Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 49 669,55 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do zbytku se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 963 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soud domáhala po žalované zaplacení částky 57 328,24 Kč s příslušenstvím jakožto dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyní požadovaná částka v celkové výši 57 328,24 Kč se skládá z jistiny v částce 49 669,55 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 8. 10. 2025 do zaplacení, ze smluvní pokuty v částce 6 208,69 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 1 450 Kč.
2. Žalobkyně v návrhu uvedla, že s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 5. 6. 2025 (dále také jako „Smlouva“) na základě které byl žalované poskytnut úvěr na dobu neurčitou s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru. Celková výše úvěru činila 8 000 Kč. Na základě dodatku ke Smlouvě o navýšení úvěrového limitu ze dne 5. 6. 2025 byla výše úvěru navýšena na částku 69 200 Kč. K opakovanému čerpání úvěru žalovanou docházelo postupně v období od 5. 6. 2025 do 17. 6. 2025. Smlouva byla uzavřena na dálku, kdy žalovaná učinila nabídku na uzavření Smlouvy vyplněním žádosti o poskytnutí zápůjčky finančních prostředků. Její žádost byla žalobkyní po řádném posouzení úvěruschopnosti žalované schválena a potvrzena formou elektronické zprávy, jejíž součástí byl také unikátní číselný kód, po jehož zadání žalovanou do systému žalobkyně byly žalované finanční prostředky převedeny na její bankovní účet.
3. Žalobkyně ve svém návrhu dále uvedla, že úvěruschopnost žalované byla posuzována na základě dat získaných prostřednictvím aplikace Kontomatik, která poskytuje aktuální a přesné informace o finanční situaci klientů. Žalovaná souhlasila s poskytnutím dat třetí straně, a žalobkyně tak před poskytnutím úvěru získala přístup k transakční historii, informacím o účtu, příjmech a výdajích a dalším informacím o finanční situaci žalované. Po vyhodnocení byly zjištěny příjmy žalované ve výši 58 593 Kč a výdaje ve výši 30 775 Kč. Další informace potřebné k vyhodnocení úvěruschopnosti žalované byly automaticky ověřovány prostřednictvím dostupných databází, jakými jsou CRIF, SOLUS, CEE, insolvenční rejstřík a další. Žalobkyně poskytuje klientům vždy maximálně takovou částku, která odpovídá schopnosti daného klienta úvěr splácet. V rámci tzv. scoringu dosáhla žádost žalované vysokého scóre, které vypovídalo o nízké pravděpodobnosti, že by úvěr nebyl žalovanou řádně splácen.
4. Soud vyzval žalovanou, aby se k žalobě vyjádřila. Současně soud vyzval žalovanou, aby sdělila, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání s tím, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná se nevyjádřila; žalobkyně udělila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v žalobním návrhu. Soud proto v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „o. s. ř.“) ve věci rozhodl, aniž k jejímu projednání nařídil jednání.
5. Soud má za prokázaný tento skutkový stav.
6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 5. 6. 2025 a dodatku ke Smlouvě o navýšení úvěrového limitu ze dne 5. 6. 2025 plyne, že žalobkyně poskytla žalované celkem částku 69 200 Kč (dále prokázáno potvrzeními o provedené platbě vystavené 17. 6. 2025 a přehledem čerpání) a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a zaplatit dále žalobkyni úrok z úvěru. Měsíční úroková míra dle Smlouvy činí 39,99 % a RPSN 5556,10 %; dle dodatku ke Smlouvě činilo RPSN 5815,33 %. Žalobkyní požadovaná částka v celkové výši 57 328,24 Kč se skládá z jistiny v částce 49 669,55 Kč, ze smluvní pokuty dle čl. VI Smlouvy ve výši 0,1 % denně z částky 49 669,55 Kč, a to od 8. 10. 2025 do 9. 2. 2026 ve výši 6 208,69 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 450 Kč, vyplývající ze sazebníku poplatků, který je dle čl. I Smlouvy její nedílnou součástí. Z tohoto sazebníku plyne, že náklady na vymáhání odpovídají částce 150 Kč při třech dnech po splatnosti, 500 Kč při sedmi a čtrnácti dnech po splatnosti, 200 Kč při dvaceti dnech po splatnosti a 100 Kč při dvaceti pěti dnech po splatnosti, přičemž tyto částky se sčítají. Žalovaná na svůj dluh uhradila částku 19 530,45 Kč (prokázáno přehledem přijatých plateb). Žalovaná v řízení neprokázala, že by na svůj dluh uhradila částku vyšší. Jelikož žalovaná opakovaně porušovala smluvní podmínky, došlo dne 7. 10. 2025 k zesplatnění jejího úvěru. O této skutečnosti byla žalovaná informována (prokázáno oznámením o zesplatnění úvěru a potvrzením o odeslání oznámení). Právní zástupkyně žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dluhu před podáním žaloby dne 12. 11. 2025 (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 12. 11. 2025 a podacím archem [právnická osoba]).
