Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ohledně částky 4 749 Kč, úroků z prodlení ve výši 15 % z částky 17 749 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení a ohledně částky 1 595,70 Kč, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 899,56 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, advokáta [Jméno advokáta] do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá zaplacení v záhlaví uvedené částky s tvrzením, že dne 22. 7. 2023 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr 13 000 Kč. Žalovaný si při sjednávání Smlouvy zvolil dále volitelnou službu Presto za poplatek 660 Kč a službu informační SMS za 29 Kč. Úvěr byl splatný dne 21. 8. 2023, žalovaný se zavázal uhradit dále poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 060 Kč. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky www.[internetové stránky] vyplněním žádosti o poskytnutí úvěru, žalovaný poskytl údaje, na základě kterých žalobkyně posoudila jeho úvěruschopnost. Žalobkyně zjistila celkový počet členů domácnosti, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem, ověřené čisté měsíční příjmy a další, tyto skutečnosti uvedl žalobkyni žalovaný. Žalobkyně provedla lustraci v centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, v registru neplatných dokladů, výpisu z registru „sankční seznamy“ a v interním registru historie klienta. Žalobkyně vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 31 205 Kč, tato výše umožňovala dle žalobkyně bezproblémové splácení poskytnutého úvěru. Žalobkyně se domáhá úhrady jistiny úvěru ve výši 13 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 060 Kč, poplatku za službu [název] ve výši 660 Kč, poplatku za informační servis ve výši 29 Kč a dále smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny ve výši 13 000 Kč od 22. 8. 2023 do 20. 11. 2023 ve výši 1595,70 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 7. 2023 č. [hodnota], kterou uzavřela žalobkyně jako poskytovatelka úvěru se žalovaným jako dlužníkem bylo zjištěno, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše 13 000 Kč bezhotovostním převodem na účet, žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4080 Kč a poplatkem za službu Presto v částce 165 Kč, poplatkem za informační servis ve výši 29 Kč, a to do 21. 8. 2023. RPSN činilo 1732,08 % Smlouva byla uzavřena prostředky komunikace na dálku prostřednictvím jedinečného kódu, zaslaného na telefonní číslo [tel. číslo]. Žalobce poskytl žalovanému částku 13 000 Kč na účet č. [č. účtu] dne 22. 7. 2023, jak vyplývá z potvrzení žalobkyně o transakcích, přičemž jde o účet uvedený žalovaným ve smlouvě. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný na základě Smlouvy neuhradil ničeho, nebylo žádnými provedenými důkazy vyvráceno. Z důkazů, které byly v řízení provedeny a nejsou v rozsudku výslovně uvedeny, nebyla učiněna žádná skutková zjištění významná pro rozhodnutí ve věci.
4. V právní rovině dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o. z.
5. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem..
6. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.
7. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedůsledně ověřovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy. Z předložené obecné metodiky ověřování úvěruschopnosti nebylo možné učinit žádná konkrétní skutková zjištění týkající se zkoumání schopnosti žalovaného splácet daný úvěr před uzavřením Smlouvy. Z listiny nazvané Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [Jméno žalobkyně]. vyplývá, že žalobkyně vycházela z toho, že domácnost žalovaného tvoří dvě osoby, čistý měsíční příjem žalovaného dosahuje 31 205 Kč, výdaje na půjčky 2 000 Kč, výdaje na bydlení 10 500 Kč, další nezbytné výdaje dle uvedeného výpisu činily 2 500 Kč, tzv. zbytné výdaje 2 500 Kč, žalobkyně počítala s rezervou 500 Kč, minimální spočítané výdaje dosahovaly 6 330 Kč. Žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, neboť žádným způsobem neověřovala výdaje žalovaného, spokojila se pouze s údaji sdělenými žalovaným. Uvedla, že příjmy ověřila z bankovního výpisu, tento však nedoložila, ani stran těchto neunesla důkazní břemeno. Nebylo tedy prokázáno, že žalobkyně splnila svou povinnost uloženou jí v § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že uvedené smlouvy jsou pro porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatné. Pro úplnost soud uvádí, že vzhledem ke skutečnosti, že poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), se váže k jednání, nemohl soud žalobkyni, která se jednání nezúčastnila, o důkazním břemeni a následcích jeho neunesení poučit. Na okraj lze uvést, že při RPSN 1732 % by byla smlouva absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy s ohledem výši těchto nákladů.
8. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené. Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).
9. Žalobkyně má tedy právo pouze na vrácení poskytnuté neuhrazené jistiny, nikoli však na úroky, poplatky, či smluvní pokutu apod. Žalovanému byla poskytnuta částka 13 000 Kč, žalovaný uhradil 0 Kč, a je proto povinen vrátit nezaplacené poskytnuté finanční prostředky jakožto dlužnou jistinu žalobkyni. Soud proto žalobě ohledně částky 13 000 Kč jako důvodné vyhověl. Naproti tomu soud ohledně zbylých nároků žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť se nejedná o dlužnou jistinu. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vznikají věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.
10. Podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem.“
11. Předmětná právní norma směřuje k ochraně spotřebitele, přičemž nikdo jiný než právě dotčený spotřebitel potřebné informace o jeho aktuální situaci („příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená aktuálním možnostem spotřebitele, má proto právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a v přiměřené době u věřitele uplatnit a případně též u soudu dokázat. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Tímto způsobem lze získat skutkové podklady pro postup podle § 87 cit. zákona. Je v rozporu se zásadou rovnosti stran, a překračuje i meze případného možného odklonu od této zásady odůvodnitelné ochranou slabší strany spotřebitele, pokud by důkazní břemeno k výše uvedenému nesla žalobkyně, případně aby sám soud informace vyhledával. Za shora popsané situace, kdy nadto o (přiměřenou) dobu plnění nebylo a není mezi účastníky řízení sporu (žalovaným není nic v daném směru navrhováno, ani tvrzeno), nejsou naplněny zákonem stanovené předpoklady pro to, aby soud sám stanovil přiměřenou dobu plnění, a to bez jakýchkoli podkladů a znalostí o možnostech žalovaného plnit. Vzhledem k výše uvedenému při absenci jakýchkoli konkrétních tvrzení stran situace žalovaného dospěl soud k závěru, že splatnost nastává právní mocí rozsudku, respektive následným uplynutím obecné pariční doby dle § 160 o. s. ř., tedy 3 dnů od právní moci rozsudku, kdy dřívější doba splatnosti není v souladu s ochrannou funkcí ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.
12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 899,56 Kč, přičemž tato částka představuje 34,4 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 67,2 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 32,8 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 19 344,70 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč, neboť se ze strany žalobkyně jednalo o žalobu podanou opakovaně na témže ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech, kdy tarifní hodnota sporu nepřevyšuje částku 50 000 Kč