Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka] ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V celém dalším zbývajícím rozsahu, kterým se žalobce domáhal po žalovaném zaplatit další částku [částka] azákonný úrok z prodlení z částky [částka] ve výši 12,75 % ročně od [datum] do zaplacení,další částku [částka] aúrok ve výši 73,96 % p.a z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši 1[částka], úrok ve výši 14,75 % p.a z částky [částka] od [datum] dozaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od , datumdosáhne částky [částka],se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] doplněnou podáním ze dne [datum] se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení celkem částky [částka] s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě smlouvy ze dne [datum], č. [hodnota] poskytl žalovanému úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal žalobci vrátit ve výši [částka] spolu se zápůjční úrokovou sazbou 73,95 % p.a. při RPSN 104,96 % v dohodnutých 48 měsíčních splátkách. Žalovaný ale sjednané splátky řádně a včas nehradil a žalobci vrátil celkem částku [částka]. Pro prodlení žalovaného s úhradou splátek došlo k zesplatnění úvěru ke dni [datum]. Žalobce se nyní po žalovaném domáhá zaplacení další částky ve výši [částka] (představující nedoplatek „nové jistiny úvěru“, smluvní úrok a smluvní pokutu), další částky ve výši [částka] představující další smluvní pokutu, a zaplacení dalšího příslušenství. Přes výzvy a předžalobní upomínku žalovaný zbývající dlužnou částku dosud žalobci nezaplatil. V podání ze dne [datum] žalobce popsal, jak údajně s odbornou péčí zkušeného profesionála v oboru úvěrování pečlivě zjišťoval a ověřoval úvěruschopnost žalovaného.
2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů3. Z provedených důkazů zjistil soud skutkový stav věci takto.4. Pokud jde o závazkový vztah mezi účastníky, z obsahu listiny označené jako Návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] ve znění Oznámení žalobce o schválení úvěru ze dne [datum], ve znění splátkového kalendáře, předsmluvního formuláře, formuláře o prohlášení klienta, dodatku č. [hodnota] ze dne [datum] a fotokopie OP žalovaného, považuje soud za prokázané, že žalovaný dne [datum] požádal žalobce o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši [částka]. Podle žalobcem vyplněného formuláře návrhu/smlouvy v případě poskytnutí úvěru [částka] se žalovaný zavázal vrátit žalobci celkem částku [částka] ve 48 měsíčních splátkách po [částka], splatných vždy k 12. dni každého měsíce v době od [datum] do [právnická osoba].2027, přičemž zápůjční úroková sazba měla činit 73,95 % ročně a RPSN 104,96 % ročně. V bodě 6. Návrhu/smlouvy jsou upraveny důsledky vyplývající z prodlení klientů s úhradou splátek, a to povinnost uhradit konkrétně popsané smluvní pokuty. V bodě 6.3. návrhu - smlouvy bylo mezi účastníky mimo jiné dohodnuto, že v případě prodlení klienta s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází automaticky k zesplatnění celého úvěru, tj. nesplacené úvěrové jistiny, sjednaných úroků, smluvní pokuty a nákladů a že poskytovatel je povinen klienta vyzvat k úhradě úvěrového dluhu. Podle bodu 6.9. uvedené listiny nesmí souhrn všech smluvních pokut přesáhnout součin čísla [hodnota] a celkové výše sjednaného úvěru, maximálně však [částka]. Žalovaný návrh podepsal elektronicky dne [datum], žalobce návrh akceptoval dne 14.[datum] a v Oznámení ze dne [datum] žalobce žalovanému sdělil, že akceptoval návrh smlouvy o úvěru s tím, že doručením tohoto Oznámení žalovanému dojde k uzavření smlouvy. Podle dodejky došlo k doručení Oznámení žalovanému dne [datum] uložením. Soud považuje za prokázané, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy výše uvedeného obsahu dne [datum]. Totožnost žalovaného byla ověřena kopií občanského průkazu.5. Pokud jde o vzájemné plnění, tak z nedatované listiny označené jako Doklad o vyplacení úvěru a z SMS – informace žalovanému o vyplacení - soud zjistil, že žalobce vyplatil dne [datum] na účet žalovaného částku [částka]. Totéž vyplývá i z listiny označené jako Karta klienta.Z obsahu žaloby i z karty klienta je rovněž prokázáno, že žalovaný zaplatil žalobci v období od [datum] do [datum] ve splátkách po [částka] celkem částku [částka].6. Pokud jde o provádění úvěruschopnosti žalovaného žalobcem, žalovaný podepsal dne [datum] formulář žalobce „Prohlášení klienta“, podle něhož žalovaný nemá žádné splatné dluhy vůči třetí osobě a státu, není v úpadku a je schopen úvěr splácet. Podle Výpisu záznamů z registru SOLUS ze dne [datum] neměl žalovaný evidovanou žádnou dlužnou částku po splatnosti. Z neoznačené listiny score card ze dne [datum] obsahující hodnocení schopnosti splácet (mělo jít o vyhodnocení žalovaného z nebankovního registru