Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 000 Kč od 6. 7. 2014 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1 489, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně advokátky [titul]. [jméno] [příjmení], Ph.D.
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 27. 8. 2020 ve znění jeho pozdějších doplnění se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 1 000 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že dne 20. 6. 2014 uzavřel právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] s žalovaou smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalované finanční prostředky ve výši 1 000 Kč, když tato částka byla žalované poskytnuta v hotovosti při uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila vlastnoručním podpisem. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] Žalovaná se zavázala vrátit finanční prostředky spolu s poplatkem za zpracování a poskytnutí zápůjčky včetně úroku. Žalovaná pak na tuto pohledávku ničeho nehradila. Následně byla pohledávka postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni. Žalovaná i přes předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně na žalovanou jistinu pohledávky ve výši 1 000 Kč s přísl. ničeho neuhradila.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalované byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45a n. o. s. ř. na adresu místa trvalého pobytu uvedenou v Centrální evidenci obyvatel.
3. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.
4. Soud vycházel z důkazů předložených žalobkyní, a to zejména z rámcové smlouvy o spotřebitelském úvěru, dále ze smlouvy o zápůjčce, všeobecných obchodních podmínek, příkazu k úhradě, výpisu z účtu věřitele.
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 2048 občanského zákoníku platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
7. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně, neboť se nedá hovořit o nároku plynoucím ze smluvního vztahu. Uzavřenou smlouvu pak soud hodnotil dle jejího obsahu jako smlouvu o úvěru, přičemž tuto shledal jako absolutně neplatné právní jednání s odkazem na ustanovení § 588 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou podle ustanovení § 2395 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a ujednání o odměně za poskytnutí úvěru ve formě úroku. Je-li věřitelem požadován úrok nepřiměřený, tedy úrok sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jeho sjednání, s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovaných bankou při poskytování úvěrů či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy. Soudu je obecně známo, že průměrná úroková sazba úvěru poskytovaných bankami v době uzavírání smlouvy činila 17% ročně. V předmětné věci pak sjednaný úrok po započtení všech poplatků tuto sazbu několikanásobně převyšuje. Pokud by smlouva obsahovala jen toto nepřiměřené ujednání, pak by bylo možné hodnotit ji jako neplatnou pouze v části sjednaného úroku a přiznat žalobkyni úrok obvyklý (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 449/2007 či sp. zn. 32 Cdo 3516/2009). V tomto případě však soud posoudil smlouvu jako absolutně neplatné právní jednání i s ohledem na další kvantifikátory smlouvy, a to uzavření smlouvy adhézním způsobem, nemožnost spotřebitele do smlouvy a jejích jednotlivých ujednání objektivně zasáhnout, výše poplatku za uzavření smlouvy, nastavení dalších sankcí ve vztahu k žalované, aniž by byla zajištěna alespoň určitá rovnováha práv a povinností obou účastníků smlouvy. I při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle smluvních stran je třeba pamatovat, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. K výše uvedené argumentaci je možné odkázat na závěry Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 25 Co 141/2018 či sp. zn. 64 Co 247/2018.
10. S ohledem na shora uvedené soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. S ohledem na skutečnost, že ze strany právního předchůdce žalobkyně byla žalované poskytnuta částka 1 000 Kč, soud žalobě vyhověl a tuto částku žalované uložil zaplatit. Aktivní legitimaci žalobkyně pak soud odvozuje ze smlouvy o postoupení pohledávek. Protože se žalovaná dostala do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.
11. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142a o. s. ř., kdy žalobkyně, která byla ve věci zcela úspěšná, má vůči žalované právo na plnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Náklady řízení žalobkyně pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, ze tří úkonů právní služby po 200 Kč (tj. 600 Kč) dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 187/1996 Sb. za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a zaslání kvalifikované výzvy k plnění, tří režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve smyslu ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 189 Kč Celkem tak náklady řízení žalobkyně představuje částka 1 489 Kč Lhůta k plnění byla opětovně stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.
12. Nad rámec shora uvedeného soud doplňuje, že o náhradě nákladů řízení bylo rozhodováno postupem podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., když soud návrh žalobkyně vyhodnotil jako návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, když jen u zdejšího soudu žalobkyně podala několik desítek obdobných návrhů.