47 C 96/2025

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne [datum] se žalobkyně domáhá určení, že je dědičkou zůstavitele ze zákona. Z žalobních tvrzení vyplynulo, že byla na základě usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] vyzvána k podání žaloby na určení dědického práva proti žalované jako závětní dědičce po zůstaviteli Ing. [jméno FO], jenž zemřel dne [datum] a byl v době smrti ženatý se žalovanou, přičemž žalobkyně je jeho jediným potomkem. Zůstavitel pořídil dvě závěti z let [Anonymizováno] a [Anonymizováno], jimiž jako jedinou univerzální dědičku povolal žalovanou (s ustanovením náhradního dědice ve druhé závěti), a dále listinu o vydědění z roku [Anonymizováno], jíž žalobkyni vydědil s odkazem na její údajný nezájem a neposkytnutí pomoci. Žalobkyně tato tvrzení zpochybňuje s tím, že zůstavitel rodinu opustil již v roce [Anonymizováno], kdy byla nezletilá a objektivně neschopná mu poskytovat jakoukoli pomoc, přičemž následně sám dlouhodobě neprojevoval o žalobkyni zájem ani neplnil řádně vyživovací povinnost; absence kontaktu tak byla důsledkem jednání zůstavitele, nikoli žalobkyně. Dovozuje proto, že zákonné důvody vydědění podle tehdy účinného § 469a občanského zákoníku naplněny nebyly, a listina o vydědění je tak neplatná pro rozpor se zákonem. Současně namítá, že i obě závěti jsou neplatné, neboť se příčí dobrým mravům, když bez legitimního důvodu zcela vylučují jediného potomka ve prospěch manželky zůstavitele, přičemž motivace zůstavitele vycházela mimo jiné z jeho osobních křivd nesouvisejících s osobou žalobkyně. Žalobkyně proto uzavírá, že všechna pořízení pro případ smrti jsou neplatná a dědické právo je třeba posoudit podle zákonné posloupnosti, v níž by jí jako dítěti zůstavitele náleželo dědictví spolu s manželkou zůstavitele rovným dílem.

2. Žalovaná ve svém vyjádření uvádí, že považuje za nesporné, že byla manželkou zůstavitele a že žalobkyně je jeho jedinou dcerou, současně však plně uznává a hájí všechna zůstavitelova pořízení pro případ smrti jako platná, učiněná svobodně, vážně a po právní poradě. Nároky žalobkyně odmítá s tím, že důvody vydědění byly dány, neboť žalobkyně po dosažení dospělosti po roce [Anonymizováno] po dlouhou dobu neprojevovala o zůstavitele žádný zájem, sama jej nekontaktovala, neinformovala jej o zásadních životních událostech a nevyvinula žádnou snahu o obnovení vztahů, a to ani poté, co měla indicie o jeho vstřícném postoji; naopak zůstavitel podle jejího tvrzení kontakt inicioval. Žalovaná zdůrazňuje, že takové jednání naplňuje zákonný důvod vydědění dle tehdy účinné právní úpravy, přičemž s odkazem na judikaturu a přechodná ustanovení občanského zákoníku dovozuje, že existence důvodu vydědění musí být posuzována i k okamžiku smrti zůstavitele, kdy nepochybně trvala. Současně rozporuje tvrzení žalobkyně o jejích nepříznivých poměrech po odchodu zůstavitele jako nedoložená a irelevantní. Ve vztahu k závětím žalovaná uvádí, že jejich obsah i forma plně odpovídají zákonným požadavkům, že zůstavitel byl oprávněn se svým majetkem volně disponovat a případné zvýhodnění jednoho z dědiců či opomenutí potomka samo o sobě nezakládá rozpor s dobrými mravy ani neplatnost právního jednání, přičemž zůstavitelovo přesvědčení o důvodnosti vydědění žalobkyně bylo v závětích opakovaně potvrzeno. Uzavírá proto, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani důkazní ohledně neplatnosti vydědění či závětí, a navrhuje zamítnutí žaloby v celém rozsahu a přiznání náhrady nákladů řízení.

3. Soud ve věci provedl následující důkazy:

4. Z opisu listiny o vydědění (čl. 4 spisu) soud vzal za prokázané, že zůstavitel vydělil žalobkyni dne [datum]. Jako důvod uvedl, že v průběhu rozvodu a po něm byl vystaven pomluvám a psychickému nátlaku s cílem jej zdiskreditovat, přičemž žalobkyně jako dcera v uvedeném vystupovala jako svědek. Po rozvodu dcera odmítla kontakt. Od roku [Anonymizováno] ke kontaktu nedošlo, a to ani přes výzvy, přitom výživné bylo řádně hrazeno. Dále jako důvod zůstavitel uvedl křivé obvinění ze společného [podezřelý výraz] styku a výpovědi u [podezřelý výraz]. Dále uvedeno, že zůstavitel o všem znovu přemýšlí po dalších [Anonymizováno] letech v [Anonymizováno] letech a uvádí, že dcera o něj nejevila žádný zájem, o jeho život, ani zdraví.

