31 C 282/2025

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručený zdejšímu soudu dne 20. 8. 2025 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jíž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 45 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 45 000 Kč od 16. 8. 2024 do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že dne 8. 1. 2024 byla mezi původním věřitelem společností [právnická osoba]., IČ [IČO] a na straně jedné a žalovanou jako dlužníkem uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru číslo [hodnota] na jejím základě se původní věřitel zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 50 000 Kč, který byl vyplacen v souladu s článkem IV odst. 4, 3 smlouvy o úvěru. Smlouva o úvěru pak byla uzavřená elektronicky prostřednictvím klientské zóny. Žalovaná se zavázala hradit úroky z úvěru původnímu věřiteli v měsíčních splátkách ve výši 7 500 Kč ke každému 15. dni příslušného kalendářního měsíce. Žalovaná však tuto povinnost porušila a splátku splatnou 15. 2. 2024 neuhradila. Ke dni podání žaloby pak žalovaná neuhradila tři splátky po 7 500 Kč. Pohledávka v celkové výši 45 000 Kč z titulu neuhrazených pravidelných měsíčních splátek byla postoupena dne 1. 8. 2024 původním věřitelem na žalobkyni, a to na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 10. 2023 a předávacího protokolu č. [hodnota] k rámcové smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 1. 8. 2024. Žalovaná byla o postoupení pohledávek vyrozuměna přípisem ze dne 5. 8. 2024, když tímto přípisem byla zároveň vyzvána k zaplacení dlužné částky, žalovaná dlužnou částku neuhradila. Žalobkyně tak požaduje po žalované částku 45 000 Kč představující smluvní úrok ve výši 15 % měsíčně za období 90 dnů, počínaje od 16. 2. 2024, tj. den následující podnět splatnosti splátky, se kterou je žalovaná v prodlení v souladu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016. K prokázání nároků tak žalobkyně odkázala na rozhodnutí Okresního soudu [adresa] -město č.j. EPR [č. účtu] -5, jehož v rámci byla smlouva o úvěru shledána jako platná a řádně uzavřena. Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani přes předžalobní upomínku ze dne 5. 8. 2024.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že nárok žalobkyně neuznává, je invalidní důchodkyně čtvrtého stupně, není schopna věc vyřídit sama, namítla nedostatečnost a zkreslování žalobních tvrzení, uvedla, že považuje smlouvu za neplatnou, neboť nebyla řádně a dostatečně splněna povinnost původního věřitele posoudit úvěruschopnost na straně žalované.

3. Soud ve věci nařídil ústní jednání, které se konalo dne 12. ledna 2026. Účastníci byli k tomuto jednání řádně a včas předvoláni, k tomuto se však nedostavili, právní zástupce žalobkyně svoji neúčast omluvil, souhlasil s tím, aby soud rozhodl a věc projednal a rozhodl v přítomnosti žalobkyně. Soud tak postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 a věc projednal v nepřítomnosti účastníků.

4. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo [hodnota] má soud za prokázané, že tato byla uzavřena dne 8. 1. 2024 mezi společností [právnická osoba]., jako poskytovatelem a žalovanou jako dlužníkem, když na základě této smlouvy se původní věřitel zavázal poskytnout žalobkyni úvěr ve výši 50 000 Kč na účet žalované, žalovaná se zavázala tento vrátit zpět ke dni 15. 12. 2024, úroková sazba za poskytnutý úvěr představovala 15 % měsíčně, RPSN pak 435,03 % ročně. Z přílohy č. [hodnota] označené jako posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má soud za zjištěné, že z tohoto formuláře vyplývá průměrný příjem žalované za poslední tři měsíce 19 723 Kč a náklady na bydlení 3 000 Kč, další finanční závazky ve výši 7 750 Kč ( počítáno se splátkou ve prospěch původního věřitele), kdy žalované zbývala částka 8 973 Kč. Další finanční závazky v této tabulce u žalované jsou uvedeny splátky jednotlivých závazků v celkové výši 24 000 Kč. Z výpisu z účtu má soud za prokázané, že dne 8. 1. 2024 byla na účet původního věřitele poskytnuta ze strany žalované částka 1 Kč, když na shodný účet byla dne 9. 1. 2024 původním věřitelem poskytnuta částka 50 000 Kč. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 10. 2023 má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba]., a žalobkyní, když na základě této smlouvy byl závazek postupitele převést na postupníka blíže specifikované pohledávky. Z předávacího protokolu č. [hodnota] rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 8. 2024 má soud za zjištěné, že měla být postoupena pohledávka zažalovanou ve výši 45 000 Kč. Z výzvy ze dne 5. 3. 2024 má soud za prokázané, že původní věřitel vyzýval žalovanou k zaplacení dlužné částky z přípisu ze dne 5. 8. 2024 má dále soud za prokázané, že původní věřitel oznámil žalované postoupení pohledávky na žalobkyni z předžalobní výzvy ze dne 5. 8. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně před podáním žaloby žalovanou o zaplacení dlužné částky vyzývala, a to ve spojení s podacím poštovním lístkem. Z upomínky ze dne 5. 11. 2024, 20. 11. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanou o zaplacení dlužné částky vyzývala.

