Výrok
I. Žaloba o zaplacení částky 2 060 297 Kč s úrokem z prodlení z této od 17. 9. 2021 do zaplacení se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobou podanou u zdejšího soudu se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 2 060 297 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 17. 9. 2021 do zaplacení s odůvodněním, že v důsledku v žalobě označených krizových opatření došlo k omezení konání hromadných akcí (např. i kongresů a vzdělávacích akcí), čímž byla omezena podnikatelská činnost žalobkyně, která dne 9. 9. 2020 uzavřela smlouvy se společnostmi [právnická osoba], [IČO], [právnická osoba], [IČO], a [právnická osoba], [IČO], právě o poskytování služeb školení pro administrativní, provozní a manuální zaměstnance sociálních podniků dodavatelem podle samostatných písemných objednávek objednatele. Zaměstnanci žalobkyně nemohli v důsledku vydaných krizových opatření vykonávat svoji práci vyplývající z výše uvedených uzavřených rámcových smluv z důvodu jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele spočívající v uzavření nebo omezení provozu z důvodu krizových opatření přijatých vládou. Jelikož je žalobkyně z uzavřených rámcových smluv vázána, je její nutností držet si kvalifikované pracovníky pro případnou realizaci nasmlouvaných zakázek po rozvolnění krizových opatření, aby mohla dostát svým závazkům. Pokud by nové zaměstnance nabrala až po ukončení nouzového stavu, dostala by se v souvislosti s jejich plněním do prodlení. V důsledku omezení podnikání stanoveném krizovými opatřeními byla činnost žalobkyně znemožněna. Z tohoto důvodu nemohla přidělovat práci svým zaměstnancům. Povinnost vyplácet jim mzdu však zůstala žalobkyni zachována, čímž jí vznikla škoda, neboť současně nezaviněně nemohla generovat zisk, ze kterého by mzdu mohla zaměstnancům vyplácet. Poskytnutý příspěvek z programu [anonymizováno] měl žalobkyni pokrýt náklady, které byla povinna na mzdy zaměstnanců vyplatit. Celkem vynaložené mzdové náklady na zaměstnance činily od listopadu 2020 do dubna 2021 částku ve výši 2 094 816 Kč, požadované náklady po [anonymizována tři slova] pak částku 2 060 297 Kč. Žalobkyně proto požaduje proplacení náhrady škody ve výši 2 060 297 Kč, která jí měla být vyplacena v rámci programu [anonymizováno], avšak vyplacena nebyla, neboť uzavření dohody bylo ze strany Úřadu práce ČR odmítnuto. Újma žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s vydáním Krizových opatření. Pokud by žalobkyně mohla podnikat, tj. pokud by mohl poskytovat školící činnost předem nasmlouvaným objednatelům a předem nasmlouvaným způsobem, generovala by předpokládaný zisk a mohl z něj zaplatit své zaměstnance. [příjmení] opatření však poskytování služeb zakázala. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody u žalované, ta jej však poskytnout odmítla. K argumentaci žalované žalobkyně uvedla, že krizový zákon nerozlišuje krizové opatření individuální povahy, či jestli má povahu normativního aktu. Zcela jednoznačně stanovuje, že pokud v důsledku krizového opatření byla způsobena škoda, je stát povinen poškozenému tuto škodu nahradit. [příjmení] opatření, jež jsou svojí povahou obecnými předpisy, jsou stále opatření krizová a jako taková jsou způsobilá k náhradě škody dle krizového zákona. S ohledem na tuto zvláštní úpravu, je pak diskuze o obecném principu, když je takovou zvláštní úpravou prolomen, bezpředmětná. Navíc Krizovými opatřeními nejsou stanovena obecně platná pravidla, nýbrž pravidla, která jsou vydána v souvislosti s krizovou situací a bez krizové situace by v běžném životě tato pravidla neobstála. Smyslem a účelem dané úpravy je především to, že náhrada škody dle zákona č. 240/2000 Sb., krizový zákon, (dále jen„ krizový zákon“ nebo„ KrZ“) je za vydané krizové opatření, které nastalou situaci zmírňuje. Stát odpovídá za přijatá krizová opatření, která mají za cíl nastalou krizi zmírnit, aniž by stát byl sám původcem této situace. Krizový zákon pak požadavek zvláštní oběti výslovně nestanovuje.
