Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 655,66 Kč, a to ve splátkách 1 000 Kč měsíčně, vždy do 25. dne v měsíci, počínaje prvním celým měsícem, po němž tento rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jediné splátky.
II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení 16 148,64 Kč s příslušenstvím jakožto jistiny, kterou poskytla společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] (dále též „[Anonymizováno] “) žalovanému dle smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi [Anonymizováno] a žalovaným dne 1. 4. 2025. Žalovaný [Anonymizováno] uhradil 12 344,34 Kč. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou postoupením. I přes předžalobní výzvu zaslanou žalovanému, ten žalobkyni ničeho neuhradil.
2. Žalovaný uvedl, že [Anonymizováno] řádně nezkoumala jeho úvěruschopnost, když insolvenční řízení vedené proti jeho osobě skončilo 7. 2. 2024. Žalovaný je ochoten splácet dlužnou jistinu po 1 000 Kč měsíčně. Na dluh žalovaný uhradil nejméně 10 845,46 Kč.
3. Ze shodných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že [Anonymizováno] poskytla žalovanému 20 000 Kč. Dále z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný na svůj dluh uhradil 12 344,34 Kč. To odpovídá i tvrzení žalovaného, že uhradil 10 845,46 Kč a k tomu ještě další platby.
4. Z listinných důkazů soud zjistil, že dne 1. 4. 2025 [Anonymizováno] a žalovaný uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, kterou se [Anonymizováno] zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec 10 000 Kč a žalovaný se zavázal ho splatit spolu s úrokem ve výši 0,4026 % denně. RPSN bylo sjednáno ve výši 299,98 % (viz úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a společností [Anonymizováno] [Anonymizováno]). Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s [Anonymizováno] dne 27. 1. 2020, a to ve znění dodatku č. 2 ze dne 18. 11. 2021 (viz smlouvu o postoupení předmětných pohledávek včetně dodatku č. 2). Žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky a vyzvala ho k plnění před podáním žaloby výzvou odeslanou dne 25. 11. 2025 (viz dopis směrem k žalované ze dne 22. 11. 2025 nazvaný Výzva k úhradě před podáním žaloby, dopis téhož data oznamující postoupení pohledávek a potvrzení o podání zásilky).
5. Soud nic významného pro řízení nezjistil z listiny od společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], standardní podmínky úvěrové smlouvy vztahující se na klienty v České republice, z tři listin od společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno] ohledně čerpání částek 10 000, 2 000 a 8 000 Kč, z dopisu od společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno] směrem k žalovanému nazvaný Faktura a z listiny obsahující zřejmě platební pohyby mezi účastníky.
6. Skutečnosti vyplývající ze tří listin od společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno] ohledně čerpání částek 10 000, 2 000 a 8 000 Kč, a z listin obsahující zřejmě platební pohyby mezi účastníky, soud již zjistil ze shodných tvrzení účastníků.
7. Po právní stránce soud věc posoudil dle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (ustanovení o smlouvě o úvěru), a § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s tím, že dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Soud má za prokázané, že [Anonymizováno] poskytla žalovanému částku 20 000 Kč. Dle smlouvy byl úrok sjednán ve výši 0,4026 % denně, tedy 146,949 % ročně a RPSN ve výši 299,98 %. Výši nákladů úvěru považuje soud v jejich souhrnu za nepřiměřenou a v rozporu s dobrými mravy. K otázce přiměřenosti úroků a dalšího příslušenství soud odkazuje např. na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č.j. 58 Co 100/2021-126. Dle něj soudní judikatura dovodila již v době před účinností současného občanského zákoníku, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. K těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přičemž v daném případě si strany sjednaly úrok ve výši 60 % ročně. Ohledně obvyklé míry úrokových sazeb soud odkazuje např. na databázi České národní banky ARAD, z níž vyplývá, že v dubnu 2025, kdy byla smlouva uzavřena, činila obvyklá roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR 8,15 % p. a. Je tak zřejmé, že ujednaná úroková sazba ve výši 146,949 % ročně a roční procentní sazba nákladů ve výši 299,98 % jsou pak oproti zjištěné běžné úrokové sazbě zcela nepřiměřené.
8. Soud proto uzavřel, že náklady úvěru sjednané ve smlouvě vysoko přesahují přijatelnou hranici a smlouva o úvěru z tohoto důvodu odporuje dobrým mravům, přičemž rozpor s dobrými mravy má soud za zjevný. Smlouva je tak absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Pro zřejmou neplatnost smlouvy o úvěru se soud nezabýval otázkou úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný na svůj dluh ze smlouvy ve výši 20 000 Kč uhradil 12 344,34 Kč. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru tak má žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., jehož výše činí 7 655,66 Kč.
9. S ohledem na výše uvedené soud uložil žalovanému odpovídající povinnost výrokem I. tohoto rozsudku. Plnění soud na žádost žalovaného stanovil ve splátkách dle § 160 odst. 1 o. s. ř. ve výši 1 000 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. Ve zbývající části soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Předmětem řízení byla částka 16 148,64 Kč. Žalovaný byl v řízení úspěšný v částce 8 492,98 Kč a neúspěšný v částce 7 655,66 Kč, tedy rozdíl úspěchu a neúspěchu žalovaného představuje částka 837,32 Kč, což je po zaokrouhlení 5,19 % předmětu řízení.
11. Celkové účelně vynaložené náklady žalovaného činí 1 350 Kč za 3 úkony nezastoupeného účastníka ve výši 450 Kč za 1 úkon (vyjádření k žalobě, příprava účasti na jednání, účast na jednání) dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. V souladu se závěry plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, soud neuplatnil podzákonný právní předpis § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., který určuje náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka. Paušální náhrada 300 Kč za úkon se bez zjevného důvodu liší od náhrady přináležející advokátem zastoupenému účastníkovi. Vzniká tak bezdůvodná nerovnost mezi stranami civilního sporu, která je dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nepřípustná. Soud shledal, že takto vzniklou mezeru v právu je zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to v souladu s obdobným postupem nastíněném Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí ze dne 18. 11. 2025 sp. zn. 28 Cdo 2638/2025.
12. Přiznaná náhrada nákladů žalovaného ve výši 5,19 % z 1 350 Kč činí 70 Kč.
13. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o. s. ř.