Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka] ve lhůtě do 3 dnů od právnímoci tohoto rozsudku.
II. Řízení se v rozsahu částky [částka] zastavuje.
III. V celém dalším zbývajícím rozsahu, kterým se žalobce domáhal po žalovaném zaplatitdalšíúrok 18,9 % ročně z pohledávky [částka] od [datum] do [datum],úrok 12 % ročně z pohledávky [částka] od [datum] do zaplacení,úrok 12 % ročně z pohledávky [částka] od [datum] do zaplacení,kapitalizovaný úrok ve výši [částka] od [datum] do [datum] ačástku [částka], se žaloba zamítá.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] ve lhůtě do3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] doplněnou podáním ze dne [datum] a [datum] se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení celkem částky [částka] s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě rámcové smlouvy č. [hodnota] ze dne [datum] o aktivaci běžného účtu uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru formou kontokorentu [částka], jejíž dohodnuté podmínky žalovaný nesplnil, proto žalobci vznikl nárok na zaplacení požadovaného dluhu včetně příslušenství. Přes výzvy a předžalobní upomínku žalovaný zbývající dlužnou částku žalobci nezaplatil.
2. Podáním ze dne [datum] vzal žalobce žalobu v rozsahu částky [částka] částečně zpět z důvodu, že žalovaný tuto částku zaplatil po podání žaloby dne [datum]. Soud postupoval podle § 96 odst. 2 a 4 o.s.ř. a řízení ve zpět vzatém rozsahu zastavil (odst. II. výroku rozsudku).
3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.
4. Z provedených důkazů zjistil soud skutkový stav věci takto.
5. Z rámcové smlouvy ze dne [datum] č. [hodnota] soud zjistil, že žalobce zřídil pro žalovaného běžný účet č. [č. účtu] s debetní kartou č. [hodnota]...9849 a zavázal se poskytovat žalovanému dohodnuté bankovní a platební služby za cenu podle ceníku žalobce6. Z písemné smlouvy o spotřebitelském úvěru označené jako dodatek č. [hodnota] k rámcové smlouvě 2030289 ze dne [datum] ve znění Formuláře pro standardní informace, Obchodních podmínek, Ceníku a Podmínek pro používání kontokorentu soud zjistil, že žalobce se zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve formě kontokorentu (přečerpání běžného účtu) do částky [částka], jež se žalovaný zavázal nepřekročit a vrátit jej do 1 roku ode dne prvního čerpání úvěru spolu s dohodnutou úrokovou sazbou 18,9 % ročně při RPSN 20,64 % v celkové výši [částka].7. Podle úvěrové zprávy, výpisů z běžného účtu, přehledu čerpání a splácení kontokorentu žalovaný úvěrový dluh řádně nesplácel, proto žalobce kontokorentní dluh dopisem ze dne [datum] k témuž dni zesplatnil. Ke dni zesplatnění činí nesplacená jistina kontokorentu částku [částka] a kapitalizovaný úrok do dne zesplatnění ve výši [částka] a nebylo zjištěno, že by žalovaný do dne rozhodnutí zbývající dlužnou částku žalobci zaplatil.8. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobcem před uzavřením sporné smlouvy ze dne [datum], soud z úvěrové zprávy ze dne [datum] zjistil, že předcházející úvěrový závazek z jiné smlouvy č. [hodnota] U byl uzavřen předčasně, podle přehledu dalších 14 žádostí žalovaného o další úvěr v období od [datum] do [datum] bylo zamítnuto, žalobcem předložené výpisy z běžného účtu žalovaného byly za dobu až po uzavření sporné úvěrové smlouvy, tj. od [datum] do [datum] a dále od [datum] do [datum] a ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného přede dnem uzavření sporné smlouvy [datum] nemají žádnou vypovídací hodnotu. V průběhu řízení soud opakovaně vyzval žalobce k předložení konkrétních důkazů vztahujících se k provádění úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením sporné smlouvy. Žalobce ale přes výzvu soudu požadované konkrétní důkazy ve vztahu k reálným příjmům a výdajům žalovaného nepředložil, pouze ve svých písemných vyjádřeních popsal, že při vyhodnocování „výdajů žalovaného“ vycházel z interních a externích databází a že sám vyhodnotil úvěruschopnost spotřebitele pouze podle svých analýz, které však nevycházely z konkrétních zjištěných údajů, nýbrž z obecných statistik. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že se žalobce o reálné příjmy a výdaje žalovaného vůbec nezajímal, nezjišťoval je ani neověřoval a již z tohoto důvodu nemohl vůbec posuzovat úvěruschopnost žalovaného. Žalobce evidentně porušil ustanovení § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. a bylo mu zjevně zcela jedno, zda žalovaný úvěr vrátí či nikoliv.9. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy a dospěl k následujícím právním závěrům.10. Sporná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena podle § 2395 o. z., má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalovanému jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí u každé jednotlivé smlouvy schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy.11. Podle § 588 o. z. soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti) k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce při poskytování sporného úvěru žalovanému jako spotřebiteli splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 75, § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pokud by tak neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (viz nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 412/2018).12. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od [datum] do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 75, § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru „přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Názor Ústavního soudu je souladný se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] (zejména bod 26.), podle nichž odbornou péčí se má na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.13. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že žalobce nezjišťoval, neověřoval ani neposuzoval úvěruschopnost žalovaného před uzavřením sporné úvěrové smlouvy řádně, a už vůbec ne s odbornou péčí. Ač je žalobce bankovním ústavem, před poskytnutí úvěru se neobtěžoval ověřit si skutečné reálné příjmy a výdaje žalovaného z jeho účtu, který pro něj sám vedl. Údaje, které žalobce uváděl ve svém vyjádření ze dne [datum] a [datum] nebyly ničím podloženy. V podrobnostech soud odkazuje na zjištění uvedená v bodu 8. rozsudku. Bez zjištění a ověření reálných příjmů a výdajů žalovaného nemohl žalobce jeho úvěruschopnost vůbec posoudit. Žalobce ničím neprokázal, že splnil zákonné povinnosti vyplývající z § 84 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, což má za důsledek absolutní neplatnost sporné smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě absolutně neplatné smlouvy nelze žalobci žalobou uplatněné nároky přiznat.14. V řízení bylo prokázáno, že na základě absolutně neplatné smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne [datum] poskytl žalobce žalovanému částku [částka], na níž žalovaný vrátil po podání žaloby pouze částku [částka] (a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno) a že zůstal nedoplatek ve výši [částka]. Zbývající nedoplatek ve výši [částka] představuje nesplacenou jistinu spotřebitelského úvěru, kterou je žalovaný povinen žalobci vrátit podle speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ve vztahu k obecnému ustanovení § 2991 o.z., viz rozsudek NS ČR [spisová značka] ze dne [datum]).15. Pokud jde o lhůtu přiměřenou k možnostem spotřebitele k zaplacení nedoplatku úvěrové jistiny (nebo zápůjčky), z ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., z důvodové zprávy k tomuto ustanovení, z rozhodnutí NS ČR č.j. [spisová značka] i Krajského soudu v [adresa] – pobočky v Olomouci č.j. [spisová značka] vyplývá, že v případech absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro řádné neprovádění úvěruschopnosti spotřebitele, není spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu ihned, nýbrž „v době odpovídající jeho možnostem“, což je buď v soudem určené lhůtě nebo v soudem stanovených splátkách, v jakých je spotřebitel schopen jistinu úvěru splácet. Do rozhodnutí soudu se tudíž spotřebitel nemůže ocitnout s úhradou nesplacené jistiny úvěru v prodlení a poskytovateli spotřebitelského úvěru nebo zápůjčky nemůže vzniknout nárok na přiznání zákonných úroků z prodlení. Poněvadž soud pro pasivitu žalovaného spotřebitele nezjistil důvody pro umožnění hradit dluh v přiměřených splátkách, určil žalovanému přiměřenou 3 denní lhůtu splatnosti analogicky podle § 160 odst. 1 o.s.ř.16. S ohledem na vše uvedené uložil soud žalovanému podle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. povinnost vrátit žalobci částku [částka] v soudem určené 3 denní lhůtě běžící od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku rozsudku).17. V celém dalším zbývajícím rozsahu soud žalobu jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (smluvní úroky, poplatky, smluvní pokuty) požadované na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru a poněvadž se žalovaný dosud neocitl v prodlení, nepřiznal mu ani žádné zákonné úroky z prodlení (odstavec III. výroku rozsudku).18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl ve sporu úspěšný pouze částečně v rozsahu 85 % (počítaje z celkového punkta jistiny a příslušenství ve výši [částka] a z přiznané a zaplacené částky [částka]) a neúspěšný v rozsahu 15 % (počítaje ze zamítnutého punkta jistiny a příslušenství). Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. má proto žalobce právo na poměrnou část nákladů řízení ve výši 70 % (od úspěchu 85 % bylo třeba odečíst neúspěch ve výši 15 %) v celkové výši [částka].Žalobci přiznané náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z podané žaloby ve výši [částka], když žalobce další náklady řízení nepožadoval. Celkové náklady řízení žalobce činily částku [částka], z níž 70 % činí zaokrouhleně částku [částka] (odstavec IV. výroku rozsudku).