Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 800 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 15 800 Kč ve výši 12 % ročně od 2. 5. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V té části, kde se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému dále uložena povinnost zaplatit částku 7 705,42 Kč s příslušenstvím, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 949,17 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
Žalobkyně se návrhem doručeným Okresnímu soudu v Plzni dne 23. 6. 2025, který byl následně usnesením ze dne 6. 1. 2026, č. j.: 21 C 322/2025-35, postoupen zdejšímu soudu, domáhala po žalovaném zaplacení částky 23 505,42 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 16. 6. 2022 byla mezi společností [právnická osoba] (dále jen „původní věřitelka“) a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem za poskytnutí úvěru, jakož i dalšími poplatky, splácet. Žalovaný však ze smlouvy řádně a včas neplnil a dostal se do prodlení. Na pohledávku ze smlouvy zaplatil celkem 14 200 Kč. Pohledávka za žalovaným vyplývající ze smlouvy byla následně ze strany původní věřitelky smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 postoupena žalobkyni, a to se všemi právy s pohledávkou spojenými. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně se nyní domáhá zaplacení částky v celkové výši 23 505,42 Kč, která sestává z nesplacené části úvěru, společně se smluvními a zákonnými úroky.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř., soud postupoval dle cit. ustanovení a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Pro úplnost soud dodává, že k uvedenému rozhodnutí přistoupil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn.: 21 Cdo 1696/2005, tj. za situace, kdy dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl na základě účastníky předložených listin náležitě zjištěn a všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci, byly v daném případě dostatečně prokázány. Soud nedospěl k závěru o nesplnění povinnosti tvrzení nebo neunesení důkazního břemene a mohl tak postupovat dle § 115a o. s. ř., a to i v případě posouzení věci toliko jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tj. případného neúspěchu ve věci (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. I ÚS 3271/09).Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:Žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 nabyla za žalovaným pohledávku ze spotřebitelského úvěru. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 88 % ročně a RPSN ve výši 161,1 % splácet. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany původní věřitelky prověřena mj. na základě dokladů a informací získaných od žalovaného. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data podání žaloby žalovaný na pohledávku ze smlouvy uhradil částku ve výši 14 200 Kč.Žalovaný tyto částky žalobkyni neuhradil ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně, která byla odeslána dne 16. 4. 2025.Žalobkyně proto nárokuje nesplacenou část úvěru, spolu se smluvními a zákonnými úroky.Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:Žaloba na zaplacení částky v celkové výši 23 505,42 Kč s příslušenstvím byla podána po právu jen zčásti. Soud nemohl přehlédnout, že úroky z úvěru byly sjednány ve výši 88 % ročně a RPSN ve výši 161,1 %. Z výpisu systému ARAD dostupném na webu ČNB bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy, tj. v červnu 2022, činil úrok u spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami průměrně 8,84 % ročně. Tedy je vidno, že sjednaný úrok dosahuje téměř 10násobku úroku obvyklého u bankovních subjektů v poměru ke spotřebitelským úvěrům. Soud tak dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku z úvěru je v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp.zn.: 21 Cdo 1484/2004, dle nějž je v rozporu s dobrými mravy sjednaná úroková sazba téměř překračující čtyřnásobně horní hranici obvyklé úrokové sazby u úvěrů poskytovanými bankami), a proto je dle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), absolutně neplatné. Absolutně neplatné je rovněž ujednání o výši RPSN, která dle smlouvy činí 161,1 %. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 33 ICmo 91/2010, podle kterého hranice maximální přípustné výše RPSN pro nebankovní instituce činí 100 % ročně. Jelikož jsou ujednání o výši úroku z úvěru a o výši RPSN podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, nelze taková ujednání od smlouvy oddělit, a tedy celou smlouvu je třeba hodnotit jako absolutně neplatnou. Soud tedy posuzoval smlouvu jako neplatnou, vč. ujednání o smluvní pokutě či jiných poplatcích (k tomu srov. konstantně zastávaný názor Městského soudu v Praze v obdobných věcech, např. rozsudek ze dne 26. 4. 2022, č. j.: 22 Co 61/2022-40, a rozsudek ze dne 27. 4 2022, č. j.: 19 Co 102/2022-61). S ohledem na shora uvedené soud žalobě částečně vyhověl a žalované byla uložena povinnost k zaplacení částky ve výši 15 800 Kč, tj. ve výši nesplacené části úvěru, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Vzhledem k prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1970 o. z.) byla žalované rovněž uložena povinnost z dlužné částky zaplatit úroky z prodlení, a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení soud vztáhl ke dni následujícím po posledním dni lhůty vymezené předžalobní výzvou (výrok ad I). Ve zbytku soud žalobu zamítl (výrok ad II).O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 949,17 Kč, přičemž tato částka představuje 34,44 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 67,22 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 32,78 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 941 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 23 505,42 Kč sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 400 Kč za předžalobní výzvu dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 400 Kč za písemné podání návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč (výrok ad III).