9 C 61/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou u zdejšího soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky 19 824,70 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 12. 8. 2021 smlouvu o úvěru č. 9103079604, na základě níž mu poskytla úvěr ve výši 84 000 Kč. Jelikož žalovaný své závazky ze smlouvy neplnil a úvěr nesplácel, zesplatnila mu žalobkyně úvěr ke dni 21. 11. 2021. V případě prodlení se zaplacením jistiny úvěru se žalovaný též zavázal uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jistiny až do jejího zaplacení. Žalobkyně již u zdejšího soudu uplatila obdobný požadavek na zaplacení smluvní pokuty za období do 29. 6. 2022, přičemž soud jejímu požadavku rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 10 C 139/2022-118, vyhověl. Jelikož žalovaný ani nadále na jistinu úvěru ničeho neplnil, vyčíslila žalobkyně smluvní pokutu za období od 30. 6. 2022 do 3. 2. 2023 na žalovanou částku.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal zcela nečinný.

3. Na základě listinných důkazů, které jsou obsahem spisu, vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. 9103079604 ze dne 12. 8. 2021 (dále jen „smlouva“), na základě níž se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 84 000 Kč, zatímco žalovaný se zavázal úvěr uhradit spolu s výpůjční úrokovou sazbou ve výši 64,58 % p. a. ve 48 splátkách po 5 605 Kč (prokázáno návrhem na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru č. 9103079604 ze dne 12. 8. 2021). Žalovaný prošel scoringem klientů s výsledkem 319, což odpovídá dolní hranici hodnocení „menší riziko, lepší segment klientů“, když výsledek pod 316 již odpovídá hodnocení „vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán“ (prokázáno scoringem žalovaného). Žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 18 300 Kč, ve výdajích bylo toliko uvedeno, že životní minimum činí 3 860 Kč, splátky u žalobkyně činí 2 694 Kč a výdaje na bydlení činí 3 384 Kč. Nadto žalovaný tvrdil, že bydlí v pronájmu (prokázáno hodnocením klienta). Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění s dostatečným předstihem před podáním žaloby (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 3. 2. 2025 a podacím archem z téhož dne).

4. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zák. č. 257/2016 Sb.“), dle kterého poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

5. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

6. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

7. Podle ustálené judikatury vyšších soudů je třeba k neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy přihlédnout z úřední povinnosti podle § 588 o. z., nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věta druhá zák. č. 257/2016 Sb.). Ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil „koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za „nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

8. Soud má za to, že vzhledem k tomu, že předmětem sporu je smluvní pokuta vyplývající z ujednání ve výše zmíněné smlouvě o úvěru, musí se soud jako předběžnou otázkou zabývat posouzením platnosti smlouvy o úvěru, bez které by žalobkyni žádný nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl. Ačkoli žalobkyně odkazovala na existenci rozsudku jiného senátu zdejšího soudu v obdobné věci, je zapotřebí podotknout, že tento rozsudek byl vydán jako rozsudek pro zmeškání, neboli kontumační rozsudek, neboť se žalovaný k jednání v obdobné věci nedostavil, a v období 11/2022, kdy náhled na problematiku posuzování úvěruschopnosti nebyl ustálen. Důsledkem toho, že se žalovaný nedostavil, byla skutečnost, že soud pokládal tvrzení žalobkyně obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná. Jelikož ovšem zdejší soud neshledal přípustnost vydání rozsudku pro zmeškání, neboť zde některé skutkové okolnosti zcela chyběly (např. posouzení úvěruschopnosti žalovaného), zabýval se proto zprvu tím, zdali lze na smlouvu o úvěru hledět jako na platně uzavřenou s ohledem na výše uvedená zákonná ustanovení, a dospěl k názoru, že žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru žalovanému řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu § 86 zák. č. 257/2016 Sb., pročež soud považuje úvěrovou smlouvu v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a níže citovanou judikaturou za absolutně neplatnou, což se týká i vedlejších ujednání, na jejichž základě se žalobkyně domáhala smluvených poplatků a úroků. Soud vyzval žalobkyni na jednání dne 20. 5. 2025 k předložení dokladů týkajících se zkoumání zejména výdajové stránky žalovaného při posuzování úvěruschopnosti při uzavírání úvěrové smlouvy, přičemž žalobkyně uvedla, že těmito doklady nedisponuje.

9. Podle § 84 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. však byla žalobkyně (poskytovatelka úvěru) povinna ověřit úvěruschopnost žalovaného způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Z žaloby ani ze skutkových zjištění nevyplývá, že by si žalobkyně obstarala dostatečné informace k ověření příjmů a výdajů žalovaného. Žalobkyně se zejména nezabývala tím, jaké jsou jeho relevantní výdajové poměry, když například neověřila výpisy z účtu od žalovaného, další jeho závazky, jejich výši a příslušné měsíční splátky. Zodpovězení uvedené otázky má přitom zásadní dopad na výdajovou stránku žalovaného. Žalobkyně se spokojila s pouhým nedoloženým tvrzením žalovaného o tom, že jeho náklady na bydlení činí 3 384 Kč a vycházela z nereálných nákladů životního minima žalovaného. Nadto žalobkyně nevyužila databáze dle § 88 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., a z dostupných systémů (např. BRKI) nezjišťovala, zdali žalovaný není vázán též vůči jinému subjektu poskytujícímu spotřebitelské úvěry. Žalobkyně se přitom spokojila s nereálným tvrzením žalovaného, že vyjma výdajů na bydlení nemá žádné další zbytné či nezbytné výdaje. K nákladům na bydlení je dále zapotřebí podotknout, že tyto jsou zcela mimo realitu, což žalobkyni muselo být na první pohled zjevné již při uzavírání smlouvy. Žalovaný totiž uvedl, že bydlí v pronájmu. Není tedy možné, aby za nájem a služby související s užíváním předmětu nájmu hradil měsíčně částku pouhých 3 384 Kč. Toto alarmující tvrzení si žalobkyně měla v jejím zájmu ověřit, tím spíš, měl-li u ní žalovaný další úvěr.

10. Na základě zjištěného skutkového stavu a následného právního posouzení věci soud uzavřel, že žaloba není důvodná. Jelikož soud považuje s ohledem na výše uvedené smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným za absolutně neplatnou, nemůže se z jejího titulu žalobkyně úspěšně domoci svého nároku na zaplacení smluvní pokuty, neboť ten nemůže sám o sobě obstát, když smlouva o úvěru, která byla pro tento nárok podkladem, byla shledána absolutně neplatnou.

11. Současně soud doplňuje, že i pokud by neměl na prokázané, že žalobkyně při sjednávání úvěru dostatečně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, musel byl konstatovat, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná z důvodu nepřiměřené výše úroku (64,58 %, RPSN 87,58% - když dle smlouvy měl žalovaný za úvěr ve výši 84 000 Kč uhradit částku 236 064 Kč), odporující dobrým mravům (srov. např. na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č.j. 58 Co 100/2021-126, popř. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř a contrario. Ačkoli byl žalovaný v řízení zcela úspěšný a za standardní situace by mu tudíž náležela náhrada nákladů řízení, žalovaný byl v řízení po celou jeho dobu neaktivní, a tudíž mu žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.