22 C 360/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 82 942,76 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že pohledávku za žalovaným nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 27. 1. 2020 od společnosti Multitude Bank p. l. c. pod dřívějším názvem [Anonymizováno]. (dále jen „právní předchůdkyně“). Právní předchůdkyně uzavřela se žalovaným dne 29. 12. 2023 smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru (dále jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě žalovaný čerpal peněžní prostředky na svůj účet a zavázal se je splatit nejpozději ke dni 29. 7. 2024. Žalovaný však peněžní prostředky z poskytnutého úvěru do data splatnosti nevrátil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z předložených listin vyplynuly následující skutečnosti.

5. Mezi žalovaným a společností Multitude Bank p. l. c., byla dne 29. 12. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které Multitude Bank p. l. c. poskytla žalovanému dne 29. 12. 2023 částku 20 000 Kč, dne 17. 1. 2024 částku 30 000 Kč a dne 5. 2. 2024 částku 2 900 Kč, vše na účet č. [hodnota] -2213407858, který patří žalovanému (potvrzením o provedení plateb ze dnů 29. 12. 2023, 17. 1. 2024 a 5. 2. 2024, potvrzením banky [právnická osoba]. o majiteli bankovního účtu č. [hodnota] -2213407858). Žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději do 29. 7. 2024 formou měsíčních splátek, přičemž jejich minimální výše byla stanovena smlouvou a odvíjela se od výše čerpání. Celková částka k úhradě obsahující částku půjčené jistiny, úroky a další náklady související s úvěrem, byla sjednána ve výši 89 798,69 Kč. RPSN – tedy roční procentní sazba nákladů byla ve smlouvě stanovená na 299,98 % (smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 29. 12. 2023 a standartními podmínkami spotřebitelského úvěru). Žalobkyně doložila, že před postoupením pohledávky na žalobkyni žalovaný celkově uhradil částku 11 000 Kč (platební historií žalovaného). Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 27. 1. 2020 se společností Multitude Bank p. l. c., jako původním věřitelem a postupitelem (smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, seznamem postoupených pohledávek a oznámením o postoupení pohledávek ze dne 14. 8. 2024 včetně podacího lístku). Žalobkyně žalovaného upomínala k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 14. 8. 2024 (předžalobní upomínkou ze dne 14. 8. 2024 s podacím lístkem). K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala úvěruschopnost výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, při němž je klientům ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. K posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně nic dalšího netvrdila, ani nepředložila žádné další důkazy.

6. Předložené listinné důkazy soud hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu dle § 132 o. s. ř. a jelikož umožňovaly ve věci rozhodnout, rozhodl bez nařízení jednání.

7. Po právní stránce posoudil soud věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že žalobkyně vystupovala ve smyslu § 420 o. z. jako podnikatel a žalovaný vystupoval ve smyslu § 419 o. z. jako spotřebitel, jedná se podle § 1810 o. z. o spotřebitelskou smlouvu a je tak na místě aplikovat i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odstavec 2).

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odstavec 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odstavec 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odstavec 3).

13. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru ze 29. 12. 2023 je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit. Zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně v žalobě tvrdila pouze v obecné rovině, nepředložila však k těmto tvrzením žádné relevantní důkazy. Neunesla tedy ohledně svých tvrzení břemeno důkazní. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom měla povinnost úvěruschopnost zkoumat individuálně, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací od spotřebitele. Je nutné, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru při poskytování úvěrů zkoumal přiměřeným způsobem reálnou a celkovou majetkovou situaci spotřebitele a k tomuto požadoval doložit příslušné listiny. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], ve spojení s judikaturou Soudního dvora Evropské unie a Ústavního soudu.

14. Kromě toho je zde další důvod pro absolutní neplatnost uvedené smlouvy, a to ve smyslu § 588 o. z., neboť vysoká úplata za poskytnutí úvěru, která byla ve smlouvě sjednána, je zjevně v rozporu s dobrými mravy. Povinností poskytovatele úvěru je uvést ve smlouvě (mimo jiné) RPSN – roční procentní sazbu nákladů ve smyslu § 133 zákona o spotřebitelském úvěru. V posuzovaném případě bylo ve smlouvě uvedeno, že RPSN v případě smlouvy ze dne 29. 12. 2023 činí 299,98 %. Z databáze ARAD se podává, že průměrná RPSN u úvěrů poskytnutých domácnostem na spotřebu v prosinci roku 2023 činila 9,29 %. Ve smlouvě byla tedy mnohonásobně vyšší RPSN oproti obvyklé praxi peněžních ústavů. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zjevně v rozporu s dobrými mravy, a smlouva je tudíž absolutně neplatná podle § 588 o. z. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]), nikoli více než třicetinásobkem.

15. Za této situace je žalovaný, jakožto spotřebitel podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené svým možnostem. Právní úprava obsažená v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. Jedná se o soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů, podle níž má poskytovatel úvěru nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti, dohodnuté mezi účastníky nebo určené soudem. Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vznikne poskytovateli úvěru až v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. [spisová značka]).

16. V kontextu výše uvedeného rozhodl soud tak, že uložil žalovanému povinnost vrátit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou jistinou a tím, co žalovaný již na svůj dluh zaplatil, tedy částku 41 900 Kč. Ohledně zbylých nároků (tedy částky 41 042,76 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 82 942,76 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť vycházejí ze smlouvy, která je absolutně neplatná. Nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž splatnost jistiny dosud nenastala.

17. Ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a s přihlédnutím k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 20. 4. 2022 je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Žalovaný se k věci nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal pasivní. Posoudit možnosti žalovaného vrátit jistinu nebylo možné ani z tvrzení žalobkyně či jí předložených důkazů. Soud v této otázce dospěl k závěru, že spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny, odpovídá doba splatnosti dlužné částky v délce 30 dnů od právní moci rozsudku.

18. Žalovaný byl ve sporu převážně úspěšný, žádné náklady mu však nevznikly, a proto soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.