5. Z opisu notářského zápisu ze dne [datum], NZ [Anonymizováno] /[Anonymizováno], N [Anonymizováno] /[Anonymizováno] (čl. 5 spisu), soud vzal za prokázané, že zůstavitel prostřednictvím notáře sepsal závěť, v rámci které povolal za dědičku žalovanou. Dáno v rámci závěti rovněž učinil prohlášení, že byla sepsána listina o vydědění dne [datum], přičemž tato zůstává v celém rozsahu v platnosti.

6. Z usnesení Obvodního soudu pro [adresa], ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno] D [Anonymizováno] /[Anonymizováno] -[Anonymizováno], (čl. 6 spisu) soud vzal za prokázané, že žalobkyně byla odkázána na civilní řízení, aby podala žalobu, že je dědičkou zůstavitele. Žalobkyně byla v rámci dědického řízení seznámena s listinami pořízenými zůstavitelem, tyto však považovala za neplatné pro rozpor s dobrými mravy.

7. Z opisu notářského zápisu ze dne [datum], NZ [Anonymizováno] /[Anonymizováno], N [Anonymizováno] /[Anonymizováno] (čl. 7 spisu), soud vzal za prokázané, že zůstavitel prostřednictvím notáře sepsal závěť, která se obsahově neliší od závěti předcházející, pouze byl doplněn náhradní dědic, a to nadace [jméno FO].

8. Z protokolu z jednání u Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] (čl. 34 spisu) soud vzal za prokázané, že žalobkyně u předmětného jednání vypovídala jako svědkyně. Žalobkyně vypovídala k užívání chaty.

9. Z usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] (čl. 37) spisu, soud vzal za prokázané, že mezi zůstavitelem a matkou žalobkyně byl uzavřen smír ohledně vypořádání majetku.

10. Z potvrzení mzdové účtárny [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne [datum] (čl. 39 spisu) soud vzal za prokázané, že zůstavitel Ing. [jméno FO] již počátkem ledna [Anonymizováno] požádal o pravidelné provádění srážek ze mzdy ve výši 900 Kčs měsíčně na úhradu výživného pro svou dceru [Anonymizováno], zasílané od února [Anonymizováno] na adresu její matky; současně tento požadavek uplatnil i v rámci svého daňového prohlášení. Potvrzení dále uvádí, že k opomenutí srážky za leden [Anonymizováno] došlo pouze z technických důvodů při zavádění nového mzdového systému, přičemž zůstavitel tento nedostatek napravil jednorázovou úhradou poštovní poukázkou dne [datum], a od března [Anonymizováno] bylo výživné pravidelně sráženo ze mzdy a poukazováno oprávněné osobě.

11. Z potvrzení ze dne [datum] (čl. 39, strana druhá) soud vzal za prokázané, že zůstavitel Ing. [jméno FO] i v roce [Anonymizováno] plnil svou vyživovací povinnost vůči dceři [Anonymizováno] řádně a pravidelně, a to na základě vlastního písemného požadavku adresovaného zaměstnavateli, přičemž výživné bylo měsíčně poukazováno ve výši 950 Kč. Tato skutečnost dokládá, že zůstavitel aktivně zajišťoval úhradu výživného prostřednictvím mzdové účtárny a že plnění této povinnosti mělo soustavný a kontinuální charakter.

12. Z listiny ze dne [datum] (čl. 40 spisu) vzal soud za prokázané, že zůstavitel krátce po odchodu ze společné domácnosti aktivně usiloval o získání svých osobních dokladů, které zůstaly u jeho tehdejší manželky, a opakovaně ji vyzýval k jejich zaslání, přičemž svůj požadavek formuloval naléhavě s odkazem na potřebu dalšího osobního a profesního rozvoje; z listiny tak vyplývá existence komunikace mezi bývalými manžely a řešení praktických záležitostí souvisejících s jejich rozchodem.

13. Z listiny ze dne [datum] pak soud vzal za prokázané, že zůstavitel byl vyrozuměn o zaslání dokladů.

14. Z listiny ze dne [datum] soud vzal za prokázané, že zůstavitel převzal od žalobkyně za přítomnosti svědka další doklady.

15. Z rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [Anonymizováno] C [Anonymizováno] o rozhodnutí zrušení práva společného užívání ke družstevní garáži soud vzal za prokázané, že žalobkyně v dané věci vypovídala a účastnila se soudního sporu.

16. Z dopisu ze dne [datum] soud vzal za prokázané, že zůstavitel byl požádán, aby nechodil k bytu žalobkyně a její matky, neboť žalobkyně z toho utrpěla nervový šok.