7. Dle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Dle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Po právní stránce soud věc posoudil dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (ustanovení o smlouvě o úvěru) a podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Soud má ze smlouvy, potvrzeními o provedené platbě vystavené 17. 6. 2025 a přehledem čerpání za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované částku 69 200 Kč. Dle Smlouvy měla žalovaná uhradit žalobkyni jistinu ve výši 69 200 Kč a dále úrok z úvěru ve výši 39,99 % měsíčně; RPSN činilo 5556,10 %; dle dodatku ke Smlouvě činilo RPSN 5815,33 %. Výši úroků a poplatků považuje soud v jejich souhrnu za nepřiměřenou a rozpornou s dobrými mravy. V případě prodlení byla žalovaná dle Smlouvy povinna zaplatit žalobkyni a) smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s jejíž úhradou je žalovaná v prodlení, b) úroky z prodlení z hodnoty dosud nesplacené celkové částky k úhradě, a to ve výši stanovené příslušným právním předpisem, a c) účelně vynaložené náklady na úkony spojené s vymáháním pohledávky.
10. Soud má za to, že výše poplatků neodpovídá sjednanému protiplnění a jejich účelem je pouze navýšit zisk žalobkyně a že jsou fakticky dalším, skrytým úročením, kdy samotná úroková sazba, byť je sama o sobě vysoká, je nesrovnatelně nižší než výsledné skutečné náklady úvěru – RPSN. K otázce přiměřenosti úroků a dalšího příslušenství soud odkazuje např. na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č.j. 58 Co 100/2021-126. Dle něj soudní judikatura dovodila již v době před účinností současného občanského zákoníku, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. K těmto závěrům dospěl rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přičemž v daném případě, kdy byl sjednaný úrok téměř čtyřikrát vyšší než nejvyšší bankovní úroková sazba, soud dovodil, že se jedná o ujednání v rozporu s dobrými mravy. Ohledně obvyklé míry úrokových sazeb soud odkazuje např. na databázi České národní banky ARAD, z níž vyplývá, že v červnu 2025, kdy byla Smlouva uzavřena, činila obvyklá úroková sazba u korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR 8,04 % p. a. Je tak zřejmé, že žalobkyní požadovaná úroková sazba 39,99 % přesahuje běžnou úrokovou sazbu více než čtyřnásobně. Obdobný hrubý nepoměr platí i ohledně roční procentní sazby nákladů 5556,10 %, resp. 5815,33 %.
11. Soud proto uzavřel, že úročení sjednané účastníky ve Smlouvě vysoko přesahuje přijatelnou hranici úrokových sazeb a Smlouva o úvěru z tohoto důvodu odporuje dobrým mravům, přičemž rozpor s dobrými mravy má soud za zjevný. Smlouva je tak absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Z důvodu absolutní neplatnosti Smlouvy o úvěru tak má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., jehož výše činí 49 669,55 Kč, neboť na původně poskytnutou částku 69 200 Kč žalovaná uhradila 19 530,45 Kč. Co do částky 49 669,55 Kč je tak žaloba důvodná. Z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru se (nad rámec bezdůvodného obohacení) nelze domáhat jakýchkoliv sjednaných plnění včetně smluvního úroku, neboť tento nebyl ujednán platně.
