19 C 190/2020

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem podaným u soudu dne [datum] ve znění doplnění ze dne [datum] (dále také jen„ žaloba“) domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka]. Žaloba byla odůvodněna zejména tím, že [právnická osoba] Paribas Finance, SE (dále také jen„ původní věřitelka“), uzavřela dne [datum] s žalovaným smlouvuo úvěru, [číslo] na jejímž základě původní věřitelka poskytla žalovanému dne [datum] částku [částka] na nákup žalovaným vybraného zboží. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet v pravidelných 11 měsíčních splátkách ve výši [částka] (zahrnujícíchi příslušenství), a to vždy k 17. dni v měsíci počínaje [datum]. Z citované smlouvy vznikla žalovanému dále povinnost uhradit úroky ve výši 19,3 % ročně a měsíční pojistné ve výši odpovídající 4,99 % z měsíční splátky. Jelikož žalovaný neuhradil žádnou z předepsaných splátek, postupem dle čl. VII. 3 obchodních podmínek (jimiž se smluvní vztah řídil) prohlásila původní věřitelka celou pohledávku za splatnou ke dni [datum] s tím, že dle článku VII. 5 obchodních podmínek se stává splatné příslušenství součástí jistiny. Z důvodu prodlení žalovaného vznikl původní žalobkyni dále smluvní nárok na smluvní pokutu sjednanou ve výši 0,1 % denně z částky splátky, s jejíž úhradou je žalovaný v prodlení. Dle žalobkyně tedy žalovaný nadále z předmětné smlouvy dluží částku [částka] odpovídající výši poskytnutého úvěru, částku [částka] odpovídající úrokem kapitalizovaným ke dni zesplatnění úvěru, částku [částka] odpovídající náklady spojenými s vymáháním pohledávky, částku [částka] odpovídající smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení a částku [částka] odpovídající dlužným pojistným za pojištění schopnosti splácet úvěr. Všechny nároky uplatněné v tomto řízení byly původní věřitelkou postoupeny na žalobkyni. Dále žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěrů zkoumala původní věřitelka schopnost žalovaného úvěr splácet, a to prostřednictvím žalovaným poskytnutých informací o jeho příjmových poměrech (které ověřila telefonicky u zaměstnavatele žalovaného) a jeho výdajových poměrech, které porovnala s dostupnými pohyby na bankovním účtu žalovaného, se státem publikovanými údaji o životním a existenčním minimua o průměrných výdajích obyvatelstva, taktéž původní věřitelka prověřila osobu žalovaného v registrech dlužníků.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a do vydání rozsudku zůstala zcela procesně pasivní. Soud věc projednal a rozhodl při jednání dne [datum] v nepřítomnosti účastníků za splnění podmínek§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně i její zástupce svou neúčast u jednání omluvili a žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil.

3. Po provedeném dokazování vzal soud za zjištěné následující skutečnosti: Z listiny označené„ Žádost/smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] Přihláška k pojištění pro revolvingový úvěr (Produktové smlouvy k rámcové smlouvě pro poskytování bankovních produktů a služeb [číslo])“ (dále jen„ smlouva“), bylo zjištěno, že žalovaný v postavení klienta podepsal smlouvu dne [datum], osoba jednající za původní věřitelku smlouvu podepsala dne [datum] (čímž žalovaný a původní věřitelka smlouvu uzavřeli). Žalobkyně se smlouvou zejména zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši [částka], a to formou úhrady nákupu zboží označeného„ drobné černé elektro“ tak, že původní věřitelka finanční prostředky po posouzení žádosti o revolvingový úvěr poskytne bezhotovostně na bankovní účet zprostředkovatele (konkrétní bankovní účet však nebyl ve smlouvě uveden). Jako zprostředkovatel úvěru byla ve smlouvě uvedená [právnická osoba], se sídlem [adresa] [IČO]. Z článku V. smlouvy ve spojení s přehledem specifických podmínek obsaženým v článku IV. smlouvy bylo zjištěno, že žalovaný přistoupil jako pojištěný k pojištění podle„ RS CA 1/ 2008“ uzavřené mezi původní věřitelkou (jako pojistníkem) a [právnická osoba], jakožto pojistitelem. Výše měsíční úhrady za pojištění byla sjednána ve výši 4,99 % z měsíční splátky úvěru. Pojištění bylo dále v přehledu specifických podmínek označeno jako„ soubor master – čl.

