Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 999,99 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 999,99 Kč od 3. 9. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 19 409,93 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 17 802,27 Kč od 10. 4. 2024 do 2. 9. 2024 a úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 802,28 Kč od 3. 9. 2024 do zaplacení zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na soudním poplatku za žalobu částku 364 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou u zdejšího soudu domáhala po žalované zaplacení částky 36 409,92 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 29. 11. 2023 uzavřela s žalovanou distančním způsobem smlouvu o revolvingovém úvěru č. 24537282, na základě níž se zavázala poskytnout žalované úvěr s možností postupného čerpání až do výše 54 700 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit spolu s příslušenstvím formou pravidelných denních splátek, přičemž první byla splatná dne 29. 12. 2023 a poslední dne 17. 5. 2025. Žalobkyně tvrdila, že ověřila úvěruschopnost žalované, kdy tato uvedla výši svého měsíčního čistého příjmu částkou 27 728 Kč. Žalobkyně žalované zaslala na její bankovní účet dne 29. 11. 2023 nejdříve částku 15 000 Kč a poté další 2 000 Kč. Žalovaná si při sjednávání smlouvy o revolvingovém úvěru zvolila též službu „Presto“ za poplatek 330 Kč, službu „Klidné spaní“ za poplatek 106,14 Kč a informační SMS servis za poplatek 27,84 Kč. Žalovaná na jistinu dluhu splatila částku 0,01 Kč. Jelikož žalovaná nehradila pravidelné splátky úvěru, žalobkyně smlouvu vypověděla dne 9. 4. 2024. Žalobkyně eviduje dluh žalované v celkové výši 36 409,92 Kč, z toho částku 16 999,99Kč na jistině, 18 607,65 Kč na smluvním úroku a dalších 802,28 Kč na výše uvedených poplatcích, včetně poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 338,30 Kč.
2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila a po celou dobu řízení zůstala zcela nečinná.
3. Podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle ust. § 115a o. s. ř., kdy žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila v podané žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), a žalovaná nereagovala na výzvu soudu, měl soud za to (§ 101 odst. 4 o. s. ř.), že souhlasí a k projednání věci nenařizoval jednání.
4. Na základě listinných důkazů, které jsou obsahem spisu, vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. 24537282 (dále jen „smlouva“), na základě níž se zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 54 700 Kč, přičemž žalovaná se zavázala čerpaný úvěr splácet denními splátkami s pevným denním úrokem ve výši 0,933 % (prokázáno článkem VI. smlouvy). Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované tak, že zjišťovala dotazem na žalovanou počet členů ve společné domácnosti s příjmem, výši pravidelných měsíčních výdajů na půjčky a na bydlení, další nezbytné výdaje a ostatní zbytné výdaje, načež ověřila výši čistého měsíčního příjmu žalované (prokázáno výpisem o posouzení úvěruschopnosti žalované). Z titulu smlouvy byla na číslo účtu [č. účtu] dne 29. 11. 2023 zaslána částka 2 000 Kč a dále částka 15 000 Kč (prokázáno přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli). Majitelem a jediným disponentem účtu č. [č. účtu] byla od 29. 11. 2023 do 9. 4. 2023 právě žalovaná (prokázáno sdělením [právnická osoba]. ze dne 6. 1. 2025). Žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění s dostatečným předstihem před podáním žaloby (prokázáno výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 3. 9. 2024 a podacím lístkem z téhož dne).
5. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zák. č. 257/2016 Sb.“), dle kterého poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
8. Podle ustálené judikatury vyšších soudů je třeba k neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy přihlédnout z úřední povinnosti podle § 588 o. z., nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věta druhá zák. č. 257/2016 Sb.). Ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil „koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za „nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).
