Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V celém dalším zbývajícím rozsahu, kterým se žalobce domáhal po žalované zaplatit další částku [částka] akapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši [částka],kapitalizovaný úrok ve výši [částka],zákonný úrok z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 14,75 % aúrok 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] doplněnou podáním ze dne [datum] a [datum] se žalobce po žalované domáhal zaplacení celkem částky [částka] s příslušenstvím s odůvodněním, že jeho právní předchůdce [právnická osoba] [adresa] (dále jen předchůdce nebo žalobce) uzavřel s žalovanou dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytl žalované úvěr v údajné výši [částka], který se žalovaná zavázala předchůdci žalobce vrátit dohodnutým způsobem. Žalovaná ale své závazky ze smlouvy nesplnila, na svůj dluh uhradila pouze částku [částka] a přes výzvy a upomínky zbytek dluhu nezaplatila. Žalobce se nyní domáhá po žalované zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši [částka] a dalších poplatků a příslušenství. Smlouvou ze dne [datum] postoupil právní předchůdce spornou pohledávku na žalobce.
2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů3. Z provedených důkazů zjistil soud skutkový stav věci takto.4. Z písemné smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne [datum] č. [hodnota] ve znění smluvních podmínek a pojištění, uzavřené „podle § 2390 o.z. a § 2 zák. č. 257/2016 Sb.“, soud zjistil, že předchůdce žalobce [právnická osoba] [adresa] se zavázal poskytnout žalované spotřebitelský úvěr v hotovosti ve výši [částka], který se žalovaná zavázala předchůdci vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši [částka], jež sestává z kapitalizovaného úroku ve výši [částka], z poplatku za zpracování úvěru ve výši [částka] a z částky za komfortní a flexibilní splácení (tj. za osobní vymáhání) ve výši [částka] a s pojištěním ve výši [částka], v celkové výši [částka], při pevné úrokové sazbě 86 % platné po celou dobu trvání smlouvy a RPSN 137,80 %, formou 21 měsíčních splátek po [částka], přičemž první splátka měla být splatná do 1 měsíce od uzavření smlouvy a ostatní koncem splátkového období. V článku smlouvy o refinancování spotřebitelského úvěru soud zjistil, že z dohodnutého úvěru ve výši [částka] má být částka [částka] použita na úhradu předcházejícího úvěru č. [hodnota] a že předchůdce žalobce vyplatil žalované pouze zbývající částku [částka] a že žalovaná pouze tuto částku převzala. V čl. 6 smluvních podmínek o prodlení zákazníka se strany mimo jiné dohodly na poplatcích, pokutách a na možnosti odstoupení od smlouvy v případě prodlení žalované se zaplacením příslušné splátky. Smlouva byla podepsaná obchodním zástupcem předchůdce žalobce [jméno FO] a žalovanou.5. Pokud jde o vzájemné plnění, žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy převzetí částky [částka] v hotovosti.Podle tvrzení žalobce v žalobě a tabulky umoření žalovaná na úvěrový dluh uhradila v době od [datum] do [datum] celkem částku [částka]. Pravdivost tohoto tvrzení i dokladu nebyla v řízení ničím vyvrácena.6. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením sporné smlouvy, soud ze zákaznické karty ze dne [datum] zjistil, že žalovaná byla svobodná, bydlela jako spolubydlící, byla na mateřské dovolené, kdy měla pobírat od ČSSZ částku [částka] měsíčně (což nebylo doloženo), měla mít údajně další příjem domácnosti ve výši [částka] od neoznačeného zdroje (což nebylo rovněž doloženo), neměla mít další dluhy a její odhadované běžné měsíční výdaje činily pouze částku [částka]. Vymyšlený údaj o celkových měsíčních výdajích žalované ve výši [částka] měsíčně nebyl ničím konkretizován ani doložen. Podle § 2 zák. č. 110/2006 Sb. bylo totiž v té době životní minimum pro jednotlivce ve výši [částka] a žalovaná musela mít také výdaje na bydlení, na elektřinu, na plyn, vodné a stočné, odpadky, dopravu, na ošacení, mobil, internet apod. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že se předchůdce o reálné výdaje žalované vůbec nezajímal, nezjišťoval je ani neověřoval a již z tohoto důvodu nemohl vůbec posuzovat úvěruschopnost žalované. Předchůdce žalobce evidentně porušil ustanovení § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. a bylo mu zjevně zcela jedno, zda žalovaná úvěr vrátí či nikoliv.7. Soud dále zjistil, že smlouvou ze dne [datum] včetně příloh byla sporná pohledávka vůči žalované postoupena z předchůdce na žalobce, o čemž měla být žalovaná informována předžalobní výzvou ze dne [datum]. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná uhradila spornou částku žalobci.8. Ve vztahu k obvyklým úrokovým sazbám u obdobných spotřebitelských neúčelových úvěrů v době uzavírání sporné smlouvy v září 2022 soud z vyjádření bankovních domů zjistil, že [právnická osoba]. poskytovala v té době obdobné spotřebitelské úvěry za průměrnou roční úrokovou sazbu 15,2 %, Raiffeisen bank a.s. za sazbu 8,91 %, Aqua bank za sazbu 13,4 % a [právnická osoba] za sazbu 13,9 %. Průměrná roční úroková sazba všech bankovních domů činila v rozhodném období zaokrouhleně 12,9 %.9. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy a dospěl k následujícím právním závěrům.10. Po posouzení jednotlivých ustanovení i celého obsahu smlouvy soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o.z., přestože předchůdce žalobce z důvodu zjevné profesní neznalosti a neodbornosti uvedl do záhlaví smlouvy § 2390 o.z., který upravuje zápůjčku, což je zcela odlišný právní institut.11. Sporná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřená podle § 2395 o. z., má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalované jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy.12. Podle § 588 o. z. soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti) k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda předchůdce žalobce při poskytování úvěru žalovanému spotřebiteli splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 75, § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pokud by tak neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (viz nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 412/2018).13. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od [datum] do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 75, § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru „přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Názor Ústavního soudu je souladný se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] (zejména bod 26.), podle nichž odbornou péčí se má na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.14. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že úvěrový věřitel nezjišťoval, neověřoval ani neposuzoval úvěruschopnost žalovaného spotřebitele řádně, a už vůbec ne s odbornou péčí. V rozporu s § 84 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru totiž vůbec nezjišťoval ani neověřoval pravidelné běžné reálné měsíční příjmy ani výdaje žalovaného spotřebitele v období předcházejícímu uzavření sporné smlouvy na živobytí, bydlení, ošacení, mobil, internet apod., přičemž bez zjištění a ověření reálných příjmů a běžných výdajů nemohl věřitel vůbec úvěruschopnost žalovaného spotřebitele provádět. V podrobnostech soud odkazuje na bod 6. rozsudku. Porušení této povinnosti věřitelem má za důsledek absolutní neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. Na základě absolutně neplatné smlouvy nelze žalobci žalobou uplatněné nároky přiznat.15. Sporná smlouva je také neplatná pro nepřiměřeně vysoké souhrnné poplatky ve výši [částka], které představují přes 100 % z jistiny úvěru ve výši [částka] a pro nepřiměřeně vysoké úroky ve výši 86 % ročně. V rozhodnou dobu činila průměrná úroková sazba bankovních domů 12,9 % ročně a žalobcem požadované poplatky i úroky ji 6,666 x překračují. Souhrnné poplatky a úroky předchůdce žalobce nemají jakékoliv ekonomické odůvodnění a jejich výše je stanovena procentuálně pouze z výše poskytovaného úvěru. Nepřiměřeně vysoké poplatky i úroky jsou v rozporu s dobrými mravy, předchůdce žalobce jimi obchází ustanovení § 2395 o. z. o odměně za poskytnutí úvěru v podobě úroků, a bez tohoto souhrnného zjevně lichevního poplatku a lichevního úroku by právní předchůdce žalobce žalované finanční prostředky neposkytl a smlouvu neuzavřel, což má za důsledek absolutní neplatnost smlouvy také podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1 a 2, § 576 a § 580 o. z., k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti podle § 588 o. z. Žalobce zase tyto lichvářské poplatky soustavně vymáhá.Žalobci ani jeho předchůdci jako zjevně lichvářským a nepoctivým společnostem, které se přiživují a parazitují na chudobě, nelze tyto nároky přiznat ani podle § 6 odst. 2 ani podle § 8 o.z.16. V řízení bylo prokázáno, že na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru poskytl předchůdce žalobce žalované pouze částku [částka], že žalovaná předchůdci vrátila pouze částku [částka] a že nevrácený nedoplatek jistiny úvěru činí částku [částka]. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, pak představuje plnění bez platného závazku. [adresa].422 Kč, kterou žalovaná dosud dluží žalobci, představuje nesplacenou jistinu spotřebitelského úvěru, kterou je žalovaná povinna žalobci vrátit podle speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ve vztahu k obecnému ustanovení § 2991 o.z., viz rozsudek NS ČR [spisová značka] ze dne [datum]).17. Pokud jde o lhůtu přiměřenou k možnostem spotřebitele k zaplacení nedoplatku úvěrové jistiny (nebo zápůjčky), z ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., z důvodové zprávy k tomuto ustanovení, z rozhodnutí NS ČR č.j. [spisová značka] i Krajského soudu v [adresa] – pobočky v Olomouci č.j. [spisová značka] vyplývá, že v případech absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro řádné neprovádění úvěruschopnosti spotřebitele, není spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu ihned, nýbrž „v době odpovídající jeho možnostem“, což je buď v soudem určené lhůtě nebo v soudem stanovených splátkách, v jakých je spotřebitel schopen jistinu úvěru splácet. Do rozhodnutí soudu se tudíž spotřebitel nemůže ocitnout s úhradou nesplacené jistiny úvěru v prodlení a poskytovateli spotřebitelského úvěru nebo zápůjčky nemůže vzniknout nárok na přiznání zákonných úroků z prodlení. Poněvadž soud pro pasivitu žalovaného spotřebitele nezjistil důvody pro umožnění hradit dluh v přiměřených splátkách, určil jako přiměřenou 3 denní lhůtu splatnosti analogicky podle § 160 odst. 1 o.s.ř.18. Ze všech uvedených důvodů uložil soud žalované podle § 87 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb. povinnost vrátit žalobci částku [částka] v soudem určené 3 denní lhůtě běžící od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku rozsudku).19. V celém dalším zbývajícím rozsahu soud žalobu jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (smluvní úroky, poplatky, smluvní pokuty či náklady na uplatnění pohledávky) požadované na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru a poněvadž se žalovaná dosud neocitla v prodlení, nepřiznal mu ani žádné zákonné úroky z prodlení (odstavec II. výroku rozsudku).20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná měla v řízení větší procesní úspěch, avšak podle obsahu spisu jí žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (odstavec III. výroku rozsudku).