Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 563,90 Kč s tím, že tuto částku je oprávněn uhradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč měsíčně splatných vždy do každého posledního dne kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se zamítá ohledně částky 16 030,46 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 093,78 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 27 594,36 Kč od 2. 11. 2025 do zaplacení a úroku ve výši 11,50 % ročně z částky 27 594,36 Kč od 2. 11. 2025 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se svou žalobou - návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky 27 594,36 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 093,78 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 27 594,36 Kč od 2. 11. 2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 27 594,36 Kč od 2. 11. 2025 do zaplacení, a to z titulu Smlouvy o účtu č. [hodnota] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]. a žalovaným dne 28. 4. 2006, na základě níž byl žalovanému zřízen sporožirový účet, a z titulu Smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]. a žalovaným dne 6. 1. 2018, na základě které byl žalovanému na běžném účtu poskytnut kontokorentní úvěr. Nedílnou součástí těchto smluv byly Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba]. Žalovanému byl na základě těchto smluv poskytnut na běžném účtu kontokorentní úvěr s úvěrovým limitem ve výši 26 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutý kontokorent platit úrok (ke dni vzniku debetního zůstatku činila výše úrokové sazby 18,90 % ročně, avšak žalobkyně uplatňuje úrok ve výši 11,50 % ročně) a poplatky dle ceníku. Rovněž se žalovaný zavázal sjednaný limit nepřekročit. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy neplnil a nepovolený debetní zůstatek (překročení limitu kontokorentu) přes upomínky ze strany právní předchůdkyně žalobkyně nevyrovnal, čímž závažně porušil smlouvu o úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně tak dne 2. 7. 2025 převedla pohledávku na zaplacení celého kontokorentu na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků a dne 2. 7. 2025 vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky včetně úroků, přičemž k tomuto dni činil nepovolený debetní zůstatek částku 27 594,36 Kč. Pohledávka za žalovaným byla ze strany [právnická osoba]. postoupena žalobkyni spolu s příslušenstvím a všemi právy a povinnostmi na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 10. 2025, a to s účinností ke dni 1. 11. 2025. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 13. 11. 2025. Pohledávka za žalovaným ke dni postoupení činila celkem 28 688,14 Kč skládající se ze zůstatku úvěru ve výši 27 594,36 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ke dni 1. 11. 2025 ve výši 1 093,78 Kč. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nebylo žalovaným na pohledávku ničeho uhrazeno. Žalobkyně dne 30. 1. 2026 zaslala žalovanému předžalobní výzvu. Žalobkyně doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně na základě Smlouvy o kontokorentním úvěru uzavřené se žalovaným dne 6. 1. 2018 poskytla úvěrový limit ve výši 20 000 Kč a dále uzavřela se žalovaným dne 26. 5. 2022 dodatek ke smlouvě o kontokorentním úvěru, na jehož základě byl zvýšen úvěrový limit na částku 26 000 Kč. Tato smlouva včetně dodatku byla uzavřena prostřednictvím systému internetového bankovnictví George pomocí aplikace George klíč. Dále žalobkyně doplnila, že s ohledem na povahu úvěrového produktu není možné uvést částku prostého čerpání (bez dalších poplatků a úroků účtovaných na vrub běžného účtu z titulu úvěrových a jiných produktů) a částku úhrady za celé smluvní období. Žalobkyně doplnila, že žalovaný dne 31. 1. 2025 překročil kontokorentní úvěr o 451,39 Kč tím, že mu byl k tíži účtu zaúčtován poplatek za vedení osobního účtu ve výši 159 Kč a debetní úrok ve výši 349,38 Kč. Dále doplnila, že žalovanému byly k tíži účtu zaúčtovány poplatky ve výši celkem 481,38 Kč, debetní úrok ve výši celkem 1 624,65 Kč a celkem tedy debetní zůstatek na účtu žalovaného činil ke dni převedení pohledávky na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků (tj. ke dni 31. 5. 2025) částku 27 594,36 Kč (26 000 Kč + 451,39 Kč – 481,38 Kč + 1 624,65 Kč). Žalobkyně doplnila, že kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 1 093,78 Kč je vypočten sazbou 11,50 % ročně z aktuální dlužné splátky za období ode dne následujícího po dni převedení pohledávky z osobního účtu na evidenční účet do data postoupení, tedy do 1. 11. 2025. Dále žalobkyně doplnila, že před uzavřením úvěrové smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného při zpracování žádosti žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. S ohledem na tyto informace, zejména s ohledem k výši příjmů žalovaného, které žalovaný doložil přiznáním k dani z příjmů fyzických osob za rok 2021, právní předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k ústním jednáním konaným dne 3. 8. 2026 a dne 4. 9. 2026 se bez omluvy nedostavil, ačkoliv k nim byl řádně a včas předvolán. Věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“). Žalobkyně se zúčastnila jednání konaného dne 3. 8. 2026 i jednání konaného dne 4. 9. 2026.
