Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 040 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 19 040 Kč od 31. 5. 2024 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do zbývající části zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 8. 7. 2024 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 103 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 103 Kč od 3. 8. 2023 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a částku 5 802 Kč, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel se žalobkyní dne 9. 6. 2023 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 19 700 Kč, a to na účet žalovaného č. [č. účtu], a to dne 9. 6. 2023. Žalovaný se zavázal spolu se zápůjčkou uhradit poplatek ve výši 6 403 Kč, a to vše do 2. 8. 2023. Žalovaný ke dni podání návrhu uhradil na svůj dluh částku 660 Kč. Smlouva o zápůjčce byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným prostřednictvím webové stránky www.[Anonymizováno].cz. Před uzavřením smlouvy si žalobkyně vyžádala od žalovaného informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech, tyto prověřila a zaevidovala do karty žalovaného. Žalovaný své závazky ze smlouvy nesplnil, a proto žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 19 700 Kč, poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 403 Kč, dále náklady účelně vynaložené v souvislosti s prodlením žalovaného, a to (písemné výzvy ze dne 9. 8. 2023, ze dne 16. 8. 2023, ze dne 23. 8. 2023, ze dne 1. 9. 2023 a ze dne 16. 9. 2023), a to ve výši 2 500 Kč v souladu s čl. 2.3. smlouvy. Dále pak požaduje žalobkyně k zaplacení smluvní pokutu dle čl. 2.3. smlouvy o zápůjčce ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 19 700 Kč od 3. 8. 2023 (den následující po splatnosti zápůjčky) do 26. 6. 2024 (ke dni vyhotovení žaloby) v kapitalizované výši 6 462 Kč, když z této částky požaduje žalobkyně k zaplacení toliko 5 802 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes písemnou upomínku ze dne 24. 5. 2024.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Žalobkyně při podání žaloby předložila soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání dle ust. § 115a o. s. ř. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil, soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., jeho souhlas předpokládal, a ve věci jednání nenařizoval.
4. Soud ve věci provedl listinné důkazy a z nich zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 9. 6. 2023 má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi žalobkyní, jako věřitelem a žalovaným jako klientem, když žalobkyně poskytla žalovanému na základě této smlouvy částku ve výši 19 700 Kč na účet ve smlouvě uvedený, když žalovaný se zavázal tuto částku spolu s poplatkem ve výši 6 403 Kč uhradit nejpozději do 9. 7. 2023. RPSN činila 2969 %. Mezi účastníky dále byla sjednána částka ve výši 500 Kč odpovídající nákladům za zaslání písemné upomínky, dále pak smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a dále zákonný úrok z prodlení pro případ prodlení žalovaného se zaplacením dlužné částky. Z výpisu z účtu žalobkyně ze dne 9. 6. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 19 700 Kč. Z potvrzení [Anonymizováno], a.s. ze dne 13. 11. 2024 má soud za prokázané, že tato částka byla na účet žalovaného poukázána. Z upomínky ze dne 9. 8. 2023, ze dne 16. 8. 2023, ze dne 23. 8. 2023, ze dne 1. 9. 2023 a ze dne 16. 9. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovaného o zaplacení dlužné částky vyzývala. Z výzvy ze dne 24. 5. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně zaslala žalovanému písemnou výzvu k zaplacení dlužné částky před podáním žaloby. Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaný dlužnou částku žalobkyni neuhradil.
5. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku. Na vztah mezi účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
6. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.
7. V daném případě žalobkyně tvrdila, že s odbornou péčí posoudila a ověřila úvěruschopnost žalovaného, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, avšak v řízení nebylo prokázáno, jaké údaje jí žalovaný poskytl, ani jakým způsobem byly tyto ověřeny. Protože splnění uvedené povinnosti žalobkyně se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná.
8. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, kde uvedl, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě.
9. Dále se soud zabýval otázkou, zda není uvedená smlouva absolutně neplatná i z jiného důvodu.
10. Podle § 580 občanského zákoníku platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle § 588 obč. zák. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Po zhodnocení provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, když mezi účastníky měla být uzavřena smlouva o zápůjčce dle ust. § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Žalovanému byla dne 9. 6. 2023 poskytnuta peněžitá částka ve výši 19 700 Kč, když vedle této částky se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni částku 6 403 Kč, označovanou souborně jako poplatek, celkem tedy částku 26 103 Kč do 2. 8. 2023. Soud dospěl k závěru, že ve smlouvě označený poplatek nepředstavuje nic jiného než úroky, tedy formu úplaty za poskytnuté prostředky v podobě jistiny. Je nutno v tomto směru přihlédnout k povaze žalobkyně jako společnosti, která podniká v oblasti spotřebitelských úvěrů, z čehož plyne, že zmíněný poplatek jistě nemůže představovat nic jiného než právě úrok (jinak řečeno: žalobkyně jako podnikatel v oblasti spotřebitelských úvěrů jistě neposkytoval svým klientům bezúročné půjčky). Při hodnocení platnosti těchto smluv soud přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením, když podle ust. § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Výše úroků byla sjednána nemravně, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Nemravnost takto vysokého úroku lze dovodit nejen z výše RPSN, která byla pro tuto půjčku vyjádřena ve výši 2969 %, ale také při přepočtu v úrokové sazbě ve výši 219,70 % ročně. Soud v tomto odkazuje např. na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2018 pod č. j. [spisová značka], dle kterého je smlouva s takovýmto úrokem absolutně neplatná. Je však evidentní, že žalovaný si zapůjčil finanční prostředky ve výši 19 700 Kč, z této částky žalovaný uhradil částku 660 Kč, jak uvedla sama žalobkyně v žalobě. Tento nárok žalobkyně je nezbytné posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku, kdy veškeré nároky žalobkyně s výjimkou vrácení jistiny jsou nedůvodné, proto soud žalobě vyhověl jen z části. Jelikož se pak žalovaný se zaplacením této části dostala do prodlení, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je přiznána v zákonné sazbě ode dne 31.5.2024, tedy ode dne následujícího po doručení prokazatelně odeslané výzvy k zaplacení ze dne 24.5.2024. V tomto rozsahu tedy soud žalobě vyhověl a ve zbytku byla žaloba zamítnuta.
13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že je podle poměru úspěchu a neúspěchu nepřiznal žádnému z účastníků.
14. O lhůtách a způsobu splnění veškerých povinností z tohoto rozsudku soud rozhodoval podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a stanovil pro splnění povinnosti třídenní lhůtu, když neshledal důvody pro jiný postup.