Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 17 300 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do zbývající části se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 5. 10. 2024, ve znění jeho doplnění ze dne 23.1.2025, se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 41 109,66 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 253,99 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 19 503,43 Kč od 21. 5. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 18 632,31 Kč od 21. 5. 2024 do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba]., IČ [IČO] uzavřela se žalovanou dne 20. 3. 2023 smlouvu o úvěru č. [hodnota], jejíž nedílnou součástí byl předpis splátek, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně splnil svou zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaná se pak zavázala půjčenou částku spolu s úrokem v pevné výši 1 014 Kč, dále poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 770 Kč, úhradu za umožnění splatit splátky v hotovosti ve výši 3 600 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 37 184 Kč uhradit v 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč, když poslední splátka byla stanovena na 20. 5. 2024. Žalovaná sjednané splátky řádně a včas nehradila, porušila tím své závazky ze smlouvy, když poslední splátku uhradila dne 21. 3. 2023, a to ve výši 2 700 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně pak svoji pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 s účinností ke dní 29. 5. 2024 postoupila na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna. Žalobkyně tak požaduje po žalované k zaplacení neuhrazenou jistinu ve výši 18 632,31 Kč, úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 871,12 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 9 056 Kč, úhradu za administrativní činnost ve výši 2 571,78 Kč, úhradu za možnost platit splátky v hotovosti ve výši 3 085,71 Kč, smluvní pokutu ve výši 6 892,74 Kč, dále zákonný úrok z prodlení od prodlení do 22. 4. 2024 ve výši 1 253,99 Kč a dále úrok z úvěru ve výši 8 % ročně z jistiny 18 632,31 Kč od 21. 5. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 19 503,43 Kč (dlužná jistina 18 632,31 Kč a úrok za sjednanou dobu ve výši 871,12 Kč) od 21. 5. 2024 do zaplacení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Ve věci se konalo ústní jednání dne 26. 5. 2025, k němuž byli účastníci řádně předvoláni. Žalovaná se však k tomuto jednání, ačkoli byla řádně a včas předvolána, nedostavila, svoji neúčast neomluvila a o odročení jednání nepožádala. Soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. a ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované.
4. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba]. a žalovanou dne 20. 3. 2023, když na základě této smlouvy půjčila právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 20 000 Kč v hotovosti, kterou se žalovaná zavázala uhradit právní předchůdkyni žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 17 184 Kč, celkem tedy částku 37 184 Kč v pravidelných 14 měsíčních splátkách ve výši 2 656 Kč, když poslední splátka byla stanovena na den 20. 5. 2024. RPSN byla sjednána ve výši 272,44 %. Z předpisu splátek má soud za zjištěné jednotlivé splátky, kterými měla žalovaná úvěr uhradit. Z výpisu z účtu předloženého žalobkyní má soud za zjištěné, že žalovaná uhradila dne 21. 3. 2023 částku 2 700 Kč. Z výzvy k plnění ze dne 10. 9. 2024 ve spojení s podacím poštovním lístkem má soud za prokázané, že žalobkyně před podáním žaloby žalovanou o zaplacení dlužné částky vyzývala. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, ve spojení s přílohou, ze dne 20.5.2024, má soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Z přípisu ze dne 14. 6. 2024 má soud za zjištěné, že žalobkyně žalovanou o postoupení pohledávky vyrozuměla. Z žádosti o úvěr má soud za zjištěné, že žalobkyně zjišťovala příjmy a výdaje na straně žalované, a to dne 20. 3. 2023, kdy příjmem žalované byl důchod, který byl ověřen z oznámení [právnická osoba]. Co se týče výdajů, tyto byly v této žádosti uvedeny, avšak nebyly žádným způsobem doloženy ani ověřeny. Z tvrzení žalobkyně má pak soud za zjištěné, že nad rámec uvedeného plnění žalovaná ničeho neuhradila.
5. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byly uzavřeny 2 smlouvy o zápůjčce dle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (byť pojmově označeny jako smlouvy o spotřebitelském úvěru). Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
6. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.
