Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 91 341,69 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč splatných vždy k poslednímu dni každého příslušného měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se co do částky 67 784,27 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem v souhrnné výši 6 922,8 7Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v souhrnné výši 17 168,75 Kč, s úrokem ve výši 20,94 % ročně z částky 17 196,73 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 20,88 % ročně z částky 74 144,96 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 91 341,69 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala vůči žalovanému, aby mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni 159 125,96 Kč s příslušenstvím, a to z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené dne 3. 6. 2021 a Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené dne 16. 5. 2021 mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] [IČO] IČO, (dále jen „PF“), a žalovaným.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Žalovaný je bulharským státním příslušníkem s bydlištěm v České republice. Pravomoc českého soudu je dána dle čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis).
4. Žalovaný ač řádně předvolán, se k jednání soudu nedostavil, ani včas nepožádal o jeho odročení, soud proto jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když přitom vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.
5. Z předložených listinných důkazů plyne následující skutkový stav:[právnická osoba] coby poskytovatelka spotřebitelských úvěrů a žalovaný podepsali dne 16. 5. 2021 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy poskytla PF žalovanému 80 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit PF za poskytnutí této částky poplatek ve výši 73 384 Kč sestávající z úroku ve výši 53 780 Kč, z poplatku za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 1 500 Kč (dále jen „poplatek za administrativní činnost“) a z poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 15 008 Kč (dále jen „poplatek za komfortní splácení“). Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal zaplatit v 24 měsíčních splátkách po 6 391 Kč, a to nejpozději do 16. 5. 2023 (prokázáno Smlouvou o zápůjčce ze dne 16. 5. 2021 č. [hodnota]). Před uzavřením smlouvy byla s žalovaným vyplněna karta zákazníka za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti. Žalovaný v této souvislosti uvedl a svým podpisem stvrdil, že pracuje na plný pracovní úvazek na pozici vedoucího expedice ve společnosti [právnická osoba] a.s., jeho čistý měsíční příjem činí 32 450 Kč (což doložil pracovní smlouvou a výplatními páskami za březen a duben 2021), přičemž je to jeho jediný zdroj příjmů. Další příjmy domácnosti nemá, externí splátky žadatele činí 1 400 Kč měsíčně, interní splátky PF 6 391 Kč měsíčně, odhadované měsíční výdaje žadatele činily 7 000 Kč měsíčně (prokázáno zákaznickou kartou ze dne 16. 5. 2021 a výplatními páskami za březen a duben 2021).2/ Následně PF coby poskytovatelka spotřebitelských úvěrů a žalovaný podepsali dne 3. 6. 2021 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy poskytla PF žalovanému 20 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit PF za poskytnutí této částky poplatek ve výši 26 305 Kč sestávající z úroku ve výši 17 367 Kč, z poplatku za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 1 500 Kč (dále jen „poplatek za administrativní činnost“) a z poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 342 Kč (dále jen „poplatek za komfortní splácení“). Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal zaplatit v 24 měsíčních splátkách po 1 930 Kč, a to nejpozději do 3. 6. 2023 (prokázáno Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 3. 6. 2021). Před uzavřením smlouvy byla s žalovaným vyplněna karta zákazníka za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti. Žalovaný v této souvislosti uvedl a svým podpisem stvrdil, že pracuje na plný pracovní úvazek na pozici vedoucího expedice ve společnosti [právnická osoba] a.s., jeho čistý měsíční příjem činí 32 450 Kč (což doložil pracovní smlouvou a výplatními páskami za březen a duben 2021), přičemž je to jeho jediný zdroj příjmů. Další příjmy domácnosti nemá, externí splátky žadatele činí 1 400 Kč měsíčně, interní splátky PF 0 Kč měsíčně, odhadované měsíční výdaje žadatele činily 7 000 Kč měsíčně (prokázáno zákaznickou kartou ze dne 3. 6. 2021 a výplatními páskami za březen a duben 2021).3/ Žalovaný uhradil PF po uzavření smlouvy č. [hodnota] uhradil poslední splátku dne 15. 2. 2022 a následně ještě částku ve výši 3 417,57 Kč. Po uzavření smlouvy č. [hodnota] uhradil poslední splátku dne 15. 2. 2022 a následně ještě částku ve výši 21 082,43 Kč. PF dne 21. 9. 2023 uzavřela s žalobkyní Smlouvu o postoupení pohledávek, kterou na žalobkyni převedla pohledávku za žalovaným z předmětné smlouvy. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 9. 2023, odeslaným žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě dne 27. 10. 2023; v oznámení byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení oznámení (prokázáno tabulkou umoření a souhrnnými informacemi ve vztahu ke smlouvě č. [hodnota], tabulkou umoření a souhrnnými informacemi ve vztahu ke smlouvě č. [hodnota], oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023, podacím lístkem hybridní pošty ze dne 27. 10. 2023, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 včetně seznamu postoupených pohledávek a výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně).4/ Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku, žalovaný však na předmětné pohledávky již ničeho dalšího neuhradil (prokázáno výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 15. 2. 2024, podacím lístkem hybridní pošty ze dne 15. 2. 2024).
6. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:
7. Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž dle čl. 6 je rozhodným právem právo české.
8. Na projednávanou věc je nutné aplikovat ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon“).
9. Podle § 2395 a násl. o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
14. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.
