Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 000 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 6 512 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 400 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 622,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 512 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] uzavřené mezi ní a žalovaným distančním způsobem prostřednictvím internetových stránek žalobkyně. Téhož dne poskytla žalovanému úvěr ve výši 11 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni se smluvním úrokem ve výši 40 % měsíčně z dlužné jistiny. Úvěr byl žalovanému poskytnut na dobu neurčitou s tím, že byl povinen splácet ke každému 30. dni v měsíci úrok za uplynulé období, přičemž jistinu úvěru mohl splatit zcela nebo zčásti kdykoliv za trvání smlouvy. Žalovaný se dostal s úhradou úvěru do prodlení, načež žalobkyně dopisem ze dne 1. 3. 2024 úvěr zesplatnila ke dni 4. 3. 2024 a žalovaného vyzvala k úhradě. Žalovaný se tak dostal s úhradou celého úvěru do prodlení dne 5. 3. 2024. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení částky 15 400 Kč sestávající z nesplacené části jistiny ve výši 11 000 Kč, smluvního úroku ve výši 40 % měsíčně za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 4 400 Kč, zákonného úroku z prodlení od dne následujícího po splatnosti úvěru a smluvní pokuty ve výši 2 112 Kč za prodlení žalovaného se splácením úvěru za dobu od 5. 3. 2024 do 13. 9. 2024 (datum odeslání předžalobní výzvy).
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.
3. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru na dobu neurčitou (do doby úplného splacení jistiny úvěrovaným), kterou se chtěli zavázat, že žalobkyně poskytne žalovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do výše 20 000 Kč a žalovaný peněžní prostředky vrátí a zaplatí úroky splatné měsíčně k 30. dni v měsíci (úrok přirostlý za uplynulé období). Splatnost jistiny byla ponechána na vůli žalovaného. V případě prodlení žalovaného s hrazením sjednaného úroku byl žalovaný povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobkyně dne [datum] poskytla žalovanému úvěr ve výši 11 000 Kč, dne [datum] žalobkyně celý úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k zaplacení celé dlužné částky do tří dnů, tj. do 4. 3. 2024. Předžalobní upomínkou ze dne 13. 9. 2024, předanou k poštovní přepravě téhož dne, vyzvala žalobkyně žalovaného k dobrovolné úhradě žalované pohledávky a upozornila ho, že nebude-li uhrazeno dobrovolně, obrátí se na soud se žalobou.
4. Projevy vůle účastníků jsou prokázány smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], viz zejména čl. 1.1, 2.1, 3.1, 4.1. a 4.2. Skutečnost, že žalovaný úvěr čerpal je prokázáno potvrzením [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno].[Anonymizováno]. o platbě ze dne [datum] ve spojení s výstřižkem z výpisu z účtu [právnická osoba]. o odchozí okamžité úhradě téže specifikace. Zesplatnění úvěru je prokázáno dopisem ze dne 1. 3. 2024 a učinění předžalobní upomínky dopisem ze dne 13. 9. 2024 s podacím lístkem z téhož dne.
5. Po právní stránce soud posoudil věc tak, že projevy vůle účastníků směřovaly k uzavření úvěrové smlouvy podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), v níž žalovaný vystupoval v pozici úvěrovaného a spotřebitele podle § 419 o. z. a žalobkyně v pozici úvěrující a podnikatelky podle § 420 odst. 1 o. z., nicméně smlouvu o úvěru, jakožto hlavní listinný důkaz předložený žalobkyní, považoval soud za absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Smlouva o úvěru se zjevně příčí dobrým mravům jako celek, soud ji tak shledal absolutně neplatnou dle § 588 věty první o. z. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti.
6. Pokud se týká nepřiměřené výše úroků, je třeba uvést, že v dané věci byl sjednaný úrok ve výši 40 % měsíčně, tedy cca 480 % ročně. Náklady korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR, konkrétně úvěrů na spotřebu (dle databáze ČNB, kategorie domácnosti a NISD (S.14 + S.15)) v měsíci říjnu 2023 činily 9,37 %, náklady úvěrů poskytnutých domácnostem obecně pak činily 5,41 % měsíčně. Pro posouzení výše úroku se nabízí též srovnání s úročenými úvěry z kreditních karet, jejichž náklady přestavovaly v témže období 17,73 % (dle databáze ČNB, kategorie domácnosti a NISD (S.14 + S.15)). Sjednaný úrok tedy daleko přesahuje úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných peněžními ústavy. Z toho důvodu ji soud považuje za rozpornou s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005).
7. Jelikož dle názoru soudu nelze předpokládat ani z ničeho dovozovat, že by žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu i bez sjednání úroku představujícího v konečném důsledku její odměnu (např. smlouvu o bezúročné zápůjčce), nelze část smlouvy týkající se úroků oddělit od typu smlouvy ve smyslu § 576 o. z.
