Výrok
I. Řízení se v části o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení zastavuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkynia) částku [částka],b) náhradu nákladů řízení v částce [částka] k rukám [Jméno advokátky], advokátky, vše v pravidelných splátkách po [částka] splatných vždy k 20. dni v měsíci pod ztrátou výhody splátek, přičemž první splátka se stane splatnou v měsíci následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci.
III. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.
Odůvodnění
1. Žalobkyně [Jméno žalobkyně]. se žalobou podanou u zdejšího soudu dne [datum] domáhala, aby soud zavázal žalovanou [Jméno žalované] k zaplacení částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] [IČO] IČO, (dále jen „společnost“), uzavřela s žalovanou v rámci svého podnikání po předchozím posouzení její úvěruschopnosti dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva“), jejímž předmětem bylo (mimo jiné) poskytnutí úvěru v částce [částka] na dobu do [datum], přičemž se žalovaná zavázala k úhradě úroku v částce [částka] s vrácením částky úvěru na stanovený účet. Jelikož žalovaná nevrátila společnosti poskytnutou částku [částka] se smluveným úrokem včas, ocitla se dnem [datum] v prodlení. Společnost postoupila svou pohledávku za žalovanou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno, přičemž byla před podáním žaloby vyzvána k zaplacení dluhu. Žalovaná dosud svůj dluh nezaplatila. Žalobkyně proto uplatnila nárok na zákonný úrok z prodlení z dlužné částky od [datum] do zaplacení.
2. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu zpět v části, ve které po žalované požadovala [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Soud rozhodnutím v bodě I. tohoto rozsudku řízení v této části zastavil podle ust. § 96, odst. 2 o. s. ř. v souladu s dispozitivním úkonem žalobkyně. Žalobkyně po žalované nadále požadovala částku [částka] s příslušným úrokem z prodlení.
3. Žalovaná [Jméno žalované] v řízení namítla, že společnost při poskytnutí úvěru nesplnila povinnost přezkoumat řádně její úvěruschopnost. Dále uvedla, že je schopna uhradit svůj závazek vůči žalobkyni ve splátkách nepřesahujících [částka] měsíčně.
4. Při provedeném dokazování bylo smlouvou o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] a (včetně formuláře standardní informace o spotřebitelském úvěru a obchodních podmínek) prokázáno, že společnost [právnická osoba] [IČO] IČO, , jako úvěrující uzavřela s žalovanou jako úvěrovaným smlouvu o poskytnutí úvěru v rozsahu částky [částka] na dobu do [datum], s tím že úvěrovaný uhradí poplatek spojený se zasláním výzvy k plnění jeho závazků a smluvní pokutu z částky, ohledně níž je v prodlení. Dle smlouvy činí výše nákladů souvisejících s opožděnou platbou (poplatek) za každou upomínku [částka] včetně DPH, smluvní pokuta z dlužné částky za každý den prodlení 0,1 % a úvěrující je oprávněn požadovat účelně vynaložené náklady vymáhání. Záznamem o transakci na účtu ze dne [datum] a [datum] a sdělením [právnická osoba]. ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaná obdržela částku [částka]. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu pohledávek, bylo prokázáno, že společnost postoupila svou pohledávku za žalovanou žalobkyni. Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] bylo prokázáno, že tato skutečnost byla oznámena žalované, která byla vyzvána k úhradě žalobkyni. Předžalobní výzvou ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalobkyně opět vyzvala žalovanou k úhradě závazku.
5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně plnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
7. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o. z. nabývá postoupením pohledávky postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně zajištění.
8. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
9. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Soud dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou (právní předchůdce žalobkyně coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; § 1810 o. z.) nebyla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle ust. § 2395 o. z.
11. Podle ust. § 86 odst. 1, odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy mezi účastníky, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle ust. § 87 odst. 1 věta první zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Věřiteli je zde uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako "úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti". Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).
14. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C-679/18 články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
15. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).
