Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 296 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do:- částky 19 721 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 35 017 Kč od 22. 8. 2025 do zaplacení,- částky 9 783,42 Kč,- úroku ve výši 68,38 % ročně z částky 28 741,25 Kč od 22. 8. 2025 do 14. 9. 2025 ve výši 1 257,84 Kč, dále co do úroku ve výši 12 % ročně z částky 28 741,25 Kč od 15. 9. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 22. 8. 2025 dosáhne částky 105 868,80 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 9. 6. 2026 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení souhrnné částky 44 800 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Argumentovala tím, že mezi ní jako věřitelem a žalovanou jako klientem byla uzavřena dne 19. 8. 2024 Smlouva o úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva“), na jejímž základě byl žalované poskytnut na účet ve smlouvě uvedený úvěr ve výši 30 000 Kč. K vyplacení úvěru došlo téhož dne. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok v sazbě 68,38 % ročně splácet ve 48měsíčních splátkách ve výši 1 838 Kč splatných vždy k 16. dni každého kalendářního měsíce, počínaje zářím 2024 dle splátkového kalendáře. Smlouvu strany uzavřely prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, což deklarovaly v dodatku ke smlouvě o úvěru, který uzavřely téhož dne. Žalobkyně prověřila schopnost žalované úvěr řádně hradit na základě jí předložených dokladů a informací, dále databází SOLUS, NRKI, dále z dokladu o příjmu a z Prohlášení žalované. Na základě tohoto postupu a také provedeného scoringu žalované jako klienta žalobkyně rozhodla o poskytnutí úvěru žalované. Přitom zjistila, že žalovaná a ani její zaměstnavatel nebyli v rozhodné době evidováni v insolvenčním rejstříku, u žalobkyně žalovaná neměla předchozí smlouvu ve stavu vymáhání, její doklad totožnosti byl platný. Vzhledem k tomu, že žalovaná neplnila řádně smluvní podmínky a ocitla se v prodlení s úhradou splátek, kdy uhradila splátky ve výši 1 838 Kč ve dnech 16. 9. 2024, 21. 10. 2024, 12. 11. 2024, 12. 12. 2024, 21. 1. 2025, 17. 2. 2025, 25. 3. 2025 a dne 19. 5. 2025, v celkové výši 14 704 Kč, přistoupila žalobkyně v souladu s čl. 6.3. smlouvy k zesplatnění úvěru ke dni 20. 8. 2025. Zároveň v souladu se smluvním ujednáním požadovala zaplacení smluvních pokut a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. Ke dni podání žaloby žalovaná neuhradila ani přes zaslané výzvy, včetně výzvy předžalobní ze dne 18. 5. 2026 ničeho.
2. Žalovaná se k žalobě písemně nevyjádřila, při jednání soudu pak uvedla, že ponechává rozhodnutí ve věci na úvaze soudu po provedeném dokazování.
3. Z provedených důkazů, které předložila pouze žalobkyně a z důkazů, které soud opatřil postupem podle § 120 odst. 2 o. s. ř. byl zjištěn následující skutkový stav:
4. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru a žalovaná jako klient uzavřeli prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 19. 8. 2024 smlouvu o úvěru č. [hodnota]. V době uzavření smlouvy si žalobkyně od žalované vyžádala kopii průkazu o povolení k trvalému pobytu, jehož platnost byla do 2. 7. 2028, dále provedla lustraci v registru SOLUS a NRKI a provedla hodnocení žalované jako klienta. Vycházela přitom také z informací o tom, že žalovaná byla v rozhodné době zaměstnána u Všeobecné fakultní nemocnice v Praze od 1. 12. 2004 s příjmem sděleným žalovanou ve výši 38 229 Kč. Výši příjmu si ověřila potvrzením [právnická osoba]. o připsání částky 37 690 Kč na účet žalované, kdy příchozí platba byla poukázána jejím zaměstnavatelem. Za jiné měsíce si průměrnou výši příjmu žalované žalobkyně neověřovala. Při hodnocení úvěruschopnosti pak žalobkyně vycházela z výdajů na bydlení ve výši 6 385 Kč, ačkoliv žalovaná při jednání výslovně popřela, že by tuto částku sdělila, neboť v té době hradila nájemné před 9 000 Kč měsíčně. Dále žalobkyně v rámci výdajů zohlednila částku životního minima 4 860 Kč, tedy vycházela z celkových výdajů 11 245 Kč. Smlouvou o úvěru se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala žalobkyni zaplatit 88 224 Kč v 48měsíčních splátkách po 1 838 Kč vždy nejpozději do 16. dne každého kalendářního měsíce. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 68,37 % ročně, RPSN 94,44 % (Smlouva o úvěru č. [hodnota] a její dodatek č. [hodnota] ze dne 19. 8. 2024, Předsmluvní formulář pro úvěr poskytovaný ve výši 30 000 Kč, kopie průkazu o povolení k trvalému pobytu, interní doklad žalobkyně Základní informace o klientovi a Hodnocení klienta, výpis z registru SOLUS a NRKI, Potvrzení ČS, a. s. o příchozí platbě na účet žalované dne 12. 8. 2024 ve výši 37 690 Kč, Oznámení o schválení úvěru ze dne 20. 8. 2024 a splátkový kalendář, interní doklad Prohlášení klienta, doklad o vyplacení úvěru dne 19. 8. 2024 ve výši 30 000 Kč na účet č. [č. účtu]). Právní zástupkyně žalobkyně žalovanou dne 18. 5. 2026 vyzvala před podáním žaloby k zaplacení částky 35 017 Kč s příslušenstvím do 15 dnů ode dne odeslání této výzvy na sdělené číslo účtu. Tuto výzvu předala k poštovní přepravě sama žalobkyně (předžalobní výzva ze dne 18. 5. 2026 a podací arch z téhož data). Soud má rovněž prokázáno, že žalovaná v rozhodné době byla a nadále je majitelem účtu č. [č. účtu], přičemž na tomto účtu je evidována příchozí platba od žalobkyně v souvislosti s předmětnou smlouvou ve výši 30 000 Kč dne 20. 8. 2024. V období předcházejícím uzavření předmětné úvěrové smlouvy vykazoval zůstatek účtu žalovaného vždy zápornou hodnotu (6/2024 – 30 425,91 Kč, 7/2024 – 27 476 Kč). Z výpisů rovněž vyplývají další závazky žalované: 15. 6. 2024 půjčka od [právnická osoba] ve výši 15 000 Kč a dne 23. 6. 2024 ve výši 5 000 Kč, dále 12. 7. 2024 půjčka od [právnická osoba] ve výši 20 000 Kč, dne 23. 7. 2024 půjčka od [právnická osoba]. ve výši 15 000 Kč, dne 12. 8. 2024 půjčka od [právnická osoba] ve výši 22 000 Kč. Z výpisu rovněž vyplývají platby žalované z titulu nájemného v 6/2024 ve výši 9 000 Kč, v 8/2024 ve výši 9 650 Kč (odpověď [právnická osoba] ze dne 29. 7. 2026 a zaslané výpisy z účtu žalované).
5. Vzhledem k datu uzavření smlouvy o úvěru dopadá na projednávanou věc úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), soud proto nejdříve posuzoval, zda žalobkyně splnila svoji základní povinnost vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda řádně posuzovala úvěruschopnost žalované.
6. Podle § 3 odst. 1 písm. c) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.
7. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.
9. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž soud podle druhé věty citovaného ustanovení k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
10. Podle důvodové zprávy k citovaným ustanovením je poskytovatel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí; toto posouzení přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba ke splácení úvěru. V opačném případě je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
11. V dané souvislosti je namístě odkázat na obsah nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle něhož součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Obdobné závěry konstantně zastává i Nejvyšší soud, podle kterého nelze vycházet pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž by poskytovatel úvěru tyto údaje jakkoliv ověřoval. Bez ověření údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024). Z citovaného rozhodnutí též plyne, že odpovědnost za zjištění úplných, přesných a pravdivých údajů nezbytných pro posouzení schopnosti spotřebitele je na straně věřitele; pokud žadatel blíže nevyčíslí své příjmy a výdaje, nelze tyto údaje nahradit fiktivními údaji zjištěnými ze statistických modelů či využitím interních a externích datových zdrojů.
12. Důkazní břemeno ohledně prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti nese poskytovatel úvěru, tedy žalobkyně (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C-449/13; rozsudek Nejvyššího soudu 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).
13. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele, osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22).
14. Na základě výše uvedeného soud uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, která spočívá v řádném ověření úvěruschopnosti spotřebitele (žalované). V daném případě má soud za prokázané, že žalobkyně sice prověřovala osobu žalované v některých rejstřících a databázích a ověřila její příjem, avšak pouze za jeden měsíc, z čehož nelze učinit závěr o průměrném čistém příjmu žalované v době předcházející poskytnutí úvěru. Dále žalobkyně rezignovala na řádné ověření výdajů a dalších závazků žalované, kdy sama žalovaná popřela, že by účelově zkreslila svůj výdaj na bydlení, se kterým pracovala žalobkyně a naopak tvrdila, že takový údaj (6 385 Kč) nesdělila, když v rozhodném období hradila nájemné ve výši přes 9 000 Kč měsíčně, což má soud rovněž prokázáno z vyžádaných bankovních výpisů. Ve stejném duchu soud hodnotí zkoumání závazků žalované, kdy žalobkyně tyto údaje neměla ověřeny a vycházela tak ze zkreslených údajů (pominula další půjčky žalované výše rozepsané). Povinností žalobkyně přitom bylo ověřit si tyto výdaje vyžádáním výpisů z účtu žalované minimálně za dobu 2 měsíců před uzavřením úvěrové smlouvy. Zjistila by totiž, že finanční kondice žalované se delší dobu nacházela ve výrazně záporných hodnotách a že má závazky u dalších nebankovních poskytovatelů. Pouhé neověřené tvrzení spotřebitele o jeho výdajích nemohou být pro učinění závěru o jeho úvěruschopnosti dostačující, jak konstantně zastává shora uvedená judikatura vrcholných soudů.
15. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá z. s. ú., je smlouva neplatná a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud již pro nadbytečnost nezkoumal rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy s ohledem na sjednanou výši úroků a výši RPSN.
16. S ohledem na neplatnost smlouvy z důvodu porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 z. s. ú. soud omezil další dokazování pouze pro účely zjištění výše bezdůvodného obohacení. Z potvrzení o bezhotovostní platbě má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované částku 30 000 Kč, která byla na účet žalované připsána dne 20. 8. 2024. Žalovaná nesporovala, že v průběhu smluvního vztahu uhradila souhrnem částku 14 704 Kč, jak tvrdila žalobkyně. S ohledem na uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, tedy žalobkyni přiznal plnění z titulu bezdůvodného obohacení spočívající v rozdílu mezi poskytnutými a již uhrazenými finančními prostředky.
17. Co do dalších nároků požadovaných žalobkyní soud žalobu zamítl (výrok II.), neboť jak uvedeno výše, dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná pro porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. V daném případě má věřitel právo na zaplacení nesplacené jistiny v nové lhůtě splatnosti. Nárok na zákonné úroky z prodlení mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době podle § 87 odst. 1 z. s. ú., tj. ve lhůtě, kterou si strany dohodnou a není-li takové dohody, pak ve lhůtě určené soudem. Ukládá-li soud spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú., nastává povinnost plnit dluh až vyhlášením rozsudku, resp. ve lhůtě stanovené rozhodnutím soudu. Z tohoto důvodu se žalovaná dosud v prodlení s plněním dluhu neocitla a nárok žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení důvodný není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, rozsudek Městského soudu v Praze dne 15. 10. 2025, č. j. 72 Co 260/2025-75).18. náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Při posouzení procesního úspěchu účastníků ve věci soud zohlednil, že procesní úspěch žalované převyšuje procesní úspěch žalobkyně, kdy soud zohlednil v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 kromě samotné pohledávky i její příslušenství, které kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, nicméně žalované v souvislosti s předmětným řízením žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. Tohoto rozsudku.19. Třídenní lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozsudku ve věci samé, byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř.