Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky[částka] od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení částky [částka] s úrokem v kapitalizované výši[částka], úrokem ve výši 42,37 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Předmětem řízení je spor o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (po částečném zpětvzetí žaloby, o níž bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 15. 2. 2021, č. j. 19 C 317/2020-19, pravomocného od 17. 3. 2021). Dle žalobních tvrzení jistina pohledávky představuje v části [částka] žalovaným neuhrazený úvěr, který mu byl poskytnut žalobkyní, a to na základě mezi nimi uzavřené smlouvy o úvěru ze dne [datum], [číslo]. Jistina pohledávky dále představuje v části [částka] v úvěrové smlouvě poplatek za pojištění sjednaný ve výši [částka] měsíčně (konkrétně poplatek ve výši [částka] zahrnutá v 11. splátce splatné [datum] a ve výši [částka] zahrnutý ve 12. splátce splatné [datum]) a v části [částka] smluvní pokutu za prodlení žalovaného s úhradou splátky. Dále žalobkyně požadovala úrok v kapitalizované [částka] (odpovídající nesplaceným úrokům zahrnutým v jednotlivých splátkách do zesplatnění úvěru) a dále ve výši 42,37 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení; a úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] (za dobu od 15. dne po zesplatnění úvěru z celého žalobou uplatněného nároku do [datum]) a dále ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a do vydání rozsudku zůstal zcela procesně pasivní. Soud věc projednal a rozhodl při jednání dne [datum] v nepřítomnosti účastníků za splnění podmínek§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně i její zástupce svou neúčast u jednání omluvili a žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil.
3. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: dne [datum] žalobkyně a žalovaný podepsali (a tímto uzavřeli smlouvu) na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku [částka] prostřednictvím úhrady ceny zboží. Dne [datum] žalobkyně poskytla ve prospěch žalovaného finanční prostředky ve výši [částka] v bezhotovostní formě. Žalovaný byl zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě částek, které jsou předmětem tohoto řízení, a to výzvou ze dne [datum] odeslanou dne [datum] na adresu žalovaného s tím, že žalovaný byl vyzván k úhradě závazků ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy, tj. do [datum]. Ke své osobě v době uzavření smlouvy žalovaný uvedl, že má příjem ve výši [částka] měsíčně ze závislé činnosti, je svobodný a žije u rodičů. Příjem dalších blíže neurčených členů domácnosti činí [částka]. V řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně jakkoli ověřovala žalovaným sdělené poměry. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaný čehokoli zaplatil na závazky plynoucí ze smlouvy, případně že by tyto závazky zanikly u jiného důvodu.
4. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
6. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
7. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebos ním jinak jedná.
8. Podle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.
9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona[číslo] Sb. (dále jen„ ZoSÚ“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
10. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestližez finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporus § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnostiv tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platíi v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
15. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
18. Soud předně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru dle § 2395o. z., která je dle své povahy smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ. Proto se soud zabýval otázkou, zdali smlouva byla z hlediska spotřebitelského práva uzavřena platně. Smlouva se v daném případě řídí ustanovením § 86 ZoSÚ, které sice oproti bezprostředně předcházející úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb. změnilo textaci, žalobkyni (jakožto poskytovatelku úvěru) však i nadále tížila povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného, jakožto spotřebitele, splácet zápůjčku poskytnutou jí ve výši [částka]. Tento závěr plyne jak z důvodové zprávy k ustanovení § 86 ZoSÚ, tak ze směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne [datum], č. 2008 [číslo], účinné od 21. 6. 2008 (v ČR transponované [datum]), která stanovuje limity euro-konformního výkladu závazného pro obecné soudy ČR, jakožto soudy členského státu EU (obdobně viz také odstavec 19 nálezu Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobkyni tedy tížila povinnost provést před poskytnutím úvěru takovou činnost, jejímž výstupem by bylo zjištění, zda v tomto konkrétním případě žalovaný v postavení spotřebitele bude schopen dostát svým smluvním finančním závazkům.
19. Odbornou péčí lze pak v souladu s § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona [číslo] Sb., chápat jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Na podkladě uvedeného je třeba posuzování schopnosti žalovaného splácet dohodnuté splátky úvěru provádět nejen v rovině příjmů a výdajů samotného žalovaného, ale také v širších souvislostech ve vztahu k osobním a celkovým majetkovým poměrům žalovaného. Jak bylo opakovaně dovozeno také judikaturou vyšších soudů (např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), věřitel dostojí své povinnosti tím, že při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr vyjde z objektivně doložených osobních, výdělkových a majetkových poměrů spotřebitele. Pouhá prohlášení spotřebitele (bez jakéhokoli relevantního podkladku) o jeho poměrech mohou být shledána dostatečnými pouze pro odmítnutí poskytnutí spotřebitelského úvěru, nikoli pro vyhovění žádosti o úvěr. Odborná péče věřitele tak v sobě zahrnuje povinnost objektivně ověřit údaje uvedené spotřebitelem, přičemž pouhá absence negativních údajů o spotřebiteliv databázích dlužníků není sama o sobě dostatečně relevantní informací, na jejímž podkladě lze spotřebitelský úvěr poskytnout (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).
