Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 100 Kč s úrokem z prodlení z částky 8 100 Kč od 24. 6. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V té části, kde se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 281,85 Kč, částku 175,12 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 8 363,67 Kč od 26. 2. 2025 do 23. 6. 2025 a zákonný úrok z prodlení z částky 263,67 Kč od 24. 6. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem podaným zdejšímu soudu dne 7. 7. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 17 556,97 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 27. 10. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena distančním způsobem smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr až do výše 8 100 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky a poplatky, a to formou denních splátek, se splatností první splátky dne 26. 11. 2024. Na základě úvěrové smlouvy v den jejího uzavření byla z bankovního účtu žalobkyně prostřednictvím bezhotovostní platby poskytnuta na bankovní účet žalované částka 8 100 Kč. Před poskytnutím úvěru žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované, a to dotazy příslušným registrům či z předložených výpisů z účtu žalované. Jelikož žalovaná splátky včas nehradila, žalobkyně smlouvu vypověděla, o čemž žalovanou informovala prostřednictvím e-mailu dne 25. 2. 2025. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána předžalobní výzvou ze dne 19. 6. 2025 k uhrazení dlužné částky, nicméně do dne podání návrhu neuhradila ničeho. Žalobkyně se v řízení domáhá zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 8 100 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 161,19 Kč, poplatku za službu „Klidné spaní“ ve výši 102,48 Kč, smluvního úroku kapitalizovaného v částce 9 018,18 Kč, a dalšího příslušenství specifikovaného ve výroku II. tohoto rozsudku, jakož i smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně ze zůstatku jistiny úvěru za období 27. 11. 2024 do 22. 2. 2025 v částce 175,12 Kč. Jestliže by soud neměl nárok žalobkyně z titulu uzavřené smlouvy za prokázaný, žalobkyně současně navrhla, aby soud rozhodl o jejím nároku na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalované.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Na jednání dne 13. 5. 2026 jednal soud v nepřítomnosti žalované, která se k jednání bez omluvy nedostavila, ač jí bylo předvolání k jednání řádně doručeno dne 26. 3. 2026 na adresu jejího trvalého bydliště, jakož i v nepřítomnosti právního zástupce žalobkyně, neboť ten se podáním ze dne 6. 5. 2026 z jednání omluvil a navrhl, aby soud řízení z důvodu procesní ekonomie nepřerušoval, a tedy pokračoval bez jeho účasti, neboť ji nepovažoval za nezbytnou.
4. S ohledem na výše uvedené soud řízení nepřerušil a projednal věc v nepřítomnosti obou účastníků dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:
5. Dne 27. 10. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr až do výše 8 100 Kč s možností opakovaného čerpání, a žalovaná se zavázala poskytnuté jednotlivé tranše úvěru vrátit a zaplatit příslušenství formou pravidelných denních splátek, a to nejpozději do 20. 4. 2026. Splatnost první splátky nastala dle smlouvy 26. 11. 2024. Smluvní úrok činil 0,933 % denně, poplatek za vyplacení úvěru činil 1,99 % z čerpané částky. V případě čerpání celého úvěrového rámce ve výši 8 100 Kč RPSN činilo 1 422,86 %. Pro případ prodlení žalované s úhradou byla žalobkyně oprávněna po žalovaném požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], BankID výpis, všeobecné obchodní podmínky, údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, informace pro spotřebitele, souhlas se zpracováním osobních údajů). Ověřená výše měsíčního příjmu žalované měla dle výpisu žalobkyně o posouzení úvěruschopnosti žalované činit 14 873 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení 12 500 Kč, ostatní zbytné výdaje měly tvořit 0 Kč; výše minimálních výdajů žalobkyní byla vypočtena na částku 11 110 Kč. Ve společně hospodařící domácnosti žalované měla bydlet další jedna osoba s příjmem (výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [Jméno žalobkyně]., identifikované příjmy). Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s úhradou splátky, žalobkyně uzavřenou smlouvu vypověděla, o čem žalovanou vyrozuměla prostřednictvím e-mailu dne 25. 2. 2025 (e-mail zaslaný do schránky [e-mail] ze dne 25. 2. 2025). Předžalobní výzvou ze dne 19. 6. 2025 byla žalovaná právním zástupcem žalobkyně vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 18 221,97 Kč (citovaná výzva, podací lístek). Z výpisu systému ARAD, dostupném na webu České národní banky, soud zjistil, že v červnu 2024 činila úroková sazba u kontokorentních úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu 20,03 %. Úroková sazba pro veškeré úvěry na spotřebu vyjma kontokorentních úvěrů a kreditních karet činila 8,53 % (Export ze systému ČNB ARAD).