4 VI Rámcové pojistné smlouvy ř. CA 1/ 2008. V přehledu specifických podmínek obsažených v článku IV. smlouvy bylo dále sjednáno, že poskytnuté finanční prostředky žalovaný uhradí původní věřitelce v 11 měsíčních splátkách ve výši [částka] (bez pojištění) splatných k 17. dni v měsíci počínaje od [datum]. Při zohlednění úhrady za pojištění pak činila měsíční splátka [částka]. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 19,3 % ročně. Z článku VII. odst. 8 smlouvy bylo zjištěno, že původní věřitelka a žalovaný sjednali pro případ nesplácení úvěru žalovaným ve prospěch původní věřitelky (a k tíži žalovaného) mj. smluvní pokutu za prodlení s úhradou splatné splátky ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení a náhradu nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši [částka] s tím, že náhrada bude účtována maximálně jednou u jednoho splatného závazku prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci prodlení s úhradou závazku.
4. Z článku II. smlouvy bylo zjištěno, že žalovaný za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti sdělil původní věřitelce dále uvedené údaje, o nichž prohlásil, že jsou úplné a pravdivé. Žalovaný v době podpisu smlouvy bydlel na adrese [obec a číslo] v nemovitosti, jíž byl vlastníkem (z údajů však není zjistitelné, zdali se jednalo o dům či byt). Žalovaný neměl vyživovací povinnost k dítěti, byl rozvedený. Žalovaný dosahoval příjmu [částka] bez (frekvence výplaty příjmu nebyla uvedena; taktéž nebylo uvedeno, zdali se jedná o příjem před zdaněním nebo po něm); byl zaměstnán jako dělník u [právnická osoba] – pozemní stavby. Výdaje žalovaného (za blíže neurčené časové období) činily celkem [částka] a byly tvořeny toliko náklady na bydlení.Z žádné listiny žalobkyní navržené k důkazu nebylo zjištěno, že by původní věřitelka údaje uvedené žalovaným ohledně jeho osobních a majetkových poměrů jakkoli ověřovala (s výjimkou občanského průkazu žalovaného, jehož kopii žalobkyně soudu předložila).

5. Z písemné smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] (dále jen„ smlouvao postoupení“) soud zjistil, že původní věřitelka, v postavení postupitelky, a žalobkyně,v postavení postupníka, smlouvu o postoupení uvedeného dne podepsaly, a tímto ji uzavřely. Soud z listinných důkazů citovaných v tomto odstavci rozsudku dále zjistil, že pohledávka za žalovaným ze smlouvy byla včetně příslušenství postoupena původní věřitelkou na žalobkyni. Účinnost smlouvy o postoupení byla dle článku 3., odst. 3.3 byla sjednána okamžikem, kdy žalobkyně uhradí původní věřitelce úplatu dle článku 4 smlouvy o postoupení – k tomuto došlo ke dni [datum], jak bylo zjištěno z potvrzení o přijetí úplaty za postoupení pohledávek vytaveného dne [datum] původní věřitelkou. Z článku 2 a 3 smlouvy o postoupení ve spojenís přílohou [číslo] k této smlouvě (položka 133) bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla mj. pohledávka za žalovaným plynoucí ze smlouvy. Z listiny označené jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“ ze dne [datum] ve spojení s podacím archem ze dne [datum] vzal soud za prokázané, že žalovaný byl o postoupení pohledávky na žalobkyni informován ze strany původní věřitelky.

6. Pokud byly v řízení provedeny jiné než výše označené důkazy, pak soud z těchto neučinil zjištění, která by byla nezbytná pro rozhodnutí v této věci.

7. Z provedeného dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Původní věřitelka a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu [číslo] o obsahu uvedeném v bodě 3 odůvodnění rozsudku. Původní věřitelka a žalobkyně uzavřely dne [datum] smlouvu, na základě které postoupila původní věřitelka na žalobkyni pohledávky za žalovaným plynoucí ze smlouvy,a to s účinností od [datum] (kdy došlo k úhradě sjednané úplaty). O této skutečnosti byl žalovaný původní věřitelkou vyrozuměn.