17. Z výpovědi svědka JUDr. [jméno FO] soud vzal za prokázané, že svědek se zůstavitelem Ing. [jméno FO] udržoval kontakt pouze krátkodobě v roce [Anonymizováno] v souvislosti s jeho právním zastupováním ve sporu o vypořádání majetkových poměrů mezi manžely, přičemž jejich vztah byl čistě pracovního charakteru a trval přibližně tři až čtyři měsíce. Svědek potvrdil, že vztahy mezi zůstavitelem a jeho tehdejší manželkou byly silně konfliktní, zůstavitel nemohl bydlet ve společné domácnosti a při snaze vyzvednout si osobní věci postupoval obezřetně, dokonce za přítomnosti svědka z obavy z konfliktu. Ve vztahu k žalobkyni svědek uvedl, že zůstavitel o dceru stál, měl k ní citový vztah a usiloval o kontakt, avšak podle jeho sdělení byl ze strany dcery odmítán, což zůstavitele zjevně trápilo; svědek rovněž uvedl, že zůstavitel vnímal chování dcery jako nepřátelské a nechápal její postoj, zejména s ohledem na probíhající spor mezi rodiči. Konkrétní projevy jednání žalobkyně si však svědek již nepamatoval a své poznatky čerpal výlučně z komunikace se zůstavitelem, přičemž o dalším vývoji jejich vztahu po ukončení spolupráce neměl žádné informace.

18. Soud zjistil z výpovědi svědkyně [jméno FO] (dříve [Anonymizováno]), že tato byla dlouhodobou blízkou přítelkyní žalobkyně již od základní školy a udržovala s ní intenzivní kontakt i v době dospívání, včetně období rozpadu manželství jejích rodičů. Výpověď tak poskytuje relevantní obraz rodinných poměrů žalobkyně v rozhodném období, byť převážně zprostředkovaně z jejích sdělení. Soud zjistil, že před rozvodem rodičů měl vztah žalobkyně k otci standardní a fungující charakter bez zjevných konfliktů, včetně společných aktivit. Dále soud zjistil, že v souvislosti s rozvodem došlo k výraznému narušení vztahu mezi žalobkyní a jejím otcem. Otec se odstěhoval bez oznámení bydliště a kontakt s dcerou omezil, resp. odmítal. Svědkyně popsala konkrétní situaci, kdy žalobkyně v mladistvém věku vyhledala otce na jeho pracovišti s vánočním dárkem a byla jím odmítnuta. Soud dále zjistil, že žalobkyně prožívala tuto situaci negativně, zejména jako zklamání z náhlé změny v chování otce. Podle sdělení žalobkyně, reprodukovaného svědkyní, otec výslovně projevil nezájem o další kontakt s ní. Svědkyně rovněž uvedla, že v době rozvodu mělo dojít k násilnému vstupu otce do bytu a odnesení i věcí žalobkyně, což tato vnímala negativně; tyto skutečnosti však svědkyně sama nepřímo nepozorovala. Pokud jde o období po rozvodu, soud zjistil, že svědkyni není známo, že by mezi žalobkyní a otcem probíhal pravidelný kontakt; eviduje pouze jednotlivé pokusy o jeho navázání ze strany žalobkyně či její rodiny, bez bližší konkretizace. Soud dále zjistil, že svědkyni není známo, že by matka žalobkyně bránila kontaktu otce s dcerou; matku naopak popsala jako osobu, která situaci zvládala spíše zdrženlivě. Ve vztahu k širší rodině soud zjistil, že žalobkyně po smrti otce kontaktovala jeho příbuzné a následně se dozvěděla o negativních informacích, které o ní měl otec šířit; i tato skutečnost však vychází ze zprostředkovaného sdělení.

19. Soud uzavírá, že výpověď svědkyně potvrzuje existenci dříve funkčního vztahu mezi žalobkyní a jejím otcem a jeho následného zásadního narušení v souvislosti s rozvodem rodičů, kdy iniciace odstupu a omezení kontaktu vycházela primárně ze strany otce, přičemž žalobkyně nesla tuto situaci subjektivně velmi negativně. Současně však soud přihlédl k tomu, že podstatná část výpovědi svědkyně je založena na informacích zprostředkovaných žalobkyní, nikoli na jejích vlastních přímých vjemech.