2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout jako nedůvodnou. Na svou obranu uvedla, že od března 2020 se na evropském kontinentě aktivně šířil nový typ koronaviru (dále jen Covid-19). Vláda České republiky proto dne 12. 3. 2020 vyhlásila nouzový stav, který byl následně prodlužován. V návaznosti na to přijala řadu krizových opatření k ochraně života a zdraví všech osob na území České republiky. Přijatými opatřeními byl omezen maloobchodní prodej, ubytovací a stravovací služby či svolávání a shromažďování osob na tzv. hromadných akcích. Dále se jednalo o opatření, kterými byla omezena docházka do škol, překračování státních hranic České republiky a přeprava cestujících a osob mimo území České republiky. Opatření zasáhla všechny občany České republiky, stejně tak veškerou podnikatelskou veřejnost. Žalobkyně svůj nárok podřizuje § 36 krizového zákona, ač zjevně přímou příčinou vzniku takto vymezené škody je nepřiznání příspěvku z programu [anonymizováno] a nikoliv krizová opatření. Žalovaná zdůraznila, že stát neodpovídá za škodu způsobenou prvním předpisem a poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. [ústavní nález]. Zdůraznila, že účelem ustanovení § 36 krizového zákona je nahradit škodu výhradně v důsledku těch opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétní osobě tzv. princip zvláštní oběti. Dodala, že při abstraktním - obecném vymezení adresátů by princip zvláštní oběti ztratil smysl koncept náhrady škody a byl by racionálně i ekonomicky neudržitelný. V této souvislosti poukázala na řadu judikátů vyšších soudů. Dále zdůraznila, že nahraditelná je pouze škoda vzniklá při provádění krizového opatření, přičemž současně musí jít o škodu věcnou. Přičemž pojem věcná škoda je třeba vykládat v souvislosti s tím, jak je tento pojem upraven v zákoně o pojištění odpovědnosti, který byl přijímán ve stejném roce a sdílí stejnou terminologii. Závěrem uvedla, že nárok žalobkyně nebyl založen individuálním krizovým opatřením, ke škodě nedošlo při činnosti orgánů provádějících krizové opatření a není dána ani příčinná souvislost mezi nimi. Poukázala rovněž na rozhodnutí s precedenčním významem ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka].
3. Mezi účastníky není po skutkové stránce sporu o tom, že krizovými opatřeními vydanými státem byl omezen maloobchodní prodej, ubytovací a stravovací služby či svolávání a shromažďování osob na tzv. hromadných akcích. Mezi stranami též není sporu o tom, že žalobkyně podáním z 9. 9. 2021 požádala o poskytnutí náhrady škody způsobené krizovými opatřeními ve výši 2 060 297 Kč, jak je žádáno žalobou, jakož i to, že dopisem doručeným žalobkyni 20. 9. 2021 bylo plnění žalovanou odmítnuto.
4. Soud zamítl návrh na provedení důkazu dohodou o poskytnutí příspěvku z cíleného příspěvku [anonymizováno] č. [anonymizováno] [číslo] 2020 ze dne 31. 12. 2020, rámcovou smlouvou o poskytování služeb školení [právnická osoba], rámcovou smlouvou o poskytování služeb školení [právnická osoba], rámcovou smlouvou o poskytování služeb školení [právnická osoba], zamítnutím dohody ze dne 15. 02. 2021, nesouhlasem s vyřízením žádosti o uzavření dohody o poskytnutí příspěvku z cíleného programu antivirus ze dne 23. 3. 2021, smlouvou na poskytování služeb v rámci veletržní části [anonymizováno] [rok], dílčí objednávkou [číslo] [právnická osoba], dílčí objednávkou [číslo] [právnická osoba], dílčí objednávkou [číslo] [právnická osoba], čestnými prohlášeními zaměstnanců, čestnými prohlášeními objednatelů a dodavatelů, seznamem zaměstnanců, za které konkrétní zaměstnance byl příspěvek žádán, pracovními smlouvami zaměstnanců, oznámením překážek v práci na straně zaměstnavatele, výzvou k doložení ze dne 20. 04. 2021, doložením skutečností dle výzvy ze dne 3. 5. 2021, sdělením k „ Doložení skutečností dle výzvy“ ze dne 3. 5. 2021 doručené jednatelem [právnická osoba] [právnická osoba] ze dne 2. 6. 2021, výplatními páskami a tabulkou škod (vyplacených mezd), a to pro nadbytečnost navržených důkazů, neboť ty byly navrženy k prokázání škody, která měla vzniknout žalobkyni, avšak dle níže rozvedeného právního názoru soudu ve věci není dán právní základ po nárok žalobkyně na náhradu škody.
