Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka], jejíž splatnost se stanoví 10 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s kapitalizovaným úrokem z prodlení [částka], s kapitalizovaným úrokem [částka], úrokem 29,49 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení 11,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném částky [částka] s příslušenstvím v podobě smluvního úroku a úroku z prodlení, a to na základě smlouvy o zápůjčce č. [hodnota] uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], IČ: [IČO] a žalovaným, podle které [právnická osoba] poskytla žalovanému po ověření jeho úvěruschopnosti v hotovosti peněžní prostředky ve výši [částka], které se žalovaný zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem [částka] (sestávajícím z kapitalizovaného úroku za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši [částka] při úrokové sazbě ve výši 29,49 % ročně, odměny za zpracování ve výši [částka] a částky za službu – komfortní a flexibilní splácení – ve výši [částka]), a to v 52 týdenních splátkách á [částka] s poslední splátkou splatnou [datum]. Žalovaný svou povinnost neplnil řádně a včas, ke dni splatnosti nezaplatil ničeho. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou ze dne [datum] s účinností ke dni [datum] na žalobkyni. Dluh žalovaného, který žalobkyně žádá žalobou uhradit, sestává z částky [částka] (dlužná jistina ve výši [částka] a dlužný poplatek ve výši [částka]), kapitalizovaných úroků ve výši [částka] (za dobu od [datum] do [datum]), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši [částka] (za dobu od [datum] do [datum]), úroku ve výši 29,49 % ročně z dlužné jistiny ve výši [částka] od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši [částka] od [datum] do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Provedeným dokazováním učinil soud následující skutková zjištění:
4. Z žalobkyní předložených listin má soud za prokázané, že se dne [datum] [právnická osoba] a žalovaný dohodly, že [právnická osoba] poskytne žalovanému [částka], které se žalovaný zavázal vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka] při úrokové sazbě ve výši 29,49 % ročně, odměnou za zpracování ve výši [částka] a částkou za službu – komfortní a flexibilní splácení – ve výši [částka] v 51 týdenních splátkách á [částka] a 52. týdenní splátce [částka]. [adresa] 000 Kč byla žalovanému poskytnuta v hotovosti při podpisu smlouvy (smlouva o zápůjčce č. [hodnota]). Ke svým poměrům žalovaný v žádosti uvedl k položce „druh bydlení“ odpověď „žije v nájmu“, je svobodný, má středoškolské vzdělání, úvěr potřebuje na běžné výdaje domácnosti, má vyživovací povinnost k jedné osobě, není majitelem vozidla, je zaměstnán na plný úvazek, což bylo ověřeno výpisem z bankovního účtu, příjmy má ve výši [částka] netto měsíčně, což bylo ověřeno dvěma výplatními páskami a výpisy z účtu, odhadované měsíční výdaje činí [částka] a je bez dalších závazků, disponuje bankovním účtem (zákaznická karta z [datum]).
5. Ve vztahu k této smlouvě žalobkyně uvedla, že na ni nebylo žalovaným uhrazeno ničeho.
6. Dne [datum] se [právnická osoba] a žalobkyně dohodly o postoupení shora uvedených pohledávek za žalovaným ze shora označených smluv na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek s přílohou), což bylo žalovanému notifikováno (oznámení o postoupení pohledávek).
7. Z ostatních předložených listin soud nezjistil skutečnosti pro posouzení a rozhodnutí věci významné.
8. Soud věc právně posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) za užití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSÚ“) následovně:
9. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
10. Podle § 75 ZSÚ je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
11. Podle § 76 ZSÚ poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
12. Podle § 86 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).
13. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Žalobkyní bylo v řízení prokázáno, že ze strany její právní předchůdkyně, která na ni pohledávky za žalovaným postoupila (§ 1879 o. z.), byla úvěruschopnost žalovaného posuzována na základě údajů uvedených v zákaznických kartách, přičemž příjmová situace byla ověřována výplatními páskami. Na takovéto prověření úvěruschopnosti je však nutno nahlížet jako na zcela nedostatečné a nevyhovující požadavkům § 86 ZSU, a to zejména z důvodu, že sice byla prověřována příjmová stránka žalované (žalovaná uvedla, že má příjem pouze z jednoho zdroje, a to ze zaměstnání), nikoliv však zjevně její stránka výdajová, kdy v samotné zákaznické kartě je uvedeno, že výdaje byly stanoveny odhadem. Přitom ani případný prokázaný vysoký příjem potenciálně úvěrovaného nesvědčí sám o sobě ničeho o jeho úvěruschopnosti, je-li na něj nahlíženo izolovaně bez kontextu výdajů úvěrovaného – jinými slovy i v případě osoby prokazatelně vysokopříjmové lze dospět s přihlédnutím k jejím vydáním k závěru o její neúvěruschopnosti. Na výdaje žalovaného bylo v posuzovaného věci usuzováno pouze z jeho nijak blíže neupřesněného a zjevně nepodloženého tvrzení, že jeho měsíční výdaje představují [částka]. Měsíční náklady na živobytí žalovaného v dané výši se však jeví již pouhým laickým pohledem fakticky nemožné (a to i vztažmo k tomu, že žalovaný měl žít v nájmu) a těžko si lze představit, že by dané výdaje mohly pokrýt běžné náklady na bydlení, živobytí (doprava, telefon, strava apod.) – jedná se dokonce o náklady těsně nad hranicí životního minima stanoveného pro rok 2021. Nadto se pak jeví nelogickým, aby žalovaný, jehož měsíční výdaje (na běžné výdaje) by měly činit [částka] a čisté příjmy [částka], odůvodňoval žádost o zápůjčku tím, že prostředky potřebuje na „běžné výdaje domácnosti“ – tyto „běžné výdaje“ by se ale měly logicky promítnout do výše odhadovaných měsíčních výdajů, které však měly činit toliko [částka], tedy necelých 15 % žalobcova udaného čistého měsíčního příjmu. Jeví se tak, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo ze strany právní předchůdkyně žalobkyně provedeno pouze formálně ve snaze formálně dostát zákonné povinnosti.
