38 C 90/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dme 1.4.2025 došlou zdejšímu soudu dne 2.4.2025 domáhala zaplacení částky ve výši celkem 93 514 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 68 533 Kč ve výši 14,75 % ročně od 23.1.2024 do 29.2.2024 ve výši 1 052,22 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 68 033 Kč ve výši 14,75 % ročně od 1.3.2024 do 18.3.2024 ve výši 494,82 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 66 033 Kč ve výši 14,75 % ročně od 19.3.2024 do 4.4.2024 ve výši 453,56 Kč a se zákonným úrokem z prodlení z částky 65 533 Kč ve výši 14,75 % ročně od 5.4.2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 48,1 % ročně z částky 60 451,34 Kč od 23.1.2024 do 15.2.2024 ve výši 1 875,60 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 60 451,34 Kč od 16.2.2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23.1.2024 dosáhne částky 199 987,00 Kč, a to z titulu úvěru poskytnutého žalované na základě smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 26.4.2022. Na základě uvedené smlouvy žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 80 000 Kč dne 27.4.2022, žalovaná se poskytnuté peněžní prostředky zavázala splatit ve 42měsíčních splátkách ve výši 3 968 Kč spolu s úrokem ve výši 48,1 % ročně. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované na základě dokladů a informací získaných od žalované, informací z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalované atd.), rovněž ověřila úvěrovou historii v databázi SOLUS a NRKI, provedla rovněž tzv. scoring žalované, a došla k závěru, že žalovaná je schopná úvěr splácet. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, proto žalobkyně přistoupila k jeho zesplatnění ke dni 21.1.2024. Žalovaná do zesplatnění uhradila žalobkyni částku ve výši 3 968 Kč dne 19.5.2022, 32 Kč dne 19.5.2022, 3 936 Kč dne 23.6.2022, 4 000 Kč dne 13.07.2022, 3 936 Kč dne 23.8.2022, 64 Kč dne 23.8.2022, 3 904 Kč dne 20.9.2022, 46 Kč dne 20.09.2022, 3 922 Kč dne 21.10.2022, 28 Kč dne 21.10.2022, 3 940 Kč dne 21.11.2022, 60 Kč dne 21.11.2022, 3 908 Kč dne 16.12.2022, 12 Kč dne 16.12.2022, 3 956 Kč dne 24.1.2023, 144 Kč dne 24.1.2023, 3 824 Kč dne 21.2.2023, 76 Kč dne 21.2.2023, 3 892 Kč dne 22.3.2023, 8 Kč dne 22.03.2023, 3 900 Kč dne 12.4.2023, 4 000 Kč dne 23.5.2023, 28 Kč dne 25.5.2023, 12 Kč dne 25.5.2023, 3 956 Kč dne 28.6.2023, 444 Kč dne 28.6.2023, 3 524 Kč dne 14.7.2023, 3 968 Kč dne 24.8.2023, 332 Kč dne 24.8.2023, 4 100 Kč dne 11.9.2023, 3 504 Kč dne 8.11.2023, 596 Kč dne 8.11.2023, a dále po zesplatnění úvěru 500 Kč dne 29.2.2024, 2 000 Kč dne 18.3.2024 a 500 Kč dne 4.4.2024. Žalobkyně požadovala po žalované částku nesplacené jistiny ve výši 63 935,47 Kč se zákonným a smluvním úrokem, smluvní pokutu dle bodu 6.1. smlouvy o úvěru za prodlení s každou splátkou delší jak 30 dnů ve výši 998 Kč (2 x 499 Kč), náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2. smlouvy o úvěru za prodlení s každou splátkou delší jak 15 dnů ve výši 600 Kč (3 x 200 Kč) a smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 27 981 Kč vypočtenou jako 0,1 % denně z dlužné jistiny od 23.1.2024 do dne vyhotovení žaloby. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu, žalovaná však ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila.

3. Soud k projednání věci nařídil jednání na den 1.10.2025. Žalobkyně se na jednání dostavila; žalovaná se bez omluvy k nařízenému jednání nedostavila, ač byla řádně předvolána. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“).