5. Po zhodnocení provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Předně soud poukazuje na skutková tvrzení žalobkyně obsažená v žalobě, kdy žalobkyně uvedla, že původnímu věřiteli měly být hrazeny úroky v měsíčních splátkách 7500 Kč vždy ke každému 15. dni v měsíci a ke dni sepisu návrhu je žalovaná v prodlení s uhrazením celkem [hodnota] neuhrazených splátek úvěru po 7500 Kč ( tedy 22 500 Kč). Dále však žalobkyně uvedla, že pohledávka ve výši 45 000 Kč byla postoupena z původního věřitele na žalobkyni dle smlouvy o postoupení pohledávek. Dále v žalobě uvedla, že požaduje tedy částku 45 000 Kč představující smluvní úrok ve výši 15% měsíčně za období 90 dnů počínaje dnem 16.2.2024. S ohledem na skutečnost, že se žalobkyně k ústnímu jednání nedostavila, vzdala se tak poučení, které by se jí ze strany soudu ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. dostalo v tom smyslu, aby dotvrdila, na základě jakých skutkových okolností k žalované částce vůbec dospěla, když skutková tvrzení obsažená v žalobě jsou v rozporu. Z důvodu neunesení břemene tvrzení tedy nezbylo soudu nic jiného, než žalobu zamítnout.

6. Pokud žalobkyně tvrdila, že pohledávku za žalovanou nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek, pak ani toto tvrzení není prokázáno, neboť rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1.10.2023 ve spojení s předávacím protokolem č.[hodnota] ze dne 1.8.2024 včetně jeho přílohy toto postoupení pro neurčitost a nesrozumitelnost není osvědčené. Tedy v řízení nemá soud ani za prokázanou aktivní legitimaci žalobkyně a i z tohoto důvodu je na místě žalobu zamítnout.

7. Nad rámec pak soud uvádí, že pro případ, že by se nárokem žalobkyně zabýval dále, pak mezi původními účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku. Na vztah mezi účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, kde uvedl, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě. Jelikož pak žalobkyně ohledně prověření úvěruschopnosti žalované netvrdila ničeho a ničeho tedy ani neprokazovala, poučení ze strany soudu se dobrovolně vzdala, považoval by soud smlouvu o úvěru za neplatnou a nárok žalobkyně by mohl být posouzen toliko jako nárok na vydání bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 a násl. občanského zákoníku, pokud by tedy bylo prokázáno, že se žalovaná na úkor žalobkyně obohatila.

8. V neposlední řadě pak soud poukazuje i úrok, který je dle tvrzení žalobkyně 15% měsíčně, tedy 180% ročně, což je zcela jistě úrok nepřiměřený a ze strany soudu by takovéto ujednání nemohlo požívat ochrany.

9. Ze všech shora uvedených důvodů tedy soudu nezbylo nic jiného, než žalobu zamítnout.

10. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy by soud přiznával právo na náhradu nákladů řízení žalované, avšak z obsahu spisu soud nemá za prokázané, že by žalované náklady řízení vznikly, a proto rozhodl tak, jak je pod výrokem II. tohoto rozsudku uvedeno.