16. Podle ust. § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.
17. V daném případě žalobkyně v řízení tvrdila, že společnost posoudila schopnost žalované (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb., v platném znění. K prokázání této skutečnosti však soudu předložila pouze důkaz smlouvou o úvěru, jež obsahuje jen údaje poskytnuté společnosti žalovanou bez dalšího ověření jejich správnosti. O této povinnosti tvrdit a prokázat však soud však žalobkyni nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání. Proto soud dospěl k závěru, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř. Na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla při uzavření smlouvy ověřena úvěruschopnost žalované (tj. že by věřitel splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, a tedy poskytl úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaná schopen úvěr splatit).
18. Proto soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne [datum] je podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru neplatná (§ 580 a 588 o. z.). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C-679/18). Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku a na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).
19. Plnění, které si strany smlouvy poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru plnění z neplatného právního úkonu ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž plnění na jistinu je žalovaná povinna vydat. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru částku [částka], je žalovaná povinna takové plnění vrátit. Žalovaná dosud ničeho neuhradila. Nadále je povinna vrátit částku [částka]. Pokud jde o lhůtu přiměřenou k možnostem spotřebitele k zaplacení nedoplatku úvěrové jistiny (nebo zápůjčky), z ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., z důvodové zprávy k tomuto ustanovení, z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. [spisová značka] i Krajského soudu v [adresa] – pobočky v Olomouci č. j. [spisová značka] vyplývá, že v případech absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro řádné neprovádění úvěruschopnosti spotřebitele, není spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu ihned, nýbrž „v době odpovídající jeho možnostem“, což je buď v soudem určené lhůtě nebo v soudem stanovených splátkách, v jakých je spotřebitel schopen jistinu úvěru splácet. Do rozhodnutí soudu se tudíž spotřebitel nemůže ocitnout s úhradou nesplacené jistiny úvěru v prodlení a poskytovateli spotřebitelského úvěru nebo zápůjčky nemůže vzniknout nárok na přiznání zákonných úroků z prodlení. Soud zjistil důvody pro umožnění hradit dluh v přiměřených splátkách, neboť příjem žalované činí [částka] měsíčně a její náklady bydlení dosahují částky nejméně [částka] měsíčně, přičemž splácí další závazky v celkové částce měsíční splátky [částka]. Umožnil žalované proto podle ust. § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. zaplacení dluhu s příslušenstvím v pravidelných měsíčních splátkách v částce [částka], a to pod hrozbou ztráty výhody splátek. Pokud tedy žalovaná poruší povinnost hradit řádně a včas jednotlivé splátky, stane se splatnou celá částka v rozsahu, ve kterém dosud nebyla žalovaným zaplacena. Soud rozhodl o povolení splátek, neboť s ohledem na výši splátek nedojde umožněním splátek k podstatnému zásahu do majetkových poměrů žalobkyně. Soud tak žalobě výrokem II. tohoto rozsudku v části vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka], ale výrokem III. tohoto rozsudku zamítl zbývající část nároku žalobkyně.
20. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a procesně převážně úspěšné žalobkyni (rozdíl mezi jejím úspěchem a neúspěchem při uplatnění nároku činí 42 %) přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 42 %. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku [částka] a nákladů právního zastoupení. Odměna advokáta určená z tarifní hodnoty projednávané věci podle § 14b odst. 1 bodu 3., odst. 4, § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (s ohledem na skutkově a právně obdobné věci zahájené týmž žalobcem), činí [částka] (3 x 700 + 2 500) za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby) dle ust. § 14b odst. 1 písm. a) citované vyhlášky. Dále náleží advokátovi náhrada hotových výdajů v částce [částka] za čtyři úkony právní služby podle § 14b odst. 5 písm. a), písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb. Celková výše nákladů řízení žalobkyně tak činí [částka] a poměrná část 42 % z této částky přiznaná žalobkyni činí [částka].