4. Soud dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu.

5. Z návrhu na uzavření smlouvy/smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 27.4.2022 (č.l. 12-14) a oznámení o schválení úvěru (č.l. 10-11) soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru, jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 80 000 Kč. Žalovaná měla splatit dlužnou částku formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 3 968 Kč, splatných vždy k 17. dni v měsíci, celkem měla žalovaná zaplatit částku 166 656 Kč, úroková sazba byla 48,09 % ročně a RPSN ve výši 60,24 %. Žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované (k tomu viz hodnocení klienta na č.l. 34), vycházela z toho, že žalovaná má měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 18 708 Kč a další příjmy ve výši 14 106 Kč, tj. příjmy ve výši celkem 32 814 Kč, žalovaná má měsíční výdaje 3 860 Kč jako životní minimum, splátky 7 600 Kč, splátky pro žalobkyni ve výši 5 464 Kč, náklady na bydlení 5 000 Kč, ostatní náklady 500 Kč, tj. náklady ve výši celkem 22 424 Kč, a žalovaná má tak rezervu 9 390 Kč, pročež uzavřela, že žalovaná je schopna poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně si obstarala CBS skóre žalované s výsledkem 484 nízké riziko (viz listina ohledně CBS skóre na č.l. 15), žalobkyně provedla lustraci v registru SOLUS (viz výpis z registru SOLUS na č.l. 25), dále si žalobkyně vyžádala tři výpisy z běžného účtu žalované za období 2021/12, 2022/1 a 2022/3 (na č.l. 29, 30 a 33). Z dokladu o vyplacení úvěru (č.l. 26) soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalované dne 27.4.2022 částku 80 000 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru (viz dopis ze dne 18.12.2023 na č.l. 40 a ze dne 17.1.2024 na č.l. 39) a rovněž oznámila zesplatnění úvěru (viz dopis ze dne 21.1.2024 na č.l. 42). Z předžalobní výzvy ze dne 6.9.2024 (č.l. 9) soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky do 15 dnů od data odeslání tohoto oznámení, dopis byl žalované odeslán týž den (viz podací arch na č.l. 24)

6. Z dalších listin soud nezjistil skutečnosti relevantní pro posouzení věci.

7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

8. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, která svou povahou odpovídá smlouvě o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud však nemá za prokázané, že by žalobkyně řádně splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované coby spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je v zákoně o spotřebitelském úvěru uložena poskytovatelům spotřebitelských úvěrů pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být ve smyslu daného ustanovení poskytnut pouze v případech, kdy nejsou na základě posouzení úvěruschopnosti dány důvodné pochybnosti o tom, že je spotřebitel schopen hradit sjednané splátky. Tím akreditovaný poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit i práva a zájmy spotřebitele. V posuzované věci však žalobkyně tuto svou povinnost nesplnila dostatečně.

16. Žalobkyně předložila hned několik listin, ze kterých při prověření schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr vycházela (výpis CBS, výpis z registru SOLUS, výpisy z účtu žalované za tři měsíce – prosinec 2021, leden 2022 a březen 2022) a rovněž listinu „hodnocení klienta“. Z předložených důkazů však splnění povinnosti o řádném prověření schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nevyplývá. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované pak byla v daném případě na místě zejména s ohledem na vědomost žalobkyně o existenci dalších úvěrů a s ohledem na výši poskytnutého úvěru.

17. Povinností žalobkyně není jen vyžádat si od žalované listiny potvrzující její majetkové poměry, ale rovněž tyto listiny kriticky zkoumat a vyvodit z nich relevantní závěry pro poskytnutí nebo neposkytnutí úvěru. Soud z předložených výpisů z bankovního účtu zjistil, že žalovaná má tři další úvěry u své banky (výpis z účtu za měsíc leden 2022) s tím, že nesplacená jistina je ke dni 31.1.202 ve výši 98 691,98 Kč, 101 000 Kč a 48 488,91 Kč, přičemž porovnáním s výpisem z účtu za prosinec 2021 je zřejmé, že žalovaná si právě v lednu 2022 sjednala úvěr ve výši 101 000 Kč. Žalobkyně sice v hodnocení klienta uvedla, že žalovaná má splátky 7 600 Kč měsíčně za úvěry a dále hradí další splátky za úvěry pro žalobkyni ve výši 5 464 Kč, avšak prostým nahlédnutím na bankovní účty žalované lze zjistit, že vykazují minusové zůstatky (v prosinci 2021 byl konečný zůstatek -13 380,82 Kč, v lednu 2022 -13 773,40 Kč a v březnu 2022 -13 912,98 Kč). Na první pohled je tedy patrné, že žalovaná nebyla schopna splácet částku 3 968 Kč měsíčně, alarmující je přitom právě i existence několika dalších úvěrů pohybujících se okolo 100 000 Kč. Nad rámec uvedeného soud poukazuje na to, že žalovaná hradila pojištění (99 Kč a 520 Kč v měsíci lednu 2022), ačkoliv v hodnocení klienta jsou „ostatní výdaje“ 500 Kč. Dále soud zdůrazňuje, že žalovaná nikterak nezkoumala náklady na bydlení žalované, která má bydlet v Praze s náklady 5 000 Kč; žalobkyně v tomto směru nepožadovala po žalované jakékoli doložení nákladů na bydlení (například nájemní smlouvu, předpis záloh a poplatků), přestože jsou náklady na bydlení uváděny ve velmi nízké částce. V této souvislosti soud konstatuje, že žalobkyně rovněž neověřila a nevyžádala si další listiny ohledně toho, že žalovaná má mít další příjmy ve výši 14 106 Kč, není zjevné, o jaké příjmy se jedná a kam jsou vypláceny, když z předloženého výpisu z účtu žádné takovéto příjmy nevyplývají.