3. Ze smlouvy o sporožirovém účtu ze dne 28. 4. 2006 bylo zjištěno, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému vést účet číslo [č. účtu]. Na smlouvě je podpis žalovaného.
4. Ze smlouvy o kontokorentním úvěru včetně všeobecných obchodních podmínek ČS, a.s., ceníku pro soukromou klientelu účinného od 23. 10. 2017, ceníku pro bankovní obchody účinného od 17. 7. 2017, oznámení o úrokových sazbách účinného od 23. 5. 2025 a ceníku pro soukromou klientelu účinného od 30. 9. 2024 soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč ve formě kontokorentu (možnosti povoleného přečerpání zůstatku na účtu žalovaného č. [č. účtu]) a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 18,90 % ročně a s dalšími náklady úvěru dle ceníku do 1 roku ode dne, kdy začne úvěr čerpat, přičemž splacení úvěru znamená, že zůstatek na účtu žalovaný dorovná tak, aby nebyl záporný. Žalovaný se zavázal platit cenu za správu účtu, ke kterému byl úvěr poskytnut, ve výši dle ceníku. Strany si ujednaly, že v případě nezaplacení dluhu v prodlení ze strany žalovaného nebo v případě, že se strany nedohodnou na podmínkách zaplacení tohoto dluhu, může právní předchůdkyně žalobkyně po žalovaném požadovat okamžité splacení úvěru v plné výši. Dále se dohodly, že smlouva bude uzavřena prostřednictvím aplikace internetového bankovnictví. Dle ceníku náklady spojené s prodlením činí 300 Kč (za 10 dní v prodlení), přičemž tyto náklady budou účtovány vždy k 10., 40. a 70. dni v prodlení ve výši 300 Kč, 900 Kč a 900 Kč. Dle ceníku jsou informační SMS zprávy týkající se zůstatku na účtu či odchozích/příchozích plateb na účet zpoplatněny částkou 3,50 Kč. Dále bylo z dodatku ke smlouvě o kontokorentním úvěru vedeném na účtu č. [č. účtu] ze dne 26. 5. 2022 zjištěno, že na základě žádosti žalovaného byla změněna výše kontokorentního úvěru na účtu č. [č. účtu], která nově činila 26 000 Kč. Tento dodatek byl podepsán elektronickým podpisem žalovaného dne 26. 5. 2022.
5. Z detailů zadaných operací včetně exportu z interního systému vyplývá, že žalovaný se dne 26. 5. 2022 ve 12:35 hodin přihlásil do platformy banky George, kde učinil žádost o změnu nastavení kontokorentního úvěru, byl seznámen s dokumenty a následně tyto podepsal ve 12:37 hodin, a to za použití George klíče.
6. Z posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ke dni 26. 5. 2022 uvedl, že jeho příjem činí 28 000 Kč, což pracovník právní předchůdkyně žalobkyně stanovil interním výpočtem na základě doloženého daňového přiznání za poslední zdaňovací období. Žalovaný uvedl výdaje ve výši 0 Kč, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z dat sdělených žalovaným v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů, aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení (tedy z ekonomického modelu pro potřeby dokladování úvěru), a tyto stanovila částkou 7 120 Kč. Žalovaný v žádosti uvedl, že nemá žádné splátky, avšak právní předchůdkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný má u právní předchůdkyně žalobkyně vedeny dva existující úvěrové kontrakty, a to kontokorentní úvěr (počáteční datum 20. 10. 2015) - s úvěrovým limitem 20 000 Kč a měsíční orientační splátkou ve výši 600 Kč a spotřební úvěr (počáteční datum 7. 4. 2022) - s úvěrovým limitem 57 123 Kč a měsíční splátkou ve výši 1 000 Kč. Dále bylo zjištěno, že orientační splátka nového úvěru činila 780 Kč, čímž by nové splátkové zatížení žalovaného celkem činilo 1 780 Kč.
7. Z přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období (kalendářní rok) 2021 vyplývá, že celkové příjmy žalovaného v tomto období činily 430 795 Kč, výdaje žalovaného související s příjmy činily 344 636 Kč a dílčí základ daně z příjmů žalovaného tedy činil 86 159 Kč (430 795 Kč – 344 636 Kč).