9. Soud se proto zprvu zabýval tím, zdali lze na smlouvu o úvěru hledět jako na platně uzavřenou s ohledem na výše uvedená zákonná ustanovení, a dospěl k názoru, že žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru žalované řádně neposoudila její úvěruschopnost ve smyslu § 86 zák. č. 257/2016 Sb., pročež soud považuje úvěrovou smlouvu v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a níže citovanou judikaturou za absolutně neplatnou, což se týká i vedlejších ujednání, na jejichž základě se žalobkyně domáhala smluvených poplatků. Podle § 84 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. byla žalobkyně (poskytovatelka úvěru) povinna ověřit úvěruschopnost žalované způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Z žaloby ani ze skutkových zjištění nevyplývá, že by si žalobkyně obstarala dostatečné informace k ověření příjmů a výdajů žalované. Žalobkyně se zejména nezabývala tím, zdali žalovaná bydlí v nájemní či vlastní nemovitosti. Zodpovězení uvedené otázky má přitom zásadní dopad na výdajovou stránku žalované. Žalobkyně se spokojila s pouhým nedoloženým tvrzením žalované o tom, že její náklady na bydlení činí 6 000 Kč. Nadto žalobkyně nevyužila databáze dle § 88 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., a z dostupných systémů (např. BRKI, NRKI či Solus) nezjišťovala, zdali žalovaná není vázána též vůči jinému subjektu poskytujícímu spotřebitelské úvěry. Uvedené přitom bylo zřejmé z tvrzení žalované o tom, že má pravidelné měsíční výdaje na půjčky ve výši 5 600 Kč. Žalobkyně tudíž musela vědět, že žalovaná má další závazky, přesto se tímto tvrzením nadále nezabývala. Na poskytnuté plnění pak soud hledí jako na bezdůvodné obohacení, které je obohacená osoba, tedy žalovaná, povinna dle § 2991 o. z. vrátit žalobkyni.
10. Na základě zjištěného skutkového stavu a následného právního posouzení věci soud uzavřel, že žaloba je co do vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované zcela oprávněná. Co do zbytku žalobního návrhu, tedy zaplacení smluvního úroku a poplatků, soud tuto žalobu zamítl. Žalovaná sice figurovala ve smlouvě o úvěru, nicméně tu soud shledal jako absolutně neplatnou z výše uvedených důvodů. Věc pak připadalo do úvahy posuzovat pouze dle ustanovení upravujících bezdůvodné obohacení, ke kterému v daném případě došlo, když žalobkyně zaslala bez právního důvodu, resp. z právního důvodu, který vyslovením absolutní neplatnosti smlouvy odpadl, částku 17 000 Kč na účet žalované. Z této částky ovšem žalovaná dle tvrzení žalobkyně uhradila částku 0,01 Kč. Soud proto uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 16 999,99 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení nelze žalované ukládat k zaplacení ode dne splatnosti poskytnutého úvěru, neboť úvěrová smlouva byla shledána absolutně neplatnou a datum splatnosti úvěru je tak pro určení počátku prodlení žalovaného irelevantní. Rozhodné pro určení počátku prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení žalobkyni je výzva žalobkyně k navrácení bezdůvodného obohacení, směřující vůči žalované. Tato výzva byla učiněna předžalobní výzvou ze dne 3. 9. 2023, když ještě tentýž den byla žalované odeslána prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Žalovaná se tudíž do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení dostala až dne 3. 9. 2023, a proto jí soud uložil zaplacení zákonného úroku z prodlení až od tohoto data.
11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch obou účastníků byl přibližně stejný. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 36 409,92 Kč spolu s příslušenstvím, přičemž jí soud přiznal toliko částku 16 999,99 Kč včetně zkráceného příslušenství. Vezme-li soud v potaz úspěch účastníků demonstrovaný na jistinách žalobkyní požadované a přiznané částky, pak se úspěch žalobkyně rovná zhruba 47 %, přičemž žalovaná byla úspěšná v rozsahu 53 %. Příslušenství dluhu tvořilo zanedbatelnou část nároku, a jelikož by jeho promítnutí do celkového výpočtu poměru úspěchu ve věci nemohlo nic změnit na uvedeném závěru o nepřiznání práva žádnému z účastníků na náhradu nákladů řízení, nebral ho soud pro účely vyčíslení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci v potaz.
12. Výrokem IV. tohoto rozsudku soud žalobkyni uložil doplatit zdejšímu soudu soudní poplatek za podanou žalobu. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek za podanou žalobu ve výši 1 457 Kč. Předmět řízení ovšem činí částku 36 409,92 Kč, což dle položky 1 bodu 1 písm. b) sazebníku poplatků odpovídá soudnímu poplatku ve výši 1 821 Kč. Rozdíl mezi zaplaceným soudním poplatkem od žalobkyně a soudním poplatkem, který měl být žalobkyni uložen (v dané věci totiž nešlo dle judikatury ESLP vydat elektronický platební rozkaz), tedy činí částku 364 Kč.
13. Lhůtu k plnění soud uložil podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když pro jiné rozhodnutí neshledal zákonné důvody.