Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku se žaloba zamítáIII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu , adresa
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] s příslušenstvím. Dle tvrzení žalobkyně tento nárok vznikl z titulu úvěrové smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]., IČO: [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaným.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání, neboť bylo možno rozhodnout pouze na základě žalobcem předložených listinných důkazů. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby bylo v souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) rozhodnuto bez nařízení jednání. Souhlas žalovaného je dovozován z ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř., neboť se ve stanovené lhůtě k otázce rozhodnutí bez jednání nevyjádřil.
4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. B0001910503203556 ze dne [datum] uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout dne [datum] žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka], a to bezhotovostně na jeho bankovní účet č. [č. účtu] a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši [částka] (po slevě)/[částka] (před slevou), a to v jednorázové splátce ve výši [částka] (po slevě)/[částka] (před slevou) dne [datum]. Doba trvání spotřebitelského úvěru je tak 30 dnů. Zápůjční úrokovou sazbu ve výši 40 % ročně a roční procentní sazbu nákladů (tzv. RPSN) ve výši 9 088,10 % soud zjistil rovněž z úvěrové smlouvy. Z potvrzení [právnická osoba]. o provedení tuzemské odchozí úhrady bylo zjištěno, že dne [datum] byla na bankovní účet č. [č. účtu], který se shoduje s číslem účtu žalovaného uvedeným ve smlouvě o úvěru, zaslána právní předchůdkyní žalobkyně částka ve výši [částka] se zprávou: „Zapujcka [Anonymizováno] “. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne [datum], ve kterém jej právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala k úhradě dlužné částky do tří dnů. Téhož dne adresoval zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu, ve které jej taktéž vyzval k úhradě dlužné částky do tří dnů (výzva k úhradě před podáním žaloby, podací lístek). Z tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázané, že žalovaný z titulu shora uvedené smlouvy nezaplatil ničeho, když žalovaný v řízení netvrdil ani neprokazoval opak.
5. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
7. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
8. Po právním zhodnocení skutkového stavu dospěl soud k následujícím závěrům. Mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., kterou soud hodnotí jako smlouvu, kterou se spotřebitelem (žalovaným) ve smyslu § 419 o. z. uzavřel podnikatel (žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně) ve smyslu § 420 a násl. o. z., a spotřebitel jako slabší strana tak požívá zákonné ochrany.
9. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru z hlediska souladu smlouvy s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. s ohledem na výši sjednaných úroků, přičemž zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů, a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o zápůjčce či o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním, a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy.
10. Z veřejně dostupné databáze vedené Českou národní bankou: Statistická data/Měnová a finanční statistika (dále jen „ARAD“), konkrétně sestavy 1144 a 1193, soud zjistil, že v září 2023, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, průměrná úroková sazba pro kontokorenty a revolvingové úvěry poskytované domácnostem bankami činila v průměru 15,51 % ročně a průměrná roční procentní sazba nákladů spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami činila 10,01 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sice sjednána zápůjční úroková sazba 40 %, nicméně ta byla dále navyšována tzv. poplatkem za poskytnutí úvěru, který je svou povahou skrytým úrokem, a ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů 9 088,10 %, tvoří takto sjednaná RPSN mnohonásobek v té době obvyklé úrokové míry, když takto nepřiměřená výše nemůže být odůvodněna vyšší rizikovostí nebankovních úvěrů. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se ostatního, nežli jistiny je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné.
11. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku a úroku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování spotřebitelských úvěrů bylo předmětem podnikání žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaný přistoupí na výši úroku včetně poplatků. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovaným by vůbec nedošlo. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek tohoto ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka]).
12. Pro úplnost soud podotýká, že by také podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru v rozhodném znění posoudil uzavřenou smlouvu jako absolutně neplatnou, a to z hlediska nesplnění povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele dle § 87 zák. o spotřebitelském úvěru v rozhodném znění. Z tvrzení žalobkyně a z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, ani že by porovnávala příjmy a výdaje žalovaného, či způsob plnění jeho dosavadních dluhů. Žalobkyně v žalobě pouze konstatovala, že k ověření úvěruschopnosti žalovaného došlo lustrací ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Žádné důkazy k prokázání tvrzené skutečnosti však nepředložila a nenavrhovala. Soud má proto za to, že úvěruschopnost žalovaného nebyla právní předchůdkyní žalobkyně posouzena dostatečně tak, aby mohl být učiněn závěr o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného jako spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet ve smyslu § 86 odst. 1 věty druhé zák. o spotřebitelském úvěru v rozhodném znění.
13. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě neplatného právního jednání peněžní prostředky ve výši [částka], má žalovaný povinnost tuto částku podle ustanovení § 2991 a následující o. z. jako bezdůvodné obohacení vrátit, a to bezprostředně poté, co byl o plnění požádán. Z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že ten byl k plnění vyzván poprvé dopisem ze dne [datum], ve kterém byla stanovena žalovanému k zaplacení dluhu lhůta 3 dnů. Ze shora uvedených důvodů soud uložil žalovanému, aby bezdůvodného obohacení ve výši [částka] vrátil žalobkyni, a to s ohledem na skutečnost, že na ni pohledávka za žalovaným platně v souladu s ustanovením § 1879 a násl. o. z. přešla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty k úhradě, tj. od [datum]. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
14. S ohledem na výše uvedené soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, jelikož ji neshledal důvodnou.
15. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož by měl v řízení převážně úspěšný žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, kdy zde soud ve výpočtu úspěchu vycházel ze součtu žalované částky a kapitalizovaných požadovaných úroků z prodlení ke dni rozhodování. Ze spisu nevyplynulo, že by v průběhu řízení žalovanému nějaké náklady vznikly, proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
16. Žalobkyni pak byla uložena povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši [částka], neboť poplatková povinnost žalobkyni vznikla dle ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), podáním žaloby. Žalobkyně uhradila soudní poplatek [částka] podle Položky 2 odst. 1 Sazebníku poplatků s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který však nebyl vydán. Soud proto podle Položky 2 odst. 2 Sazebníku poplatků žalobkyni doměřil soudní poplatek do výše dle Položky 1, tedy do výše [částka].