Klientských informací NRKI) soud zjistil, že u žalovaného je uvedeno skóre 367, což podle připojené legendy znamená, že jde o II. kategorii, která označuje „lepší segment klientů“. Podle formuláře žalobce Hodnocení klienta ze dne [datum] byla finanční potřeba žalovaného [částka], přesto mu žalobce poskytl úvěr [částka], žalovaný měl mít údajné neoznačené příjmy ve výši [částka] měsíčně, jeho výdaje činily životní minimum ve výši [částka] měsíčně, měl žalobci splácet předcházející neoznačené dluhy ve výši [částka] měsíčně, na bydlení i na související náklady vynakládal dohromady částku [částka] měsíčně a na dopravu, kurzy a záliby nevynakládal nic. Žalovaný byl svobodný podnikatel a měl údajně bydlet ve vlastním, což nebylo ničím doloženo. Z žalobcem předloženého daňového přiznání žalovaného jako podnikatele soud zjistil, že daňové přiznání bylo za dobu od [datum] do [datum], tedy 1 rok před uzavřením sporné smlouvy a že z žádné rubriky nevyplývá, že by měl žalovaný skutečně čistý měsíční příjem [částka], nota bene v době před uzavřením smlouvy. Z přiznání rovněž vyplývá, že žalovaný měl podnikat v oblasti oprav a údržby kolejových vozidel a lze si velmi obtížně představit, že by za těmito kolejovými vozidly chodil pěšky a nepoužíval automobil nebo jiné dopravní prostředky, jak se žalobce snaží namluvit v rubrice formuláře o hodnocení klienta, podle níž žalovaný údajně neměl žádné náklady na dopravu apod. Už vůbec si ale nelze představit, že by žalovaný jako podnikatel neměl spojení s klienty ani se světem přes mobil a internet. Z výpisu [právnická osoba]. pouze vyplývá, že žalovaný uhradil „finančáku“, tj. státu, na daních dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka], což je sice chvályhodné, avšak tyto údaje nemají žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu k úvěruschopnosti žalovaného, neboť úhradu daní si žalovaný započítává do svého podnikání. V řízení nebylo ničím prokázáno, jaké měl žalovaný skutečné běžné reálné příjmy pro své živobytí a bydlení a už vůbec nebylo prokázáno, jaké měl skutečné běžné náklady na jídlo, ošacení, hygienu, bydlení, za elektřinu, plyn, odpadky, mobil, internet apod. Žalobce se o skutečné běžné příjmy a výdaje žalovaného vůbec nezajímal, pravdivost údajů od žalovaného neověřoval a požadovanou částku [částka] vyplatil žalovanému ještě před řádným uzavřením smlouvy v rozporu s vlastními pravidly. Žalobce tak ničím neprokázal, že zjišťoval, ověřoval a posuzoval úvěruschopnost žalovaného a už vůbec ne s odbornou péčí.7. Z výzev ze dne [právnická osoba].2024, [datum], [datum], [datum] a [datum] soud zjistil, že žalobce vyzýval žalovaného k úhradě úvěrového dluhu před jeho zesplatněním. Z oznámení ze dne [datum] považuje soud za prokázané, že žalobce oznámil žalovanému zesplatnění úvěrového dluhu. Podle předžalobní upomínky ze dne [datum] a podacího archu žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky s upozorněním na možnost soudního vymáhání.8. Ve vztahu k obvyklým úrokovým sazbám u obdobných spotřebitelských neúčelových úvěrů v době uzavírání sporné smlouvy v únoru 2023 soud z vyjádření bankovních domů zjistil, že [právnická osoba]. poskytovala v té době obdobné spotřebitelské úvěry za roční úrokovou sazbu od 6,69 – 14,7 %, přičemž průměrná roční úroková sazba činila 10,69 %, Raiffeisen bank a.s. poskytovala spotřebitelské úvěry za úrokovou sazbu 15,9 % a [právnická osoba] poskytovala obdobné úvěry za úrokovou sazbu 14,6 %. Průměrná roční úroková sazba všech bankovních domů činila v rozhodném období 13,73 %.9. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy a dospěl k následujícím právním závěrům.10. Sporná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřená podle § 2395 o. z., má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalovanému jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy.11. Podle § 588 o. z. soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti) k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce při poskytování úvěru žalovanému spotřebiteli splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 75, § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pokud by tak neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (viz nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 412/2018).12. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od [datum] do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 75, § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru „přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Názor Ústavního soudu je souladný se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] (zejména bod 26.), podle nichž odbornou péčí se má na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.13. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že žalobce nezjišťoval, neověřoval ani neposuzoval úvěruschopnost žalovaného řádně, a už vůbec ne s odbornou péčí. Žalobce totiž v rozporu s § 84 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vůbec nezjišťoval ani neověřoval pravidelné běžné reálné měsíční příjmy ani pravidelné běžné reálné výdaje žalovaného v období předcházejícímu uzavření sporné smlouvy na živobytí, bydlení, ošacení, mobil, internet apod. V podrobnostech soud odkazuje na bod 6. rozsudku. Porušení této povinnosti žalobcem má za důsledek absolutní neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě absolutně neplatné smlouvy nelze žalobci žalobou uplatněné nároky přiznat.14. Sporná smlouva je také neplatná pro nepřiměřeně vysokou úrokovou sazbu ve výši 73,95 % ročně. V řízení bylo totiž prokázáno, že průměrná úroková sazba bankovních domů činila u obdobných úvěrů ve stejném období i v lokalitě celkem [hodnota] % ročně a ve smlouvě sjednaná úroková sazba 73,95 % ročně je takřka 5,4 x vyšší, než obvyklá úroková sazba obchodních domů. Rozdíl mezi sjednanou a obvyklou výší úroků znamená významný nepoměr, který je zvláště nepřijatelný u zvýšené ochrany spotřebitele. Uvedený nepoměr nemůže být odůvodněn ani vysokým rizikem z nevratností úvěru pro špatnou finanční situaci spotřebitele, neboť právě řádným prošetřováním úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí měl věřitel právě takové riziko minimalizovat. Neexistují tudíž objektivní důvody, proč by měly být takovému věřiteli přiznávány násobky běžných úrokových sazeb bankovních poskytovatelů úvěrů. Ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku za poskytnutí úvěru je tudíž absolutně neplatné (viz stále použitelné rozsudky NS ČR ze dne [datum] sp. zn. 1484/2004, ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], rozsudek NS ČR ze dne [datum]). Přestože je ujednání o úrocích oddělitelné od ostatního textu smlouvy o úvěru, úroky představují jedinou úplatu žalovaného žalobci za poskytnutý úvěr. Sjednaná výše úroků ale několikanásobně převyšuje úroky bank a lze předpokládat, že bez této nepřiměřené výše úroků by žalobce úvěrovou smlouvu s žalovaným spotřebitelem vůbec neuzavřel. Vzhledem k výše uvedenému sjednaný úrok z prodlení již neslouží pouze k plnění jeho funkcí, ale má zneužívající (šikanózní) charakter. Z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků je smlouva o úvěru také neplatná jako celek podle § 576 o.z.15. V řízení bylo prokázáno, že na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru poskytl žalobce žalovanému částku [částka] a že žalovaný vrátil žalobci pouze částku [částka] a zůstal tak nedoplatek ve výši [částka]. Tato částka [částka] představuje nesplacenou jistinu spotřebitelského úvěru, kterou je žalovaný povinen žalobci vrátit podle speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ve vztahu k obecnému ustanovení § 2991 o.z., viz rozsudek NS ČR [spisová značka] ze dne [datum]).16. Pokud jde o lhůtu přiměřenou k možnostem spotřebitele k zaplacení nedoplatku úvěrové jistiny (nebo zápůjčky), z ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., z důvodové zprávy k tomuto ustanovení, z rozhodnutí NS ČR č.j. [spisová značka] i Krajského soudu v [adresa] – pobočky v Olomouci č.j. [spisová značka] vyplývá, že v případech absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro řádné neprovádění úvěruschopnosti spotřebitele, není spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu ihned, nýbrž „v době odpovídající jeho možnostem“, což je buď v soudem určené lhůtě nebo v soudem stanovených splátkách, v jakých je spotřebitel schopen jistinu úvěru splácet. Do rozhodnutí soudu se tudíž spotřebitel nemůže ocitnout s úhradou nesplacené jistiny úvěru v prodlení a poskytovateli spotřebitelského úvěru nebo zápůjčky nemůže vzniknout nárok na přiznání zákonných úroků z prodlení. Poněvadž soud pro pasivitu žalovaného spotřebitele nezjistil důvody pro umožnění hradit dluh v přiměřených splátkách, určil jako přiměřenou 3 denní lhůtu splatnosti analogicky podle § 160 odst. 1 o.s.ř.17. S ohledem na vše uvedené uložil soud žalovanému povinnost vrátit žalobci částku [částka] v soudem určené 3 denní lhůtě běžící od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku rozsudku).18. V celém dalším zbývajícím rozsahu soud žalobu jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (smluvní úroky, poplatky, smluvní pokuty) požadované na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru a poněvadž se žalovaný dosud neocitl v prodlení, nepřiznal mu ani žádné zákonné úroky z prodlení (odstavec II. výroku rozsudku).19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný měl v řízení větší procesní úspěch, avšak podle obsahu spisu mu náklady řízení nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (odstavec III. výroku rozsudku).