20. S ohledem na dikci věty druhé § 87 odst. 1 ZoSÚ se soud dále zabýval tím, zdali je případnou neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru třeba zkoumat z moci úřední, nebo zdali se jednáo neplatnost zkoumanou pouze k námitce spotřebitele. Soud při těchto úvahách vycházelz judikaturou aprobovaného principu (viz nálezy Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 199/11; ze dne [datum], sp. zn. III. [číslo] a konečně ze dne [datum], sp. zn. III. [číslo]), dle něhož je„ ...neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů...“. Pokud tedy věřitel, jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru, uzavře se spotřebitelem smlouvu, na jejímž základě spotřebiteli poskytne úvěr, aniž by dostál své zákonem stanovené povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele poskytnutý úvěr řádně splácet, je třeba na takovou smlouvu i za účinnosti ZoSÚ nahlížet jako na absolutně neplatnou ve smyslu § 580 o. z., k čemuž je soud povinen dle § 588 o. z. přihlížet z úřední povinnosti. Tento závěr koresponduje jak se stanoviskem prezentovaným v odstavci 12 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Co 47/2018 – 50 („ Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jakz hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem, ze strany soudu...“), tak se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR začleněným do usnesení ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017, dle kterého není při posuzování neplatnosti spotřebitelské smlouvy rozhodující, zdali si dlužník zvýšenou ochranu zaslouží – tedy neplatnost smlouvy je nutno posuzovat mj. bez ohledu na procesní aktivitu dlužníka v soudním řízení.
21. Soud tedy uzavírá, že v daném případě zkoumal, zdali žalobkyně posuzovala s odbornou péčí schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Zároveň se soud touto otázkou zabývalz úřední povinnosti, neboť případnou neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného prověření poměrů žalovaného hodnotí jako neplatnost absolutní.
22. V rozhodované věci soud z žalobkyní předložené smlouvy zjistil, že žalobkyně neověřila žádný z údajů uvedených žalovaným. K osobním a majetkovým poměrů žalovaného a k jejich verifikaci před poskytnutím úvěru pak žalobkyně ani ničeho bližšího netvrdila, a vyjma smlouvy k prokázání těchto skutečností nenavrhla žádné další důkazy.
23. V návaznosti na uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že dostála požadavku odborné péče při posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Jak plyne ze závěrů judikovaných vyššími soudy, prohlášení žalovaného o pravosti jím uvedených údajů není způsobilé zbavit žalobkyni povinnosti řádně prověřit poměry žalovaného a z nich plynoucí schopnost žalovaného úvěr splácet.
24. Soud tedy uzavírá, že smlouva o úvěru nebyla dle ZoSÚ uzavřena platně, neboť žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že před poskytnutím zápůjčky posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného předmětný úvěr za sjednaných podmínek splácet. Jde-li pak o samotnou úvěruschopnost žalovaného a proces jejího prověřování, důkazní břemeno nese žalobkyně, jakožto věřitelka (shodně viz závěry rozsudku ESD ve věci CA Consumer Finance, zn. C [číslo]). Neúčastí u jednání (s tím, že soud v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti účastníků a zástupce žalobkyně) se pak žalobkyně vzdala možnosti býto neunášení břemena tvrzení a důkazního břemena poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
25. Neplatnost smlouvy je pak v souladu s citovaným § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 o. z. neplatností absolutní, která nastává přímo ze zákona, a tedy soud je povinen se takovouto neplatností zabývat z úřední povinnosti dle § 588 o. z. Absolutní neplatnost pak způsobuje neplatnost právního jednání od samého počátku, tedy na absolutně neplatné právní jednání je nazíráno, jakoby nikdy nevzniklo. S ohledem na uvedené pak účastníkům neplatného právního jednání nevznikají žádná práva ani povinnosti (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn.28 Cdo 2221/2013), tedy žalobkyni nevznikl nárok na poplatky za pojištění, smluvní pokutu, úrok a úrok z prodlení odvislý od smluvní splatnosti, to vše obsažené ve smlouvě o úvěru.
26. Plnění, která si smluvní strany mezi sebou poskytly právě na základě absolutně neplatného právního jednání, představují v souladu s § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodná obohacení, která jsou si účastníci povinni vzájemně vydat. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru finanční prostředky ve výši [částka]. Proto soud shledal žalobu důvodnou co do částky [částka], která na straně žalovaného představuje bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z.
27. Jelikož se žalovaný ve smyslu § 1968 o. z. dostal s úhradou částky [částka] do prodlení, žalobkyni náleží nárok na zaplacení (a žalovanému tak vznikla odpovídající povinnost k úhradě) úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a tov souladu s § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jde-li pak o datum splatnosti, soud z poštovního podacího archu zjistil, že výzva ke splacení celého dluhu ze dne [datum] byla prostřednictvím poštovních služeb odeslána na adresu žalovaného, přičemž splatnost nároku dle této výzvy měla nastat 14. den od jejího vyhotovení, tj. [datum]. Proto se žalovaný dostal do prodlení s úhradou částky [částka] ode dne [datum]. Žalobykni proto náleží kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši [částka] (odpovídající 10 % z částky [částka] od [datum] do [datum]) a dále ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení). Co do zbytku uplatněného úroku z prodlení soud žalobu zamítl.
28. Na podkladě výše uvedeného soud tedy shrnuje, že shledal žalobu důvodnou v rozsahu částky[částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I), přičemž to vše je žalovaný dle § 160 odst. 1o. s. ř. povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve zbylé části konkretizované ve výroku II soud žalobu zamítl.
29. O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku III tohoto rozsudku, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by převážně úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto řízením vznikly jakékoli náklady (úspěch žalovaného 58,23 % (vyjádřený částkou [částka]), jeho neúspěch 41,77 % (vyjádřený částkou [částka]) s tím, že pro účely toho výpočtu kapitalizoval soud žalobou uplatněné příslušenství běžící do zaplacení ke dni vyhlášení rozhodnutí v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I ÚS 2717/08, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015)a zároveň dle § 146 odst. 2 o. s. ř. zohlednil částky, o které byla žaloba vzata zpět, neboť v tomto rozsahu procesně zavinila zastavení řízení žalobkyně).