Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 984 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 689 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na soudním poplatku za žalobu částku 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u zdejšího soudu dne 26. 6. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 17 446 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 13 984 Kč od 14. 2. 2025 do zaplacení. Svůj návrh odůvodnila tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen „předchůdce“), žalované vyplatila na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 17. 2. 2024, na její účet částku v celkové výši 19 300 Kč. Aktivní legitimaci žalobkyně dovozuje ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 uzavřené mezi ní a předchůdcem. Žalovaná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 13 984 Kč a smluvního úroku ve výši 3 462 Kč.
2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.
3. Soud ve věci rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili, případně se k němu na výzvu soudu nevyjádřili, a jejich souhlas se tak předpokládal podle § 101 odst. 4 o. s. ř.
4. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Předchůdce a žalovaná uzavřeli dne 17. 2. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě kterých předchůdce zaslal na účet žalované č. [č. účtu] částku v celkové ve výši 19 300 Kč, a to v platbách dne 7. 2. 2024 částku 14 000 Kč, dne 17. 4. 2024 částku 900 Kč a dne 11. 11. 2024 částku 4 400 Kč (prokázáno výpisem z účtu č. [č. účtu] vedeného u [právnická osoba]). Majitelem a disponentem tohoto účtu je právě žalovaná (prokázáno sdělením [právnická osoba] ze dne 29. 8. 2025). Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a dále zaplatit úrok ve výši 80 % ročně. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) byla sjednána ve výši 117,10 % (prokázáno smlouvou o úvěru č. [hodnota]). Předchůdce postoupil svou pohledávku za žalovanou na žalobkyni dne 12. 12. 2024 (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávky včetně seznamu pohledávek). Žalovaná byla o postoupení svého dluhu žalobkyni informovaná přípisem ze dne 15. 3. 2025 a zároveň byla téhož dne právním zástupcem žalobkyně vyzvána k úhradě dluhu před podáním žaloby (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 15. 3. 2025, předžalobní výzvou ze dne 15. 3. 2025 a podacím lístkem z téhož dne).
5. Pokud se týká prověření schopnosti žalované splácet úvěr, jak ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru zákon, soud má z provedeného dokazování za to, že právní předchůdkyně žalobkyně tuto svoji povinnost (posoudit řádně schopnost žalované řádně splácet úvěr tak, aby o této schopnosti nebyly pochybnosti) nesplnila. Ve vyjádření ze dne 19. 9. 2025 na základě výzvy soudu obsažené v usnesení ze dne 6. 8. 2025, č. j. 36 C 136/2025-11 žalobkyně pouze uvedla, že její předchůdce úvěruschopnost žalované ověřoval její lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, a dále vycházel z prohlášení učiněného žalovanou. Žalobkyně však neuvedla, k jakým konkrétním zjištěním předchůdce při tomto ověřování dospěl, a soudu k tomu nic nedoložila. Z uvedeného je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně se při posouzení úvěruschopnosti žalované spokojil pouze s veřejně dostupnými údaji a vůbec se nezabýval konkrétní příjmovou a výdajovou stránkou žalované, nenechal si předložit výpisy z účtu za období předcházející poskytnutí úvěru, nezkoumal jaké má žalovaná příjmy ani výdaje, ani její bližší osobní či rodinné poměry mající na její schopnost řádně splácet úvěr vliv.
6. Po právní stránce soud věc posoudil dle ustanovení o úvěru § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud má ze smlouvy za prokázané, že předchůdce poskytl žalované částku 19 300 Kč, přičemž z této částky žalovaná dosud neuhradila 13 984 Kč. Dle smlouvy měla žalovaná nad rámec jistiny zaplatit i smluvní úrok výši 80 % ročně. RPSN bylo stanoveno ve výši 117,10 %, což soud považuje za zcela nepřiměřené a v rozpornou s dobrými mravy. K otázce přiměřenosti úroků a dalšího příslušenství soud odkazuje např. na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č.j. 58 Co 100/2021-126. Dle něj soudní judikatura dovodila již v době před účinností současného občanského zákoníku, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. K těmto závěrům dospěl rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přičemž v daném případě, kdy byl sjednaný úrok téměř čtyřikrát vyšší než nejvyšší bankovní úroková sazba, soud dovodil, že se jedná o ujednání v rozporu s dobrými mravy. Ohledně obvyklé míry úrokových sazeb soud odkazuje např. na databázi České národní banky ARAD, z níž vyplývá, že v únoru 2024, kdy byla smlouva uzavřena, činila obvyklá úroková sazba u spotřebitelských úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR 8,97% ročně, a je tak zřejmé, že žalobkyní požadovaná úroková sazba 80 % ročně přesahuje běžnou úrokovou sazbu přibližně 9 násobně, roční procentní sazba nákladů 117,10 % je pak oproti zjištěné běžné sazbě zhruba 13 násobná.
7. Poskytování spotřebitelského úvěru je dále upraveno v zákoně č. 257/2016 Sb, o spotřebitelském úvěru, kdy podle § 86 odst. 1 a 2 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. V této souvislosti soud odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, podle kterého nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.
9. Protože z provedeného dokazování vyplynulo, že předchůdce žalobkyně neprovedl řádné posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, jak mu stanoví zákon, považuje soud uzavřenou smlouvu za absolutně neplatnou. Žalovaná je proto povinna vrátit pouze nesplacenou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 13 984 Kč, v této části je tedy žaloba důvodná. Uvedenou částku je žalovaná povinna vrátit ve lhůtě přiměřené jejím finančním možnostem, která je stanovena tímto rozsudkem. Vzhledem k tomu, že splatnost předmětných finančních prostředků byla stanovena až tímto rozhodnutím, žalovaná se nenacházela v prodlení, a žalobkyni proto nevznikl nárok na zákonný úrok z prodlení.
10. S ohledem na výše uvedené soud žalobu co do částky 3 462 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 13 984 Kč od 14. 2. 2025 do zaplacení, jako nedůvodnou zamítnul.
11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení byla částka ve výši 17 446 Kč. Žalobkyni bylo v řízení vyhověno v částce 13 984 Kč a nevyhověno v částce 3 462 Kč, tedy rozdíl úspěchu a neúspěchu žalobkyně představuje částka 10 522 Kč, což je po zaokrouhlení 60 % předmětu řízení.
12. Celkové účelně vynaložené náklady žalobkyně činí celkem 2 815 Kč a jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 000 Kč (přesněji 800 Kč za již zaplacený soudní poplatek a dalších 200 Kč za uložený doplatek na soudním poplatku) a dále odměnou advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby) ve výši 400 Kč za úkon dle ustanovení § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif účinný od 1. 1. 2025 (dále jen „a. t.“), neboť žalobkyně vede u zdejšího soudu další řízení s obdobným předmětem sporu, která byla zahájena na základě shodného formulářového typu žaloby a předmětem tohoto řízení je zaplacení peněžitého plnění, kdy tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. Dále náhradou hotových výdajů advokáta za výše uvedené úkony právní služby v částce 300 Kč za jeden úkon po 100 Kč dle ustanovení § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Přiznaná náhrada nákladů žalobkyně ve výši 60 % z 2 815 Kč činí 1 689 Kč. Dle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce žalobkyně.
13. Výrokem IV. tohoto rozsudku soud žalobkyni uložil doplatit zdejšímu soudu soudní poplatek za podanou žalobu. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek za podanou žalobu ve výši 800 Kč. Předmět řízení ovšem činí částku 17 446 Kč, což dle položky 1 bodu 1 písm. a) sazebníku poplatků odpovídá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč. Rozdíl mezi zaplaceným soudním poplatkem od žalobkyně a soudním poplatkem, který měl být žalobkyni uložen (v dané věci totiž nešlo dle judikatury ESLP vydat elektronický platební rozkaz), tedy činí částku 200 Kč.
14. Lhůtu k plnění soud uložil podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když pro jiné rozhodnutí neshledal zákonné důvody.