Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka] ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V celém dalším zbývajícím rozsahu, v němž se žalobce domáhal po žalovaném zaplatit další částku [částka] akapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši [částka],kapitalizovaný úrok ve výši [částka],zákonný úrok z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 15 % aúrok 29,67 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení,se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] doplněnou podáním ze dne [datum] a [datum] se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení celkem částky [částka] s příslušenstvím s odůvodněním, že jeho právní předchůdce [právnická osoba] [adresa] (dále jen předchůdce nebo žalobce) uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal předchůdci žalobce vrátit dohodnutým způsobem. Žalovaný ale své závazky ze smlouvy nesplnil, na svůj dluh uhradil pouze částku [částka] a přes výzvy a upomínky zbytek dluhu nezaplatil. Žalobce se nyní domáhá po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši [částka], poplatku ve výši [částka] a dalšího příslušenství. Smlouvou ze dne [datum] postoupil právní předchůdce spornou pohledávku na žalobce.
2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů3. Z provedených důkazů zjistil soud skutkový stav věci takto.4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], č. [hodnota] ve znění smluvních podmínek a pojištění, uzavřené „podle § 2390 o.z. a § 2 zák. č. 257/2016 Sb.“, soud zjistil, že předchůdce žalobce [právnická osoba] [adresa] se zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr v hotovosti ve výši [částka], který se žalovaný zavázal předchůdci vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši [částka], jež sestává z kapitalizovaného úroku ve výši [částka], z poplatku za zpracování úvěru ve výši [částka], z částky za komfortní a flexibilní splácení ve výši [částka] a dále z poplatku za pojištění ve výši [částka], v celkové výši [částka], při pevné úrokové sazbě 66,52 % platné po celou dobu trvání smlouvy a RPSN 99,79 %, formou 12 měsíčních splátek po [částka], přičemž první splátka měla být splatná do 1 měsíce od uzavření smlouvy a ostatní koncem splátkového období. V čl. 6 smluvních podmínek o prodlení zákazníka se strany mimo jiné dohodly na poplatcích, pokutách a na možnosti odstoupení od smlouvy v případě prodlení žalovaného se zaplacením příslušné splátky. Smlouva byla podepsaná obchodním zástupcem předchůdce a žalovaným.5. Pokud jde o vzájemné plnění, žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy ze dne [datum] převzetí částky [částka] v hotovosti.Podle tvrzení žalobce v žalobě a tabulky umoření žalovaný na úvěrový dluh uhradil celkem částku [částka]. Pravdivost tohoto tvrzení i dokladu nebyla v řízení ničím vyvrácena.6. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením sporné smlouvy, soud ze zákaznické karty ze dne [datum] zjistil, že žalovaný bydlel v nájemním bytu jako spolubydlící na adrese [adresa], byl zaměstnán jako dělník u firmy Siska v [adresa], jeho jediný čistý příjem ze zaměstnání činil [částka] měsíčně, měl mít údajně další příjmy domácnosti „ve výši [částka] “ a odhadované celkové měsíční výdaje měly činit částku [částka]. Mzda ze zaměstnání měla být ověřena ze 2 výplatních pásek. Vymyšlený údaj o dalších příjmech domácnosti [částka] nebyl ani konkretizován ani ničím doložen. Další vymyšlený údaj o celkových měsíčních výdajích žalovaného ve výši [částka] nebyl rovněž nijak konkretizován ani doložen a na první pohled je hluboce podhodnocen. Podle § 2 zák. č. 110/2006 Sb. bylo totiž v té době životní minimum pro jednotlivce ve výši [částka] a žalovaný musel mít také výdaje na bydlení v podobě nájemného a dalších nákladů na elektřinu, na plyn, vodné a stočné, odpadky, dopravu do zaměstnání, na ošacení, léky, mobil, internet apod. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že se předchůdce žalobce o reálné výdaje žalovaného vůbec nezajímal, nezjišťoval je ani neověřoval a již z tohoto důvodu nemohl vůbec posuzovat úvěruschopnost žalovaného. Předchůdce žalobce evidentně porušil ustanovení § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. a bylo mu zjevně zcela jedno, zda žalovaný úvěr vrátí či nikoliv.7. Ve vztahu k obvyklým úrokovým sazbám u obdobných spotřebitelských úvěrů v době uzavírání sporné smlouvy v srpnu 2022 soud z vyjádření bankovních ústavů zjistil, že Moneta Money bank a.s. požadovala po svých klientech úrokovou sazbu 13,87 % ročně, Raiffeisen bank a.s. požadovala úrokovou sazbu ve výši 14,89 % ročně, [právnická osoba]. ve výši 13,2 % ročně a [právnická osoba]. ve výši 16,5 % ročně. Průměrná úroková sazba všech bankovních domů činila v rozhodném období 14,6 % ročně.8. Podle smlouvy ze dne [datum] včetně příloh byla sporná pohledávka postoupena z předchůdce žalobce na žalobce. Předchůdce žalobce oznámil žalovanému postoupení dopisem ze dne [datum]. Předžalobní upomínkou ze dne [datum] vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu do [datum]. Podle podacího lístku byl dopis podán týž den k poštovní přepravě.9. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy a dospěl k následujícím právním závěrům.10. Po posouzení jednotlivých ustanovení i celého obsahu smlouvy soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o.z., přestože předchůdce žalobce z důvodu zjevné profesní neznalosti uvedl do záhlaví smlouvy § 2390 o.z., který upravuje zápůjčku, což je zcela odlišný právní institut.11. Sporná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena podle § 2395 o. z., má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalovanému jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí u každé jednotlivé smlouvy schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy.12. Podle § 588 o. z. soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti) k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda předchůdce žalobce při poskytování úvěru žalovanému jako spotřebiteli splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 75, § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pokud by tak neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (viz nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 412/2018).13. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od [datum] do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 75, § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru „přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Názor Ústavního soudu je souladný se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] (zejména bod 26.), podle nichž odbornou péčí se má na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.14. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že předchůdce žalobce nezjišťoval, neověřoval ani neposuzoval úvěruschopnost žalovaného před uzavření sporné smlouvy řádně, a už vůbec ne s odbornou péčí. Předchůdce žalobce pouze zjistil a z výplatních pásek ověřil příjem žalovaného ze zaměstnání ve výši [částka], nic více. Další zjevně vymyšlené příjmy ve výši [částka] předchůdce pro jistotu ani nezjišťoval ani neověřoval a další zjevně vymyšlené výdaje ve výši [částka] na živobytí, bydlení v nájemním bytu, na nájemné, na plyn, elektřinu, vodné a stočné, odpadky, léky, internet, mobil apod. se míjí s objektivní realitou a svědčí o naprosté neschopnosti a lhostejnosti předchůdce žalobce řádně a odborně zjišťovat úvěruschopnost spotřebitelů. Soudu je z úřední činnosti známo, že takto neodborně a neprofesionálně postupuje předchůdce žalobce soustavně při zjišťování reálných výdajů spotřebitelů. Přitom bez zjištění a ověření reálných výdajů spotřebitele nelze úvěruschopnost žadatele vůbec posoudit. Soud uzavřel, že bezostyšné tvrzení žalobce o odborném posuzování úvěruschopnosti žalovaného svědčí o jeho naprosté profesní neznalosti a neodbornosti, co vlastně zjišťování, ověřování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů znamená, přestože mu to soud v každém svém rozhodnutí připomíná. Žalobce ničím neprokázal, že jeho předchůdce splnil zákonné povinnosti vyplývající z § 84 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, což má za důsledek absolutní neplatnost sporné smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě absolutně neplatné smlouvy nelze žalobci žalobou uplatněné nároky přiznat.15. Sporná smlouva je také neplatná pro nepřiměřeně vysoké souhrnné poplatky ve výši [částka], které představuje cca 43 % jistiny úvěru ve výši [částka]. V rozhodnou dobu činila průměrná úroková sazba bankovních domů 14,6 % ročně a žalobcem požadované poplatky ji 3 x překračují. Souhrnné poplatky předchůdce žalobce nemají jakékoliv ekonomické odůvodnění a jejich výše je stanovena procentuálně pouze z výše poskytovaného úvěru. Nepřiměřeně vysoké poplatky i úroky jsou v rozporu s dobrými mravy, předchůdce žalobce jimi obchází ustanovení § 2395 o. z. o odměně za poskytnutí úvěru v podobě úroků, a bez těchto souhrnných zjevně lichevních poplatků by právní předchůdce žalobce žalovanému finanční prostředky neposkytl a smlouvu neuzavřel, což má za důsledek absolutní neplatnost smlouvy také podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1 a 2, § 576 a § 580 o. z., k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti podle § 588 o. z. Žalobce zase tyto lichvářské poplatky soustavně vymáhá.Žalobci ani jeho předchůdci jako zjevně lichvářským a nepoctivým společnostem, které se přiživují a parazitují na chudobě, nelze tyto nároky přiznat ani podle § 6 odst. 2 ani podle § 8 o.z.16. V řízení bylo prokázáno, že na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru poskytl předchůdce žalobce žalovanému částku [částka] a že žalovaný vrátil předchůdci žalobce pouze částku [částka] a zůstal tak nedoplatek ve výši [částka]. Tato částka [částka] představuje nesplacenou jistinu spotřebitelského úvěru, kterou je žalovaný povinen žalobci vrátit podle speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ve vztahu k obecnému ustanovení § 2991 o.z., viz rozsudek NS ČR [spisová značka] ze dne [datum]).17. Pokud jde o lhůtu přiměřenou k možnostem spotřebitele k zaplacení nedoplatku úvěrové jistiny (nebo zápůjčky), z ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., z důvodové zprávy k tomuto ustanovení, z rozhodnutí NS ČR č.j. [spisová značka] i Krajského soudu v [adresa] – pobočky v Olomouci č.j. [spisová značka] vyplývá, že v případech absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro řádné neprovádění úvěruschopnosti spotřebitele, není spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu ihned, nýbrž „v době odpovídající jeho možnostem“, což je buď v soudem určené lhůtě nebo v soudem stanovených splátkách, v jakých je spotřebitel schopen jistinu úvěru splácet. Do rozhodnutí soudu se tudíž spotřebitel nemůže ocitnout s úhradou nesplacené jistiny úvěru v prodlení a poskytovateli spotřebitelského úvěru nebo zápůjčky nemůže vzniknout nárok na přiznání zákonných úroků z prodlení. Poněvadž soud pro pasivitu žalovaného nezjistil důvody pro umožnění hradit dluh v přiměřených splátkách, určil žalovanému přiměřenou 3 denní lhůtu splatnosti analogicky podle § 160 odst. 1 o.s.ř.18. S ohledem na vše uvedené uložil soud žalovanému povinnost vrátit žalobci částku [částka] v soudem určené 3 denní lhůtě běžící od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku rozsudku).19. V celém dalším zbývajícím rozsahu soud žalobu jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (smluvní úroky, poplatky, smluvní pokuty) požadované na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru a poněvadž se žalovaný dosud neocitl v prodlení, nepřiznal mu ani žádné zákonné úroky z prodlení (odstavec II. výroku rozsudku).20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný měl v řízení větší procesní úspěch (počítáno z punkta [částka]), avšak podle obsahu spisu mu náklady řízení nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (odstavec III. výroku rozsudku).