20. Soud zjistil z výpovědi svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], že tato zná žalobkyni od přibližně [Anonymizováno] let věku ze studia na [Anonymizováno] a jejich přátelství přetrvalo i v dalším období, byť v době dospívání spolu rodinné poměry podrobně neprobíraly. Soud zjistil, že svědkyně v době středoškolských studií vnímala žalobkyni jako častěji smutnou, uzavřenější a místy [Anonymizováno] ve [Anonymizováno] [Anonymizováno], aniž by tehdy znala příčinu tohoto stavu; tento dojem u ní přetrvával v podstatě po celé období [Anonymizováno]. Dále soud zjistil, že o poměrech v rodině žalobkyně, včetně průběhu rozvodu rodičů a konfliktů s otcem, se svědkyně dozvěděla až s odstupem několika let, přibližně kolem [Anonymizováno]. roku věku žalobkyně, a to z jejího vyprávění. Podle tohoto sdělení měl být rozvod konfliktní, žalobkyně měla být opakovaně zapojena do soudních řízení a mělo dojít i k zásahu otce do bytu a odnesení věcí, včetně jejích osobních. Soud dále zjistil, že podle sdělení žalobkyně se tato opakovaně snažila navázat kontakt s otcem, avšak bez úspěchu, mimo jiné i prostřednictvím jeho pracoviště či příbuzných, přičemž jí mělo být sdělováno, že otec o kontakt nestojí. Konkrétní četnost ani časové vymezení těchto pokusů však svědkyně nebyla schopna uvést. Soud zjistil, že žalobkyně dle výpovědi svědkyně nebyla se svým otcem dlouhodobě v kontaktu, přičemž i pokusy o zprostředkování kontaktu prostřednictvím syna žalobkyně nebyly úspěšné. Rovněž se měla o úmrtí otce dozvědět se zpožděním od jeho příbuzných a nebyla přítomna pohřbu, což na ni silně negativně dopadlo. Soud dále zjistil, že téma vztahu s otcem a jeho přerušení žalobkyni dlouhodobě psychicky zatěžovalo, přičemž podle svědkyně došlo v posledních letech k opětovnému zesílení této zátěže v souvislosti s úmrtím otce a následným řešením souvisejících záležitostí. Soud dále zjistil, že svědkyni není známo, že by žalobkyně v souvislosti s uvedenou situací vyhledala odbornou pomoc.

21. Soud uzavírá, že výpověď svědkyně podporuje tvrzení o dlouhodobě narušeném vztahu mezi žalobkyní a jejím otcem a o negativních dopadech této situace na psychický stav žalobkyně, včetně její snahy o navázání kontaktu, která měla být bezvýsledná. Současně však soud přihlédl k tomu, že rozhodující část výpovědi svědkyně vychází ze zprostředkovaných informací od žalobkyně, nikoli z jejích přímých poznatků, a že svědkyně nebyla schopna konkretizovat četnost ani časové souvislosti jednotlivých tvrzených pokusů o kontakt.

22. Soud zjistil z výpovědi svědka [jméno FO], že jde o [Anonymizováno] žalobkyně, který neměl v dětství žádný osobní kontakt se svým dědečkem (otcem žalobkyně) a vyrůstal bez jeho přítomnosti, přičemž o něm pouze slýchával, aniž by byl mezi nimi navázán vztah. Ke kontaktu mezi svědkem a jeho dědečkem došlo poprvé až kolem jeho [Anonymizováno]. roku věku, a to z iniciativy svědka, který si sám obstaral adresu a dědečka bez předchozí domluvy navštívil. Setkání proběhlo krátce, v neutrální atmosféře, přičemž komunikace byla spíše omezená a více hovořila manželka dědečka. Svědek uskutečnil ještě jednu další návštěvu dědečka, při níž mu předal fotografie svých sourozenců a projevil zájem o případné navázání širšího kontaktu, ten však z druhé strany nenastal. Následně měl být svědkovi prostřednictvím příbuzných otce sdělen vzkaz, že další návštěvy nejsou žádoucí. Soud dále zjistil, že během osobních setkání dědeček neprojevoval výraznější zájem o žalobkyni; případné dotazy byly minimální a svědek si je přesně nepamatuje. Pokud jde o snahu žalobkyně kontaktovat otce, soud zjistil, že svědek nemá o takové aktivitě přímé poznatky a není si vědom, že by byl svědkem konkrétních pokusů z její strany, ani že by ho k takovým krokům vyzývala. Soud rovněž zjistil, že v rodině žalobkyně se o dědečkovi spíše nehovořilo a svědek nevnímal v rodině výrazný negativní postoj vůči němu. Svědek měl jen minimální kontakt s širší rodinou otce žalobkyně, přičemž se s ní setkal až při rodinném setkání po smrti dědečka, bez bližší znalosti vztahů v této části rodiny.

23. Soud uzavírá, že výpověď svědka potvrzuje dlouhodobou absenci vztahu mezi žalobkyní a jejím otcem, která se promítla i do absence kontaktu mezi otcem a jeho vnuky, přičemž pokusy o navázání styku z iniciativy rodiny žalobkyně zůstaly omezené a bez odezvy. Současně však soud přihlédl k tomu, že svědek nemá přímou osobní zkušenost se vztahem žalobkyně a jejího otce v rozhodném období a jeho výpověď je v tomto směru omezená.

