Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 46 515,53 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 46 515,53 Kč jdoucím od 22. 12. 2024 do zaplacení, a to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč, poslední splátka ve zbytku, splatných vždy do každého 15. dne v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, do zaplacení, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich.
II. Žaloba se ve zbylém rozsahu zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 92 484,69 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že: „Žalobce nabyl pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 27.1.2020 mezi společností [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]., (dříve [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].,) se sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [jméno FO], [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno], jako původním věřitelem a postupitelem a společností [Jméno žalobkyně]., se sídlem [Adresa žalobkyně], IČ [Anonymizováno], jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel je maltskou obchodní společností, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Žalobce je českou obchodní společností, jejímž předmětem podnikání je kolektivní investování spočívající zejména v investicích do nákupu portfolií pohledávek od bankovních i nebankovních subjektů. Žalovaný je fyzickou osobou nepodnikající. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dne 2023-05-29 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 92584.69 Kč. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 2024-11-29. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky www.[Anonymizováno].cz, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, které jsou uvedeny v části B tohoto návrhu, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaný zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu dle Smlouvy o úvěru v části obchodních podmínek čl. III. pro spotřebitelský úvěr. Po dokončení registrace na webových stránkách www.[Anonymizováno].cz zaslal žalovaný původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění odpovídajícím dokumentu – Smlouva o revolvingovém úvěru s navrhovanou výší úvěru, kterou žalovaný čerpal 92584.69 Kč a splatností dne 2024-11-29. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10% musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 4 860 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného [č. účtu]. Původní věřitel identifikoval platby úvěru uvedením variabilního symbolu [var. symbol]. Žalovaný byl prokazatelně upomínán k úhradě dluhu upomínkami odeslanými původním věřitelem a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobce. Upomínka byla právním zástupcem žalobce odeslána dne 2024-12-14. Celková výše nároků žalobce po zohlednění případných dílčích plateb ze strany činí celkem 92484.69 Kč nejpozději splatných dne 2024-11-29. Žalobce dokládá pouze poslední splatnou fakturu, z důvodu jejich velkého počtu, které byly žalovanému zaslány. Tyto faktury je žalobce případně schopen dodat. Pokud by soud neuznal nárok žalobce na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požaduje žalobce, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.“
2. Žalobkyně podáním ze dne 9. 7. 2025 doplnila svá skutková tvrzení vztahující se k čerpání úvěru a prověření úvěruschopnosti žalovaného, když sdělila, že jinými než již doloženými listinami již nedisponuje. Žalobkyně uvedla, že žalovanému poskytla celkovou částku ve výši 132 820 Kč, přičemž žalovaný dosud uhradil částku ve výši 86 304,47 Kč.
3. Žalovaný k podané žalobě uvedl, že považuje úvěrovou smlouvu za absolutně neplatné právní jednání, neboť předchůdce žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy řádně neověřoval úvěruschopnost žalovaného. Smlouva je dále neplatná i s ohledem na nemravně vysoké úroky z úvěru ve výši 147 % ročně. Žalovaný však v souladu s žalobními tvrzeními učinil nesporným, že od předchůdce žalobkyně získal finanční prostředky ve výši 132 820 Kč a uhradil dosud částku ve výši 86 304,47 Kč.
4. Soud ve věci nařídil ústní jednání, ke kterému se žalobkyně ani její zástupce po předchozí omluvě nedostavili, rovněž ani žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, pročež soud v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti stran. Při ústním jednání žalovaný požádal o možnost splátkového kalendáře po 3 000 Kč měsíčně s tím, že uvedl, že má v současné době příjem cca 30 000 Kč měsíčně, splácí další úvěr ve výši 2 000 Kč a jeho měsíční náklady na život se pohybují kolem částky 16 000 Kč. Nemá žádný další hodnotnější majetek ani závazky.
5. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalobkyně předložila soudu k důkazu smlouvu o úvěru ze dne 29. 5. 2023, ve které se předchůdce žalobkyně společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]. zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokem z úvěru ve výši 146,949 % ročně. Čerpání úvěru v celkové výši 132 820 Kč, jakož i úhrady žalované v celkové výši 86 304,47 Kč byly mezi stranami nesporné. Aktivní legitimace žalobkyně je podložena rámcovou smlouvu o postupování pohledávek ze dne 18. 11. 2021, příloze k postupní smlouvě na č. l. 29-32 spisu, a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 12. 2024. Výzvou ze dne 14. 12. 2024 byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky do 3 dnů. Výzva byla dle podacího archu na č. l. 37 podána k poštovní přepravě dne 14. 12. 2024. Žalovaný při ústním jednání potvrdil, že mu výzva byla doručena. Žádné jiné důkazy nebyly prováděny.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 téhož ustanovení platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
8. Podle § 9 ZoSÚ je nebankovním poskytovatel spotřebitelského úvěru právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.
9. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru o tom, že žalobkyní uplatněný nárok je důvodný jen částečně, neboť žalobkyně neprokázala svá tvrzení o prověření úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně v tomto případě toliko pouze tvrdila, že úvěr poskytla žalovanému teprve poté, co prověřila jeho úvěruschopnost, kdy byl lustrován z veřejně dostupných databází (ISIR, CEE, SOLUS, BRKI, NRKI). Soud se však zabýval tím, zda předchůdce žalobkyně dostatečně posoudil úvěruschopnost (kredibilitu) žalovaného jako spotřebitele, a to ve smyslu ust. § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ při respektování rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ S ohledem na skutková tvrzení žalobkyně a absenci důkazních návrhů soud dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně netvrdila, natož aby prokázala, že si obstarala a měla k dispozici nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace od žalovaného jako spotřebitele a zároveň že i provedla lustraci příslušných databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele. Nepodařilo se jí ani prokázat skutečnost, že se dostatečně zabývala a posuzovala schopnost žalovaného splatit úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, když z jejích tvrzení a doložených důkazů toto žádným způsobem nevyplývá. S ohledem na nepřítomnost žalobkyně a zástupce žalobkyně na nařízeném ústním jednání pak nebylo možné dát žalobkyni poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k jejich prokázání v souvislosti se shora uvedeným, přičemž v tomto kontextu soud podotýká, že procesní poučení soud poskytuje účastníkům řízení zásadně při ústním jednání a nedostavení se účastníka k jednání není důvodem pro odročení jednání. Žalobkyně tudíž neunesla důkazní břemeno vyplývající pro ni z ust. § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná. Závěr soudu o tom, že se jedná o absolutní neplatnost je podepřen mj. například i rozhodovací praxí Krajského soudu v Praze (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, č. j. 27 Co 143/2019-113) či (a to zejména) rozsudkem Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, ve kterém SDEU dospěl k závěru, že: „články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Závěrem soud podotýká, že i pokud by žalobkyně unesla své důkazní břemeno o řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného, soud by shledal předmětnou úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou s ohledem na nemravně vysoký úrok z úvěru dle § 588 o. z.
12. Žalobkyně má tudíž právo jen na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 46 515,53 Kč představující rozdíl mezi poskytnutými finančními prostředky ve výši 132 820 Kč a vrácenými prostředky ve výši 86 304,47 Kč, které jí dle žalobních tvrzení nebyly dosud vráceny, ač tyto žalovanému byly poskytnuty na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy. Nárok žalobkyně soud tudíž posoudil optikou ust. § 2991 občanského zákoníku. Jelikož žalovaný dosud žalobkyni předmět bezdůvodného obohacení nevrátil, dostal se tak ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku do prodlení, pročež je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení požadovaný žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o dobu prodlení, odkazuje soud na provedené dokazování, v rámci kterého bylo zjištěno, že žalovaný byl prokazatelně poprvé vyzván k vrácení dlužné částky upomínkou ze dne 14. 12. 2024, ve které byl vyzván k vrácení dlužné částky do tří dnů. Z podacího archu bylo zjištěno, že upomínka byla podána k poštovní přepravě dne 14. 12. 2024 a tedy doručena dle § 573 o. z. dne 18. 12. 2024, žalovaný měl tudíž dlužnou částku vrátit do 21. 12. 2024, jelikož tak neučinil, dostal se od 22. 12. 2024 do prodlení s plněním svého závazku. Žalobě tudíž soud vyhověl jen co do částky z titulu bezdůvodného obohacení vč. příslušenství, ve zbytku soud žalobu s odkazem na shora řečené zamítl.
13. Ohledně lhůty k plnění pak soud vycházel z návrhu žalovaného obsaženého již ve vyjádření k žalobě, proti němuž žalobkyně nikterak nebrojila a dospěl k závěru, že je zde ještě dán prostor pro uložení peněžitého plnění ve splátkách v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., přičemž zohlednil i to, že žalobkyně je právnickou osobou, kterou povaha její činnost nečiní existenčně závislou na neprodlené úhradě jeho pohledávky. Soud proto přistoupil k určení výše splátek částkou 3 000 Kč měsíčně v souladu s návrhem žalovaného tak, aby nebyla ohrožena jeho základní životní úroveň, a to počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do zaplacení, to vše s výhradou ztráty výhody těchto splátek, pokud žalovaný neuhradí byť i jedinou ze splátek v plné výši a ve lhůtě její splatnosti. Na okraj pak soud poznamenává, že ani nadále nic stranám nebrání sjednat v této věci mimosoudně individuální splátkový kalendář dle konkrétní situace.
14. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když (ne)úspěch stran byl v zásadě stejný, pročež nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.