Výrok
I. Řízení se co do částky 42 240 Kč zastavuje.
II. Žaloba se co do částky 21 460 Kč a požadovaných úroků z prodlení zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů řízení, ve výši 17 274,49 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 16. 3. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 63 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 29. 10. 2025 do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Tvrdila, že dne 20. 8. 2025 uzavřela se žalovaným smlouvu o podnikatelském úvěru, na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 36 000 Kč, splatný dne 28. 10. 2025. Uplatněná pohledávka sestávala z dosud neuhrazené jistiny úvěru ve výši 36 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 25 200 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný svůj závazek řádně a včas nesplnil, ač mu byl úvěr poskytnut, a pro případ, že by soud neshledal nárok důvodným ze smlouvy o úvěru, uplatňovala alespoň nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídající poskytnuté jistině úvěru.
2. Podáním ze dne 12. 10. 2026 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 42 240 Kč. Uvedla, že v žalobě nebyly v důsledku administrativní chyby zohledněny platby žalovaného provedené před podáním žaloby v celkové výši 42 240 Kč, které byly započteny na poplatek za poskytnutí úvěru, smluvní pokutu a částečně na jistinu. Po zpětvzetí žaloby se nadále domáhala zaplacení částky 21 460 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 29. 10. 2025 do zaplacení a náhrady nákladů řízení.
3. Soud řízení výrokem I. rozsudku v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil podle § 96 občanského soudního řádu, dále též jen o.s.ř..
4. Žalovaný namítal především, že předmětná smlouva nebyla ve skutečnosti podnikatelským úvěrem, nýbrž úvěrem spotřebitelským. Uváděl, že fakticky nikdy nepodnikal, prostředky z úvěru nepoužil pro podnikání, ale pro soukromé účely, zejména k úhradě dřívějších závazků, a identifikační číslo bylo do smlouvy uvedeno pouze na požadavek poskytovatele úvěru. Dovozoval proto, že právní vztah je třeba posuzovat podle právní úpravy spotřebitelského úvěru. Dále namítal, že poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy neprověřil s odbornou péčí jeho úvěruschopnost, dostatečně nezjišťoval jeho příjmy ani výdaje a nevyžadoval jejich doložení. Z tohoto důvodu vznesl námitku neplatnosti úvěrové smlouvy a dovozoval, že žalobkyni nemohl vzniknout nárok na poplatek za poskytnutí úvěru, smluvní pokutu ani další smluvní plnění. Dále doplnil, že na platnost smlouvy má vliv též výše sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru, který je nepřiměřený. Žalovaný současně tvrdil, že na úhradu svého závazku již dne 1. 9. 2025 zaplatil částku 12 240 Kč a dne 17. 9. 2025 částku 30 000 Kč. Namítal, že tato plnění převyšují částku skutečně poskytnutých finančních prostředků, a musejí být proto zohledněna i při případném posouzení nároku z bezdůvodného obohacení. Navrhoval proto zamítnutí žaloby a přiznání náhrady nákladů řízení.
5. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] -[Anonymizováno] a dokladu o ověření totožnosti žalovaného prostřednictvím bankovní identity soud zjistil, že dne 20. 8. 2025 uzavřeli žalobkyně jako poskytovatel úvěrů a žalovaný jako fyzická osoba označená datem narozením rodným číslem, místem podnikání a IČO smlouvu označenou jako smlouva o podnikatelském úvěru č. [hodnota] -[Anonymizováno]. Ve smlouvě bylo výslovně uvedeno, že žalovaný je podnikatelem provozujícím živnost alespoň po dobu jednoho měsíce ke dni uzavření smlouvy (čl. 2.1) a že úvěr je sjednáván a poskytován výlučně na financování podnikatelských potřeb žalovaného bez omezení konkrétního podnikatelského účelu (čl. 2.5). Ze smlouvy soud dále zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 36 000 Kč na dobu 70 dnů ode dne čerpání, s konečnou splatností dne 28. 10. 2025. Za poskytnutí úvěru byl sjednán poplatek ve výši 1 % z částky úvěru za každý den jeho čerpání. Úvěr měl být splácen v pěti čtrnáctidenních splátkách po 12 240 Kč, z nichž každá sestávala z částky 7 200 Kč na jistinu a 5 040 Kč na poplatek za poskytnutí úvěru. Podle čl. 5.3 smlouvy byl poplatek za poskytnutí úvěru sjednán ve výši 1 % z částky úvěru za každý den čerpání až do dne konečné splatnosti, a to bez ohledu na již uhrazenou část jistiny. V případě prodlení do 90 dnů měl být poplatek účtován ve výši 1 % denně z nesplaceného zůstatku jistiny a při prodlení delším než 90 dnů ve výši 0,02 % denně z nesplaceného zůstatku jistiny. Podle čl. 8.1 smlouvy byl žalovaný pro případ prodlení s úhradou kterékoliv jednotlivé splátky povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každou opožděně uhrazenou splátku.
6. Mezi stranami bylo nesporné, že žalobce obdržel od žalované částku 36 000 Kč a vrátil jí částku 42 240 Kč.
7. Z veřejně dostupných internetových stránek www.[Anonymizováno].cz, prostřednictvím nichž žalobkyně své úvěrové produkty nabízí, soud zjistil, že žalobkyně prezentuje poskytované úvěry jako „půjčky pro živnostníky“ či „úvěry pro podnikatele“. Na stránkách je opakovaně uvedeno, že úvěry jsou určeny osobám s platným IČO a že společnost poskytuje výhradně podnikatelské úvěry podle občanského zákoníku, nikoli spotřebitelské úvěry ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Současně je zde uvedeno, že klient musí splňovat podmínky pro získání úvěru jako podnikatel. Je však zjevné, že žalobkyni k prokázání, že její klient je skutečně podnikatelem postačuje pouze platné živnostenské oprávnění.