8. Z výpisů z bankovního účtu č. [č. účtu] vedeného na jméno žalovaného za období od 1. 4. 2015 do 31. 5. 2023 a z výpisů z téhož účtu za období od 1. 6. 2023 do 31. 5. 2025 soud zjistil pohyb finančních prostředků na účtu žalovaného, počáteční a konečné zůstatky na účtu za jednotlivé měsíce, způsob čerpání a splácení kontokorentního úvěru a výši příjmů a výdajů žalovaného. Z výpisu z tohoto účtu za říjen 2017 vyplývá počáteční zůstatek 12 163,13 Kč a konečný zůstatek 10 504,99 Kč, příjmy za toto období činily celkem 20 026,18 Kč a výdaje 21 684,32 Kč. Z výpisu z tohoto účtu za listopad 2017 vyplývá počáteční zůstatek 10 504,99 Kč a konečný zůstatek 9 149,69 Kč, příjmy za toto období činily 19 240,64 Kč a výdaje činily 20 595,94 Kč. Z výpisu z tohoto účtu za prosinec 2017 vyplývá počáteční zůstatek 9 149,69 Kč a konečný zůstatek 7 255,10 Kč, příjmy za toto období činily 21 717,47 Kč a výdaje činily 23 612,06 Kč. Dále bylo z výpisů zjištěno, že k prvnímu čerpání kontokorentního úvěru došlo v měsíci červenci 2018, kdy ke dni 31. 7. 2018 byl zůstatek na účtu -4 117,29 Kč. Z výpisu za měsíc květen 2022 se podává, že došlo k navýšení výše kontokorentního úvěru na částku 26 000 Kč. Z výpisů je dále patrno, že žalovaný přečerpal výši sjednaného kontokorentního úvěru v měsících duben 2023 až květen 2024 a v měsících leden 2025 až květen 2025. Dále z těchto výpisů vyplývá, že debetní úrok z kontokorentního úvěru za období od ledna 2018 do května 2025 činil celkem částku 13 030,46 Kč a že náklady spojené s prodlením za toto období činily celkem částku 3 000 Kč (900 Kč – duben 2024, 900 Kč – květen 2024, 900 Kč – březen 2025, 300 Kč – květen 2025). Dále bylo zjištěno, že dne 31. 5. 2025 došlo k převedení dluhu ve výši 27 594,36 Kč na evidenční účet č. [č. účtu], což je patrné rovněž z dokumentu označeného jako „podklady pre súdne konanie“.
9. Z poslední výzvy před podáním žaloby ze dne 3. 7. 2025 vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného informovala, že vzhledem ke skutečnosti, že nedošlo k vyrovnání nepovoleného přečerpání na učtu č. [hodnota], došlo dne 3. 7. 2025 k převedení pohledávky v celkové výši 27 621,55 Kč (složené z nepovoleného přečerpání ve výši 27 594,36 Kč a řádných úroků a zákonných úroků z prodlení ve výši 27,19 Kč) na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků. Právní předchůdkyně žalobkyně rovněž žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky na evidenční účet č. [č. účtu]. Dle kopie dodejky byla tato výzva odeslána žalovanému na adresu [adresa], tedy na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě o kontokorentním úvěru.
10. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 10. 2025 ve spojení s její přílohou č. [hodnota] - seznamem postoupených pohledávek, dohodou o úplatě, potvrzením o zaplacení kupní ceny, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 12. 11. 2025, informacemi o zpracování osobních údajů, žádostí o sdělení a dotazníkem, podacím lístkem ze dne 13. 11. 2025 a výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně byla prokázána aktivní legitimace žalobkyně ve sporu.
11. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 29. 1. 2026 ve spojení s podacím lístkem ze dne 30. 1. 2026 vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 30 257,20 Kč z titulu smlouvy o sporožirovém účtu č. [hodnota] uzavřené dne 28. 4. 2006 a smlouvy o úvěru - kontokorentní úvěr ve výši 26 000 Kč (pohledávky č. [hodnota]) před podáním žaloby, a to nejpozději do 13. 2. 2026. Výzva byla žalovanému zaslána na adresu [adresa].
