užil pojmu„ věcná škoda“ a nikoliv škoda bez přívlastku. Z citovaného ustanovení § 36 KrZ je naopak zřejmý úmysl zákonodárce upravit odpovědnost státu za škodu podle krizového zákona odchylně a tento předpis tak má ve vztahu nejen k občanskému zákoníku, ale také k zákonu č. 82/1998 Sb. povahu lex specialis (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. [spisová značka]). Ad absurdum je třeba rovněž zopakovat, že náhrada veškeré škody by se pak (za dané pandemické situace) rozcházela se zásadou racionálního zákonodárce.
18. Pro úplnost lze dodat, že soud neshledal důvod k přímé aplikaci norem práva ústavního – zejména příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod upravujících právo na ochranu majetku či svobody podnikání, neboť soud tuto věc nepovažuje za případ, kdy by nedokonalá zákonná úprava znemožňovala žalobkyni přístup k soudu, vyprázdnila její právo na soudní ochranu a představovala odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
19. Vzhledem k tomu, že odpovědnost žalované má soud za vyloučenou již na základě shora uvedeného, nezabýval se z důvodu procesní ekonomie naplněním ostatních podmínek (příčinné souvislosti a možnosti minimalizace škody).
20. Ze shora uvedených důvodů proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl.
21. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř a zcela úspěšné žalované přiznal právo na jejich plnou náhradu, kterou tvoří paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. za 2 úkony (sepis vyjádření a účast u jednání) po 300 Kč. Lze dodat, že žalovaná jednala prostřednictvím Ministerstva vnitra, tedy dostatečně materiálně i odborně vybaveného aparátu a soud dospěl k závěru, že zastoupení advokátem tedy nebylo účelné, pročež přiznal pouze paušální náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka.
22. O třídenní lhůtě, ke splnění povinnosti, bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř.