25 C 80/2026

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 79 579 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 90 957,92 Kč od 5. 1. 2026 do zaplacení, dále s úrokem kapitalizovaným za období od 16. 9. 2025 do 14. 12. 2025 částkou 11 378,92 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 273,26 Kč a náklady spojenými s uplatněním pohledávky v částce 1 000 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 25. 5. 2025 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky až do výše úvěrového rámce, který byl stanoven na částku 80 000 Kč. Tuto částku žalovaná načerpala. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím klientské zóny žalobkyně. Žalovaná se zavázala revolvingový úvěr splácet v minimálních měsíčních splátkách, splatných do 15. dne každého kalendářního měsíce, až do úplného splacení. Ke dni posledního čerpání byla minimální splátka vypočtena částkou 4 000 Kč. Žalovaná svoji povinnost porušila, neuhradila minimální měsíční splátku, splatnou dne 15. 9. 2025. K úhradě dluhu ji žalobkyně vyzvala nejprve upomínkou ze dne 20. 9. 2025, následně ze dne 5. 10. 2025. Protože ani poté svoji povinnost nesplnila, žalobkyně v souladu se smluvním ujednáním zesplatnila ke dni 21. 12. 2025 celý zůstatek úvěru. Žalovaná tak žalobkyni dluží na jistině částku 79 579 Kč, úroky ve výši 11 378,92 Kč, náklady na upomínání v částce 1 000 Kč a dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, kterou kapitalizovala ke dni sepisu žaloby částkou 1 273,26 Kč. Ani přes následnou výzvu, která ji byla odeslána prostřednictvím zástupce žalobkyně, žalovaná dlužnou částku žalobkyni nezaplatila.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřil. Listiny ji byly doručovány v souladu s § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) prostřednictvím datové schránky. Vzhledem k tomu, že se účastníci k ústnímu jednání nedostavili, přičemž zástupce žalobkyně svoji neúčast omluvil a nežádal o odročení tohoto jednání, žalovaná se neomluvila, soud postupoval v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. a věci projednal a rozhodl v nepřítomnosti stran.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti. Účastníci uzavřeli dne 25. 5. 2025 smlouvu označenou jako smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota], v níž se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr až do výše 80 000 Kč, který byla žalovaná oprávněna čerpat v takzvaných tranších, přičemž čerpaná tranše nesměla překročit úvěrový rámec a současně musela dosahovat alespoň 5 % úvěrového rámce, nejméně však 10 000 Kč v případě první tranše a 1 000 Kč v případě kterékoliv další tranše. Žalovaná se zavázala vrátit celkovou výši úvěru spolu s úrokem ve výši 57,99 % ročně v 72měsíčních splátkách. RPSN činila 76,18 %. Pravidelné měsíční splátky musely být alespoň ve výši 5 % z načerpané a dosud nesplacené jistiny, ke dni uzavření smlouvy činila minimální splátka 3 000 Kč. Pro případ prodlení s úhradou minimálních splátek žalobkyni vzniklo právo na úhradu účelně vynaložených nákladů, na úroky z prodlení, rovněž i na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z vyčíslené dlužné částky. Za první písemnou upomínku byla stanovena částka 500 Kč, rovněž za druhou písemnou upomínku byl sjednán poplatek ve výši 500 Kč. Pokud ani po dvou písemných upomínkách nedošlo k úhradě dlužné částky, byla žalobkyně oprávněna zesplatnit jistinu úvěru. Smlouva byla uzavřena distančně, její součást tvořila příloha č. 1 – posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Z této přílohy je patrné, že žalobkyně se podrobně zabývala podstatnými okolnostmi, z nichž hodnotila, zda je žalobkyně schopna splácet poskytnutý úvěr. Ohledně žalované zjišťovala základní i kontaktní informace, provedla lustraci jejího občanského průkazu, lustrovala ji v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí i v databázi SOLUS. Vycházela rovněž i ze své interní databáze. Z údajů poskytnutých žalovanou zjistila příjem ve výši 50 000 Kč, ověřila si to na jejím bankovním účtu, kde zjistila příjem 40 000 Kč. Danou částku pak porovnávala s náklady na bydlení, které zjišťovala jak z informací poskytnutých od žalované, tak z informací vyplývajících z jejího účtu, obdobným způsobem zkoumala i náklady na potraviny a běžné zboží domácnosti. Zjišťovala finanční závazky žalované a uzavřela, že finanční měsíční zůstatek žalované je 16 744 Kč, má tak dostatečný zůstatek na splácení měsíční splátky úvěru ve výši 3 000 Kč (smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru včetně přílohy č. 1 a potvrzení o elektronickém podpisu žalované, předsmluvní informace a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, žádost o čerpání tranše revolvingového úvěru ze dne 29. 5. 2025, datový výstup z [Anonymizováno], souhlas se zpracováním osobních údajů, kopie řidičského a občanského průkazu žalované, zásady zpracování osobních údajů). Žalované byla na její účet zaslána dne 26. 5. 2025 ze strany žalobkyně částka 60 000 Kč a dne 29. 5. 2025 částka 19 714,02 Kč (detail pohybu – bezhotovostní platba, zpráva [právnická osoba]. včetně z výpisu z účtu žalované). Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu upomínkami ze dne 20. 9. 2025, 5. 10. 2025 a dále předžalobní výzvou prostřednictvím jejího zástupce ze dne 21. 12. 2025 (označené dopisy z uvedených dnů včetně podacího lístku). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná nárokovanou částku žalobkyni zaplatila.

4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

7. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že žalobkyně se žalovanou uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. smlouvu o úvěru. Soud s ohledem na nově ustálenou judikaturu vyšších soudů přehodnotil své dosavadní stanovisko a při hodnocení platnosti této smlouvy přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením ve spojení s ustálenými judikaturními závěry. Podle ust. § 580 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o.z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaná měla kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 79 714,02 Kč (sjednaná výše úvěrového rámce činila 80 000 Kč) vrátit i úrok, který byl sjednán v sazbě 57,99 % ročně. Vedle toho byla žalovaná pro případ prodlení povinna hradit i smluvní pokutu a poplatky za odeslání upomínek. Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení.

9. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. Žalobkyně je podnikatelem, předmět jejího podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaná nepochybně věděla, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaná zavázala k placení úroku v roční výši 57,99 %. Danou výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností do jednoho roku však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření úvěrové smlouvy 8,16 % ročně, tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje. Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě.

10. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v Plzni č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.). Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 25 Co 47/2022-111 po posouzení všech aspektů projednávané věci žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat možnosti oddělitelnosti ujednání o úroku, resp. dalších sjednaných poplatků. Odvolací soud zdůraznil, že jde o obchod s chudobou, pro věc je významné posouzení jejího souladu se zásadami obecné spravedlnosti a proporcionality.

11. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobkyni náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež poskytla žalované, když se o tuto částku žalovaná bezdůvodně obohatila, neboť jí bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, jak předpokládá ust. § 2991 odst. 2 o.z. Soud proto žalobkyni přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o.z., spočívajícím v nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků ve výši 79 714,02 Kč (načerpaná poskytnutá jistina), neboť žalovaná, která byla řádně vyzvána k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnila, čímž se dostala do prodlení. Žalobkyně má rovněž právo na přiznání úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o.z. ve spojení s prováděcím předpisem (§ 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb.), neboť se žalovaná ocitla v prodlení s vydáním prospěchu, o který se bezdůvodně obohatila. Žalované byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

12. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142a odst. 1 o.s.ř. a ust. § 151 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k částečnému zamítnutí žaloby úspěch žalobkyně spočíval v 85,5 % (neúspěch 14,5 %), proto má s přihlédnutím k § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na přiznání účelně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 71 %. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 4 093 Kč, odměna za zastoupení účastníka advokátem za dva a půl úkonu právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby a prostá výzva k plnění) á 4 380 Kč dle § 6 odst. 1, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“) a náhrada hotových výdajů advokáta za 3 úkony právní služby po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT. Celková výše účelně vynaložených nákladů řízení byla vypočtena částkou 16 393 Kč, 71 % z této částky činí částku 11 639 Kč, jež byla výrokem III. tohoto rozsudku žalobkyni přiznána, se splatností rovněž v zákonné třídenní lhůtě dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. Platební místo pro úhradu nákladů řízení bylo stanoveno v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř.