Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 45 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 6. 12. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 144 592 Kč s příslušenstvím, a to z titulu dvou uzavřených smluv o spotřebitelském úvěru, které byly sjednány mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. První smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] byla uzavřena dne 11. 1. 2023 (nárok 2 žaloby) a právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], poskytla žalovanému na jejím základě peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč v hotovosti v den uzavření této smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně poskytnuté peněžní prostředky společně s částkou 76 638 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 58 296 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 12 % ročně, částkou za zpracování zápůjčky 1 500 Kč a částkou za komfortní a flexibilní splácení ve výši 13 026 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal zaplatit v hotovosti ve 24 měsíčních splátkách po 5 694 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 11. 1. 2025. Žalovaný však uhradil pouze částku 24 800 Kč (od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávky na žalobkyni). Dne 24. 5. 2023 pak právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (nárok 1 žaloby), na jejímž základě žalovanému poskytl peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný rovněž stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně poskytnuté peněžní prostředky společně s částkou 15 272 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 8 451 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 14,75 % ročně, částku ze zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč, částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 397 Kč. Tuto celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 52 týdenních splátkách po 621 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 22. 5. 2024. Žalovaný na uvedený dluh zaplatil toliko 6 400 Kč. Obě pohledávky za žalovaným byly na žalobkyni postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2025. Žalobkyně po žalovaném v případě dluhu ze smlouvy ze dne 11. 1. 2023 požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 110 220 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 443 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 039,21 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 53 419,16 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % z částky 53 419,16 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení. V případě dluhu ze smlouvy ze dne 24. 5. 2023 žalobkyně požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 34 372 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 540,41 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 082,72 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 14 553,04 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % z částky 14 553,04 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu listiny byly řádným způsobem doručeny. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř. soud rozhodl bez jednání.
3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřeli dne 11. 1. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 60 000 Kč, který se zavázala vrátit ve 24 měsíčních splátkách po 5 694 Kč (výše poslední splátky byla sjednána částkou 5 676 Kč) spolu s úrokem ve výši 58 296 Kč, odměnou za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatkem za komfortní a flexibilní splácení ve výši 13 026 Kč. Úroková sazba dle smlouvy činila 76 % ročně a byla sjednána jako pevná a neměnná po celou dobu splácení, RPSN činila 1 122,7 %. Dne 24. 5. 2023 pak uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 17 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit v 52 týdenních splátkách po 621 Kč (poslední splátka měla činit 601 Kč) spolu s úrokem ve výši 8 451 Kč, částkou za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, částkou za komfortní splácení ve výši 3 397 Kč. Úroková sazba činila dle smlouvy 86 % ročně a byla sjednána jako pevná po celou dobu splácení, RPSN činila 167,46 %. Obě pohledávky za žalovaným byly původním věřitelem postoupeny žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2025. Podle statistických údajů České národní banky dostupných na www.cnb.cz v lednu 2023, resp. květnu 2023 průměrné úrokové sazby při spotřebě domácností a fixaci nad jeden rok do pěti let činily průměrně obvykle do 10 % ročně.
4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky.
5. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.
7. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož paragrafu bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a žalobkyní nevznikl závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 občanského zákoníku na základě žalobkyní předložených úvěrových smluv. Primárně se soud zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně před sjednáním obou smluv postupoval v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a zabýval se úvěruschopností žalovaného. Z obsahu spisu je zřejmé (č.l. 15-37), že právní předchůdce žalobkyně zkoumal majetkové poměry žalovaného, a to jak jeho příjem, tak i jeho náklady na živobytí, pročež soud uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně v obou případech vyhodnotil v souladu s výše uvedeným zákonem o spotřebitelském úvěru, že žalovaný je schopen oba úvěry splácet. Soud však z úřední povinnosti zkoumal případnou absolutní neplatnost úvěrových smluv a dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy uzavřené dne 11. 1. 2023 a 24. 5. 2023 jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku. Částka ve výši 76 638 Kč u smlouvy ze dne 11. 1. 2023 a částka ve výši 15 272 Kč u smlouvy ze dne 24. 5. 2023 označená vždy jako poplatek a dále členěná na položky: úrok, částka za zpracování spotřebitelského úvěru (1 500 Kč), a částka za rozšířenou doplňkovou službu komfortního splácení, kterou měl žalovaný společně s jistinou zaplatit navíc, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného než úrok, tj. formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako další poplatky by za předpokladu platnosti závazků nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným než zmíněnými úroky. Vzhledem k tomuto závěru soud u obou výše specifikovaných smluv posuzuje celý nárok z titulu tzv. „poplatku za poskytnutí úvěru“ jako ujednání o úroku s tím, že takto sjednaný úrok představuje úrok ve výši nikoli 14,75 % ročně, resp. 12 % ročně, jak žalobkyně uváděla v žalobě, ale úrok 89,8 %, resp. 63,8 % ročně (úrok ve výši 15 272 Kč při zapůjčení jistiny 17 000 Kč na dobu 1 roku, resp. úrok 76 638 Kč při zapůjčení jistiny 60 000 Kč na dobu 24 měsíců). Navíc tvrzení žalobkyně o výši úroků u jednotlivých smluv ani nekorespondují s doloženými listinami, neboť v předmětných smlouvách je uveden výslovně úrok ve výši 86 % ročně, resp. 76 % ročně. Takovou výši úroků soud shledává jako úrok nemravný ve smyslu § 588 občanského zákoníku. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je formulován názor na rozpor určité výše úroků ujednaných ve smyslu § 658 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze proto dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno v dané věci považovat ještě úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o úvěru. Trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami by v daném případě činil úrok ve výši do 30 % ročně. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěrové prostředky v celkové výši 77 000 Kč. Žalovaný se zavázal takto poskytnuté peněžní prostředky vrátit ve lhůtách sjednaných v jednotlivých smlouvách, to jest nejpozději do 24. 5. 2024, resp. 11. 1. 2025. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, kdy soud hodnotí uzavřené úvěrové smlouvy jako absolutně neplatné, vzniklo žalobkyni právo toliko na vrácení půjčených jistin, a to po zohlednění celkových plateb ze strany žalovaného (6 400 Kč a 24 800 Kč).
10. Z hlediska právního posouzení se tak jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný se poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 45 800 Kč (jelikož část dluhu v celkové výši 31 200 Kč již žalovaný žalobkyni dle jejího tvrzení zaplatil) a jelikož povinnost vrátit tyto prostředky v ujednané lhůtě žalovaný nesplnil, dostal se tím do prodlení, čímž žalobkyni vedle nároku na zaplacení dlužné částky vznikl i nárok na zaplacení příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, váže jej soud k okamžiku marného uplynutí lhůty stanovené v písemném oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 10. 2025. Tato výzva byla dle podacího lístku předloženého žalobkyní předána k poštovní přepravě dne 21. 11. 2025. Podle § 573 občanského zákoníku tak platí domněnka dojití oznámení do sféry žalovaného ke dni 25. 11. 2025, přičemž v oznámení byla určena lhůta 10 dní k zaplacení dlužné částky. Žalovaný tak měl prostředky vrátit nejpozději do 5. 12. 2025 a jelikož tak neučinil, ocitl se ke dni 6. 12. 2025 v prodlení s plněním svého závazku ve smyslu § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení přitom neodporuje ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni 6. 12. 2025 (výrok I. rozsudku). Ve zbylé části soud žalobu výrokem II. zamítl, neboť z neplatné úvěrové smlouvy nemohly žalovanému vzniknout žádné jiné povinnosti, než povinnost určená výrokem I. rozsudku. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovanému byla pro splnění této povinnosti vrátit bezdůvodné obohacení v uvedené výši včetně příslušenství určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z důvodů výše uvedených soud žalobu výrokem II, neboť všechny ostatní žalobou uplatněné nároky se odvíjely od neplatné smlouvy.
11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť žalobkyně byla v převážné části neúspěšná, pročež by právo na náhradu nákladů řízení příslušelo žalovanému. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalovanému v souvislosti se soudním řízením vznikly nějaké náklady, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.