Výrok
I. Žaloba se v části, aby žalovaný zaplatil žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka], s úrokem ve výši 19,99 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka] od [datum] do [datum], a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, z titulu smlouvy o úvěru. Žalobkyně uvedla, že žalobkyně a žalovaný, prostřednictvím služby [Anonymizováno], dne [datum] uzavřeli smlouvu o hotovostním úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách, vždy k 20. dni v měsíci ve výši [částka], a to společně s pojištěním, dále s úroky ve výši 19,99 % ročně a poplatkem ve výši [částka]. Žalovaný však hradil splátky od [datum] do [datum], a dále ještě plnil dne [datum] (na splátku se splatností dne [datum]) částečně [částka], přičemž tuto částku si žalobkyně započetla na jistinu. Během trvání úvěrového vztahu se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátek, proto mu byla dvakrát účtována smluvní pokuta v celkové výši [částka] (2x [částka]). Úvěr byl zesplatněn ke dni [datum], z důvodu prodlení žalovaného. Žalobkyni vznikl nárok na smluvní úrok ve výši [částka], ode dne poslední zaplacené splátky od [datum], do dne předcházejícího dni zesplatnění do dne [datum]. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani k písemné výzvě žalobkyně.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř.
4. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř. soud postupoval dle cit. ustanovení a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně svůj souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání vyjádřila v žalobě, zatímco žalovaný se k výzvě soudu ze dne [datum] nevyjádřil, a soud tedy předpokládal, že souhlasí s tím, aby bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
5. Z listin založených ve spise soud zjistil následující skutečnosti.
6. Mezi žalobkyní (poskytovatelkou služby [Anonymizováno]), a žalovaným byla [datum] uzavřena smlouva o hotovostním úvěru č. [hodnota], přičemž žalovaný tuto smlouvu podepsal elektronicky kódem [Anonymizováno]. Na základě uvedené smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši [částka] na účet označený ve smlouvě č. [č. účtu] a žalovaný se zavázal za poskytnutí úvěru zaplatit částku v celkové výši [částka]. Úrok byl ujednán ve výši 19,99 % ročně, RPSN byla sjednána ve výši 25,44 %. Žalovaný měl sjednané peněžní prostředky zaplatit ve formě 17. měsíčních splátek po [částka]. V části 5. smlouvy si strany ujednaly smluvní pokutu ve výši [částka], a to za každou jednotlivou opožděnou splátku či platbu (zjištěno ze smlouvy o hotovostním úvěru č. [hodnota], úvěrových podmínek a z potvrzení ze dne [datum] o provedeném převodu částky [částka] na účet žalovaného).
7. Žalobkyně před poskytnutím úvěru měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného za měsíce září až prosinec 2023. V září převyšovaly příjmy žalovaného nad výdaji toliko o [částka], nicméně v říjnu již o [částka], v listopadu o [částka] a v prosinci o [částka]. Žalovaný měl pravidelný příjem ze zaměstnání (zjištěno z výpisů z účtu žalovaného za uvedené období). Žalovaný bydlel u rodičů, byl negativně lustrován v bankovním a nebankovním registru klientských informací (zjištěno z potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta a úvěrové zprávy).
8. Žalovaný nesplácel sjednané splátky řádně a včas, konkrétně splátky za duben, za nějž uhradil toliko [částka], a poté za květen a červen, za něž již neuhradil ničeho. Za měsíce duben a květen účtovala žalobkyně žalovanému smluvní pokutu v celkové výši [částka]. Dne [datum] proto došlo k zesplatnění celé zbývající dlužné částky úvěru, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn a současně vyzván k zaplacení dlužné částky [částka], před podáním žaloby (zjištěno ze splátkového kalendáře, zesplatňovacím dopisem ze dne [datum] s dodejkou č. [Anonymizováno]).
9. Po právní stránce soud shora popsaný skutkový stav posoudil dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), v platném znění, jako úvěrovou smlouvu, na základě, které žalobkyně (věřitel) poskytla žalovanému (dlužníkovi) peněžní prostředky a žalovaná se zavázala tyto poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od [datum] do [datum], (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 věty prvé cit. ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
11. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.
12. Soud se nejprve zabýval, jak poskytovatel (žalobkyně) posuzoval schopnost spotřebitele (žalovaná) splácet úvěr, tedy spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Žalobkyně před poskytnutím úvěru měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného za měsíce září až prosinec 2023, ze kterých plyne, že v září převyšovaly příjmy žalovaného nad výdaji toliko o [částka], nicméně v říjnu již o [částka], v listopadu o [částka] a v prosinci o [částka]. Žalovaný měl tedy pravidelný příjem ze zaměstnání a žalovaný bydlel u rodičů (viz odstavec 7). Žalobkyně řádně porovnala v nezbytné míře doložené příjmy a výdaje žalovaného a legitimně uzavřela, že splátky v ujednané výši splácet schopen je. A tento závěr učinila za současné negativní lustrace žalovaného v bankovním a nebankovním registru, tj. kontroly jeho případných dalších významných závazků a schopnosti je splácet. Dle názoru soudu, tak žalobkyně dostatečně posoudila úvěruschopnost žalované ve smyslu ust. § 84 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru.
13. Výše označenými listinami, z tvrzení žalobkyně a na základě shora uvedených zákonných ustanovení, soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto jí v plném rozsahu vyhověl. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla, po řádném ověření úvěruschopnosti žalovaného, uzavřena dne [datum] smlouva o úvěru (§ 2395 o. z.), kdy žalovanému byl na základě této smlouvy žalobkyní poskytnut úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal platit v pravidelných měsíčních splátkách ve formě 17. měsíčních splátek po [částka]. Se splátkou za duben 2025 se žalovaný dostal do částečného prodlení, neboť zaplatil toliko [částka] a za květen a červen 2025 již nezaplatil ničeho. V úvěrové smlouvě byla též sjednána smluvní pokuta pro případ porušení povinnosti včas úvěr splatit, a z důvodu prodlení žalovaného, žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši [částka] za dvě prodlení s placením splátek. Ze strany žalovaného nebylo v řízení tvrzeno, tím méně pak prokázáno, že by na splnění svých dluhů vyplývajících z úvěrové smlouvy řádně platil splátky ve sjednané výši. Žalobkyně proto v souladu se smluvními ujednáními dluh žalovaného zesplatnila ke dni [datum], přičemž výše pohledávky vůči žalované vyplývá z Výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaného. Žalovaná částka se skládá z dlužné jistiny ve výši [částka], nesplacený smluvní úrok [částka], smluvních pokut [částka], a dále ze smluvních a zákonných úroků. S ohledem na skutečnost, že žalovaným nebylo v řízení sporováno uzavření smlouvy a též s ohledem na skutečnost, že žalovaný v řízení neprokázal, že by již dlužnou částku žalobkyni v plné výši uhradil, proto soud žalobě vyhověl, a uložil žalovanému povinnost, zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.
14. O zákonném úroku z prodlení bylo rozhodnuto podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž žalobkyně jej žádala od 10. dne následujícího po zesplatnění úvěru, tedy od [datum]. Zákonná procentuální výše úroku za příslušné období však činí výši 11,5 %, nikoli 12 %. Soud přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % z částky [částka] (výrok II. rozsudku)
15. Soud proto nedůvodně požadovanou část (0,5 %), ze zákonného úroku, zamítl (výrok I. rozsudku).
16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jejíž částečný neúspěch v řízení byl zcela nepatrný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka], dle Sazebníku soudních poplatků, z.č. 549/1991 Sb., zákona o soudních poplatcích, účinného ke dni podání žaloby. Dále z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, dle kterých účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží za každý z úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky částka [částka], tj. v předmětné věci celkově [částka] (za dva úkony: předžalobní výzva a podání žaloby). Pro úplnost soud uvádí citaci z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025: „Dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od [datum] stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši [částka], představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši [částka] návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (k postupu obecného soudu při zjištění nesouladu podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 55). Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (shodně viz Jäger, M. Zapomenutá vyhláška? Soudní rozhledy, 2025, č. 7–8, s. 229)“.