15. Podle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
17. PF a žalovaný opakovaně uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona, na základě které PF poskytla žalovanému částku 80 000 Kč (smlouva č. [hodnota]), resp. 20 000 Kč (smlouva č. [hodnota]). Žalovaný se v případě smlouvy č. [hodnota] zavázal zaplatit PF za poskytnutí částky úrok ve výši 53 780 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 500 Kč a poplatek za komfortní splácení (činnosti související s hotovostním režimem splátek) ve výši 15 008 Kč, tj. celkem 73 384 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal zaplatit v 24 měsíčních splátkách po 6 391 Kč. V případě smlouvy č. [hodnota] se žalovaný zavázal zaplatit PF za poskytnutí částky úrok ve výši 17 367 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 500 Kč a poplatek za komfortní splácení (činnosti související s hotovostním režimem splátek) ve výši 4 342 Kč, tj. celkem 36 305 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal zaplatit v 24 měsíčních splátkách po 1 930 Kč.
18. PF vystupovala ve smyslu § 420 o. z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu § 419 o. z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání, proto jde dle § 1810 o. z. o spotřebitelskou smlouvu. Jde o typickou formulářovou smlouvu, tedy o předem připravený finanční produkt, jehož podmínky nejsou sjednávány individuálně, ale jsou předem dány v obchodních podmínkách, přičemž spotřebitel jakožto slabší smluvní strana nemá šanci je ovlivnit. Je proto chráněn kogentními ustanoveními občanského zákoníku (příp. jiných předpisů) před zneužitím postavení podnikatele.
19. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný byl před uzavřením smlouvy úvěruschopný, spíše se lze domnívat, že nebyl s ohledem na níže uvedené. Žalobkyně však přes poučení dle § 118a o.s.ř. soudu nepředložila žádné nové důkazy a ohledně svých tvrzením, že její právní předchůdkyně zkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného, neunesla důkazní břemeno. V řízení nebylo prokázáno, že žalovaný byl v rozhodném období před uzavřením předmětné smlouvy úvěruschopným, naopak soud má o úvěruschopnosti žalovaného značné pochybnosti, když jím tvrzené měsíční náklady neodpovídali reálnému stavu, neboť žalovaný v obou žádostech o spotřebitelský úvěr uvedl, že jeho odhadované náklady činí 7 000 Kč měsíčně a jeho externí splátky činí 1 400 Kč měsíčně. V případě žádosti ze dne 16. 5. 2021 uvedl, že interní splátky PF činí 0 Kč, v žádosti ze dne 3. 6. 2021 uvedl interní splátky PF ve výši 6 391 Kč, což odpovídá splátkám úvěru, o který žádal dne 16. 5. 2021. K doložení svých příjmů v obou případech předložil výplatní pásky z března a dubna 2021. Žalovaný uvedl výši svých výdajů částkou 7 000 Kč, z čehož mělo právní předchůdkyni žalobkyně vyplynout, že žalovaný jí zjevně neposkytuje pravdivé a úplné informace, když výše nájemného činící 7 000 Kč měsíčně v obvodu [adresa] by sotva pokryla podnájem pokoje k bydlení, o dalších nezbytných životních nákladech nemluvě. Právní předchůdkyně žalobkyně tvrzením žalovaného přesto uvěřila bez dalšího, když nikterak nekontrolovala jeho reálné výdaje. Právní předchůdkyně žalobkyně nekontrolovala reálné příjmy a výdaje ani v případě druhé žádosti, když jí samotné bylo zřejmé, že žalovaný je zatížen minimálně dvěma splátkovými povinnostmi. Faktické příjmy a výdaje žalovaného proto soud nemá za prokázané. Úvěruschopnost žalovaného nebyla dostatečně zkoumána, když se právní předchůdkyně žalobkyně spokojila s pouhým tvrzením žalovaného a předložením dvou jeho výplatních pásek.
20. Tento závěr je i v souladu se závěry relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku sp. zn. [spisová značka], ze dne 25. 7. 2018, Nejvyšší soud konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“
21. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka], ze dne 1. 4. 2015, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž „povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“
22. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR- [právnická osoba]. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
23. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením.
24. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalovanému 50 000 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného činí ke dni rozhodnutí částku 91 341,69 Kč, což žalovaný ani nesporoval.
25. Podle rozsudku Nejvyššího soudu č. j. [spisová značka], ze dne 20. 4. 2022, má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou část jistiny úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Dlužník je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze [právnická osoba] vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2017, s. 436-440). Účastníci řízení se na splatnosti nedohodli, když žalovaný v řízení byl neaktivní. Majetkové poměry žalovaného soudu nejsou známy, avšak z provedeného dokazování je zřejmé, že žalovaný nebyl schopen splácet souhrnnou částku ve výši 8 321 Kč měsíčně. Soud částku 2 000 Kč měsíčně s ohledem na jeho v řízení zjištěné příjmy pak považuje za odpovídající.
26. Na základě výše uvedeného soud žalobě co do částky 91 341,69 Kč vyhověl. Ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
27. Nad rámec výše uvedeného soud konstatuje, že pokud je smlouva dle § 86 a 87 ZoSÚ absolutně neplatnou, nemůže být nárok z ní plynoucí uznám v souladu s § 2054 odst. 2 o.z.
28. V usnesení ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. [spisová značka], Vrchní soud v Olomouci dovodil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. je nutné považovat za předmět řízení nejen žalovanou jistinu, ale též její příslušenství.
29. O náhradě nákladů řízení proto soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že právo na ni nemá žádný z účastníků řízení. V řízení byl úspěšnější žalovaný, něž žalobkyně, avšak tomu s ohledem na jeho procesní pasivitu žádné náklady nevznikly.