18. Z uvedeného je tedy patrné, že žalobkyně pouze zcela nekriticky převzala jí vybrané údaje z výpisů z účtu žalované, nikterak blíže výdaje a příjmy žalované nezkoumala. K tomu navíc nebyly potřeba nějaké zvláštní znalosti či schopnosti, neboť předestřené nesoulady z listin vyplývají na první pohled, aniž by bylo nutné je nějak podrobněji zkoumat. Soud si je vědom toho, že výklad zákona o spotřebitelském úvěru by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou, kdy nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Neověření uváděných údajů se jeví u žalobkyně jako účelové, ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

19. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Nedostatečný způsob zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně pak má v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za následek neplatnost smlouvy o úvěru, a to neplatnost absolutní, k níž soud podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru přihlíží z úřední povinnosti.

20. Soud pro úplnost konstatuje, že podle shora citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění, je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní. Tato zákonná úprava však zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, ze dne 23.4.2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a dané ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat v souladu s unijním právem. Soudní dvůr Evropské unie k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě v rozsudku ze dne 5.3.2020 ve věci sp. zn. C-679/18, OPR-[právnická osoba], v bodě 34. uvedl, že „[…] účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48, a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti.“ V bodě 46. pak soudní dvůr uzavřel, že „[…] články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Důsledkem nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tedy podle Soudního dvora Evropské unie absolutní neplatnost smlouvy.

21. Uvedené je v souladu rovněž s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého by obecné soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Podle Ústavního soudu pak uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.

22. Na základě shora uvedeného soud posoudil stranami uzavřenou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy včetně všech jejích součástí je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení dle § 2991 o. z., neboť k čerpání finančních prostředků ze strany žalované došlo, když částka poskytnutého úvěru ve výši 80 000 Kč byla zaslána žalobkyní na účet žalované. Žalovaná současně uhradila žalobkyni částku celkem 75 020 Kč (to ostatně uvedla sama žalobkyně v žalobním návrhu). Žalobě tak lze vyhovět pouze do výše rozdílu mezi částkou 80 000 Kč a 75 020 Kč, tj. co do výše 4 980 Kč, soud dále žalobu zamítl co do částky 88 534 Kč (rozdíl mezi žalovanou částkou, tj. 93 514 Kč, a částkou, kterou lze žalobkyni přiznat, tj. 4 980 Kč) zahrnující jistinu a vyčíslené smluvní pokuty, stejně tak zamítl žalobu v části požadující smluvní úrok.

23. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 6.9.2024 do 15 dnů od data odeslání, přičemž dopis byl odeslán dne 6.9.2024. Žalovaná tak měla vydat bezdůvodné obohacení dle výzvy žalobkyně nejpozději dne 23.9.2024. Jelikož tak neučinila, dostala se následující den, tj. dne 24.9.2024, do prodlení. O úroku z prodlení soud rozhodl podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně ode dne počátku prodlení žalované, tj. od 24.9.2024 do zaplacení. Soud naopak žalobu zamítl, pokud šlo o úrok z prodlení v rozsahu, v němž žalobkyní uplatněný nárok na něj převyšoval to, na co jí vzniklo právo.

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu jistiny ve výši 4 980 Kč a části úroku z prodlení, naopak nebyla úspěšná v rozsahu jistiny v částce celkem 88 534 Kč, smluvního úroku a části úroku z prodlení, byla tedy úspěšná v rozsahu přibližně 5 % a neúspěšná v rozsahu přibližně 95 %. Právo na náhradu nákladů řízení by tak měla úspěšnější žalovaná, žalovaná byla však po celou dobu řízení nečinná, a žádné náklady jí tak nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

25. O lhůtách k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.