5. Po stránce právní soud věc posoudil v režimu krizového zákona.
6. Podle § 36 odst. 1 krizového zákona platí, že stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Podle § 36 odst. 4 pak náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma.
7. Po právním posouzení věci soud dospěl k závěru, že se nelze přiklonit k důvodnosti žalobního nároku žalobkyně, a to z důvodu, že zde pro jeho přiznání není dán právní základ.
8. Odpovědnost státu za škodu vzniklou v souvislosti s přijatými krizovými opatřeními (příp. cvičeními) je upravena v § 36 KrZ. Jedná se o odpovědnost objektivní s možností liberace v případě, že si poškozený škodu způsobil sám (§ 36 odst. 1 věta druhá KrZ). Podmínky odpovědnost státu podle tohoto ustanovení představuje (1) přijetí krizového opatření za vyhlášeného nouzového stavu, (2) činnost orgánu provádějícího krizové opatření proti individuálně určenému subjektu, (3) vznik nahraditelné škody, (4) příčinná souvislost mezi zmíněnou činností orgánu a vznikem škody, (5) absence liberačního důvodu a (6) řádné uplatnění nároku v prekluzívní lhůtě.
9. Podmínky (1) a (5) jsou v tomto případě splněny, neboť za vyhlášeného nouzového stavu byla vládou přijata krizová opatření, jimiž došlo k omezení podnikatelské činnosti žalobkyně v podobě školení, neboť došlo k zákazu svolávání a shromažďování osob na tzv. hromadných akcích, kdy tato skutečnost je mezi stranami nesporná. Nebylo pak ani tvrzeno, že by si škodu způsobila žalobkyně sama.
10. Podmínky (2) a (3) však již naplněny nejsou. Žalobkyně tvrdí, že jí škoda byla způsobena již přijetím krizových opatření, která zakazovala svolávání a shromažďování osob na tzv. hromadných akcích. [příjmení] opatření, od nichž žalobkyně svůj žalobní nárok odvíjí, která jsou vypočtena v žalobě, mají však povahu obecně závazného právního aktu (právního předpisu), jsou pramenem obecné právní regulace, dopadající na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, jimž stanoví právní povinnosti (srov. nález [název soudu] ze dne 5. 5. 2020, sp. [značka automobilu] [ústavní nález]). Lze proto přitakat názoru žalované, že stát v obecné rovině nenese právní odpovědnost za normotvorbu, za obsah právních předpisů, za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem; taková odpovědnost státu není zakotvena žádným právním předpisem a nebyla dosud dovozena ani soudní judikaturou (nejvyšších soudů či soudu Ústavního).
11. Stát zde odpovídá pouze za škodu způsobenou jeho činností při prováděním konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Žádné krizové opatření nebylo směřováno individuálně vůči žalobkyni (nebyla vyzvána k poskytnutí věci, pomoci a nevznikla jí ani škoda na zdraví) jakožto konkrétní určité„ oběti“, jež by byla učiněna v zájmu všech, pročež by vznikl důvod k náhradě škody (náhrady této oběti).