15. S ohledem na shora popsaný skutkový stav věci je soud toho názoru, že na straně právní předchůdkyně žalobkyně nelze mít za to, že splnila svou ZSÚ danou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je v ZSÚ uložena pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být ve smyslu daného ustanovené poskytnut pouze v případech, kdy nejsou na základě posouzení úvěruschopnosti dány důvodné pochybnosti o tom, že je spotřebitel schopen hradit sjednané splátky. Tím právní předchůdkyně žalobkyně coby akreditovaný poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit i práva a zájmy spotřebitele. Na tuto svou povinnost však zjevně právní předchůdkyně žalobkyně v posuzované věci rezignovala.
16. Ač se ze znění ZSÚ podává, že neplatnost úvěrové smlouvy lze shledat k námitce úvěrovaného, je třeba ve světle již ustálené judikatury hledět na smlouvou o úvěru při nedostatečném posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného jako na absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z. K tomu lze dále podotknou (jak již učinil např. ve své rozhodovací praxi Krajský soud v Praze – srov. např. jeho rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), že závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy při porušení povinnosti úvěrujícího ověřit úvěruschopnost spotřebitele není stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale stejnou: „…měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Zákon tak zdůrazňuje celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a snaží se potírat navazující predátorské praktiky některých poskytovatelů úvěru (tzv. „úvěrových šmejdů“), kteří poskytují (zhusta velmi nevýhodné) úvěry téměř výhradně osobám, které úvěruschopné nejsou. Zákon tím také (zejména po celosvětové finanční krizi z roku 2008) více chrání i stabilitu celé ekonomiky, včetně zájmů investorů do nejrůznějších finančních produktů, které jsou na rizikové úvěry případně navázány.“
17. Soud si je vědom toho, že výklad ZSÚ by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou, kdy nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Neověření uváděných výdajů je ale u právní předchůdkyně žalobkyně jasně účelové – ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
18. Důsledkem popsaného postupu právní předchůdkyně žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost dotčené smlouvy o zápůjčce a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ a z toho plynoucí omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhé jistiny spotřebitelského úvěru, a to podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, a to konkrétně § 2991 o. z., podle kterého platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil, když se žalovaný bezdůvodně obohatil získáním majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu (z neplatné smlouvy o zápůjčce). V posuzované věci bylo žalovanému poskytnuto [částka], a tak mu vznikla povinnost k vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka], neboť žalovaný na tuto částku neuhradil ničeho, a proto soud žalobě co do této částky vyhověl.
19. Podle § 87 ZSÚ je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž ve věci je s ohledem na pasivitu žalovaného v řízení dán mezi stranami spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem žalovaného. S přihlédnutím k výši dluhu a době, která již uplynula od původně sjednané splatnosti dluhu mezi stranami, je soud přesvědčen, že splatnost v délce 10 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku je odpovídající možnostem žalovaného, neboť ten si musel být nezbytně vědom toho, že minimálně poskytnutou jistinu bude muset žalobkyni vrátit. Měl tak dostatečný časový prostor, aby odpovídající částku pro tento účel ušetřil.
20. Ve zbylé části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Důvodem zamítnutí nároku na zaplacení příslušenství v podobě úroku z prodlení je právě shora uvedená skutečnost, že soud rozhoduje s přihlédnutím k § 87 ZSÚ o nedospělé pohledávce, jejíž splatnost bude teprve stanovena, jak bylo uvedeno výše. Vzhledem k nedospělosti pohledávky, jejíž splatnost je soudním rozhodnutím stanovena až v budoucnu po právní moci rozsudku, nelze uvažovat o prodlení žalované ve smyslu § 1968 o. z., neboť toto prodlení bude založeno až tehdy, pakliže žalovaný svůj dluh v době splatnosti stanovené soudem nesplní. Stanovení splatnosti ve smyslu § 87 ZSÚ je institutem hmotněprávním a nelze jej směšovat s pariční lhůtou ve smyslu § 160 o. s. ř.
21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť větší úspěch ve věci sice svědčí žalovanému, tudíž by měl proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, nicméně žalovanému v průběhu řízení žádné náklady nevznikly.