Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z uvedené částky za dobu od [datum] do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce [částka], zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši [částka]. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne [datum] a z navýšení zápůjčky ze dne [datum] mezi žalobkyní a žalovaným.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku na účet č. [č. účtu], ve výši [částka] a následně dne [datum] částku [částka] na základě žádosti o navýšení zápůjčky. Žalovaný se zavázal tuto zápůjčku vrátit společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výš [částka]. Zápůjčka i poplatek měly být žalobkyni splaceny do [datum]. Žalobkyně též požadovala po žalovaném částku [částka] představující účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením. [právnická osoba] žalobkyně požadovala úhradu smluvní pokuty dle čl. 2.3 smlouvy o zápůjčce ve výši 0,10 % denně z dlužné částky [částka], a to od [datum] do [datum] v částce [částka]. Z tvrzení žalobkyně je dále zřejmé, že žalovaný na svůj dluh uhradil částku [částka], a smluvní pokuta tak byla o tuto částku ponížena na částku [částka]. S ohledem na skutečnost, že uvedené žalovaný žádným způsobem nerozporoval, vzal soud tyto skutečnosti za prokázané.
5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Na smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovaným se dále jako na vztah spotřebitelský aplikují ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.
6. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně.
8. Podle § 561 odst. 1 o. z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.
9. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
10. Z tvrzení žalobkyně a z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně ověřovala příjmy a výdaje žalovaného, neboť stran příjmů doklady uvedené v žádosti o úvěr, jejichž pomocí měla být úvěruschopnost žalovaného ověřena, předloženy nebyly a výdaje žalovaného tak nebyly ověřovány. Ve smlouvě je pouze konstatováno, že si žalobkyně od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, resp. případně nahlédnutím do relevantních databází. Skutečnosti, že takto však bylo žalobkyní učiněno, nebyly doloženy a nebylo ani uvedeno, o jaké „databáze“ by se mělo jednat a soud má za to, že úvěruschopnost žalovaného nebyla žalobkyní zkoumána. Žalobkyně tak své břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu ke zjišťování schopností žalovaného splácet zápůjčku neunesla.
11. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít skutečně k jinému závěru, než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou. Pouze pro úplnost soud podotýká, že uzavřenou smlouvu by posoudil i jako absolutně neplatnou z hlediska požadavku na její podpis v elektronické podobě, neboť smlouva, o níž žalobkyně tvrdí, že byla uzavřena písemně dle názoru soudu nesplnila podmínky ohledně elektronického podpisu, neboť nebyly splněny požadavky uvedené v § 7 zákona č. 297/2016 Sb., zákon o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, když úvěr byl poskytnut na základě vyplněného formuláře na stránkách žalobkyně, a to www.coolcredit.cz a podpis žalovaného byl nahrazen podpisovým ověřujícím PIN kódem, který byl žalovanému zaslán na jeho mobilní telefon. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky pak odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 297/2016 Sb. o elektronickém podpisu, účinný od [datum], který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce účinné od [datum] (dále jen „eIDAS“), upravuje v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat. V průběhu procesu uzavření tvrzené úvěrové smlouvy nebyl obsažen žádný úkon žalovaného, jenž by bylo možné označit za uznávaný elektronický podpis. Žalobkyně tedy dostatečně neosvědčila, že podpis žalovaného ve smlouvě o zápůjčce a jejích dodatcích je jednoznačně spojen s podepisující osobou tedy s žalovaným. Smlouva o úvěru dle § 2395 o. z. sice písemnou formu nevyžaduje, neboť požadavek na její formu vznesený v § 104 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, účinném od [datum] nesplnění této povinnosti nesankcionuje neplatností, nicméně v předmětné věci však žalobkyně tvrdila, že smlouva uzavřena písemně byla a v tomto případě by pak musela být žalovaným podepsána. To však v řízení prokázáno nebylo. S ohledem na tuto skutečnost nelze ani z tohoto hlediska na smlouvu o úvěru hledět jako na řádně uzavřenou, neboť ji žalovaný řádně dle stanovených norem nepodepsal a smlouva je tak neplatná.
12. Soud se dále pro úplnost zabýval platností uzavřené smlouvy o zápůjčce z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o zápůjčce, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy.
13. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statistická data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b.úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v prosinci 2023, tedy v době uzavření smlouvy o zápůjčce, činily v průměru 9,29 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva, ve které byla sjednána roční procentní sazba 2 969 %, tvoří takto sjednaná RPSN mnohonásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o zápůjčce týkající se ostatního než-li jistiny je i pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné.
14. Protože soud smlouvu shledává absolutně neplatnou ze tří výše popsaných důvodů, uložil žalovanému, z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a následující o. z., zaplatit dlužnou částku představovanou poskytnutými (a dosud nevrácenými) finančními prostředky ve výši [částka], které se dostaly do majetkové sféry žalovaného (a o které byla žalobkyně ochuzena). Zároveň soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucí z této částky od [datum] (den následující po splatnosti zápůjčky) do zaplacení v souladu s ustanovením § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Pokud totiž soud shledal absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, musel shledat neplatným i ujednání o povinnosti hradit poplatky a náklady spojené s uplatněním pohledávky. Tato povinnost totiž nemůže platně vzniknout bez existence samotné smlouvy o zápůjčce.
15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř, tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, a to s ohledem na poměrný neúspěch žalobkyně ve věci. S ohledem na skutečnost, že žalovanému ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.