24. Soud zjistil z účastnické výpovědi žalobkyně, že do přibližně [Anonymizováno] let věku měla se svým otcem standardní a pozitivní vztah, který se zásadně změnil po jeho odchodu z rodiny v roce [Anonymizováno], kdy otec ukončil společné soužití a následně s ní postupně přerušil kontakt. Po rozpadu rodiny se žalobkyně opakovaně pokoušela otce kontaktovat, včetně osobní návštěvy na jeho pracovišti a snahy o předání vánočního dárku, přičemž tyto pokusy byly odmítnuty, včetně vrácení dárku a vyjádření otce, že si nepřeje další kontakt. Dále soud zjistil, že žalobkyně byla jako nezletilá a následně i po dosažení zletilosti zapojena do soudních sporů rodičů, zejména v souvislosti s majetkovým vypořádáním, a to i přesto, že sama neměla zájem se těchto sporů účastnit. Popsala rovněž konfliktní a emočně zatěžující průběh rozvodu, včetně ekonomických dopadů na domácnost matky. Soud dále zjistil, že žalobkyně vnímala ze strany otce dlouhodobý nezájem o její osobu, který se projevil i v dospělosti, kdy otec neprojevil iniciativu k obnovení kontaktu, a to ani při náhodném setkání ani prostřednictvím jiných osob. Soud zjistil, že žalobkyně v dospělosti kontakt sama nevyhledávala aktivněji zejména z důvodu obavy z opakovaného odmítnutí, přičemž tato obava vycházela z předchozích negativních zkušeností s otcem. Dále soud zjistil, že žalobkyně udržovala nebo se snažila obnovit kontakt s širší rodinou otce, zejména po roce [Anonymizováno], přičemž prostřednictvím těchto kontaktů získávala informace o otci, jeho životě a rodinné situaci. O úmrtí otce se dozvěděla zprostředkovaně od příbuzných a nebyla informována o jeho pohřbu. Soud rovněž zjistil, že žalobkyně vnímala jako zásadní újmu skutečnost, že byla vyloučena ze života otce, včetně absence informací o jeho rodinném stavu, a že tato situace měla dlouhodobý emoční dopad.

25. Soud přihlédl k tomu, že účastnická výpověď žalobkyně představuje primárně její subjektivní vnímání a prožívání rodinné situace, zejména vztahu k otci, a jako taková může být ovlivněna osobními emocemi a časovým odstupem od popisovaných událostí. Z tohoto důvodu ji soud hodnotil v souvislosti s ostatními provedenými důkazy a přisuzoval jí význam zejména ve vztahu k popisu subjektivního dopadu těchto skutečností na žalobkyni, nikoli jako jediný zdroj pro zjištění skutkového stavu.

26. Soud při hodnocení provedených výpovědí konstatuje, že mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi a účastnickou výpovědí žalobkyně existuje v základních rysech vzájemná shoda, zejména pokud jde o skutečnost, že vztah mezi žalobkyní a jejím otcem byl v jejím dětství běžný a funkční, avšak v souvislosti s rozvodem rodičů došlo k jeho zásadnímu narušení a následně k dlouhodobému omezení, resp. absenci kontaktu.

27. Soud dále shledal shodu v tom, že po rozvodu nebyl mezi žalobkyní a jejím otcem udržován pravidelný kontakt a že pokusy o jeho navázání, ať již ze strany žalobkyně či její rodiny, byly alespoň podle tvrzení žalobkyně a zprostředkovaných informací jejího okolí neúspěšné. Výpovědi rovněž v podstatných rysech souhlasně poukazují na negativní dopad této situace na žalobkyni, který se měl projevovat dlouhodobě.

28. Současně však soud zdůrazňuje, že rozhodující část skutkových zjištění vychází ze sdělení žalobkyně, která byla následně reprodukována jednotlivými svědky. Svědci sami zpravidla neměli přímou osobní zkušenost s klíčovými událostmi, zejména s konkrétním jednáním otce vůči žalobkyni po rozvodu, a jejich výpovědi tak mají převážně zprostředkovaný charakter.

29. Soud proto uzavírá, že provedené výpovědi ve svém souhrnu především potvrzují konzistentnost tvrzení žalobkyně o vývoji jejího vztahu k otci a o jejím subjektivním prožívání popisovaných událostí. Tyto výpovědi však primárně reflektují její vlastní interpretaci a vysvětlení situace, které sdílela se svým okolím, a z tohoto důvodu nemohou bez dalšího prokázat skutkový stav v plném rozsahu ve vztahu k jednání druhé strany. Soud proto hodnotil tyto důkazy s vědomím jejich převážně zprostředkované povahy a důrazu na subjektivní vnímání žalobkyně.

