11 C 254/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně [Jméno žalobkyně]. se žalobou podanou u zdejšího soudu dne [datum] a upravenou dne [datum] domáhala, aby soud zavázal žalovaného [jméno FO] k zaplacení částky [částka] spolu kapitalizovaným úrokem v částce v částce [částka] a úrokem 8 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení v částce [částka] a úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba].[IČO] IČO, (dále jen „společnost“) uzavřela dne [datum] s žalovaným po předchozím zkoumání jeho úvěruschopnosti smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr v částce [částka]. Žalovaný úvěr přijal převzetím v hotovosti dne [datum] a zavázal se vrátit poskytnutou částku úvěru a zaplatit sjednaný úrok 8 % ročně v částce [částka], úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy v částce [částka], úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu v částce [částka] a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě bydliště v částce [částka] (celkem [částka]) a zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky v případě prodlení. Částku poskytnutého úvěru a další závazky v celkové částce [částka] se žalovaný zavázal splatit v 14 měsíčních splátkách po [částka] do [datum]. Žalovaná neplnil svůj smluvní závazek k úhradě úvěru řádně, neboť poslední platbu na splátku úvěru uhradil [datum] (v částce [částka]) a dosud dluží na jistině úvěru [částka], úroku [částka], úhradách za služby [částka], smluvní pokutě částku [částka] a úroku z prodlení do [datum] částku [částka]. Společnost postoupila svou pohledávku za žalovaným žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], což bylo žalovanému písemně oznámeno. Předžalobní upomínkou byl žalovaný opětovně vyzván k úhradě trvajícího dluhu. Dále žalobkyně uplatnila nárok na sjednaný úrok z úvěru ve výši 8 % ročně z dlužné jistiny úvěru do zaplacení a na zákonný úrok z prodlení.

2. Žalovaný [Jméno žalovaného] se k žalobě nevyjádřil a k jednání soudu ve věci se nedostavil.

3. Při provedeném dokazování bylo prokázáno výpisem z obchodního rejstříku, že žalobkyně je obchodní společností. Smlouvou o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] (včetně předpisu splátek bylo prokázáno, že žalovaný popsal společnosti své majetkové poměry, které doložil doklady o příjmech, a uzavřel se společností (prostřednictvím oprávněného zástupce) smlouvy o úvěru, na základě kterých byl žalovanému poskytnut společností úvěr v částce [částka]. Žalovaný se jako dlužník zavázala ke splacení poskytnutého úvěru včetně sjednaného úroku 8 % ročně a dalších úhrad (celkem [částka]). Žalovaný se zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně v případě prodlení s úhradou splátek. Transakční historií úvěrové smlouvy (přehledem plateb ke smlouvě) bylo prokázáno, že žalovaný prováděl úhradu dluhu a celkem zaplatil částku [částka]. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postupovaných pohledávek, bylo prokázáno, že společnost postoupila svou pohledávku za žalovaným dle smlouvy o úvěru žalobkyni. Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] bylo prokázáno, že tato skutečnost byla oznámena žalovanému. Předžalobní výzvou ze dne [datum] včetně poštovního podacího archu, bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce opětovně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu dle smlouvy o úvěru, úroku a úroku z prodlení. Žalovaný v řízení netvrdil, ani neprokázal, že by zaplatil další část dluhu.

4. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Soud dospěl k závěru, že mezi společností a žalovaným (společnost coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; § 1810 o. z.) nebyla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle ust. § 2390 o. z.

7. Podle ust. § 86 odst. 1, odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy mezi účastníky, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ust. § 87 odst. 1 věta první zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Věřiteli je zde uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako "úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti". Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

10. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C-679/18 články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

11. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

12. Podle ust. § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

13. V daném případě žalobkyně v řízení tvrdila, že společnost posoudila schopnost žalovaného (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb., v platném znění. K prokázání této skutečnosti soudu předložila pouze důkaz smlouvou o úvěru, která obsahuje jen údaje poskytnuté společnosti žalovaným bez dalšího ověření jejich správnosti. O této povinnosti tvrdit a prokázat soud žalobkyni poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. při jednání dne [datum], avšak žalobkyně ničeho netvrdila a nic neprokazovala. Proto soud dospěl k závěru, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř. Na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla při uzavření smlouvy ověřena úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitel splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a tedy poskytl úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).

14. Proto soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená dne [datum] je podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru neplatná (§ 580 a 588 o. z.). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C-679/18). Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku a na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

15. Plnění které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru plnění z neplatného právního úkonu ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž plnění na jistinu je žalovaný povinen vydat. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru částku celkem [částka], je žalovaný povinen takové plnění vrátit. Žalovaný již uhradil částku [částka], jak vyplývá z tvrzení žalobkyně a provedeného dokazovaní. Tedy vrátil část poskytnutou částky a tím jistinu v této části vrátil. Nadále je povinen vrátit částku [částka]. Pokud jde o lhůtu přiměřenou k možnostem spotřebitele k zaplacení nedoplatku úvěrové jistiny (nebo zápůjčky), z ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., z důvodové zprávy k tomuto ustanovení, z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] i Krajského soudu v [adresa] – pobočky v Olomouci č. j. [spisová značka] vyplývá, že v případech absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro řádné neprovádění úvěruschopnosti spotřebitele, není spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu ihned, nýbrž „v době odpovídající jeho možnostem“, což je buď v soudem určené lhůtě nebo v soudem stanovených splátkách, v jakých je spotřebitel schopen jistinu úvěru splácet. Do rozhodnutí soudu se tudíž spotřebitel nemůže ocitnout s úhradou nesplacené jistiny úvěru v prodlení a poskytovateli spotřebitelského úvěru nebo zápůjčky nemůže vzniknout nárok na přiznání zákonných úroků z prodlení. Poněvadž soud pro pasivitu žalovaného nezjistil důvody pro umožnění hradit dluh v přiměřených splátkách, určil žalovanému přiměřenou třídenní lhůtu splatnosti analogicky podle § 160 odst. 1 o.s.ř. Soud proto žalobě výrokem I. tohoto rozsudku v části vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka], ale výrokem II. tohoto rozsudku zamítl zbývající část nároku žalobkyně.

16. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy ve věci převážně úspěšnému žalovanému dosud v řízení prokazatelné náklady nevznikly.