Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky jdoucím od 28. 10. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 21 090 Kč se zákonným úrokem z prodlení a smluvní pokutu 90 Kč a dále náklady řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně poskytla dne 10. 4. 2024 žalované úvěrové prostředky na základě úvěrové smlouvy, a to v celkové výši 15 000 Kč a to na účet č. [č. účtu]. Za půjčení peněz měla žalovaná hradit úrok 40 % měsíčně z dlužné jistiny, přičemž úvěr byl sjednán na dobu neurčitou. Žalovaná se zavázala hradit úvěrové splátky vždy nejpozději k 10. dni v měsíci včetně úroku přirostlého za uplynulé období. Žalovaná však úvěr řádně nesplácela a dostala se do prodlení. V upomínce ze dne 10. 9. 2024 byla žalovaná informována o zesplatnění úvěru a současně byla vyzvána k úhradě dluhu. Smluvní pokuta ve výši 90 Kč vychází z odst. 4.2. písm. c) uzavřené smlouvy, kde byla sjednaná v sazbě 0,1% denně z částky, se kterou je dlužník v prodlení (tj. od 10. 9. 2024), a kapitalizována byla do data odeslání předžalobní výzvy (tj. do 21. 10. 2025). Jde-li o okolnosti uzavření smlouvy, žalobkyně uvedla, že úvěr byl poskytnut prostřednictvím webové stránky www.rerum.cz, kde si žalovaná vyplnila registrační formulář, zadala své osobní údaje a ve formuláři potvrdila, že se seznámila se zněním smlouvy a zněním všeobecných obchodních podmínek. Totožnost žalované byla doložena fotokopií občanského průkazu a ze svého účtu odeslala žalobkyni verifikační platbu 0,01 Kč. Jako variabilní symbol bylo stanoveno rodné číslo dlužníka. Žalobkyně v žalobě dále uvedla, že dílčími platbami uhradila žalovaná celkem 6 000 Kč.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Podle § 115a o.s.ř. nebylo třeba k projednání věci samé nařizovat jednání, jelikož věc bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž žalobkyně s takovým postupem souhlasila již v žalobě a žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila, pročež se její souhlas v souladu s § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal.
3. Z listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem byla dne 10. 4. 2024 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout úvěr do úvěrového limitu 30 000 Kč bez určení účelu převodem na účet žalované, úvěr měl být poskytnut na dobu neurčitou. Úroková sazba činila 40 % měsíčně, RPSN činila 5 517,16 %. Úvěrovaná měla hradit každý měsíc nejpozději do 10. dne v měsíci úrok přirostlý za uplynulé období. Dále byla sjednána v článku 4.2. písm. c) smluvní pokuta za prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Z potvrzení o platbě na č.l. 28 je zřejmé, že žalované byla žalobkyní poukázána na účet č. [č. účtu] částka 15 000 Kč. Číslo protiúčtu je přitom shodné s číslem účtu, jaké žalovaná uvedla v úvěrové smlouvě. Žalobkyně prokazovala prověření úvěruschopnosti žalované, tj. skutečnost, že před poskytnutím úvěru byly prověřeny možnosti žalované úvěr splácet výpisem z jejího účtu za období od 13. 11. 2023 do 9. 4. 2024 (č.l. 10-21). Dopisem ze dne 10. 9. 2024 byla žalovaná informována o zesplatnění úvěru vzhledem k prodlení s platbami. Současně byla vyzvána k zaplacení dlužné částky 44 373 Kč do 3 dnů od doručení této výzvy. Žalovaná byla taktéž vyzvána k zaplacení předžalobní upomínkou ze dne 19. 10. 2025.
4. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochozenému vydat, oč se obohatil.
6. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo, které odporuje zákonům a zjevně narušuje veřejný pořádek.
7. Na základě provedených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaná uzavřela dne 10. 4. 2024 s žalobkyní smlouvu, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 15 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit žalobkyni spolu s úrokem, který byl ve smlouvě sjednán ve výši 40 % měsíčně, roční procentní sazba nákladů činila 5 517,16 %. Skutečnost, že žalované byly poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 15 000 Kč, je zřejmá ze zprávy banky na č.l. 47-49, z níž je patrné, že účet je veden na jméno žalované. Z důvodu trvajícího prodlení žalované se splácením přistoupila žalobkyně k zesplatnění úvěru. Předžalobní upomínkou ze dne 19. 10. 2025 odeslanou žalované dne 21. 10. 2025 byla žalovaná zástupkyní žalobkyně vyzvána k zaplacení dlužné částky.
8. Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Pokud jde o ujednání úroku z úvěru, který dle smlouvy měl činit 40 % měsíčně (tj. 480 % ročně), hodnotí soud takový úrok jako úrok nemravný a lichvářský. Ujednání o takovém úvěrovém úroku je podle § 580 o. z. ve spojení s ustanoveními § 6 a § 8 o. z. neplatné, neboť se příčí dobrým mravům, přičemž k této neplatnosti soud musí přihlédnout podle § 588 o. z. i bez návrhu. Je naprosto zřejmé, že takto ujednaný úrok mnohonásobně překračuje průměrné úrokové sazby bank. Takovou sazbu úroku nelze akceptovat– i pokud by soud uvažoval o úroku, který je poskytován nebankovními společnostmi, popř. o úroku na kreditních kartách, který jak je soudu z úřední činnosti známo, je úrokem nejvyšším, nicméně ani tak nepřesahuje u žádné z institucí hranici 20 % ročně, přičemž tomu nebylo jinak ani v roce 2024. Úrok požadovaný žalobkyní ve výši 40 % p.m., vnímá proto soud jako ujednání, kterému nelze poskytnout právní ochranu, a vzhledem k tomu, že ujednání o úroku nelze oddělit od zbytku smlouvy o úvěru, hodnotí soud smlouvu ze dne 10. 4. 2024 neplatnou jako celek.
9. Dalším důvodem, pro který soud hodnotil uzavřenou úvěrovou smlouvu jako neplatnou, je skutečnost, že žalobkyni se v řízení nepodařilo prokázat, že řádným způsobem ověřila úvěruschopnost žalované před sjednáním úvěrové smlouvy. Na vztah účastníků smluvního vztahu přitom dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterého ve smyslu ust. § 86 odst. 1 věty druhé ve znění účinném od 1. 12. 2016 poskytne věřitel spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ust. § 87 odst. 1 téhož zákona přitom platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě ode dne uzavření smlouvy. Ačkoli vnitrostátní právo formuluje v ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy jako jen jako neplatnost relativní, vzhledem k judikatuře Soudního dvora Evropské unie (vizte rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance) se k případné neplatnosti přistupuje opačně, neboť jiný výklad by byl v rozporu s evropským právem. Soud proto zkoumá z úřední povinnosti, zda nedošlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tedy zabývá se platností, resp. případnou neplatností úvěrové smlouvy bez ohledu na to, zda námitka neplatnosti smlouvy byla ze strany dlužníka uplatněna. V souzené věci žalobkyně toliko v žalobě uvedla, že proces úvěruschopnosti žalované byl před sjednáním smlouvy realizován, leč doložila soudu toliko skutečnost, že ověřila totožnost žalované a dále předložila soudu výpis z účtu žalované za období bezprostředně předcházející poskytnutí předmětných úvěrových prostředků ve výši 15 000 Kč, bez doložení konkrétních skutečností, které v případě osoby žalované vyhodnocovala. Nelze pak pominout, že minimálně z takto doloženého výpisu z účtu vyplývá, že příjem žalované mimo příjem ze zaměstnání byl tvořen dalšími půjčkami, aniž by bylo zřejmé, zda žalobkyně tuto skutečnost vyhodnotila, tedy zda vzala v potaz, že žalovaná čerpala další zápůjčky a kolik byla povinna v jejich důsledku pravidelně splácet. Další tvrzení ani důkazy žalobkyně nepředložila ani poté, co ji soud k tomu vyzval písemně (výzva na č.l. 33). Nepodařilo se tak zjistit, zda žalobkyně dostála své zákonné povinnosti ve smyslu ust. 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., a soud tak dospěl k závěru, že věřitel úvěruschopnost žalované řádně nezkoumal.
10. Jde-li o právní hodnocení, vzhledem k výše uvedenému posoudil soud nárok žalobkyně pouze jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť shledal smlouvu o úvěru uzavřenou mezi účastníky řízení jako absolutně neplatnou podle § 588 o. z. Žalované tak nevznikla jiná povinnost, než vydat žalobkyni předmět bezdůvodného obohacení, tedy částku 9 000 Kč, odpovídající poskytnutým peněžním prostředkům, které žalobkyně odeslala na jeho účet, po zohlednění dílčích plateb, které žalovaná věřiteli vrátila. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil jí soud také povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 o. z.. Pokud jde o počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení, váže jej soud k okamžiku marného uplynutí lhůty stanovené v předžalobní výzvě ze dne 19. 10. 2025. Tato výzva byla dle potvrzení o odeslání předloženého žalobkyní odeslána dne 21. 10. 2025. Podle § 573 občanského zákoníku tak platí domněnka dojití oznámení do sféry žalované ke dni 24. 10. 2025, přičemž v dopise byla určena lhůta 3 dnů k zaplacení dlužné částky. Žalovaná tak měla prostředky vrátit nejpozději do 27. 10. 2025 a jelikož tak neučinila, ocitla se ke dni 28. 10. 20225 v prodlení s plněním svého závazku ve smyslu § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení přitom neodporuje ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni 28. 10. 2025 (výrok I. rozsudku). Povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku odpovídající bezdůvodnému obohacení společně s úrokem z prodlení z této částky ode dne požadovaného žalobkyní tak uložil soud výrokem I. rozsudku, přičemž ve zbytku žalobu soud zamítl, tj. v částce 6 000 Kč a zbylé části příslušenství s ohledem na výše uvedené skutečnosti (výrok II. tohoto rozsudku). Lhůta k plnění byla v případě výroku I. určena dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.
11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť žalobkyně byla v převážné části neúspěšná, pročež by právo na náhradu nákladů řízení příslušelo žalované. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalované v souvislosti se soudním řízením vznikly nějaké náklady, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.