30. Soud ve věci provedl dále důkaz návrhem na zvýšení výživného (čl. 65 spisu) a dopisem ze dne [datum] (čl. 66 spisu). Tyto však soud shledal jako pro věc nerelevantní.

31. Na základě provedeného dokazování soud uzavírá, že mezi žalobkyní a zůstavitelem existoval do doby rozpadu manželství rodičů žalobkyně běžný vztah otce a dcery, který byl v souvislosti s konfliktním rozvodem v roce [Anonymizováno] zásadně narušen. Po rozvodu došlo k dlouhodobému omezení až přerušení kontaktu mezi žalobkyní a zůstavitelem, přičemž tento stav přetrval i do dalšího období dospělosti žalobkyně. Soud zjistil, že zůstavitel plnil svou vyživovací povinnost řádně a soustavně a že mezi rodiči žalobkyně probíhaly konfliktní spory o majetkové vypořádání, do nichž byla žalobkyně částečně zapojena jako svědkyně. Listinné důkazy dále prokazují existenci komunikace mezi rodiči v počátcích rozchodu a následné vypořádání jejich majetkových vztahů smírem. Soud dále zjistil, že zůstavitel učinil listinu o vydědění a následné závěti, v nichž vyjádřil své hodnocení vztahu k žalobkyni, zejména s důrazem na její údajný nezájem a odmítání kontaktu. V řízení však nebylo jednoznačně prokázáno, že by tento stav byl výlučně důsledkem jednání žalobkyně, ani naopak že by byl způsoben výhradně jednáním zůstavitele. Výpovědi svědků a žalobkyně ve svém souhrnu potvrzují existenci dlouhodobě přerušeného vztahu mezi žalobkyní a jejím otcem a absenci vzájemného kontaktu, avšak v rozhodující míře vycházejí ze subjektivního vnímání žalobkyně a z jejích sdělení třetím osobám. Přímé důkazy o konkrétní intenzitě a vzájemných snahách o obnovení kontaktu mezi žalobkyní a zůstavitelem po rozvodu jsou omezené a neúplné. Soud proto uzavírá, že skutkový stav spolehlivě prokazuje existenci dlouhodobě narušeného a fakticky neexistujícího vztahu mezi žalobkyní a zůstavitelem po rozvodu rodičů, nikoli však jednoznačně příčiny tohoto stavu ani výlučnou odpovědnost jedné z těchto osob za jeho vznik a trvání.

32. Po právní stránce soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele (§ 3028 odst. 1, 2 o. z.), neboť práva a povinnosti vzniklé z dědění se řídí právní úpravou účinnou v době smrti zůstavitele. V daném případě zůstavitel pořídil závěti v letech [Anonymizováno] a [Anonymizováno], tedy již za účinnosti občanského zákoníku z roku [Anonymizováno], a zároveň smrt zůstavitele nastala za účinnosti tohoto zákona; soud proto aplikoval právní úpravu dědického práva dle § 1475 a násl. o. z.

33. Podle § 1475 odst. 1 o. z. má každý právo pořídit pro případ své smrti, přičemž autonomie vůle zůstavitele představuje základní princip dědického práva. Zůstavitel může podle § 1494 o. z. svého dědice určit závětí a podle § 1646 o. z. může potomka vydědit, jsou-li splněny zákonné důvody.

34. Soud se zabýval námitkou žalobkyně, že pořízení pro případ smrti je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, přičemž obecný korektiv dobrých mravů je upraven v § 2 odst. 3 o. z., podle něhož výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy, a dále v § 588 o. z., dle něhož je neplatné právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům.

35. Při aplikaci těchto ustanovení soud vycházel z ustáleného výkladu, podle něhož rozpor s dobrými mravy musí dosahovat intenzity zjevného excesu, tedy takového jednání, které hrubě vybočuje z obecně sdílených morálních zásad společnosti. Samotné rodinné neshody či narušené vztahy takovou intenzitu zpravidla nedosahují.

36. V rozsudku sp. zn. 24 Cdo 741/2024 Nejvyšší soud zdůraznil, že rozpor pořízení pro případ smrti s dobrými mravy je třeba posuzovat restriktivně a pouze ve výjimečných případech, kdy jednání zůstavitele představuje zjevný a hrubý exces vůči základním etickým hodnotám společnosti. Samotné narušení rodinných vztahů, dlouhodobá absence kontaktu či skutečnost, že zůstavitel upřednostní jinou blízkou osobu před potomkem, nejsou bez dalšího způsobilé založit rozpor s dobrými mravy. Rozhodující je vždy konkrétní intenzita a okolnosti případu, zejména zda zůstavitel nejednal svévolně, šikanózně nebo z důvodů, které by byly zjevně nepoctivé či zavrženíhodné. Zásada autonomie vůle zůstavitele přitom zůstává dominantní a korektiv dobrých mravů ji omezuje jen tam, kde by výkon tohoto práva vedl k výsledku odporujícímu základním principům spravedlnosti (NS 24 Cdo 741/2024).