12. Provedeným dokazováním soud zjistil následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 28. 4. 2006 smlouvu o sporožirovém účtu, dne 6. 1. 2018 smlouvu o kontokorentním úvěru a dne 26. 5. 2022 dodatek ke smlouvě o kontokorentním úvěru, na jejichž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 26 000 Kč. Jelikož žalovaný překročil povolený limit kontokorentu, právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 31. 5. 2025 převedla pohledávku ve výši 27 594,36 Kč na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků. Debetní úrok z kontokorentního úvěru činil celkem částku 13 030,46 Kč a náklady spojené s prodlením činily celkem částku 3 000 Kč. Tato pohledávka byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 10. 2025. Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 11. 2025 bylo žalovanému odesláno prostřednictvím České pošty dne 13. 11. 2025. Žalovaný byl dne 29. 1. 2026 žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky, a to do 13. 2. 2026, přičemž tato výzva byla žalovanému odeslána prostřednictvím České pošty dne 30. 1. 2026.
13. Soud hodnotil důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.
14. Smlouvu o kontokorentním úvěru uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne 6. 1. 2018 ve znění dodatku ze dne 26. 5. 2022 soud posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).
15. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
17. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
18. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 tohoto zákona poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivých obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.
19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
20. Soud vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, v němž tento uvedl, že Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Ústavní soud dále zdůraznil, že nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.
21. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o kontokorentním úvěru a před uzavřením dodatku ke smlouvě o kontokorentním úvěru žalobkyně v návrhu a v jeho doplnění pouze obecně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného při zpracování žádosti žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a odkázala na dokument Posouzení úvěruschopnosti klienta. Dle tohoto dokumentu žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ke dni 26. 5. 2022, tedy ke dni uzavření dodatku ke smlouvě o kontokorentním úvěru, uvedl výši svých příjmů 28 000 Kč, výdaje uvedl ve výši 0 Kč měsíčně a dále uvedl, že nemá žádné splátky. Právní předchůdkyně žalobkyně stanovila výši příjmů žalovaného interním výpočtem na základě doloženého daňového přiznání za poslední zdaňovací období. Výdaje žalovaného stanovila právní předchůdkyně žalobkyně na částku 7 120 Kč na základě dat sdělených žalovaným a s využitím ekonomického modelu pro potřeby dokladování úvěruschopnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně dotazem na CCB a z vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti 2 poskytnuté úvěry – kontokorentní úvěr u ČS s limitem 20 000 Kč a s orientační splátkou 600 Kč; spotřebitelský úvěr u ČS ve výši 57 123 Kč a s měsíční splátkou 1 000 Kč. Orientační splátka nového úvěru činila 780 Kč a nové splátkové zatížení žalovaného činilo 1 780 Kč. S ohledem na tyto informace, zejména s ohledem na výši příjmů žalovaného, které žalovaný doložil přiznáním k dani z příjmů fyzických osob za rok 2021, právní předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná. Žalobkyně nepředložila soudu žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o kontokorentním úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného ani že by zjišťovala a ověřovala příjmy a výdaje žalovaného. Soud podotýká, že žalobkyně byla při ústním jednání konaném dne 3. 8. 2026 poučena dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., přesto svá skutková tvrzení a důkazní návrhy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o kontokorentním úvěru a před uzavřením dodatku k této smlouvě ve lhůtě poskytnuté soudem nedoplnila.
22. Žalobkyně jako jediný doklad, z něhož vycházela právní předchůdkyně žalobkyně při ověření žalovaným tvrzené výše jeho příjmů, označila a předložila přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2021, z nějž je však patrno, že celkové příjmy žalovaného v tomto období činily 430 795 Kč, výdaje žalovaného související s příjmy činily 344 636 Kč a dílčí základ daně z příjmů žalovaného tak činil 86 159 Kč, přičemž průměrný čistý měsíční příjem žalovaného tedy činil 7 180 Kč. Z výpisů z bankovního účtu žalovaného č. [č. účtu] za měsíce říjen 2017 až prosinec 2017 je zcela evidentní, že výdaje žalovaného v tomto období převyšovaly jeho příjmy, když celkové výdaje žalovaného za toto období činily 65 892,32 Kč a celkové příjmy žalovaného za toto období činily 60 984,29 Kč.