12. Soud má dále za to, že z žalobkyní uvedených tvrzení jednoznačně plyne, že tato nesplnila svoji zákonnou povinnost o řádném prověření schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr, resp. touto svojí zákonnou povinností se zabývala pouze zcela povrchně a nedostatečně, když od žalované nevyžádala zejména výplatní pásky, smlouvy dokládající čerpání jiných úvěrů, nájemní smlouvu apod. a tyto řádně neposoudila. Jedná se o typické listiny prokazující finanční situaci žalované, na jejichž vyžádání žalobkyně rezignovala a příjmovou stránku posoudila zcela obecně a povrchně. Nadto se žalobkyně vůbec nezabývala výdajovou stránkou žalované, tedy tím, jaké jsou její další nezbytné výdaje (například výdaje na nájemné, telefon, jízdné atd.). Vůbec tedy nezkoumala výdajovou stránku žalované. Z výše uvedeného je tedy patrné, že žalobkyně pouze obecně a pro forma lustrovala žalovanou ve výše uvedených registrech, aniž by si od ní vyžádala listiny dokládající její finanční možnosti. Z těchto důvodů má soud za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované.
13. Soud si je vědom toho, že výklad zákona o spotřebitelském úvěru by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou, kdy nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Neověření uváděných údajů se jeví u žalobkyně jako účelové, ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
14. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Nedostatečný způsob zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně pak má v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za následek neplatnost smlouvy o úvěru, a to neplatnost absolutní, k níž soud podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru přihlíží z úřední povinnosti.
15. Soud pro úplnost konstatuje, že podle shora citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění, je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní. Tato zákonná úprava však zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a dané ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat v souladu s unijním právem. Soudní dvůr Evropské unie k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, OPR-Finance s.r.o. v. GK, v bodě 34. uvedl, že „[…] účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48, a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti.“ V bodě 46. pak soudní dvůr uzavřel, že „[…] články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Důsledkem nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tedy podle Soudního dvora Evropské unie absolutní neplatnost smlouvy.
16. Uvedené je v souladu rovněž s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého by obecné soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Podle Ústavního soudu pak uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.
17. Na základě shora uvedeného soud posoudil stranami uzavřenou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy včetně všech jejích součástí je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení dle § 2991 o. z., neboť k čerpání finančních prostředků ze strany žalované došlo, když jí byly zaslány na bankovní účet, přičemž limit byl stanoven na částku 69 200 Kč. Žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 19 530,45 Kč. Žalobě tak lze vyhovět pouze do výše bezdůvodného obohacení, tj. do částky 49 669,55 Kč. Z uvedené částky pak nelze žalobkyni přiznat úrok z prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ani v zákonné výši, nýbrž je nutno uložit žalované úhradu dlužné částky ve lhůtě stanovené za obdobné aplikace ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Jinak by totiž soud zvýhodňoval žalobkyni za situace, kdy řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované.
18. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z citovaného ustanovení vyplývá, že se v tomto případě zákon cíleně odchyluje od obecné právní úpravy vydání bezdůvodného obohacení v případě plnění z neplatné smlouvy a spotřebitel se může ocitnout v prodlení teprve po uplynutí určené přiměřené lhůty k vrácení jistiny poskytnutého úvěru. Vzhledem k absenci tvrzení i důkazních návrhů k této otázce ze strany žalovaného, který mohl argumentovat pro určení jiné lhůty, soud určil jako přiměřenou lhůtu 3 dny od právní moci rozsudku19. Co do zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II).20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu nesplacené jistiny ve výši 49 669,55 Kč, naopak nebyla úspěšná v částce celkem 7 662,69 Kč. Byla tedy úspěšná v rozsahu přibližně 86,6 % a neúspěšná v rozsahu přibližně 13,4 %. Rozdíl úspěchu a neúspěchu žalobkyně tedy činí 73,2 %.21. Celkové účelně vynaložené náklady žalobkyně činí 16 343 Kč a sestávají z následujících položek:a. soudní poplatek ve výši 2 294 Kč dle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích;b. odměna za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.“), po 3 420 Kč podle § 7 bod 5 a. t. za 3 úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, žaloba;c. paušální náhrada hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. za uvedené 3 úkony;d. náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, tedy 2 439 Kč.S ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu přiznal soud žalobkyni 73,2 % z částky 16 343 Kč, tedy 11 963 Kč.22. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právní zástupkyně žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.23. O lhůtách k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.