37. V projednávané věci soud zjistil, že zůstavitel dlouhodobě a opakovaně projevil svoji vůli odkázat majetek své manželce, a to prostřednictvím notářských zápisů (§ 1497 o. z.), přičemž současně trval na platnosti pořízené listiny o vydědění (§ 1648 o. z.). Tato vůle byla konzistentní a nebyla zpochybněna z hlediska formy ani svéprávnosti zůstavitele. Ačkoli byl prokázán narušený vztah mezi žalobkyní a zůstavitelem, soud neshledal, že by samotné rozhodnutí zůstavitele vydědit žalobkyni a povolat dědičkou svou manželku naplňovalo znaky rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 a § 588 o. z. Preferování manžela či jiné blízké osoby před potomkem je v rámci dědického práva legitimním projevem autonomie vůle zůstavitele.

38. Soud především vyšel z toho, že zůstavitel měl podle právního řádu plné právo disponovat svým majetkem pro případ smrti dle vlastní vůle, a to včetně oprávnění povolat za dědice jinou osobu než své potomky a současně pořídit listinu o vydědění, pokud měl za to, že jsou k tomu dány zákonné důvody. V projednávané věci bylo prokázáno, že zůstavitel této své dispozitivní vůle využil opakovaně a konzistentně, když nejen pořídil listinu o vydědění, ale následně i ve dvou notářských zápisech potvrdil svou vůli povolat za dědičku žalovanou, tj. svou manželku, a současně setrval na účincích vydědění žalobkyně. Soud nepřehlédl, že zůstavitel ve svých pořízeních výslovně formuloval důvody vydědění, které vyjadřují jeho vlastní hodnocení vztahu s žalobkyní, včetně tvrzení o jejím nezájmu a odmítání kontaktu. Jak však bylo uvedeno výše, v řízení nebylo možné tyto důvody jednoznačně objektivizovat ani vyvrátit, neboť skutkový stav je v této části determinován převážně subjektivním vnímáním obou stran, přičemž důkazní situace neumožňuje spolehlivě rekonstruovat konkrétní průběh jejich vzájemné komunikace po rozvodu. Za této situace soud neshledal, že by pořízení pro případ smrti, jímž zůstavitel odkázal svůj majetek své manželce, vybočovalo z mezí obecně uznávaných morálních pravidel natolik, aby bylo možno je považovat za odporující dobrým mravům. Samotná skutečnost, že zůstavitel upřednostnil svoji manželku před dcerou, nelze bez dalšího považovat za nemorální či excesivní, a to ani s přihlédnutím k narušenému rodinnému vztahu, který, jak bylo shledáno, měl dlouhodobý charakter a jehož příčiny nelze jednoznačně přičítat pouze na vrub jedné ze stran. Soud proto uzavírá, že ačkoliv vztah mezi žalobkyní a zůstavitelem byl objektivně narušen, nebylo prokázáno, že by zůstavitelovo pořízení pro případ smrti představovalo zneužití práva či jednání v rozporu s dobrými mravy, nýbrž šlo o projev jeho svobodné a dlouhodobě konzistentní vůle o uspořádání jeho majetkových poměrů pro případ smrti.

39. K dané věci bylo žalobkyni dáno poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. při jednání konaném dne [datum], aby žalobkyně doplnila tvrzení a důkazy k tomu, že jednání bylo učiněno v rozporu s dobrými mravy a konkretizovala jednání zůstavitele, které by tento rozpor mohlo založit. Důkazy navržené žalobkyní však uvedené neprokázaly.

40. Soud se dále zabýval námitkou žalobkyně směřující k neplatnosti listiny o vydědění a s tím souvisejícím nárokem na určení, že je dědičkou zůstavitele.

