Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 7 000 Kč od 26.9.2024 do zaplacení, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ve zbývající části zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 5.10.2024, ve znění jeho doplnění ze dne 15.5.2025, se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 388 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 441,61 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 737,41 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 257,71 Kč od 23.4.2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 10 855,70 Kč od 23.4.2024 do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba]., IČ [IČO], uzavřela se žalovaným dne 31.8.2022 smlouvu o úvěru č. [hodnota], kdy právní předchůdce žalobkyně splnil svou zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet úvěr. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se pak zavázal půjčenou částku, spolu s poplatkem ve výši 12 888Kč uhradit právní předchůdkyni žalobkyně v hotovosti, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 992Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 31.10.2023. Žalovaný sjednané splátky řádně a včas nehradil, poslední splátku uhradil dne 22.11.2022 ve výši 2 000 Kč. Jelikož ze strany žalovaného nebyla ke dni 31.10.2023 dlužná částka uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 10 855,70 Kč od 1.11.2023 až do zaplacení úrokem ve výši 8 % ročně sjednaným ve smlouvě. Právní předchůdkyně žalobkyně pak svoji pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 220.5.2024 postoupila na žalobkyni, s účinností ke dni 29.5.2024, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Ode dne postoupení neuhradil žalovaný ničeho. Žalobkyně tak požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny ve výši 10 8525,70 Kč, kapitalizované úroky ve výši 402,01 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 5 218 Kč, úhradu za administrativní činnost ve výši 1 483,72 Kč, úhradu za možnost splácet úvěr ve splátkách v místě bydliště žalovaného ve výši 1 928,57 Kč, smluvní pokutu ve výši 7 500 Kč, úrok za období od 1.11.2023 do 22.4.2024 z dlužné jistiny ve výši 737,41 Kč a dále do zaplacení, zákonný úrok z prodlení za dobu do 22.4.2024 ve výši 1 441,61Kč a dále do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes písemnou upomínku.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Žalobkyně při podání žaloby předložila soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání dle ust. § 115a o. s. ř. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil, soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., její souhlas předpokládal, a ve věci jednání nenařizoval.
4. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] má soud za prokázané, že tato byla uzavřena dne 31.8.2022 mezi společností [právnická osoba]. a žalovaným, když na základě této smlouvy půjčila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 12 888 Kč, a to v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, když poslední splátka byla stanovena na den 31.10.2023. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o úvěru. RPSN činila 272,44% a úroková sazba byla sjednána ve výši 8 % ročně. Z výpisu z účtu žalovaného předloženého žalobkyní je zřejmé, že žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně částku 8 000 Kč. Z výplatních pásek žalovaného má soud za prokázaný příjem žalovaného za měsíc 04-06/2022 cc a 28 000 Kč měsíčně. Z pracovní smlouvy ze dne 30.3.2022 má soud za zjištěné, že byl žalovaný zaměstnán na dobu určitou do 31.3.2023. Z žádosti o úvěr ze dne 31.8.2022 vyplývá, že žalovaný v den uzavření smlouvy sdělil příjmy a výdaje své domácnosti, ovšem není doloženo, jakým způsobem byly výdaje ověřeny, a dále zda a jak byly řádně zjištěny a ověřeny údaje o existenci a výši jiných závazků. Soud uvádí, že z karty zákazníka vyplývá, že příjem žalovaného měl činit 30 586Kč měsíčně a výdaje 18 217 Kč měsíčně. Z výzvy ze dne 10.9.2024 ve spojení s poštovním podacím lístkem má soud za prokázané, že žalobkyně žalovaného o zaplacení dlužné částky vyzývala. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14.6.2024 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně vyrozuměla žalovaného o postoupení pohledávky na žalobkyni a zároveň jí vyzvala k uhrazení dlužné částky. Z tvrzení žalobkyně, jakož i z vyjádření žalovaného má soud za prokázané, že žalovaný dlužnou částku žalobkyni neuhradil.
5. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
6. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.
7. V daném případě žalobkyně netvrdila a neprokazovala, zda a jakým způsobem původní věřitel s odbornou péčí posoudil a ověřil úvěruschopnost žalovaného, v tom směru pouze tvrdila, že původní věřitel vycházel z údajů sdělených žalovaným a nahlédl do blíže neoznačených „databází“ a odkázala na listiny předložené žalovaným ( pracovní smlouva a výplatní pásky), však způsob zjištění a ověření výdajů nebylo předloženy. Protože splnění uvedené povinnosti původního věřitele se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná.
8. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, kde uvedl, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě.
9. Podle § 2991 odst. 1,2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Podle § 580 občanského zákoníku platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Dalším důvodem, pro který bylo na místě žalobu částečně zamítat je skutečnost, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Žalovanému byla dne 31.8.2022 poskytnuta peněžitá částka ve výši 15 000 Kč, když vedle této částky se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni částku 12 888Kč, označovanou souborně jako poplatek, celkem tedy částku 27 888Kč a to do 31.10.2023. Soud dospěl k závěru, že ve smlouvě označený poplatek nepředstavuje nic jiného než úroky, tedy formu úplaty za poskytnuté prostředky v podobě jistiny. Je nutno v tomto směru přihlédnout k povaze předchůdkyně žalobkyně jako společnosti, která podniká v oblasti spotřebitelských úvěrů, z čehož plyne, že zmíněný poplatek jistě nemůže představovat nic jiného než právě úrok (jinak řečeno: předchůdkyně žalobkyně jako podnikatel v oblasti spotřebitelských úvěrů jistě neposkytoval svým klientům bezúročné půjčky). Při hodnocení platnosti této smlouvy soud přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením, když podle ust. § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Výše úroků však byla sjednána nemravně, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Nemravnost takto vysokého úroku lze dovodit nejen z výše RPSN 272,44%, ale také při přepočtu v úrokové sazbě 73,79 % ročně (nikoli 8% ročně, jak požaduje žalobkyně žalobou). Soud v tomto odkazuje např. na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2018 pod č. j. [spisová značka], nebo Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2020 pod č. j. [spisová značka], dle kterých je smlouva s takovýmto úrokem absolutně neplatná.
12. Nárok žalobkyně je tedy nezbytné s ohledem na shora uvedené posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdy veškeré nároky žalobkyně s výjimkou vrácení jistiny jsou nedůvodné. Je však evidentní, že žalovaný si zapůjčil finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, avšak z tvrzení a listin předložených žalobkyní vyplývá, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně ještě před podáním žaloby zaplatil částku 8 000 Kč, zbývá tak doplatit částka 7 000 Kč. S ohledem na tuto skutečnost a na právní posouzení nároku žalobkyně, jakožto nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tedy soud žalobě vyhověl pouze co do částky 7 000 Kč. Jelikož se žalovaný se zaplacením této částky dostal do prodlení, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je přiznána v sazbě dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne 26.9.2024, tedy ode dne následujícího po doručení a uplynutí lhůty ve výzvě ze dne 10.9.2024. V tomto rozsahu tedy žalobě vyhověl a ve zbytku byla žaloba zamítnuta.
13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a podle poměru úspěchu a neúspěchu nepřiznal právo na jejich zaplacení žádnému z účastníků, neboť by to byl žalovaný, kdo byl ve věci úspěšnější, avšak z obsahu spisu soud nemá za prokázané, že by žalovanému náklady řízení vznikly.
14. O lhůtách a způsobu splnění veškerých povinností z tohoto rozsudku soud rozhodoval podle § 160 odst. 1 o. s. ř. věta druhá a uložil žalovanému splnit povinnosti vyplývající z tohoto rozhodnutí v obecné 3 denní lhůtě.