8. V řízení nebylo prokázáno, že by původní věřitelka jakkoli ověřila údaje sdělené žalovaným pro účely posouzení jeho úvěruschopnosti. Z provedeného dokazování soud dále nevzal za prokázané, že by původní věřitelka jakoukoli formou poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši [částka]. Ke skutkovému závěru o poskytnutí částky [částka] pak nebylo možno dospět ani na základě obsahu listiny bez označení (v elektronické formě označené žalobkyní jako„ malčík_dokladočerp..pdf“), z obsahu výpisu z účtu (č. úvěru [číslo]) či z přehledu financování (a to ani v jejich vzájemné souvislosti). První z uvedených listin obsahuje blíže nevysvětlené údaje, z nichž ani jeden nelze posoudit jako doklad o výplatě částky [částka] k rukám [právnická osoba] (dle ujednání ve smlouvě), případně o poskytnutí této částky přímo žalovanému. Výpis z účtu obsahuje toliko řadu blíže nespecifikovaných údajů (včetně poznámky„ FIN DTS [číslo] PJC [číslo]“, která ani v připojených vysvětlivkách není jakkoli objasněna). Konečně v přehledu financování je sice u úvěrového případu„ [číslo]“ uvedena číslice„ [číslo]“ (ve sloupci označením„ Úvěr“), ale tento údaj jakkoli neprokazuje, že původní věřitelka částku [částka] skutečně žalovanému sjednaným způsobem poskytla.

9. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

10. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenstvía práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebos ním jinak jedná.

13. Podle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.

14. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona [číslo] Sb. (dále jen„ ZoSÚ“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporus § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnostiv tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platíi v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

20. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

22. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

23. Soud předně dospěl k závěru, že nároky uplatněné v tomto řízení včetně příslušenství byly dle§ 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. postoupeny původní věřitelkou na žalobkyni, která je tedy aktivně legitimována k jejímu uplatnění v soudním řízení.

24. Dále soud dospěl k závěru, že původní věřitelka a žalovaný dne [datum] uzavřeli dle § 2395o. z. smlouvu o úvěru, která je dle své povahy smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ. Proto se soud zabýval otázkou, zdali smlouva o úvěru byla z hlediska spotřebitelského práva uzavřena platně. Úvěrová smlouva se v daném případě řídí ustanovením § 86 ZoSÚ, které sice oproti bezprostředně předcházející úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb. změnilo textaci, původní věřitelku (jakožto poskytovatelku úvěru) však i nadále tížila povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného, jakožto spotřebitele, splácet úvěr ve výši [částka]. Tento závěr plyne jak z důvodové zprávy k ustanovení § 86 ZoSÚ, tak ze směrnice Evropského parlamentua Rady ze dne [datum], č. 2008 [číslo], účinné od 21. 6. 2008 (v ČR transponované [datum]), která stanovuje limity euro-konformního výkladu závazného pro obecné soudy ČR, jakožto soudy členského státu EU (obdobně viz také odstavec 19 nálezu Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Původní věřitelku tedy tížila povinnost provést před poskytnutím úvěru takovou činnost, jejímž výstupem by bylo zjištění, zda v tomto konkrétním případě žalovaný v postavení spotřebitelky bude schopen dostát svým smluvním finančním závazkům.

25. Odbornou péčí lze pak v souladu s § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona [číslo] Sb., chápat jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Na podkladě uvedeného je třeba posuzování schopnosti žalovaného splácet dohodnuté splátky úvěru provádět nejen v rovině příjmů a výdajů samotného žalovaného, ale také v širších souvislostech ve vztahu k osobním a celkovým majetkovým poměrům žalovaného. Jak bylo opakovaně dovozeno také judikaturou vyšších soudů (např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), věřitel dostojí své povinnosti tím, že při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr vyjde z objektivně doložených osobních, výdělkových a majetkových poměrů spotřebitele. Pouhá prohlášení spotřebitele (bez jakéhokoli relevantního podkladku) o jeho poměrech mohou být shledána dostatečnými pouze pro odmítnutí poskytnutí spotřebitelského úvěru, nikoli pro vyhovění žádosti o úvěr. Odborná péče věřitele tak v sobě zahrnuje povinnost objektivně ověřit údaje uvedené spotřebitelem, přičemž pouhá absence negativních údajů o spotřebiteli v databázích dlužníků není sama o sobě dostatečně relevantní informací, na jejímž podkladě lze spotřebitelský úvěr poskytnout (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