8. Aplikace § 1802 o. z. či též obecnějších § 1792 odst. 1 a § 577 o. z. je však v právních vztazích se spotřebiteli vyloučena. Soud je povinen k eurokonformnímu výkladu § 577 o. z., (jakož i § 1802 o. z. a § 1792 odst. 1 o. z.). Přitom dle čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, dle něhož členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek, je třeba vykládat v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jež vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule (rozsudek SDEU ze dne 14. 6. 2012, ve věci C-618/10, Banco Español de Crédito SA). Je tomu tak proto, že pokud by vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících klauzulí v takové smlouvě, došlo by k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele (srov. bod 69 odůvodnění) jakož i k poskytování rozdílné úrovně ochrany spotřebitele napříč členskými státy. Vnitrostátní soud má proto ověřit, jaká použitelná vnitrostátní pravidla se na jím řešený spor uplatní, a učinit vše, co spadá do jeho pravomoci, s tím, že vezme v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použije metody výkladu jím uznané, aby zajistil plnou účinnost čl. 6 odst. 1 zmíněné směrnice (srov. bod 72 odůvodnění). V souzené věci to znamená provést teleologickou redukci § 577 části věty před středníkem o. z. a § 1802 o. z. ve smyslu zúžení hypotézy těchto právních norem tak, aby nedopadaly na právní vztahy spotřebitelů s podnikateli.
9. Použití těchto ustanovení - nehledě na souvislost s evropským právem - v obdobných případech jako je tento brání též § 6 odst. 2 věta první o. z. V pozadí úvahy o nemravnosti nepřiměřeně vysokých úroků zpravidla přesahujících trojnásobek běžných úroků poskytovaných bankami, stojí skutková domněnka, dle níž osoby snažící se o uzavření úvěrové či obdobné smlouvy se zjevně nepřiměřeným vysokým úrokem se zpravidla nacházejí ve finanční tísni, přičemž poskytnutí peněz za nepřiměřený úrok je zneužitím jejich životní situace. Žalobkyně přitom smlouvy se shora uvedeným obsahem uzavírá dlouhodobě i navzdory tomu, že jako podnikatelce v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů jí právní názory na výši úroku musejí být známy. Jelikož je žalobkyně podle § 6 odst. 1 o. z. povinna jednat v právním styku poctivě, znamená to mimo jiné to, že by neměla uzavírat smlouvy o zápůjčkách v nemravné výši. Použití § 1802 o. z. pak žalobkyni staví do situace, kdy může spoléhat buď na to, že její dlužník, jež se sám zřejmě nachází ve finanční tísni, jí nemravně úročenou zápůjčku vrátí, nebo výše úroku bude soudem moderována na obvyklou sazbu. Takový přístup představuje doslova pobídku žalobkyně, aby ve své praxi pokračovala a tím ze svého nepoctivého jednání v rozporu s § 6 odst. 2 větou první o. z. těžila.
10. Vzhledem ke skutečnosti, že nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud nárok žalobkyně vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z., neboť žalovaný se na úkor žalobkyně plněním, které mu žalobkyně poskytla na základě neplatného právního jednání, bezdůvodně obohatil, a proto je povinen vydat žalobkyni částku 11 000 Kč coby nesplacenou jistinu poskytnutého úvěru. Pokud jde o prodlení, k vrácení bezdůvodného obohacení vyzvala žalobkyně žalovaného dopisem, v němž mu určila lhůtu k plnění ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. Z toho důvodu byl žalovaný povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu. Nezaplatil-li žalovaný v tento den, ocitl se od následujícího dne ve smyslu § 1968 věty první o. z v prodlení a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 věty první o. z. ve výši podle § 1, 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku požadovaných nároků, tedy nároku na smluvní úroky a smluvní pokutu musela být žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, neplatným musel shledat i ujednání o povinnosti žalovaného hradit smluvní úroky a smluvní pokutu pro jejich akcesoritu k této absolutně neplatné smlouvě.
11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 622,90 Kč, přičemž tato částka představuje 27,66 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 63,83 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 36,17 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 17 512 Kč skládající se z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Ustanovením § 14b a. t. se soud řídil, neboť má za to, že projednávaná věc není právně složitá nebo náročná a v daném případě žaloba znaky stanovené v § 14b odst. 1 a. t. jednoznačně naplňuje. Žalobkyně napříč republikou opakovaně vymáhá pohledávky z určitého typu smluv, tedy smluv, které se liší jen individuálními údaji, jestliže i vývoj smluvního vztahu mezi uzavřením smlouvy a žalobou je v různých případech obdobný, pak jsou i obdobné listinné důkazy a je logické, že stejnou povahu musí mít i žaloby a jim předcházející jednání. Není důvod je koncipovat pokaždé jinak. Jestliže tedy žalobkyně vede více obdobných sporů, řízení jsou zahajována návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, podmínky pro užití § 14b a. t. jsou kumulativně splněny. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu soud přihlížel v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, i k požadovanému příslušenství, neboť ve smyslu citovaného nálezu je při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci nutno zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně jistiny pohledávky, ale též stran jejího příslušenství.
12. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalovanému částku i náhradu nákladů řízení zaplatit žalobkyni ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a podle § 149 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám zástupce žalobkyně.