41. Podle § 80 o. s. ř. (v tehdy účinném znění) lze žalobou požadovat, aby bylo určeno, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem. Existence naléhavého právního zájmu je přitom samostatnou podmínkou úspěšnosti určovací žaloby, kterou je soud povinen zkoumat. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a to s ohledem na povahu jejího uplatněného nároku i na existenci jiného, vhodnějšího právního prostředku ochrany. Pokud by totiž bylo vydědění neplatné, žalobkyně by byla nepominutelným dědicem ve smyslu § 1643 o. z., kterému náleží povinný díl (§ 1643 a násl. o. z.). V takovém případě se její právo realizuje především jako právo na vydání povinného dílu, tj. peněžitého plnění (§ 1654 o. z.), které může žalobkyně uplatnit žalobou na plnění proti dědici. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu přitom dovodila, že v situaci, kdy se žalobce může domáhat svého práva žalobou na plnění, zpravidla není dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 111/2002 či konstantní judikaturu k § 80 o. s. ř.). Tento závěr se prosazuje i v dědických věcech, kdy nepominutelný dědic se při zpochybnění vydědění má primárně domáhat vydání svého povinného dílu žalobou na plnění, nikoli určovat své dědické právo. Soud dále přihlédl k tomu, že samotné určení neplatnosti vydědění by bez návazného uplatnění nároku na plnění nevedlo k faktickému uspokojení práv žalobkyně, neboť majetek zůstavitele byl pořízením pro případ smrti odkázán jiné osobě. Určovací výrok by tak měl pouze deklaratorní význam, aniž by vyřešil samotný majetkový nárok žalobkyně. Za této situace soud uzavírá, že žalobkyně měla k ochraně svých práv využít žalobu na plnění, tj. domáhat se vydání povinného dílu vůči dědičce, a nikoliv podávat určovací žalobu o svém dědickém právu založenou na tvrzené neplatnosti vydědění. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení proto dán není.

42. Soud se tedy zabýval oběma žalobními tvrzeními žalobkyně, a to námitkou neplatnosti závětí pro rozpor s dobrými mravy i námitkou neplatnosti vydědění, přestože žalobkyně formulovala jediný petit směřující k určení, že je dědičkou ze zákona. Soud v této souvislosti vyšel z toho, že žalobkyně uplatnila jediný nárok na určení dědického práva, který opírala o dva skutkové a právní důvody. Tyto důvody nelze procesně oddělit, neboť případná důvodnost kteréhokoli z nich by mohla vést ke stejnému právnímu závěru o existenci dědického práva žalobkyně. Soud proto považoval za nezbytné posoudit oba tyto okruhy tvrzení, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o uplatněném nároku.

43. Ve vztahu k námitce neplatnosti závěti soud shledal, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na jejím přezkumu, neboť v případě její neplatnosti by docházelo k uplatnění zákonné posloupnosti dědiců. Proto soud tuto otázku přezkoumal věcně a dospěl k závěru, že rozpor závětí s dobrými mravy nebyl prokázán. Naproti tomu ve vztahu k námitce neplatnosti vydědění soud zkoumal otázku existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě a dospěl k závěru, že v tomto rozsahu žalobkyně vhodným prostředkem ochrany svých práv disponuje žalobou na plnění, spočívající v uplatnění nároku na povinný díl. Tato část žalobní argumentace tak nebyla způsobilá sama o sobě založit důvodnost určovacího výroku.

44. Za této situace soud posoudil žalobní nárok jako celek, přičemž dospěl k závěru, že ani jeden z uplatněných právních důvodů nemůže vést k vyhovění žalobě. Skutečnost, že jednotlivé právní důvody byly posuzovány odlišným způsobem (zčásti meritorně, zčásti z hlediska procesní přípustnosti), vyplývá z jejich rozdílné povahy, avšak nemění nic na tom, že žalobní petit představoval jeden nedělitelný nárok, o němž bylo třeba rozhodnout jediným výrokem. Soud proto žalobu jako celek zamítl.

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 24 900 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 65 000 Kč sestávající z částky 3 700 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 700 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum], z částky 3 700 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum], z částky 3 700 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum], z částky 3 700 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum] a z částky 3 700 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum] včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a46. Soud nepřiznal žalované odměnu za další jí uplatněné úkony, neboť tyto nelze považovat za účelně vynaložené náklady řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žádost o zaslání žaloby nepředstavuje úkon právní služby dle § 11 advokátního tarifu, přičemž žalovaná měla možnost se s jejími podklady seznámit nahlížením do spisu, k němuž je oprávněna. Stejně tak porada s klientem za účelem rozboru žaloby je již zahrnuta v úkonu převzetí a přípravy zastoupení, za který byla odměna přiznána, a nelze ji proto účtovat samostatně. Doplnění tvrzení a důkazů na výzvu soudu nelze považovat za samostatný účelný úkon, neboť účastník je povinen svá tvrzení a důkazní návrhy uplatnit již ve svém vyjádření, a nejde tak o činnost nad rámec běžné procesní aktivity. Porada s klientem za účelem přípravy k jednání rovněž nepředstavuje samostatný úkon právní služby, neboť příprava na jednání je zahrnuta v účasti advokáta u jednání, přičemž advokát není povinen klienta procesně připravovat na výslech jako svědka či účastníka. Konečně ani písemné označení důkazů nepovažoval soud za samostatně odměnitelný úkon, neboť takové úkony měly být učiněny již v rámci vyjádření k žalobě, a jejich dodatečné předkládání nepředstavuje účelně vynaložený náklad řízení.