Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 653,38 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 653,38 Kč od 9.6.2025 do zaplacení a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 615 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 29.7.2025 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 653,38 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z částky 14 653,38Kč od 23.1.2024 do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23.3.2025 na žalobkyni od společnost [právnická osoba]., IČ [IČO], když společnost [právnická osoba] nabyla pohledávku smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27.3.2025 od společnosti [právnická osoba]., IČ [IČO]. Původní věřitel uzavřel se žalovaným dne 11.7.2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytl žalovanému částku 49 817Kč, který měl být splacen do 11.7.2024. Žalovaný úvěr čerpal, avšak do data splatnosti neuhradil. Žalobkyně uvedla, že původní věřitel poskytl úvěr prostřednictvím své webové stránky www.movinero.cz ( dříve www.viva-credit.cz). Po registraci žalovaného byl žalovanému zřízen uživatelských účet s jedinečným přístupovým jménem a heslem, když po dokončení registrace vzniklo žalovanému právo žádat o poskytnutí konkrétního úvěru. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru z veřejně dostupných databází platební schopnost žalovaného. Původní věřitel poskytl žalovanému celkem 49 817 Kč a to v platbách dne 11.07.2022 částkou 14 660 Kč, dne 22.08.2022 částkou 14 500 Kč, dne 23.09.2022 částkou 1 610Kč, dne 25.10.2022 částkou 1 466 Kč, dne 24.11.2022 částkou 1 466 Kč, dne 22.12.2022 částkou 1 465 Kč, dne 23.01.2023 částkou 1 465 Kč, dne 02.03.2023 částkou 1 460 Kč, dne 05.04.2023 částkou 1 470 Kč, dne 06.05.2023 částkou 1 465Kč, dne 31.05.2023 částkou 1 465 Kč, dne 05.07.2023 částkou 1 465 Kč, dne 07.08.2023 částkou 1 470 Kč, dne 21.09.2023 částkou 1 450 Kč, dne 19.10.2023 částkou 1 480 Kč a dne 28.10.2023 částkou 1 460 Kč, a to převodem z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu]. žalovaný dlužnou částku nehradil , když upomínkou ze dne 22.1.22024 byl informován o zesplatnění úvěru a vyzván k jeho celému zaplacení kde dni 23.1.2024. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, a to ani přes písemnou upomínku ze dne 2.6.2025. Žalovaný ke dni podání žaloby zaplatil částku 35 163,62 Kč. Žalobkyně tak požaduje k zaplacení nesplacenou jistinu ve výši 14 653,38Kč nejpozději splatnou dne 22.1.2024 spolu se zákonným úrokem z prodlení. Žalobkyně uvedla, že pro případ, že by soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, požaduje zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, když finanční prostředky byly zaslány žalovanému na jeho účet č. [č. účtu].
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Žalobkyně při podání žaloby předložil soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání podle ustanovení § 115a o.s.ř. Právní zástupce žalobkyně s takovýmto postupem souhlasil, žalovaný se nevyjádřil k dotazu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, soud tedy aplikoval ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. a souhlas předpokládal.
4. Soud ve věci provedl listinné důkazy a z nich zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] má soud za prokázané, že tato měla být uzavřena mezi společností Viva [právnická osoba]. a žalovaným jako klientem dne 11.7.2022, když na základě této smlouvy se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr do výše 14 660 Kč a žalovaný se zavázal tento vrátit zpět spolu s úrokem z půjčených peněz ve výši 456,25% ročně, celkem tedy částku 68 865,84 Kč a to do 11.7.2024. RPSN byla ve výši 4 654,94 %. Z tabulky předložené žalobkyní a označené jako čestného prohlášení klienta má soud za zjištěné, že v této tabulce jsou uvedeny informace ohledně příjmů a výdajů žalovaného. Z potvrzení o provedené platbě má osud za zjištěné, že dne 11.7.2022 poskytl původní věřitel žalovanému částku 14 660 Kč, dne 22.08.2022 částku 14 500 Kč, dne 23.09.2022 částku 1 610Kč, dne 25.10.2022 částku 1 466 Kč, dne 24.11.2022 částku 1 466 Kč, dne 22.12.2022 částku 1 465 Kč, dne 23.01.2023 částku 1 465Kč, dne 02.03.2023 částku 1 460 Kč, dne 05.04.2023 částku 1 470 Kč, dne 06.05.2023 částku 1 465Kč, dne 31.05.2023 částku 1 465 Kč, dne 05.07.2023 částku 1 465 Kč, dne 07.08.2023 částku 1 470 Kč, dne 21.09.2023 částku 1 450 Kč, dne 19.10.2023 částku 1 480 Kč a dne 28.10.2023 částku 1 460 Kč. Z přípisu ze dne 2.6.2025, ve spojení s poštovním podacím lístkem, má soud za prokázané, že původní věřitel vyrozuměl žalovaného o postoupení pohledávek za žalovaným na žalobkyni. Z výzvy ze dne 2.6.2025, ve spojení s podacím poštovním lístkem, má soud za prokázané, že právní zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení dlužné částky. Z potvrzení [právnická osoba]. ze dne 29.9.2025 má soud za prokázané, že na účet žalovaného byly všechny platby tvrzené žalobkyní v žalobě připsány.1. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byla uzavřena smlouvy o spotřebitelském úvěru dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku. Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.2. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.3. V daném případě žalobkyně tvrdila, avšak neprokázala, zda a jakým způsobem původní věřitel s odbornou péčí posoudil a ověřil úvěruschopnost žalovaného, v tom směru tvrdil, že původní věřitel vycházel z údajů sdělených žalovaným a zapsaných v tabulce, avšak způsob ověření poskytnutých údajů nebyl ani tvrzen, ani prokázán. Protože splnění uvedené povinnosti původního věřitele se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná.4. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, kde uvedl, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě.
5. Podle § 2991 odst. 1,2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
6. Podle § 580 občanského zákoníku platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
7. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek8. Dalším důvodem, pro který soud dospěl k závěru, že je uzavřená smlouva neplatné, je skutečnost, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Žalovanému byl poskytnut úvěr s úrokem z půjčených peněz ve výši 457,50%. Je nutno v tomto směru přihlédnout k povaze předchůdkyně žalobkyně jako společnosti, která podniká v oblasti spotřebitelských úvěrů, z čehož plyne, že zmíněný poplatek jistě nemůže představovat nic jiného než právě úrok (jinak řečeno: předchůdkyně žalobkyně jako podnikatel v oblasti spotřebitelských úvěrů jistě neposkytoval svým klientům bezúročné půjčky). Při hodnocení platnosti této smlouvy soud přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením, když podle ust. § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Výše úroků však byla sjednána nemravně, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy a proto i z toho důvodu je smlouva s takovýmto úrokem absolutně neplatná.9. Nárok žalobkyně je tedy nezbytné s ohledem na shora uvedené posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdy veškeré nároky žalobkyně s výjimkou vrácení jistiny jsou nedůvodné. Je však evidentní, že žalovaný obdržel od původního věřitele finanční prostředky ve výši 49 817 Kč, avšak z tvrzení vyplývajících z podané žaloby vyplývá, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně ještě před podáním žaloby zaplatil částku 35 163,62 Kč, tedy zbývá doplatit částka 14 653,38 Kč. S ohledem na tuto skutečnost a na právní posouzení nároku žalobkyně, jakožto nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tedy soud žalobě vyhověl pouze co do částky 14 653,38 Kč. Jelikož se žalovaný se zaplacením této částky dostal do prodlení, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je přiznána v zákonné sazbě ode dne 9.6.2025, tedy ode dne následujícího po doručení a uplynutí lhůty prokazatelně odeslané výzvě ze dne 2.6.2025. Aktivní legitimaci žalobkyně má soud za osvědčenou v souladu s ust. § 1879 zákona č. 89/2012Sb., občanského zákoníku. V tomto rozsahu tedy žalobě vyhověl a ve zbytku ( co do příslušenství) byla žaloba zamítnuta.10. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., kdy soud hodnotí neúspěch žalobkyně pouze v nepatrné části a proto jí přiznal právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny za zastoupení účastníka advokátem ve výši 3 x 400 Kč podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.1.2025 (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, sepis předžalobní výzvy), tří režijních paušálů po 100 Kč podle § 14b odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Při posuzování výše odměny advokáta a režijních paušálů vždy soud postupoval dle uvedeného ust. § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění vzhledem k tomu, že všechny podmínky pro užití uvedeného ust. § 14b cit. vyhl. byly splněny. Celkem tak náklady vynaložené v tomto řízení žalobkyní činí 2 615 Kč, a proto v této výši byly žalobkyni přiznány tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Lhůta k plnění byla určena rovněž v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. třídenní obecná a místem plnění byl určen zástupce žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř.11. O lhůtách a způsobu splnění veškerých povinností z tohoto rozsudku soud rozhodoval podle § 160 odst. 1 o. s. ř. věta druhá a uložil žalovanému splnit povinnosti vyplývající z tohoto rozhodnutí v obecné 3 denní lhůtě.