8. Z výpisu z běžného účtu žalovaného soud zjistil, že žalovaný v období před uzavřením posuzované úvěrové smlouvy disponoval pravidelnými příjmy a na účtu se pohybovaly významné peněžní částky. Současně však soud zjistil, že žalovaný opakovaně čerpal finanční prostředky od více nebankovních poskytovatelů úvěrů a prováděl ve značném rozsahu transakce související s hazardními hrami a sázením, a to v řádech desítek tisíc korun. Výpis tak svědčí o vysoké míře zadlužování a rizikovém nakládání s finančními prostředky, nikoliv o existenci stabilního a předvídatelného příjmu postačujícího bez dalšího k řádnému splácení nově poskytovaného úvěru. Z výpisu z účtu i pracovní smlouvy a mzdového výměru soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán na pracovní poměr s úvazkem 38,75 hodiny týdně u společnosti [právnická osoba] a jeho průměrný měsíční příjem činil 27 953 Kč čistého. Z těchto listin, četného prohlášení žalovaného a sku´tečnosti, že žalovaný si založil živnostenské oprávnění teprve dne 7. 7. 2025 soud považuje za vysoce pravděpodobné, že žalovaný v době uzavření smlouvy nepodnikal.
9. Bylo na žalobkyni, aby prokázala své tvrzení, že žalovaný v době uzavření smlouvy skutečně podnikal a prostředky poskytnuté žalobkyní tedy mohly sloužit jeho podnikatelským záměrům. Žalobkyně však toto důkazní břemeno neunesla a z důvodu její neúčasti na jednání ani nemohla být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.. Soud v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2026, sp. zn. 20 Cdo 225/2026, podle kterého pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 ObčZ 1964, ve znění účinném do 31. 12. 2013) je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva obsahuje blíže neurčené označení „podnikatelské účely“. Dále soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyšší soud ze dne 15. 4. 2025, sp.zn. 20 Cdo 680/2025, podle kterého Nejvyšší soud dále v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudky ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, ze dne 31. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011, ze dne 20. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008) zdůraznil, že pro závěr o tom, zda vztah mezi dvěma osobami je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, je určující podstata společenského vztahu, v němž vystupovaly. Stejně tak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. května 2023, sp. zn. 20 Cdo 1107/2023, řešil, co je rozhodující pro posouzení, zda se jedná o podnikatelský či spotřebitelský úvěr. Z toho vyplývá, že je to vždy úvěrující, kdo musí odstranit pochybnosti o tom, k čemu je úvěr poskytnut. Soud se s právním názorem Nejvyššího soudu zcela ztotožňuje.
10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, a podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům.
11. Soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu týkající se nepřiměřené úplaty za poskytnutí peněžních prostředků. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu jsou sjednané úroky v rozporu s dobrými mravy tehdy, jestliže podstatně přesahují úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy a jejich výše není odůvodněna okolnostmi konkrétního případu. Za rozhodující je třeba považovat skutečný ekonomický obsah ujednání, nikoliv jeho smluvní označení. V projednávané věci byla sjednána úplata označená jako poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 % denně, tedy fakticky ve výši přibližně 365 % ročně. Taková sazba několikanásobně převyšuje cenu peněžních prostředků na běžném úvěrovém trhu a představuje zcela mimořádné zatížení spotřebitele. Úplata byla navíc sjednána vedle smluvní pokuty ve výši 500 Kč za prodlení s úhradou jakékoliv splátky. Žalobkyně netvrdila, ani neprokazovala, že by před uzavřením smlouvy splnila povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tedy že by řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Přitom již z výpisu z účtu žalovaného vyplývají závažné indicie svědčící o vysokém riziku neschopnosti žalovaného dostát novému úvěrovému závazku. Žalobkyně tak poskytla úvěr spotřebiteli za extrémně nevýhodných podmínek, přestože u něj existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti splácet. Ve vzájemných souvislostech proto soud uzavírá, že sjednaná smlouva nesleduje legitimní cíl poctivého úvěrového financování, nýbrž získání nepřiměřeného majetkového prospěchu z předpokládaného selhání spotřebitele. Takové právní jednání se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu § 580 odst. 1 občanského zákoníku; k jeho neplatnosti soud přihlédl z úřední povinnosti podle § 588 občanského zákoníku, stejně jako k okolnosti, že žalobkyně poskytla úvěr spotřebiteli, ačkoliv byly v době uzavření smlouvy důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet.
12. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému částku 36 000 Kč, kterou žalovaný vrátil dříve, než byl výzvou ze dne 4. 3. 2026 vyzván k zaplacení. Žalovaný proto žalobkyni nic nedluží ani z titulu bezdůvodného obohacení a žaloba je v celém rozsahu nedůvodná.
13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalovanému, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 17 274,49 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 63 700 Kč sestávající z částky 3 660 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 13. 10. 2026 náhrada 1 946,44 Kč za 192 ujetých km v částce 1 646,44 Kč (41,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,4 l/100 km a 5,90 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 300 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 14 276,44 Kč ve výši 2 998,05 Kč. Lhůta pro náhradu nákladů řízení byla žalovanému stanovena dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.