Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 42 478 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 42 478 Kč ve výši 11,50 % ročně od 26. 11. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V té části, kde se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému dále uložena povinnost zaplatit částku 60 500 Kč s příslušenstvím, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobkyně se návrhem doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 8, který byl Obvodnímu soudu pro Prahu 9 postoupen dne 31. 3. 2026, domáhala po žalovaném zaplacení částky 102 978 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 26. 8. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena distančním způsobem smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výše 76 000 Kč. Částka byla žalovanému vyplacena dne 26. 8. 2024. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 72,84 % ročně splácet celkem 48 měsíců, a to v pravidelných měsíčních splátkách, z nichž výše jedné měla činit 5 587 Kč. Protože žalovaný ze smlouvy řádně a včas neplnil a všechny splátky nezaplatil, domáhá se žalobkyně zaplacení částky v celkové výši 102 978 Kč s příslušenstvím, která sestává z nesplacené části jistiny úvěru, smluvního úroku, smluvních pokut, jakož i zákonného úroku z prodlení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoli ta mu byla řádně doručena, a to dne 16. 1. 2026.Soud oba účastníky předvolal k jednání konanému dne 21. 5. 2026. Přestože bylo předvolání k jednání žalovanému řádně doručeno dne 20. 4. 2026, žalovaný se k jednání nedostavil. Soud proto postupoval v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když věc projednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti.Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:Z předložené smlouvy vyplývá, že dne 26. 8. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena distančním způsobem smlouva o spotřebitelském úvěru č. 9103341373, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 76 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 72,84 % ročně splácet celkem 48 měsíců, a to v pravidelných měsíčních splátkách, z nichž výše jedné měla činit 5 587 Kč. RPSN byla ve smlouvě sjednána ve výši 102,82 %, přičemž tato výše nezahrnovala úhradu za pojištění schopnosti splácet úvěr. Z elektronického výpisu pohybu na účtu vyplývá, že částka 76 000 Kč byla žalovanému vyplacena dne 26. 8. 2024. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena mj. na základě dokladů a informací získaných od žalovaného. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Žalovaný žalobkyni uhradil celkem šest splátek, z nichž výše jedné činila 5 587 Kč, s placením ostatních splátek se dostal do prodlení. Tyto splátky žalovaný neuhradil ani na základě předžalobní výzvy, kterou mu žalobkyně v této věci zaslala dopisem ze dne 10. 11. 2025.Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:Žaloba na zaplacení částky v celkové výši 102 978 Kč s příslušenstvím byla podána po právu jen zčásti. Soud nemohl přehlédnout, že úroky z úvěru byly sjednány ve výši 72,84 % ročně a RPSN ve výši přesahující 102,82 %. Z výpisu systému ARAD dostupném na webu ČNB bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy, tj. v srpnu 2024, činil úrok u spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami průměrně 8,81 % ročně. Tedy je vidno, že sjednaný úrok dosahuje více než 8násobku úroku obvyklého u bankovních subjektů v poměru ke spotřebitelským úvěrům. Soud tak dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku z úvěru je v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn.: 21 Cdo 1484/2004, dle nějž je v rozporu s dobrými mravy sjednaná úroková sazba téměř překračující čtyřnásobně horní hranici obvyklé úrokové sazby u úvěrů poskytovanými bankami), a proto je dle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), absolutně neplatné. Absolutně neplatné je rovněž ujednání o výši RPSN, jejíž výše přesahuje 102,82 %. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2010, sp. zn.: 33 ICmo 91/2010, podle kterého hranice maximální přípustné výše RPSN pro nebankovní instituce činí 100 % ročně. Jelikož jsou ujednání o výši úroku z úvěru a o výši RPSN podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, nelze taková ujednání od smlouvy oddělit, a tedy celou smlouvu je třeba hodnotit jako absolutně neplatnou. Soud tedy posuzoval smlouvu jako neplatnou, vč. ujednání o smluvní pokutě či jiných poplatcích (k tomu srov. konstantně zastávaný názor Městského soudu v Praze v obdobných věcech, např. rozsudek ze dne 26. 4. 2022, č. j.: 22 Co 61/2022-40, a rozsudek ze dne 27. 4 2022, č. j.: 19 Co 102/2022-61). S ohledem na shora uvedené soud žalobě částečně vyhověl a žalovanému byla uložena povinnost k zaplacení částky ve výši 42 478 Kč, tj. rozdíl mezi poskytnutou výší jistiny úvěru a již splacenou částí jistiny úvěru, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Vzhledem k prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1970 o. z.) byla žalovanému rovněž uložena povinnost z dlužné částky zaplatit úroky z prodlení, a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení soud vztáhl ke dni následujícím po posledním dni patnáctidenní lhůty vymezené předžalobní výzvou ze dne 10. 11. 2025 (výrok ad I.). Ve zbytku soud žalobu zamítl (výrok ad II).O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a vyslovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci převážně procesně neúspěšná a žalovanému v řízení žádné náklady řízení nevznikly (výrok ad III).