12. V tomto se soud ztotožnil s výkladem § 36 odst. 1 krizového zákona dle ratia legis, jak jej předestřela žalovaná ve svém vyjádření, že smyslem zákona je v tomto případě odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti složek státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných dle krizového zákona. Tento závěr podporuje právě důvodová zpráva k zákonu, z níž plyne, že § 36 odst. 1 krizového zákona„ vychází ze skutečnosti, že nositelem odpovědnosti za škodu je stát, jehož orgány převážně realizují krizové řízení a krizová opatření. V tomto ustanovení je upraveno řešení náhrady škody, která může vzniknout při výkonu uvedených činností, přičemž nemusí jít vždy o souvislost s řešením některé konkrétní krizové situace, protože ke škodě může dojít např. i při cvičeních složek integrovaného záchranného systému prováděných podle zákona.“ Takto pojatá odpovědnost vychází z principu„ zvláštní oběti“, kdy je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu. V tomto směru je třeba poukázat i na předpoklad racionálního zákonodárce (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11.2017, sp. zn. III. ÚS 677/07), neboť ad absurdum měl-li by zákonodárce v úmyslu odškodnit plošně veškerou škodu vzniklou již v důsledku přijatých krizových opatření povahy obecně závazného právního předpisu, vedlo k následkům popsaných ve vyjádření žalované, tedy k destabilizaci veřejných rozpočtů ohrožení základních funkcí státu (financování zdravotnictví, bezpečnosti či sociálních. Ve svém důsledku by takto pojatá odpovědnost státu vedla k odrazení státu od přijetí efektivních krizových opatření.
13. S ohledem na shora uvedené lze také uzavřít, že v řízení nebyl ani tvrzen vznik žádné škody, nahraditelné podle ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona, neboť předmětem náhrady není veškerá škoda, ale pouze škoda věcná, čímž je třeba rozumět škodu spočívající ve zničení, ztrátě či poškození věci, ať už movité či nemovité (§ 36 odst. 2 KrZ), dále škoda spočívající v omezení vlastnického nebo užívacího práva, poskytnutí věcného prostředku, vykonání pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci náleží právnické nebo fyzické (§ 35 KrZ), případně újma na zdraví (§ 36 odst. 3 KrZ). Při výkladu pojmu věcná škoda je třeba se přidržet kromě gramatického výkladu textu zákona také výkladu historického, když ve stejném roce, jako v případě krizového zákona, byl poslanecké sněmovně předložen také zákon č. 239/2020 Sb. o integrovaném záchranném systému, (dále jen„ ZIZS“) a zákon č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů. V posledně uvedeném předpise (ve znění účinném do 2. 12. 1999) byl pojem věcná škoda definován v § 6 odst. 2 písm. b) jako škoda vzniklá poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škoda vznikla odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat.
14. Pro úplnost lze dodat, že soud neshledal důvod k přímé aplikaci norem práva ústavního – zejména příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod upravujících právo na ochranu majetku či svobody podnikání, neboť soud tuto věc nepovažuje za případ, kdy by nedokonalá zákonná úprava znemožňovala žalobkyni přístup k soudu, vyprázdnila její právo na soudní ochranu a představovala odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
15. Vzhledem k tomu, že odpovědnost žalované má soud za vyloučenou již na základě shora uvedeného, nezabýval se z důvodu procesní ekonomie naplněním ostatních podmínek, ani konkrétní výší vzniklé škody. K tomu je třeba dodat, že žalobkyni by v tomto směru tížilo břemeno tvrzení nejen ohledně výše škody ve vztahu k jednotlivým krizovým opatřením, ohledně příčinné souvislosti, ale také ohledně toho, kdy se o škodě ve vztahu k jednotlivým krizovým opatřením dozvěděla, neboť by bylo třeba posoudit, zda svůj nárok uplatnila v prekluzivní lhůtě (§ 36 odst. 5 KrZ).
16. Ze shora uvedených důvodů proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl.
17. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř a zcela úspěšné žalované přiznal právo na jejich plnou náhradu, kterou tvoří paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. za 3 úkony (sepis vyjádření a příprava a účast u jednání) po 300 Kč, celkem tedy 900 Kč.