7. V daném případě žalobkyně tvrdila, avšak neprokázala, zda a jakým způsobem původní věřitel s odbornou péčí posoudil a ověřil úvěruschopnost žalované, v tom směru tvrdila, že původní věřitel vycházel z údajů sdělených žalovanou a nahlédl do blíže neoznačených „databází“ a odkázala na žádost o úvěr, z ní však způsob zjištění a ověření údajů nevyplývá. Protože splnění uvedené povinnosti původního věřitele se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná.
8. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, kde uvedl, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě.
9. Podle § 2991 odst. 1,2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Podle § 580 občanského zákoníku platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek12. Dalším důvodem, pro který soud dospěl k závěru, že jsou uzavřené smlouvy neplatné, je skutečnost, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Žalované byla poskytnuta dne 20.3.2023peněžitá částka ve výši 20 000 Kč, když vedle této částky se žalovaná zavázala vrátit žalobkyni částku 17 184 Kč, označovanou souborně jako poplatek, celkem tedy částku 37 184 Kč a to do 20.5.2024. Soud dospěl k závěru, že ve smlouvách označený poplatek nepředstavuje nic jiného než úroky (při přepočtu ve výši 73,80 % ročně), tedy formu úplaty za poskytnuté prostředky v podobě jistiny. Je nutno v tomto směru přihlédnout k povaze předchůdkyně žalobkyně jako společnosti, která podniká v oblasti spotřebitelských úvěrů, z čehož plyne, že zmíněný poplatek jistě nemůže představovat nic jiného než právě úrok (jinak řečeno: předchůdkyně žalobkyně jako podnikatel v oblasti spotřebitelských úvěrů jistě neposkytoval svým klientům bezúročné půjčky). Při hodnocení platnosti této smlouvy soud přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením, když podle ust. § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Výše úroků však byla sjednána nemravně, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Nemravnost takto vysokého úroku lze dovodit nejen z výše RPSN 272,44 %, ale také při přepočtu v úrokové sazbě 73,80 % ročně. Soud v tomto odkazuje např. na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2018 pod č. j. [spisová značka], nebo Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2020 pod č. j. [spisová značka], dle kterých je smlouva s takovýmto úrokem absolutně neplatná.13. Nárok žalobkyně je tedy nezbytné s ohledem na shora uvedené posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdy veškeré nároky žalobkyně s výjimkou vrácení jistiny jsou nedůvodné. Je však evidentní, že žalovaná si zapůjčila v prvním případě finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, avšak z tvrzení vyplývajících z podané žaloby vyplývá, že žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně ještě před podáním žaloby zaplatila částku 2 700 Kč, tedy zbývá doplatit částka 17 300 Kč. S ohledem na tuto skutečnost a na právní posouzení nároku žalobkyně, jakožto nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tedy soud žalobě vyhověl pouze co do částky 17 300 Kč. Jelikož se žalovaná se zaplacením této částky dostala do prodlení, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je přiznána v zákonné sazbě ode dne 26.9.2024, tedy ode dne následujícího po doručení a uplynutí lhůty prokazatelně odeslané výzvě ze dne 10.9.2024. Aktivní legitimaci žalobkyně má soud za osvědčenou v souladu s ust. § 1879 zákona č. 89/2012Sb., občanského zákoníku. V tomto rozsahu tedy žalobě vyhověl a ve zbytku byla žaloba zamítnuta.14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy je to žalovaná, která by la ve věci úspěšnější a měla by právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu nemá soud za prokázané, že by žalované náklady řízení vznikly, a proto rozhodl tak, že tyto nepřiznal žádnému z účastníků.15. O lhůtách a způsobu splnění veškerých povinností z tohoto rozsudku soud rozhodoval podle § 160 odst. 1 o. s. ř. věta druhá a uložil žalované splnit povinnosti vyplývající z tohoto rozhodnutí v obecné 3 denní lhůtě.