23. Lze uzavřít, že žalobkyně (její právní předchůdkyně) nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, a to již při uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 6. 1. 2018, když posouzení úvěruschopnosti neprovedla. Žalobkyně skutečné příjmy a výdaje žalovaného vůbec nezjišťovala, ačkoliv měla k dispozici výpisy z bankovního účtu žalovaného, ze kterých je patrno, že výdaje žalovaného za měsíce říjen 2017 až prosinec 2017 převyšovaly jeho příjmy. Žalobkyně ani při uzavření dodatku ke smlouvě o kontokorentním úvěru ze dne 26. 5. 2022 nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, když posouzení úvěruschopnosti neprovedla řádně, ale víceméně formálně, neboť při posouzení úvěruschopnosti vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný, příjmy žalovaného ověřila pouze z přiznání k dani z příjmu fyzických osob a výdaje žalovaného vůbec nezjišťovala a vycházela z ekonomického modelu pro potřeby dokladování úvěruschopnosti. Žalobkyně chybně vyhodnotila schopnost žalovaného splácet, neboť vycházela z příjmů uvedených žalovaným ve výši 28 000 Kč, avšak dle přiznání k dani z příjmů za rok 2021 činil průměrný čistý měsíční příjem žalovaného částku 7 180 Kč, přičemž po odečtení výdajů ve výši 7 120 Kč stanovených s využitím ekonomického modelu by tak žalovanému zbývalo pouhých 60 Kč, ze kterých žalovaný nemohl uhradit nové splátkové zatížení stanovené žalobkyní ve výši 1 780 Kč namísto dosavadního splátkového zatížení ve výši 1 600 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně měla z výpisů z účtu žalovaného ověřit výši jím tvrzených příjmů, když tyto měla k dispozici. Právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný splácí dva existující úvěry, proto neměla uvěřit žalovanému, že jeho výdaje jsou nulové, a měla zjišťovat a ověřovat skutečnou výši výdajů žalovaného, a ne je vypočítávat ze statistických dat, zvlášť když měla možnost tak učinit (výpisy z účtu žalovaného měla k dispozici). Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřením smlouvy o kontokorentním úvěru včetně jejího dodatku jednala v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Jejímu jednání tak nelze přiznat právní ochranu. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele, osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (srov. rozhodnutí NS sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru včetně jejího dodatku dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
24. V souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru má žalobkyně nárok na vrácení pouhého zůstatku jistiny kontokorentního úvěru v době přiměřené možnostem žalovaného. Jelikož v řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 27 594,36 Kč, z níž však částka ve výši 13 030,46 Kč činila připsaný debetní úrok a částka ve výši 3 000 Kč činila připsané náklady spojené s prodlením, zůstává nesplněný dluh na jistině úvěru ve výši 11 563,90 Kč a tuto částku je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit. Jiné smluvní nároky (smluvní úrok, zákonný úrok z prodlení a poplatky) nelze podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úspěšně uplatnit, neboť ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
25. Žalovaný jako spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, pokud je spor mezi účastníky o tom, jaká je doba odpovídající možnostem žalovaného jako spotřebitele, určí tuto dobu na návrh soud. Žalovaný tak není povinen poskytnutou jistinu vrátit ihned, ale v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož žalovaný je v řízení pasivní, na výzvu soudu ke sdělení svých aktuálních poměrů nereagoval a žalobkyně současné poměry žalovaného nezná, soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 563,90 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč, když takovouto výši splátek považuje soud za dostatečně nízkou, aby bylo v možnostech žalovaného ji splácet, a celkovou dobu splacení dlužné částky lze při takovéto výši splátek považovat za akceptovatelnou, a to pod ztrátou výhody splátek, což znamená, že pokud neuhradí jedinou splátku řádně (ve stanovené výši) a včas, zbývající neuhrazená částka se stane okamžitě splatnou.
26. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru včetně jejího dodatku nevznikl žalovanému závazek zaplatit žalobkyni poskytnutý úvěr, ani poplatky, smluvní úrok a úrok z prodlení, a proto soud ve zbytku žalobu zamítl včetně odpovídajícího příslušenství (výrok II.).
27. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci částečný úspěch v rozsahu 40,30 % (ohledně částky 11 563,90 Kč z celkové žalované částky včetně kapitalizovaného příslušenství 28 688,14 Kč) a žalovaný v rozsahu 59,70 % (ohledně částky včetně kapitalizovaného příslušenství 17 124,24 Kč z celkové žalované částky včetně kapitalizovaného příslušenství 28 688,14 Kč). Soud po odečtení úspěchu žalobkyně od úspěchu žalovaného stanovil, že žalovanému přísluší právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 19,40 %. Jelikož však žalovaný byl v řízení pasivní, řízení se aktivně neúčastnil, žádné náklady řízení mu nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
28. Závěrem soud konstatuje, že provedené, avšak v rozsudku výslovně nehodnocené důkazy neměly pro rozhodnutí soudu zásadní význam. Soud provedl veškeré účastníky navržené důkazy kromě exportu z interního systému a detailu zadaných operací k uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru, když tyto žalobkyně soudu nepředložila. Nadto bylo uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru žalobkyní dostatečně prokázáno jinými provedenými důkazy. Tyto důkazy soud proto vyhodnotil jako nadbytečné.