26. S ohledem na dikci věty druhé § 87 odst. 1 ZoSÚ se soud dále zabýval tím, zdali je případnou neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru třeba zkoumat z moci úřední, nebo zdali se jednáo neplatnost zkoumanou pouze k námitce spotřebitele. Soud při těchto úvahách vycházel z judikaturou aprobovaného principu (viz nálezy Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 199/11; ze dne [datum], sp. zn. III. [číslo] a konečně ze dne [datum], sp. zn. III. [číslo]), dle něhož je„ ...neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů...“. Pokud tedy věřitel, jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru, uzavře se spotřebitelem smlouvu, na jejímž základě spotřebiteli poskytne úvěr, aniž by dostál své zákonem stanovené povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele poskytnutý úvěr řádně splácet, je třeba na takovou smlouvu i za účinnosti ZoSÚ nahlížet jako na absolutně neplatnou ve smyslu § 580 o. z., k čemuž je soud povinen dle § 588 o. z. přihlížet z úřední povinnosti. Tento závěr koresponduje jak se stanoviskem prezentovaným v odstavci 12 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Co 47/2018 – 50 („ Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem, ze strany soudu...“), tak se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR začleněným do usnesení ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017, dle kterého není při posuzování neplatnosti spotřebitelské smlouvy rozhodující, zdali si dlužník zvýšenou ochranu zaslouží – tedy neplatnost smlouvy je nutno posuzovat mj. bez ohledu na procesní aktivitu dlužníka v soudním řízení.

27. V rozhodované věci soud z žádného žalobkyní předloženého listinného důkazu nezjistil, že by původní věřitelka jakkoli ověřovala údaje sdělené žalovaným pro účely posouzení jeho úvěruschopnosti. Nad rámec uvedeného již samotné údaje uvedené žalovaným jsou kuséa neposkytují komplexní náhled na jeho osobní a majetkové poměry (především není uvedena frekvence výplaty příjmu, a zdali se jedná o příjem před či po zdanění; výdajovou stránku pak tvoří pouze náklady na bydlení; žádné jiné výdaje nebyly reflektovány, ač je jejich existence s ohledem na běžný způsob života jedince vysoce pravděpodobná). Soud tedy uzavírá, že smlouva mezi původní věřitelkou a žalovaným nebyla dle ZoSÚ uzavřena platně, neboť žalobkyně neunesla břemeno důkazní o tom, že původní věřitelka před poskytnutím úvěru posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného předmětný úvěr za sjednaných podmínek splácet. Jde-li pak o samotnou úvěruschopnost žalovaného a proces jejího prověřování, důkazní břemeno nese žalobkyně, jakožto věřitelka (shodně viz závěry rozsudku ESD ve věci CA Consumer Finance, zn. C [číslo]).

28. Neplatnost smlouvy je pak v souladu se shora citovanými závěry neplatností absolutní, která nastává přímo ze zákona, a tedy soud je povinen se takovouto neplatností zabývat z úřední povinnosti. Absolutní neplatnost pak způsobuje neplatnost právního jednání od samého počátku, tedy na absolutně neplatný právní úkon je nazíráno, jakoby nikdy nevznikl. S ohledem na uvedené pak účastníkům neplatného právního jednání nevznikají žádná práva ani povinnosti (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013), tedy původní věřitelce nevznikl nárok na úrok ve výši 19,3 % ročně, náklady spojené s vymáháním, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, poplatky za pojištění, ani na úrok z prodlení odvozený ode dne smluvní splatnosti závazku k vrácení zápůjčky, to vše obsažené v absolutně neplatné smlouvě.

29. Plnění, která si smluvní strany mezi sebou poskytly právě na základě absolutně neplatného právního jednání představují v souladu s § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodná obohacení, která jsou si účastníci povinni vzájemně vydat. V řízení však nebylo prokázáno, že by původní věřitelka poskytla žalovanému (resp. v souladu se smluvními ujednáními o místu platebním bezhotovostně na účet [právnická osoba]) jakékoli finanční prostředky (viz bod 8 odůvodnění rozsudku). V žalobě je sice uvedeno, že původní věřitelka z titulu absolutně neplatné úvěrové smlouvy poskytla žalovanému částku [částka], tato sdělení však zůstala toliko v rovině tvrzení. Žalobkyně tedy neunesla břemeno důkazní ani o tom, že původní věřitelka poskytla žalovanému částku [částka] (resp. že žalovaný tuto částku od původní věřitelky vyčerpal).

30. V intencích shora uvedeného soud shrnuje, že nebylo možno vzít za prokázanou existenci platně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, ani poskytnutí finančních prostředků ve výši[částka] původní věřitelkou žalovanému. Neúčastí u jednání (s tím, že soud v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti účastníků a zástupce žalobkyně) se pak žalobkyně vzdala možnosti být o neunášení důkazního břemene poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobkyně tedy neusnesla břemeno důkazní ohledně skutečností zakládajících důvodnost žalobou uplatněných nároků alespoň co do jejich základu, a soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I).

31. Dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. by právo na náhradu nákladů řízení příslušelo plně úspěšnému žalovanému. Jelikož však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodlo nákladech řízení tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.