Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 36 246,32 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do:částky 1 800 Kč,úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 602,96 Kč od [datum] do zaplaceníkapitalizovaného úroku z prodlení v zákonné výši ve výši 3 348,99 Kčúroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 37 443,36 Kč od [datum] do zaplacení aúroku 29 % ročně z částky 35 643,36 Kč od [datum] do zaplacenízamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 420,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhá vůči žalované straně, aby jí soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni 38 046,32 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne [datum]. Tuto smlouvu uzavřela žalovaná strana s žalobkyninou právní předchůdkyní [právnická osoba].[IČO] IČO, . V rámci smlouvy byl následně sjednán kontokorentní úvěr [Anonymizováno] s úvěrovým limitem 30 000 Kč. Žalovaná strana překročila povolený úvěrový limit. Dne [datum] banka úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 37 525,40 Kč.
2. Žalovaná strana se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci rozhodoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalované strany. Ta byla k prvnímu jednání konanému dne [datum] řádně předvolána, avšak bez omluvy se nedostavila. Soud tak vycházel podle § 120 odst. 2 věty druhé o. s. ř. z listinných důkazů předložených žalobkyní, které byly u jednání provedeny.
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:1/ Banka a žalovaná strana podepsaly dne [datum] smlouvu o bankovních produktech a službách. Banka se ve smlouvě zavázala vést žalované straně účet pro vedení platebního styku. Součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky Banky. Na základě dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne [datum], byl k běžnému účtu žalované strany zřízen „[Anonymizováno].“ Výše povoleného limitu činila 30 000 Kč ode dne [datum]. Úroková sazba byla sjednána ve výši 21,99 % p. a. a RPSN 24,5 %.2/ Žalovaná strana vyplnila žádost o úvěr, v níž uvedla, že žije v pronajatém domě s příjmem domácnosti 50 000 Kč. Náklady na bydlení činí 15 000 Kč. Je zaměstnána s čistým měsíčním příjmem 30 000 Kč. Banka vypracovala vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti. Z něj se podává, že banka provedla lustraci žalované strany v insolvenčním rejstříku, dále kontrolovala bankovní i nebankovní registr klientských informací a databázi Ministerstva vnitra České republiky. Banka vyšla z příjmu žalované strany ve výši 30 000 Kč a výsledné měsíční splátky 1 500 Kč. Náhledem do registru banka zjistila, že žalovaná splácí další produkty (splátky 450 Kč, 854,06 Kč, 817,36 Kč, 1 950 Kč, 690 Kč). Informace o poskytnutém produktu – kontokorentním úvěru [Anonymizováno] – byly shrnuty ve formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Podle platební historie činil úvěr 35 643,36 Kč (první čerpání úvěru dne [datum]). Dále byly stanoveny poplatky za upomínku (3 × 600 Kč), stanovení poplatku ve výši 82,04 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že počáteční zůstatek činil 35 643,36 Kč (celkem splatno 40 792,35 Kč).3/ Dne [datum] zaslala banka žalované straně Oznámení o zesplatnění, podle něhož činila dlužná částka k uvedenému dni 37 525,40 Kč a žalovaná strana byla vyzvána k úhradě do [datum]. Žalobkyně zaslala žalované straně předžalobní výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem vč. dokladu o odeslání. Ve výzvě vyzvala žalovanou stranu, aby uhradila žalobkyni částku 52 647,77 Kč do [datum]. Výzva byla odeslána dne [datum].4/ Banka a žalobkyně podepsaly dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek. Pod číslem [hodnota] byla součástí této smlouvy i pohledávka za žalovanou stranou, jak plyne z přílohy č. [hodnota] smlouvy o postoupení pohledávek – seznam pohledávek. Smlouva o postoupení byla podmíněna úhradou úplaty, která byla uskutečněna, jak plyne z potvrzení o zaplacení úplaty. Dne [datum] zaslala žalobkyně žalované straně oznámení o postoupení pohledávky; datum odeslání je zjevné z dokladu o odeslání.
5. Po právní stránce soud posoudil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o. z.“), zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („zákon“).
6. Soud uvedenou smlouvu kvalifikoval jako smlouvu o úvěru dle § 2395 o. z. Žalovaná strana na straně úvěrovaného, smlouvu uzavřela v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.) a žalobkyně, na straně úvěrujícího, v postavení podnikatele (§ 420 a ust. § 1810 a násl. o. z.). Smlouva tak rovněž podléhá režimu zákona. Soud se primárně zabýval otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na ověřování úvěruschopnosti žalované strany před uzavřením předmětné smlouvy.
7. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel (v tomto případě žalobkyně) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinna důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele (v tomto případě žalovaného). A to na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně pak poskytne úvěr jen tehdy, pokud z posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti daný úvěr splácet. Žalobkyně měla posuzovat úvěruschopnost žalovaného na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o jeho finanční a ekonomické situaci (§ 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru).
8. Pokud je úvěr poskytnut v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je smlouva neplatná. Soud k této neplatnosti je povinen přihlédnout i bez návrhu. Spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
9. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně sice ve své žalobě uvedla, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované strany, nicméně toto zkoumání nebylo řádné. Žalobkyně získala informace o žalované straně přímo od ní a z veřejně přístupných externích databází. Příjmy a výdaje žalované strany však zůstaly nepodloženy a žalobkyně vycházela toliko z tvrzení žalované strany. Zde soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou být jen stěží spolehlivé (rozsudek NSS 6 As 8/2023 ze dne 31. 1. 2024). Tento závěr platí tím spíše v posuzované věci, kde žalovaná strana byla osobou, která již splácela několik dalších finančních produktů. Jinak řečeno, požadavek na ověření údajů uváděných žalovanou stranou byl za této situace zesílen.
10. Dále lze odkázat na judikaturu jako např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde se mimo jiné uvádí, že „Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit“. Rovněž lze odkázat na Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022. Zde se uvádí, že hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr vyžaduje porovnání příjmové a výdajové stránky dlužníka. Jak příjmy, tak výdaje musí být pro účely posouzení úvěruschopnosti zjištěny. Pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti nestačí. Konečně jakkoli soud nepřeceňuje chování dlužníka po uzavření smlouvy a jeho vliv na úvěruschopnost, v posuzované věci lze podpůrně vyjít rovněž z toho, že žalovaná strana úvěr čerpala, posléze však ničeho neplnila.
11. V otázce splatnosti dlužné částky soud vycházel jak z ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ale i z dostupné judikatury vyšších soudů. V citovaném ustanovení se uvádí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. K výkladu tohoto ustanovení soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se uvádí, že „Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud“. Lze tak uzavřít, že pokud je úvěrová smlouva neplatná z důvodu, že poskytovatel nezkoumal řádně úvěruschopnost spotřebitele, není spotřebitel v prodlení se splácením svého závazku, ale splatnost je mu určena až soudem, a to dle jeho možností.
12. Soud tedy dospěl k závěru, že uvedená smlouva je neplatná dle § 87 odst. 1 zákona, tedy z toho důvodu, že žalobkyně nezkoumala před uzavřením úvěrové smlouvy řádně úvěruschopnost žalované strany. Smlouva byla shledána neplatnou jako celek. Žalobkyně tak nemá nárok na zaplacení příslušenství. Soud tak žalobkyni přiznal pouze nesplacenou část poskytnutých peněžních prostředků sečtenou s debetním zůstatkem ve výši 36 246,32 (skládající se z částky zaslané na účet v celkové výši 35 643,36 Kč a debetního zůstatku na běžném účtu ve výši 602,96 Kč; z žalované jistiny byl odečten poplatek a smluvní pokuta ve výši 1 800 Kč), a povinnost k zaplacení této částky uložil ve smyslu shora citované judikatury ve lhůtě 30 dnů.
13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla neúspěšná jen v nepatrné části vůči žalované straně právo na náhradu nákladů řízení ve výši 14 420,60 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 522 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, („a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 38 046,32 Kč sestávající z částky 2 660 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí, žaloba) a z částky 1 330 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (jednoduchá výzva k plnění) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. (ve znění do [datum], neboť v této době byly úkony učiněny) a odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 38 046,32 Kč sestávající z částky 2 660 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 1 a. t. (účast na roku [datum]) včetně paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění od [datum] a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 660 Kč ve výši 2 238,60 Kč.
14. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za doplnění žaloby na ze dne [datum]. Žalobkyně jím reagovala na výzvu soudu, ať doplní rozhodná skutková tvrzení a doloží listinné důkazy potřebné k tomu, aby jí žalovaný nárok mohl být přiznán; nic jí nebránilo vše potřebné zahrnout již do samotné žaloby. Skutečnost, že některá potřebná skutková tvrzení v žalobním návrhu byla neurčitá, absentující či nedoložená, pročež je musela žalobkyně doplňovat na výzvu soudu, nemůže jít k tíži žalovaného. Taková písemná podání není žalovaný povinen žalobkyni uhradit jako náklad řízení.
15. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud tyto náklady k rukám zástupkyně žalobkyně a lhůtu k plnění u nákladů řízení soud stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.