6. Na základě shora zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba na zaplacení částky v celkové výši 17 556,97 Kč s příslušenstvím byla podána po právu jen z části.
7. V řízení bylo prokázáno, že dne 27. 4. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena shora uvedená smlouva o revolvingovém úvěru (§ 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), na jejímž základě žalobkyně poskytla v prospěch žalované peněžní prostředky, žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky a poplatky. Zároveň však soud nemohl přehlédnout, že úroky z úvěru byly sjednány ve výši 0,933 % denně, tedy 340,5 % ročně, a RPSN, zohledňující veškeré náklady na poskytnutý úvěr, činila dokonce 1 422,86 % ročně. Z přehledu ČNB bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy, tj. v červnu 2024, činil úrok u kontokorentních úvěrů poskytovanými bankami, které soud považuje jako typ úvěrů, u který je statistika zveřejňována ČNB, jako nejbližší pro porovnání s revolvingovými úvěry, průměrně 20,03 % ročně a úroková sazba pro spotřebitelské úvěry vyjma kontokorentních úvěrů a kreditních karet 8,53 % ročně. Tedy je vidno, že sjednaný úrok dosahuje 17 násobku úroku obvyklého u bankovních subjektů v poměru ke kontokorentním úvěrům, 40 násobku v poměru k úvěrům na spotřebu obecně (bez kontokorentních úvěrů a kreditních karet). Soud tak dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků z prodlení je v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. [spisová značka], dle nějž je v rozporu s dobrými mravy sjednaná úroková sazba téměř překračující čtyřnásobně horní hranici obvyklé úrokové sazby u úvěrů poskytovanými bankami), a proto je dle § 580 o. z. absolutně neplatné. Jelikož se jedná o podstatnou náležitost smlouvy o úvěru, nelze takové ujednání od smlouvy oddělit, a tedy celou smlouvu je třeba hodnotit jako absolutně neplatnou. Soud tedy posuzoval smlouvu jako neplatnou, vč. ujednání o smluvní pokutě či jiných poplatcích (k tomu srov. konstantně zastávaný názor Městského soudu v Praze v obdobných věcech, např. rozsudek ze dne 26. 4. 2022, č. j. [spisová značka], a rozsudek ze dne 27. 4 2022, č. j. [spisová značka]).
8. S ohledem na shora uvedené soud žalobě částečně vyhověl a žalované byla uložena povinnost k zaplacení částky ve výši 8 100 Kč (výrok I.) jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalobkyně ve svém podání ze dne 5. 3. 2026 sdělila, že žalovaná na poskytnutý úvěr neuhradila ničeho, přičemž žalovaná netvrdila, tím méně pak prokázala, zda, potažmo v jaké výši, jakoukoliv částku žalobkyni zaplatila. Z tohoto důvodu soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni poskytnutou jistinu ve výši 8 100 Kč, neboť s ohledem na absolutní neplatnost uzavřené smlouvy má žalobkyně dle § 2993 o. z. nárok na vydání toho, co plnila, aniž tu byl platný závazek. Vzhledem k prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1970 o. z.) byla žalované rovněž uložena povinnost z dlužné částky zaplatit úroky z prodlení, a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení soud vztáhl k dopisu ze dne 19. 6. 2025 (§ 573 o. z.). Vzhledem k tomu, že žalovaná zůstala v řízení nečinná, nemohl soud zjistit její možnosti pro určení lhůty k vrácení bezdůvodného obohacení, o lhůtě k plnění soud tak rozhodl dle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.
9. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a vyslovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení byla procesně úspěšnější žalovaná, avšak ta zůstala po celou dobu řízení pasivní, a tudíž jí žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly.