Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZamítnuto

Spisová značka

20 C 77/2021

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Okresní soud v PřerověDatum rozhodnutí: 1. 11. 2022Č. j.: 20 C 77/2021-143Soudce: JUDr. Adam Talanda Ph.D.Agenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 13. 1. 2023Předmět řízení: zaplacení 2 091 418,50 Kč - nemajetková újma, náhrada škody,ECLI:CZ:OSPR:2022:20.C.77.2021.1
náhrada nemajetkové újmynemajetková újmaodpovědnost státu za škodupeněžité plněnízadostiučinění / satisfakce
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 17. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (273) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 1. 11. 2022

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. c) co do částky 248.500 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,25% ročně z částky 248.500 Kč od [datum] do zaplacení potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. a) co do částky 13.162,38 Kč s příslušenstvím a v další napadené části výroku I. c) mění takto:
„ Žaloba o zaplacení částky 13.162,38 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení se zamítá.
Žaloba o zaplacení částky 88.750 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení se zamítá.“

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 3.505 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.396 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Okresní soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 31.032,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31.032,87 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I. a/), dále částku 60.350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 60.350 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I. b/) a dále částku 337.250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 337.250 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I. c/), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 35,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od [datum] (výrok II. a/), částky 1.662.750 Kč s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok II. b/). Žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno (výrok III.). Soud rozhodl, že žalobci se z účtu Okresního soudu v Přerově vrací zaplacená záloha na provedení důkazu ve výši 2.000 Kč (výrok IV.).

2. Proti tomuto rozsudku, výroku I. písm. a), jen co do částky 13.162,38 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, proti výroku I. písm. c) v celém rozsahu ve výši částky 337.250 Kč spolu s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a proti výroku III. podala odvolání žalovaná. Výrokem I. písm. a) okresní soud přiznal žalobci celou zbývající část nákladů obhajoby spolu s příslušenstvím, a to za 2 úkony právní služby ještě před zahájením trestního stíhání ve dnech [datum] a [datum], za které byla žalobci přiznána náhrada nákladů obhajoby v rozsahu odměny, dvou režijních paušálů a cestovného z [obec] do [obec] a zpět, které se uskutečnily v roce 2019 po 289 Kč za jednu cestu, celkem 578 Kč a 4 půlhodiny promeškaného času na těchto cestách ve výši 400 Kč, celkem 10.878 Kč, včetně DPH, tj. částky 13.162,38 Kč Okresní soud vyšel ze zjištění, že tyto 2 úkony byly učiněny před formálním zahájením trestního stíhání, avšak nepřiznání odměny a náhrady za tyto úkony považoval za příliš formalistické. Okresní soud uvedl, že z provedených důkazů je patrné, že policejní orgán jednal i před zahájením trestního stíhání s advokátem žalobce jako s jeho obhájcem, tomuto byly doručovány písemnosti a účastnil se úkonů spolu žalobcem jako podezřelým ze spáchání skutku souvisejícího se zbavením života člověka. Tudíž šlo o nanejvýš závažné podezření, u kterého je naprosto pochopitelné, že si žalobce opatřil obhájce i před zahájením trestního stíhání. Proto okresní soud považoval oba tyto úkony advokáta za účelně vynaložené v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, za které žalobci náleží náhrada. Žalovaná však vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutí soudu v této části je nesprávné, neboť odporuje právní úpravě a rozhodovací praxi soudů. S odkazem na ustanovení § 5 písm. a), § 8 odst. 1 věta první zákona č. 82/1998 Sb. žalovaná uvedla, že přiznání nákladů obhajoby vzniklých ještě před zahájením trestního stíhání považuje za nepřijatelné, neboť ve vztahu k nim není dán odpovědnostní titul (tj. nezákonné rozhodnutí), když náklady spojené s uvedenými úkony právní služby nebyly vynaloženy na odstranění nezákonného rozhodnutí. Žalovaná dále odkázala na komentář k ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., v němž uvádí, že„ náklady musejí být vynaloženy přímo na odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného úředního postupu. Odkázala rovněž na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021, č. j. 58 Co 231/2021-103, z jehož odůvodnění citovala. Soud prvého stupně neodůvodnil, z jakého důvodu argumentaci žalované a odkazy na relevantní komentářovou literaturu a soudní judikaturu nezohlednil. Výrokem I. písm. c) soud přiznal žalobci náhradu nemajetkové újmy v podobě zadostiučinění v penězích za nezákonné trestní stíhání a za výkon vazby ve výši 337.250 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, k nesprávnému právnímu posouzení a nevypořádal se s argumentací žalované. Žalovaná vyjádřila zásadní nesouhlas s právním názorem soudu prvního stupně, že žalobce nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu za výkon vazby uplatnil. Žalobce takovou nemajetkovou újmu u žalované ani u soudu neuplatnil ani nezdůvodnil, stejně tak ani dopady do jeho osobnostní sféry související s výkonem vazby netvrdil ani neprokázal. Nemajetková újma související s výkonem vazby musí být žalobcem řádně tvrzena a prokázána (nepresumuje se). Žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní týkající se tohoto nároku. Žalovaná dále nesouhlasila s tím, aby se případná výše zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu odvíjela od judikatorně stanovené výše zadostiučinění za výkon vazby (500 Kč až 1.500 Kč za 1 den trvání vazby) když žalobcem uplatněný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním se má odvíjet od skutkového vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, které je významné i z hlediska dokazování. Zatímco v případě nepřiměřené délky řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána (viz rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Žalobce byl tak povinen tvrdit a prokázat, jaké konkrétní dopady mělo trestní stíhání do jeho osobnostní sféry. To však žalobce tvrdil v zásadě velmi obecně a do koncentrace řízení neoznačil důkazy k prokázání jeho tvrzení týkající se možné nemajetkové újmy související s výkonem vazby. Žalovaná vyjádřila nesouhlas s extenzivním výkladem soudu prvního stupně, že by žalobcem uplatněný nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním v sobě implicitně obsahoval nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu za výkon vazby, respektive, že by měl být (automaticky) zohledněn výkon vazby, když žalobce v žalobě výkonem vazby ve vztahu k jím tvrzené nemajetkové újmě ani neargumentoval. Dle žalované jde samostatný nárok, který nebyl žalobcem u žalované ani u soudu uplatněn, tvrzen ani prokazován. Žalovaná dále uvedla s odkazem na § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Pokud by tedy žalobce uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu za výkon vazby u žalované až v průběhu řízení před soudem prvého stupně, což však neučinil, učinil by tak po uplynutí promlčecí doby. Žalovaná z procesní opatrnosti vznesla námitku promlčení vůči případně žalobcem uplatněnému nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu za výkon vazby a učinila tak v rámci vyjádření ze dne [datum]. Není přípustné, aby soud – řídící se dispoziční zásadou - rozhodoval o nároku, který žalobce neuplatnil (respektive, aby soud argumentoval ve vztahu k formě a výši zadostiučinění na základě údajných dopadů do osobnostní sféry žalobce, které žalobce netvrdí ani neprokazuje) a rozhodoval tak nad rámec předmětu řízení, přičemž pokud by uvedený nárok žalobce uplatnil až v průběhu řízení před soudem prvního stupně (což neučinil), byl by takový nárok uplatněn po uplynutí promlčecí doby. Žalovaná dále vyjádřila nesouhlas, aby bylo žalobci vůbec přiznáno zadostiučinění v penězích za nezákonné trestní stíhání nebo za výkon vazby, a to i v případě, že by byla nemajetková újma za výkon vazby u žalované řádně a včas uplatněna. Soud prvního stupně vzal na základě provedených, mimo jiné provedením důkazu trestním spisem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci sp. zn. 81 T 6/2020, konkrétně rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 81 T 6/2020-1569 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2020, č. j. 6 To 58/2020-1630, za prokázané, že před policejními orgány se žalobce vyjadřoval k možnosti usmrcení člověka a zbavení se lidského těla za finanční odměnu, čímž nepochybně přispíval k zájmu policejního orgánu o svou osobu a trestní řízení přiživoval; vazba rozhodně neměla na žalobce tak závažný negativní vliv, byť byl dříve 9x soudně trestán, 2x ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž zásah do cti a pověsti žalobce byl spíše nižší intenzity k nesprávným skutkovým zjištěním. Je pak nesprávné právní posouzení soudu prvého stupně, že nemajetková újma za výkon vazby žalobci vznikla. Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že právě s ohledem na okolnosti týkající se důvodu zahájení trestního stíhání, z nichž okresní soud vycházel a proto uvedl„ nelze uzavřít, že by trestní stíhání bylo vedeno naprosto bezdůvodně, neboť žalovaný sám zájem orgánů činných v trestním řízení přiživoval“ a jednak skutečnosti související s trestní minulostí žalobce, že přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích žalobci náleží a dále se soud zabýval výší zadostiučinění. Dle žalované to jsou důvody, které měly být zohledněny, nikoliv při stanovení výše zadostiučinění, ale jde o důvody, které zcela vylučují možnost poskytnutí zadostiučinění v penězích za nezákonné trestní stíhání i za výkon vazby. Uvedené okolnosti jsou tak zásadního charakteru, že vylučují poskytnutí jakéhokoliv zadostiučinění jen ze samotný výkon vazby. Dle žalované soud prvního stupně v okolnostech, z nichž vycházel, neshledal žalobcem v žalobě tvrzené dopady do jeho osobnostní sféry takové intenzity, aby za ně bylo poskytnuto zadostiučinění v penězích. Žalovaná zopakovala, že žalobce má v trestním rejstříku 9 záznamů odsouzení pro úmyslné trestné činy a je tak osobou, která se sama opakovaně vystavuje tlaku trestního stíhání. Žalobce před zahájením trestního stíhání, aniž by věděl, že se jedná o osoby policejních agentů opakovaně komunikoval s policejními agenty, jímž důsledně popsal možný postup likvidace lidského těla louhem a současně za finanční odměnu nabídl pomoc s likvidací jiné osoby. Soud prvého stupně cituje z trestního rozsudku krajského soudu, v němž se v bodu 61. uvádí, že„ soud uznává, že důkazy provedené vedou sice k důvodnému podezření vůči obžalovanému [celé jméno žalobce], aniž by však současně vylučovaly reálnou možnost, že trestný čin spáchala jiná osoba či dokonce, zda vůbec došlo ke spáchání trestného činu“. Dále žalovaná citovala rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bodu 23., v němž se uvádí, že„ pochopitelně nelze přehlédnout, že obžalovaný opakovaně a poměrně přesvědčivě v rozhovorech vedených s policejními agenty tvrdil, že se není třeba obávat objevení se [jméno] [příjmení], když tento řečeno slovníkem obžalovaného, se neobjeví, případně, že obžalovaný ví, že se neobjeví, to si může být jistý, případně prostě už není, a když se neobjeví vím, co ti říkám. Na témže soud uvádí formulaci užitou žalobcem, který hovořil o„ spláchnutí do kanálu“. V bodě 24. usnesení Vrchního soudu je uvedeno, že„ odvolací soud uzavírá své rozhodnutí konstatováním, že podle jeho mínění se činností orgánů činných v přípravném řízení podařilo shromáždit indicie a dost možná i důkazy, které prokazují, že s poměrně výraznou mírou pravděpodobnosti se na likvidaci nějakého těla (a dost možná těla poškozeného [příjmení]), způsobem popsaným ve výroku podané obžaloby, obžalovaný [celé jméno žalobce] skutečně podílel.“ Žalovaná nezpochybňuje skutečnost, že žalobce byl obžaloby zproštěn, upozorňuje však, že to byl právě žalobce, kdo si sám do určité míry zapříčinil zahájení a vedení trestního stíhání, kdy při komunikaci s policejními agenty v zásadě potvrzoval podezření policejního orgánu ve fázi prověřování. Následná jeho obhajoba, že informace uváděné policejním agentům si vymyslel, aby se dostal k finanční odměně je irelevantní, neboť i kdyby tomu tak bylo, takto policejní agenti ve fázi prověřování vědět nemohli a uvedená komunikace žalobce s policejními agenty i orgány činnými v trestním řízení nutně vedla k obvinění žalobce a zahájení trestního stíhání. To je ostatně plně v souladu se zásadou legality podle § 2 odst. 3 trestního řádu. Státní zástupce neměl jinou možnost než obžalobu podat, když výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňovaly postavení žalobce, jakožto obviněného. Závěrem žalovaná odkázala na usnesení NS ČR sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, v němž se uvádí, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zákona 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Dále žalovaná vyjádřila přesvědčení, že případné přiznání zadostiučinění v penězích by v případě žalobce bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Žalobce právo na přiznání zadostiučinění v penězích nemá, a již žalovanou žalobci poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování nezákonného rozhodnutí a omluvy je zcela dostačující a přiměřené, plně odpovídající okolnostem případu a dopadům trestního stíhání žalobce. Žalovaná se výslovně odvolala i do výroku o nákladech řízení, který spočívá na nesprávném právním posouzení s odkazem na výsledek řízení, v němž žalobce před soudem prvého stupně byl převážně procesně neúspěšný a žalované tak měly být přiznány náklady řízení. Žalovaná se domáhala změny rozsudku okresního soudu ve výroku I. a) tak, že žaloba se zamítá v částce 13.162,38 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, ve výroku I. c) tak, že žaloba se zamítá v částce 337.250 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto tak, že žalované bude přiznána náhrada nákladů před soudem prvního stupně ve výši 5.840,90 Kč.

3. Proti výroku III. o nákladech řízení podal odvolání žalobce. Okresní soud oproti žalobcem požadované částce přiměřeného zadostiučinění, po té co vzal v úvahu všechny okolnosti případu, přiznal na místo žalobcem požadované částky 2.000.000 Kč, částku toliko 337.250 Kč s příslušenstvím. Soud tedy dospěl k závěru, že základ nároku je dán a zdůvodnění výše částky bylo ponecháno na uvážení soudu. Dle názoru žalobce neměl soud rozhodovat o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., ale měl aplikovat § 143 odst. 2 o. s. ř., když přiznání konkrétní částky záviselo na uvážení soudu, o čemž není dle bodu 45. až 49. v odůvodnění rozsudku pochyb. Žalobce odkázal na usnesení NS ČR sp. zn. 23 Cdo 5728/2016, z něhož vyplývá, že ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci, uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů řízení, na které je založeno ustanovení § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Použití této výjimky přichází v úvahu tehdy, závisí-li výše plnění na znaleckém posudku, či na úvaze soudu. Úvahou soudu je míněn postup podle § 136 o. s. ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Dále poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 92/08, v němž Ústavní soud dovodil, že ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je nutno rozumět tak, že se uplatní v těch případech, kdy je výše žalovaného plnění závislá na znaleckém posudku nebo úvaze soudu. Dle odborné literatury stěžejní pro posouzení, zda bude o náhradě nákladů řízení rozhodováno podle § 142 odst. 3 o. s. ř. není povaha nároku, ale to, že co do základu věci měl účastník úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění. Pokud okresní soud dospěl k závěru, že všechny tři uplatněné nároky jsou po právu a dva z nich dokonce i v požadované výši, pouze na místo původně žalovaným 2.000.000 Kč, přiznal částku 337.250 Kč, pak měl žalobci přiznat plnou náhradu nákladů řízení, když základ nároku je nepochybně dán.

4. Žalobce se k odvolání žalované písemně vyjádřil a žádal, aby rozsudek okresního soudu byl v jeho výrocích napadených odvoláním žalované jako věcně správný potvrzen. [ulice] myšlenkou odvolání žalované, že žalobce si zadostiučinění v penězích za předmětnou nemajetkovou újmu„ nezaslouží“. S argumentem žalované, že žalobce si přivodil trestní stíháních sám, svým chvástáním před policejními agenty, se však nedá souhlasit. Okresní soud správně uvedl, že k tomu došlo v době již probíhajícího trestního stíhání, které bylo zahájeno na základě jiných indicií a trestní stíhání si proto žalobce sám nepřivodil. Nadto k této skutečnosti soud prvého stupně přihlédl jako k okolnosti svědčící v neprospěch žalobce při stanovení výše náhrady. Žalobce dále vyjádřil nesouhlas s námitkou žalované, že žalobci měla postačovat omluva a konstatování nezákonnosti trestního stíhání a zdůraznil závažnost trestného činu, pro který byl stíhán, když vražda je nejzávažnějším trestným činem a společenské stigma spojené s označením za vraha je nejhorší možné - většinou na celý život a poukázal i na délku trestního stíhání, po jehož celou dobu byl žalobce ve vazbě. Přes všechny prokázané skutečnosti v řízení před soudem prvého stupně se žalovaná snaží žalobci upřít právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, pouze se zdůvodněním, že žalobce byl již před předmětným nezákonným trestním stíháním trestně stíhán a byl i ve výkonu trestu odnětí svobody, proto nemohl pociťovat žádnou újmu způsobenou novým nezákonným trestním stíháním. Čistě z důvodů předchozího odsouzení není možné bránit žalobci v získání náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, když žádná taková negativní podmínka není stanovena zákonem ani ustálenou judikaturou.

5. Odvolání žalobce i žalované je přípustné, bylo podáno osobami k tomuto úkonu oprávněnými a včas, proto krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v jeho odvoláním napadených výrocích dle § 206 a § 212 o. s. ř. a po provedení odvolacího řízení, v režimu neúplné apelace, s důrazem na uplatněné odvolací důvody tak, jak byly obsahově vylíčeny, dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není a odvolání žalované je částečně důvodné.

6. Žalobce byl trestně stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy. Dne [datum] zadržen a následně vzat do vazby, která se započítává od [datum] do [datum] (355 dnů). Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením ze dne [datum]. Podané obžaloby pro spáchání trestního činu vraždy byl zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že se skutek, pro nějž byl žalobce stíhán, stal (§ 226 písm. a/ trestního řádu).

7. Výrokem I. a) okresní soud přiznal žalobci náhradu škody za náklady, které vynaložil na svoji obhajobu v trestním řízení, které skončilo zproštěním obžaloby za skutek, pro který byl vazebně stíhán. V rámci tohoto nároku přiznal k náhradě škody žalobci i náklady, které za své právní zastoupení vynaložil ve stadiu předcházejícím zahájení trestního stíhání [datum] a [datum] – před doručením usnesení o zahájení trestního stíhání. Právě v rozsahu těchto dvou úkonů právní služby a odpovídajících náhrad (cestovné advokáta a ztráta času na cestě) podala žalovaná proti tomuto výroku rozsudku odvolání, co do částky 13.162,38 Kč. Odvolání žalované v této části je důvodné, včetně správně uvedených argumentů, které vychází z výkladu příslušných ustanovení zákona č. 82/1992 Sb. a judikaturních závěrů. Nárok žalobce na náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na obhajobu v částce 13.162,38 Kč není v příčinné souvislosti s posuzovaným trestním stíháním, neboť k oběma těmto úkonům právní služby došlo před zahájením trestního stíhání, které se považuje za nezákonné rozhodnutí, z něhož žalobci vznikla škoda.

8. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku I. a) v částce 13.162,38 Kč s příslušenstvím změnil podle § 220 o. s. ř. a žalobu v této části nároku na náhradu škody zamítl.

9. Okresní soud dále žalobci přiznal částku 337.250 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za dobu trvání vazby a po zvážení všech okolností případu stanovil částku 950 Kč za den omezení svobody pobytem ve vazbě.

10. Žalovaná v odvolání zopakovala námitku přednesenou již v řízení před soudem prvého stupně, že žalobce nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu za výkon vazby (§ 9 zák. č. 82/1998 Sb.) neuplatnil, neučinil tak v rámci předběžného projednání nároku u žalované ani v rámci této žaloby. Současně upozornila na promlčení takového nároku žalobce, pokud by jej žalobce uplatnil až v průběhu tohoto řízení (což podle žalované dosud neučinil).

11. Okresní v odůvodnění rozsudku uvedl, že nárok na přiměřené zadostiučinění s odkazem na § 9 a § 31a zák. č. 82/98 Sb. považuje za řádně a včas uplatněný. Zdůraznil, že žalobce v žalobě popsal, že byl trestně stíhán, že průběhu trestního stíhání byl vzat do vazby, kde strávil 355 dnů (od [datum] do [datum]) a že to vše negativně působilo na jeho soukromý a pracovní život a na jeho pověst. Žalobce v rámci skutkového vylíčení kladl důraz na povahu trestní věci a mediální prezentaci celé kauzy, když skutek, pro který byl stíhán, byl veřejně prezentován jako trestný čin vraždy. Soud prvého stupně v rámci protokolu o jednání ze dne [datum] (první jednání ve věci) vyslovil předběžný právní názor na projednávanou věc a dne [datum] (to již k námitce žalované, že žalobce zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem vazby neuplatnil) vyslovil stanovisko, že žalobce nárok na přiměřené zadostiučinění rozhodnutím o vazbě (§ 9 zák. č. 82/1998 Sb.) i nárok na přiměřené zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí (tj. nezákonné trestní stíhání), uplatnil.

12. Zpochybňovala-li žalovaná řádné uplatnění nemajetkové újmy, pak je nutno uvést, že pokud by snad bylo možno polemizovat o řádné specifikaci nemajetkové újmy v rozsahu celé požadované částky 2.000.000 Kč, pak ve fázi odvolacího řízení nelze mít žádné pochybnosti o tom, že v odvoláním napadené části (výrok I. c/ napadeného rozsudku), s ohledem na odůvodnění tohoto nároku okresním soudem a jednoznačné stanovisko žalobce, je najisto postaveno, že v této části se žalobce domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a to za zadostiučinění 355 dnů nezákonné vazby. Odvolací námitka žalované, že žalobce nárok na zadostiučinění za nezákonnou vazbu u žalované a soudu řádně v tomto rozsahu neuplatnil, není důvodná.

13. Žalovaná pro případ, že podle názoru soudu uplatnil žalobce nemajetkovou újmu za výkon vazby řádně a včas uplatnil, jsou zde důvody, které zcela vylučují možnost, aby žalobci bylo poskytnuto zadostiučinění v penězích. Konkrétně proto, že zásah do cti a pověsti žalobce byl spíše nižší intenzity, neboť žalobce není osobou bezúhonnou, byl 9x soudně trestán a 2x ve výkonu trestu odnětí svobody a po propuštění z vězení opět páchal trestnou činnost. Trestní řízení proti žalobci bylo vedeno za použití agentů, před kterými se žalobce nepokrytě bavil o trestné činnosti, dokonce padla slova o likvidaci člověka. Dle názoru žalované to byl právě žalobce, kdo si sám do určité míry zapříčinil zahájení a vedení trestního stíhání. Tyto zjištěné skutečnosti soud prvého stupně zohlednil při stanovení výše zadostiučinění, avšak podle žalované jsou to důvody, pro které žalobci nelze přiznat zadostiučinění v penězích. V případě žalobce je dle žalované zcela postačující zadostiučinění ve formě konstatování nezákonného rozhodnutí a omluva, které se žalobci již dostalo.

14. Okresní soud se v rámci předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě žalobce správně zabýval i tím, zda si žalobce výkon vazby ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb. nezavinil sám. Konkrétně s ohledem nato, jak se žalobce vyjadřoval před policejními agenty řečmi o možnosti zbavení se lidského těla. Správně okresní soud uvedl, že pro posouzení, zda si obviněný zavinil vazbu sám svým jednáním jsou významné především skutečnosti, které byly důvodem pro jeho vzetí do vazby. Není proto zásadně významné, zda jednání žalobce vyvolalo podezření, že byl spáchán trestný čin, a zda naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, ale zda jeho chování bylo důvodem k obavě zakládající důvod, pro který byl vzat do vazby. Důvodem vzetí žalobce do vazby byla podle zjištění soudu prvého stupně obava, že by žalobce mohl působit na svědky nebo jinak mařit trestní stíhání s ohledem na jeho trestní minulost a na to, že se osobně zná s důležitými svědky. Žádné určité chování žalobce, které by mohlo být důvodem vyloučení nároku na odškodnění za vazbu, nebylo zjištěno, např. ve smyslu zastrašování svědků, odstraňování důkazů apod. Lze však současně uvést, že ani v dalším jednání žalobce v průběhu trestního řízení krajský soud shodně s okresním soudem neshledává jednání takové intenzity, z něhož by bylo lze dovodit jednoznačné a rozhodující zavinění žalobce na jeho trestním stíhání.

15. Újma za výkon vazby je předpokládaná. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, jsou základními relevantními kritérii pro stanovení přiměřené výše zadostiučinění za vazbu v trestním řízení, které neskončilo odsouzením, zpravidla povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby. V případě třetího kritéria Nejvyšší soud konstatoval, že samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí a že v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby. Kritéria rozhodná pro stanovení přiměřeného zadostiučinění za vazbu žalobce tvrdil a prokazoval a v jejich intencích okresní soud o výši zadostiučinění rozhodl.

16. Konstatování porušení práva a omluva sama o sobě není odpovídající formou zadostiučinění za situace, kdy žalobce strávil ve vazbě pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy 355 dnů. Žalobci je třeba poskytnout zadostiučinění v penězích, avšak blíže spodní hranici orientačního rozsahu možné výše. Okresní soud správně uvedl, že v případu, na který poukázal žalobce, vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka], v němž se žalobci dostalo nemajetkové újmy za výkon vazby v částce 2.010.240 Kč nejsou s nyní projednávanou věcí srovnatelné okolnosti, když poškozený byl na rozdíl od žalobce osobou bezúhonnou a vazebně byl stíhán 541 dnů, nemohl vykonávat rodičovská práva ke svým dětem, s nimiž po skončení trestního řízení nedošlo k obnovení vztahu a měl po skončení trestního řízení problémy s bydlením.

17. Okresní soud pak po zvážení všech okolností vzal za základ pro určení výše zadostiučinění náležejícího žalobci za jeden den vazebního stíhání částku 1.000 Kč, tu zvýšil dále o 15 %, neboť žalobce byl stíhán pro zvlášť závažný zločin vraždy a o dalších 10 %, že po skončení trestního stíhání měl žalobce potíže zajistit si zaměstnání. Částku 1.250 Kč denního základu snížil na konečnou částku 950 Kč denního základu s přihlédnutím, že žalobce není osobou bezúhonnou, byl opakovně trestně stíhán a byl již 2x ve výkonu trestu odnětí svobody, proto v jeho případě zásah do osobní svobody v důsledku vazby nebyl natolik významný jako v případě osoby bezúhonné. Dále okresní soud snížil denní základ uvažované výše odškodnění s odůvodněním, že žalobce svým vystupováním vůči policejním agentům do jisté míry trestní stíhání přiživoval vyjadřováním se o možnosti zbavení se lidského těla. Tyto specifické okolnosti konkrétního případu spočívající v chování žalobce, které nelze podřadit pod § 12 zák. č. 82/1998 Sb., lze zohlednit při stanovení formy, případně výše zadostiučinění podle § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1777/2012). Okolnosti, které odůvodňují snížení denního základu zadostiučinění jsou v případě žalobce ve svém souhrnu natolik významné, že odvolací soud přiznal zadostiučinění za jeho vazební stíhání v částce 700 Kč za každý den výkonu vazby, tj. 355 x 700 = 248.500 Kč. V rozsahu této částky včetně jejího příslušenství, jímž je úrok z prodlení 8,25 % ročně z částky 248.500 Kč, počínaje [datum] (po uplynutí lhůty 6 měsíců k předběžnému projednání nároku) byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

18. V další napadené části výroku I. c), co do částky 88.750 Kč s příslušenstvím byl rozsudek okresního soudu podle § 220 o. s. ř. změněn a žaloba v této části byla jako nedůvodná, zamítnuta.

19. Okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že žádný z účastníků neměl ve sporu převážný procesní úspěch. Proti tomuto výroku rozsudku podal odvolání žalobce, který se domáhal, aby o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. s odůvodněním, že základ nároku prokázal, že všechny jeho tři uplatněné nároky (náklady obhajoby, ztráta na výdělku a zadostiučinění) byly po právu, 2 z nich dokonce v důvodné výši (náklady obhajoby a ztráta na výdělku). Výše částky náležející žalobci zadostiučinění za nemajetkovou újmu je založena na úvaze soudu. Podle názoru odvolacího soudu se zde pravidlo obsažené v ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. v dané věci neuplatní a je třeba postupovat podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobci svědčila povinnost, aby v rámci uplatněného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu uvedl srovnání s jinými případy, v nichž by bylo lze shledat shodu s jeho posuzovaným případem. Tuto povinnost žalobce nesplnil, proto byl soudem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzván k doplnění tvrzení a důkazů. Žalobce označil ke srovnání případ, který se sice týkal odškodnění za vykonanou vazbu v souvislosti s trestním stíháním vedeným pro trestný čin vraždy, avšak musel si být vědom, že se v rozhodných skutkových okolnostech zásadně liší oproti jeho případu, což sám v rámci vyjádření připustil. Jak bylo již výše uvedeno, šlo o osobu dosud bezúhonnou a následky výkonu vazby měly významný dopad do sféry výkonu rodičovských práv a jeho vazební stíhání bylo podstatně delší 541 dnů. Že si žalobce musel být vědom, že vyjma skutečnosti, že v případu předloženém ke srovnání šlo o vazební stíhání pro trestný čin vraždy, jsou jinak zásadní rozdíly relevantních hodnotících kriterií, shodu shledat nelze, setrval na částce 2.000.000 Kč za zadostiučinění.

20. Krajský soud proto dopěl k závěru, že o náhradě nákladů řízení je třeba rozhodnout podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaná až v průběhu řízení poskytla žalobci na náhradu nákladů obhajoby, a tak z procesního hlediska zavinila toto částečné zastavení řízení ke zpětvzetí žaloby. Žalobce v řízení před soudem prvého stupně uplatnil částku 2.209.937,50 Kč a ve sporu uspěl s částkou 445.240 Kč, neuspěl s částkou 1.764.697 Kč. Úspěch žalobce o projednávané věci před soudem prvého stupně je tak 20 % a 80 % neúspěch. Žalovaná má nárok na náhradu nákladů v rozsahu 60 %.

21. Žalované náleží náhrada podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 2 a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. za celkem 8 úkonů po 300 Kč za úkon = 2.400 Kč (písemná vyjádření žalované ze dne [datum], [datum], [datum], příprava účasti na jednání konaném dne [datum] a účast na tomto jednání, příprava na jednání konaném dne [datum] a účast na tomto jednání a účast na jednání dne [datum]). Dále cestovné osobním automobilem z [obec] do [obec] a zpět na jednání ve dnech 2. 2., 23. 3. a [datum] (3 x 176 km = 528 km) za cestu konanou dne [datum] uskutečněnou vozidlem Škoda Octavia při spotřebě dle technického průkazu 4,9 l nafty [číslo] km náleží náhrada za pohonné hmoty při průměrné ceně nafty 36,10 Kč nafty dle § 4 písm. c) vyhl. č. 511/2021 Sb. ve znění platném do [datum] částku 311 Kč. Následující cesty k jednání byly [datum] a [datum] vozidlem Škoda Superb se spotřebou dle technického průkazu 5,1 l [číslo] km nafty při průměrné ceně pliva 36,10 Kč dle § 4 písm. c) vyhl. č. 511/2021 Sb. ve znění platném do [datum]. Za tyto dvě cesty náleží náhrada za pohonné hmoty v částce 648 Kč. Za pohonné hmoty částka v součtu činí 959 Kč. Náhrada za použití osobního vozidla při sazbě 4,70 Kč/km dle § 1 písm. b) vyhl. č. 511/2021 Sb. činí 2.482 Kč Celkem náklady žalované v součtu činí částku 5.841 Kč, z toho k náhradě náleží 60 % = 3.505 Kč. Tuto částku je žalobce povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvého stupně ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

22. V odvolacím řízní má naopak právo na částečnou náhradu nákladů žalobce. Z částky 350.412,38 Kč, která byla předmětem odvolacího řízení uspěl v částce 248.500 Kč, a to znamená úspěch v 71 % a neúspěch 29 % a k náhradě mu tak náleží 42 % nákladů. V odvolacím řízení žalobce vynaložil za své právní zastoupení za odvolání proti výroku o nákladech řízení, vyjádření a účast právního zástupce u jednání, když ve zbývající části se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení zástupce žalobce výslovně vzdal. Odměnu soud určil z tarifní hodnoty 50.000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) za úkon 3.100 Kč, za dva úkony 6.200 Kč (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) a ve výši ½ za odvolání proti výroku o nákladech řízení (§ 11 odst. 2 písm. c/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) v částce 1.550 Kč. K odměně v součtu 7.750 Kč dále náleží částka 900 Kč za tří režijní paušály (3 x 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem 8.650 Kč a k tomu 21 % DPH, celkem 10.467 Kč. Z této částky k náhradě náleží 42 %, tj. částka 4.396 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna zaplatit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení]. [jméno] [příjmení], advokáta (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).

Rozsudek ze dne 28. 3. 2022 (v této věci byl vydán i pozdější rozsudek ze dne 1. 11. 2022)

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci
a) částku 31 032,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 032,87 Kč od [datum] do zaplacení,
b) částku 60 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 60 350 Kč od [datum] do zaplacení,
c) částku 337 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 337 250 Kč od [datum] do zaplacení,
to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobce po žalované domáhal
a) částky 35,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 35,63 Kč od [datum] do zaplacení,
b) částky 1 662 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 662 750 Kč od [datum] do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobci se z účtu Okresního soudu v Přerově vrací zaplacená záloha na provedení důkazu ve výši 2 000 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] ve znění doplnění ze dne [datum], částečného zpětvzetí žaloby ze dne [datum], doplnění ze dne [datum] a doplnění ze dne [datum] se žalobce po žalované domáhal zaplacení celkem částky 2 091 418,50 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy a náhrady škody. Žalobce byl trestně stíhán na základě usnesení o zahájení trestního stíhání vydaného Policií ČR, KŘP OK, OOK, SKPV, ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], dále proti němu byla podána obžaloba a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 16. 6. 2020, č. j. [číslo jednací], ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2020, č. j. 6 To 58/2020-1630, byl zproštěn obžaloby z důvodu, že se projednávaný skutek nestal. Během trestního stíhání byl žalobce usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 6. 2019, č. j. 0 Nt 11001/2019-7, vzat do vazby, ve které byl od [datum] do [datum] (355 dní). Trestním stíháním bylo zasaženo do soukromého života žalobce a byla dotčena jeho čest a dobrá pověst také v souvislosti s mediální prezentací trestního stíhání, ve které byl žalobce označován jako vrah a dáván do souvislosti s jinými kauzami. Žalobce se nyní po žalované domáhal částky 31 068,50 Kč jako náhrady na obhajobu v trestním řízení ve smyslu § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. (žalobce při odměně za jeden úkon ve výši 3 100 Kč požadoval za čtyři úkony obhájce částku 15 500 Kč, při paušální náhradě nákladů obhájce 300 Kč za čtyři úkony požadoval částku 1 200 Kč, za cestovné advokáta za 15 cest z [obec] do [obec] a zpět požadoval 4 365 Kč a za promeškaný čas advokáta v trvání 30 půlhodin za cestování požadoval 3 000 Kč, za cestovné advokáta za jednu cestu z [obec] do [obec] a zpět požadoval 1 012 Kč a za promeškaný čas advokáta v trvání šesti půlhodin za cestování požadoval 600 Kč, k tomu požadoval náhradu za daň z přidané hodnoty 5 391,50 Kč). Dále se domáhal náhrady ušlého zisku ve výši 60 350 Kč za dobu strávenou ve vazbě podle § 30 zákona č. 82/1998 Sb. (paušální náhrada 170 Kč za každý den vazby při délce vazby 355 dní), neboť v době vzetí do vazby pracoval v oblasti údržby zeleně jako brigádní pracovník s výdělkem asi 10 000 Kč měsíčně. A konečně se žalobce domáhal zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu vzniklou zásahem do jeho soukromého života trestním stíháním ve výši 2 000 000 Kč ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce uvedl, že byl stíhán pro trestný čin vraždy, což mělo negativní dopady na jeho pověst, dále strávil ve vazbě celkem 355 dní až do zproštění obžaloby, celé trestní stíhání mělo vliv na zdraví jeho otce, který v důsledku toho zemřel, negativní vliv měla také medializace případu a v důsledku trestního stíhání musel žalobce zanechat činnosti trenéra mládeže v oblasti bojových sportů a měl problémy si poté najít zaměstnání. Požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění žalobce odůvodnil také odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] Celkem tak žalobce po žalované požadoval částku 2 091 418,50 s úrokem z prodlení od [datum] (den následující po dni, kdy měl být nárok nejpozději uhrazen podle § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Žalobce nárok uplatnil u žalované ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a žalovaná uplatněný nárok v uvedené výši neuspokojila.

2. Podáním doručeným soudu dne [datum] žalobce ještě před prvním jednáním ve věci vzal žalobu částečně zpět co do částky 118 519,50 Kč s odůvodněním, že žalovaná rozhodla o žalobcově uplatněném nároku stanoviskem ze dne [datum], konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum]) a přiznala a poukázala žalobci částku 118 519,50 Kč představující část nákladů na obhajobu v trestním řízení. V rozsahu této částky bylo řízení částečně zastaveno usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Shora uvedené vymezení žaloby je ve znění po částečném zastavení řízení.

3. Žalovaná žalobou uplatněné nároky neuznala (vyjma části nákladů na obhajobu ve výši 118 519,50 Kč, které žalobci uhradila; viz výše) a navrhla žalobu zamítnout. Ohledně nároku na náhradu nákladů obhajoby žalovaná namítala, že dva z požadovaných úkonů byly učiněny před zahájením trestního stíhání a u zbylých úkonů a nákladů na cestovné poukazovala na neprokázání vynaložení nákladů a na nedoložení potřebných listinných podkladů. K nároku na náhradu ušlého zisku žalovaná uvedla, že žalobce včas nedoložil podklady o své pracovní činnosti, a pokud je doložil později, tak z nich vyplývá, že byl zaměstnán toliko na dohodu o provedení práce, ze které mu zbývalo vykonat nejvýše 95 hodin s odměnou 140 Kč za hodinu. Nadto žalovaná zdůraznila, že jsou pochybnosti o tom, zda by žalovaný v době výkonu vazby vůbec pracoval. Ohledně nemajetkové újmy žalovaná namítala, že žalobce se domáhal toliko nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a nikoli nemajetkové újmy za čas strávený ve vazbě. Dále uvedla, že nebyly prokázány okolnosti, které by svědčily pro zadostiučinění v penězích, a že postačuje omluva poskytnutá žalovanou. Poukázala na to, že žalobce byl opakovaně soudně trestán a byl již ve výkonu trestu, v průběhu řízení komunikoval s policejními agenty o možnosti likvidace těla, nebyla prokázána příčinná souvislost mezi úmrtím otce žalobce a trestním stíháním a na pracovní možnosti žalovaného. Dále žalovaná poukázala na to, že žalobci nelze přiznat požadovaný úrok z prodlení od [datum], neboť potřebné podklady pro rozhodnutí o nárocích doložil až dne [datum].

4. Soud věc projednal při jednáních dne [datum] a dne [datum] a rozsudek vyhlásil u jednání dne [datum]. Během jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích a učinili shodná tvrzení o skutkových okolnostech, soud provedl listinné důkazy, důkaz výslechem žalobce a důkazy výslechem svědků.

5. Účastníci učinili následující shodná tvrzení o skutkových okolnostech, která soud ve smyslu § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vzal za svá skutková zjištění a dále k nim neprováděl dokazování.

6. Proti žalobci bylo vedeno trestní řízení u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 81 T 6/2020 pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 zákona č. 40/1961 Sb. Trestní stíhání proti žalobci bylo zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne [datum], proti kterému podal žalobce stížnost, která byla zamítnuta. V průběhu trestního stíhání byl žalobce vzat do vazby se započtením doby vazby ode dne [datum] a ve vazbě byl do [datum], tj. 355 dní. Obžaloby byl žalobce zproštěn rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum]; důvodem zproštění obžaloby bylo, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl žalovaný stíhán, tj. ve smyslu § 226 písm. a) trestního řádu.

7. Žalobce u žalované uplatnil nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon o odpovědnosti státu“), podáním ze dne [datum], kterým se domáhal částky 149 588 Kč jako náhrady nákladů na obhajobu, částky 150 000 Kč za náhradu ušlého zisku a částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Žalovaná žalobci na základě uplatněného nároku přiznala a vyplatila částku 118 519,50 Kč za náhradu nákladů obhajoby.

8. Žalobci byly poskytnuty úkony právní služby ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum], a to jeho obhájcem Mgr. [jméno] [příjmení], přičemž úkonů ve dnech [datum] a [datum] se účastnil obhájce Mgr. [příjmení]. Obhájce žalobce vykonal v souvislosti s poskytnutím právních služeb celkem 15 cest osobním motorovým vozidlem na trase z [obec] do [obec] a zpět a jednu cestu na trase z [obec] do [obec] a zpět, přičemž tyto cesty zabraly čas uvedený v žalobě, tj. na trase z [obec] do [obec] a zpět 30 půlhodin a na trase z [obec] do [obec] a zpět šest půlhodin.

9. Žalobce byl celkem devětkrát soudně trestán a byl dvakrát ve výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce byl odsouzen v roce 1989 za krádež, na odsouzení se vztahuje amnestie; v roce 1990 za krádež, uložen podmíněný trest, odsouzení zahlazeno; v roce 1991 za omezování podřízené a nižší osoby a porušování povinnosti dozorčí služby, uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn, odsouzení zahlazeno; v roce 1997 za podvod, uložen peněžitý trest, odsouzení zahlazeno; v roce 2004 za ohrožení pod vlivem návykové látky, uložen zákaz činnosti a trest odnětí svobody, jehož výkonu byl podmíněné propuštěn a osvědčil se, v roce 2005 za maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, uložen zákaz činnosti a peněžitý trest, který byl uhrazen; v roce 2011 za úvěrový podvod, uložen podmíněný trest, na odsouzení se vztahuje amnestie; v roce 2012 za omezování osobní svobody, uložen podmíněný trest, osvědčil se; v roce 2017 za ublížení na zdraví, uložen podmíněný trest.

10. Dále soud provedl listinné důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění.

11. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo zjištěno, že žalobce byl zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v [obec], pobočka v Olomouci, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], podle které se měl dopustit trestného činu vraždy, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. Dále je v rozsudku popsán průběh trestního řízení a shromážděné důkazy včetně konstatování použití policejních agentů, s nimiž se žalobce bavil o možnosti usmrcení člověka a možnosti zbavit se lidského těla za finanční odměnu. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] – bylo zjištěno, že odvolání státního zástupce podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo zamítnuto.

12. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. [spisová značka], bylo zjištěno, že podle protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne [datum] (č. l. 182 až 190 trestního spisu) byl příkaz k domovní prohlídce před započetím prohlídky doručen„ obhájci podezřelého“ Mgr. [jméno] [příjmení], který byl domovní prohlídce přítomen (odešel v 16:00 hodin), dále je patrné, že je prošetřováno úmrtí člověka; podle příkazu k domovní prohlídce ze dne [datum] (č. l. 177 až 178 trestního spisu) byla povolena prohlídka prostor ve věci usmrcení člověka, přičemž podezřelým je žalobce; podle protokolu o výslechu osoby zadržené ze dne [datum] v době od 00:03 do 00:23 hodin (č. l. 382 až 385 trestního spisu) byl obhájce Mgr. [jméno] [příjmení] výslechu přítomen; podle usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum] (č. l. 409 až 411 trestního spisu) bylo zahájeno trestní stíhání žalobce. Z uvedeného trestního spisu také vyplývá, že z žalobcem uplatňovaných 15 cest učiněných jeho obhájcem v trestním řízení bylo devět cest uskutečněno v roce 2019 a zbylých šest cest v roce 2020.

13. Z příjmového pokladního dokladu ze dne [datum] bylo zjištěno, že advokátní kancelář [příjmení], [jméno], [příjmení] v [obec] přijala od žalobce částku 150 000 Kč za obhajobu v trestní věci sp. zn. [spisová značka]. Z faktury [číslo] 2020 ze dne [datum] vystavené advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] adresátovi Advokátní kanceláři [příjmení], [jméno], [příjmení] bylo zjištěno, že byla vyúčtována částka 75 000,64 Kč včetně DPH jako odměna za substituci a konzultaci v trestní věci žalobce vedené pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]. Z příjmového pokladního dokladu ze dne [datum] a výdajového pokladního dokladu ze dne [datum] bylo zjištěno, že Advokátní kancelář [příjmení], [jméno], [příjmení] uhradila advokátovi Mgr. [jméno] [příjmení] částku 75 000 Kč. Z technického průkazu k vozidlu Škoda Superb advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že palivem je motorová nafta (NM) a kombinovaná spotřeba činí 5 litrů [číslo] km.

14. Z propouštěcí zprávy z nemocnice [obec] k osobě [jméno] [celé jméno žalobce] ze dne [datum] bylo zjištěno, že pacient měl řadu zdravotních problémů a během hospitalizace byl depresivně laděný. Ze zprávy psychosociálního centra [obec] k osobě [jméno] [celé jméno žalobce] ze dne [datum] bylo zjištěno, že pacient byl ve špatné psychické náladě, nechutenství, tělesná slabost, zlost; příčina neuvedena. Z úmrtního listu [jméno] [celé jméno žalobce] a z úmrtního oznámení bylo zjištěno, že [jméno] [celé jméno žalobce], narozený dne [datum], zemřel dne [datum].

15. Ze zprávy zaměstnavatele [jméno] [příjmení] ze dne [datum] a ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce byl u [jméno] [příjmení] zaměstnán na dohodu o provedení práce v období od [datum] do [datum], smlouva byla uzavřena do [datum] a pracovní činnosti byla ukončena z důvodu vzetí žalobce do vazby, průměrný měsíční příjem činil 9 567 Kč, tj. 140 Kč za hodinu.

16. Z novinového článku„ Recidivistu viní, že před dvanácti lety zabil muže a rozpustil ho v louhu“ ze serveru idnes.cz bylo zjištěno, že jde o novinovou zprávu, ve které se uvádí, že žalobce byl obžalován, jakým činem, jak probíhalo jednání a co na jednání zaznělo; bylo také uvedeno, že případ provází rozpory.

17. Z výzvy žalované ze dne [datum] bylo zjištěno, že v návaznosti na uplatnění nároku vyzvala žalovaná žalobce k doplnění listin k prokázání nároku, a to osvědčení o plátci DPH, pracovní smlouvy a výplatních pásek a technického průkazu vozidla advokáta.

18. Dále soud provedl důkaz výslechem žalobce, ze kterého učinil následující skutková zjištění. Žalobce se po skončení předmětného trestního řízení ucházel o zaměstnání u zaměstnavatele [příjmení], v baru Bonver a u zaměstnavatele Přikryla, ale nebyl přijat, podle tvrzení žalobce by se to nelíbilo spolupracovníkům. O dřívějších trestních stíháních a výkonech trestu všichni okolo žalobce věděli, problém byl s posledním trestním stíháním. Nyní je žalobce veden na Úřadu práce, ale je na neschopence (též do jednací síně žalobce docházel podepřen berlemi) a na schůzky se zaměstnavateli ani nechodil. Pokud žalobce uváděl, že se s ním po předmětném trestním stíhání nechtěl bavit otec, ale pak vzal žalobce k sobě bydlet, nepovažuje soud tuto skutečnost za dostatečně prokázanou.

19. Dále soud provedl důkaz výslechem svědků. Při hodnocení výpovědi svědků soud dospěl k názoru, že všichni svědci se snažili vypovídat takovým způsobem, aby žalobci nijak neuškodili, aniž by přitom uváděli nepravdu. Výpovědi všech svědků tedy byly opatrné, zvláště pokud jde o zjišťování povědomí svědků o dřívějších trestních stíháních a výkonech trestu žalobce, neboť v této oblasti se všichni svědci vyjadřovali až vyhýbavě. Při zohlednění tohoto závěru soud z výpovědi svědků učinil následující skutková zjištění.

20. Z výpovědi svědka [jméno] [jméno] bylo zjištěno, že s žalobcem jsou dlouhodobí přátelé, trénovali spolu mládež v tělocvičně nad barem Bonver, ale museli skončit po zahájení trestního stíhání žalobce, neboť rodiče si to už nepřáli a majitel prostor chtěl, aby prostory vyklidili. Trénování mládeže netrvalo dlouho, teprve začali po vykonání trenérských zkoušek. Dále se svědek vyjadřoval ke své znalosti trestní minulosti žalobce tak, že o ní ví, ale neví, co konkrétně, nepřísluší mu se o to starat.

21. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že s žalobcem jsou dlouhodobí přátelé. Svědek provozuje podnik [příjmení] [příjmení] [jméno], je to s. r. o., kde se po skončení předmětného trestního řízení žalobce ucházel o práci šatnáře a ostrahy podniku. Svědek věděl z médií, že žalobce měl někoho zavraždit, že byl obviněn a byl ve vazbě, a protože se to o žalobci vědělo veřejně, tak ho nezaměstnal. Žalobce neměl pověst, aby ho svědek mohl zaměstnat, nehodilo se to do jeho konceptu podnikání. Nikdy předtím žalobce ve svědkově podniku nepracoval ani se o práci neucházel, ale svědek žalobce dříve zaměstnával v jiné společnosti ve stavebnictví. Svědkovi je známo, že žalobce dříve pracoval v jiných nočních podnicích jako šatnář nebo vyhazovač. Ke své znalosti trestní minulosti žalobce svědek uvedl, že o ní věděl, i o výkonu trestu, ale nezajímalo ho to, věděli to i společní přátelé svědka a žalobce, desítky lidí.

22. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že s žalobcem se zná, v letech 2006 až 2014 spolu udržovali vztah a v poslední době jsou přátelé. Svědkyně provozuje bar Bonver, kde všichni viděli, když si pro žalobce přišla policie, lidé se na to ptali a na žalobce tím byl označen jako vrah. Svědkyně žalobce zaměstnávala v letech 2009 až 2012 v baru Bonver jako údržbáře, tehdy při přijetí do zaměstnání nevyžadovala výpis z rejstříku trestů, v kasinu je to taková práce, že si lidi nelze moc vybírat, člověk může být rád, že mu zaměstnanci neodnesou peníze. Jako zaměstnanec byl spolehlivý a oblíbený. Po předmětném trestním řízení se žalobce ucházel o práci v baru Bonver, ale svědkyně ho nezaměstnala z důvodu jeho pověsti, jde o jeho pověst obecně, kvůli ostatním lidem. K dotazu na její znalost o trestní minulosti žalobce svědkyně uvedla, že ví o trestním stíhání z důvodu jízdy bez řidičského oprávnění, o jiném trestním stíhání neví, pak ví o předmětném trestním stíhání, které označila za stíhání pro ublížení na zdraví, přičemž se tato věc řešila už dříve okolo roku 2013. Tuto část výpovědi týkající se znalosti svědkyně o trestní minulosti žalobce považuje soud za krajně nevěrohodnou, neboť ostatní svědci opatrně připustili, že znají trestní minulost a je nepravděpodobné, že by svědkyně, která byla s žalobcem v letech 2006 až 2014 ve vztahu, nevěděla o trestní minulosti žalobce, který byl v této době dvakrát soudně trestán.

23. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že s žalobcem se zná, neboť pochází ze stejné obce, a dále svědek žalobce zaměstnával asi před třemi lety po dobu 3 nebo 4 měsíců. Svědek žalobce zaměstnával na dohodu, jako zaměstnanec fungoval zodpovědně. Svědek byl s žalobcem spokojen a plánoval ho zaměstnat na plný pracovní úvazek, ale pak už to nešlo. Po skončení předmětného trestního stíhání se žalobce ucházel u svědka o práci, ale svědek neměl zájem z důvodu špatné pověsti žalobce. Svědek se vyjádřil ke své znalosti trestní minulosti žalobce tak, že věděl o žalobcově zkušenosti s trestním řízením, nic konkrétního, jen co se povídá. Dozvěděl se také o předmětném trestním stíhání pro vraždu.

24. Soud zamítl provedení listinného důkazu označeného jako osvědčení trenéra, který navrhl žalobce u jednání dne [datum], neboť jde o důkaz navržený po koncentraci řízení, aniž by se jednalo o důkaz, který žalobce bez své viny nemohl uvést dříve.

25. Po provedeném dokazování při zohlednění mezi účastníky nesporných skutečností soud vzal za zjištěný následující skutkový stav.

26. Proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. [spisová značka] pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy. Dne [datum] byl žalobce zadržen a následně byl vzat do vazby, která se započítává od [datum] do [datum], tj. ve vazbě žalobce strávil celkem 355 dní. Usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne [datum] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce a žalobce proti němu podal stížnost, která byla zamítnuta. Následně podané obžaloby byl žalobce zproštěn rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum]. Důvodem zproštění obžaloby bylo, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl žalovaný stíhán ve smyslu § 226 písm. a) trestního řádu. V průběhu trestního řízení bylo využito policejních agentů, s nimiž se žalobce bavil o možnosti usmrcení člověka a možnosti zbavit se lidského těla za finanční odměnu.

27. V průběhu trestního řízení byly žalobci poskytnuty mimo jiné čtyři úkony právní služby obhájcem Mgr. [jméno] [příjmení] nebo obhájcem Mgr. [jméno] [příjmení] ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum]. Za poskytnuté úkony obou obhájců žalobce uhradil požadovanou odměnu obhájců. Úkony dne [datum] a [datum] byly poskytnuty během trestního řízení ještě před zahájením trestního stíhání a účastnil se jich obhájce žalobce, se kterým orgány činné v trestním řízení jednaly jako s obhájcem. Obhájce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] vykonal v souvislosti s poskytnutím právních služeb v trestním řízení celkem 15 cest osobním motorovým vozidlem na trase z [obec] do [obec] a zpět, přičemž devět uplatňovaných cest se uskutečnilo v roce 2019 a zbylých šest cest v roce 2020, a dále jednu cestu na trase z [obec] do [obec] a zpět. Uvedené cesty zabraly na trase z [obec] do [obec] a zpět 30 půlhodin a na trase z [obec] do [obec] a zpět šest půlhodin. Vozidlo Škoda Superb advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] má průměrnou kombinovanou spotřebu motorové nafty 5 litrů [číslo] km.

28. Žalobce u žalované uplatnil nárok na náhradu škody podáním ze dne [datum], kterým se domáhal částky 149 588 Kč jako náhrady nákladů na obhajobu, částky 150 000 Kč za náhradu ušlého zisku a částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Žalovaná vyzvala žalobce k doložení dalších podkladů k posouzení požadovaného nároku dne [datum], a to konkrétně k doložení osvědčení o plátci DPH, pracovní smlouvy a výplatních pásek a technického průkazu vozidla advokáta. Následně dne [datum] žalovaná na základě uplatněného nároku přiznala a vyplatila žalobci částku 118 519,50 Kč jako částečnou náhradu nákladů obhajoby.

29. Žalobce byl celkem devětkrát soudně trestán a byl dvakrát ve výkonu trestu odnětí svobody. O trestní minulosti žalobce lidé v jeho okolí (přátelé, zaměstnavatelé, spolupracovníci) věděli, třebaže nemuseli nutně znát povahu všech žalobcových odsouzení.

30. Žalobce byl zaměstnán na dohodu o provedení práce u zaměstnavatele [jméno] [příjmení] v období od [datum] do [datum], smlouva byla uzavřena do [datum] a pracovní činnosti byla ukončena z důvodu vzetí žalobce do vazby, průměrný měsíční příjem činil 9 567 Kč, tj. 140 Kč za hodinu. Zaměstnavatel před zahájením předmětného trestního řízení plánoval zaměstnat žalobce na plný pracovní úvazek, ale z důvodu trestního stíhání k tomu nedošlo. Po skončení předmětného trestního stíhání se žalobce znovu ucházel o práci u uvedeného zaměstnavatele, ale ten ho do zaměstnání nepřijal pro špatnou pověst žalobce.

31. Žalobce se před zahájením předmětného trestního stíhání věnoval tréninku mládeže v bojových sportech, s čímž musel v důsledku zahájení trestního stíhání skončit, trestní stíhání nelibě nesli rodiče, a v důsledku toho tělocvična zanikla, přičemž po skončení trestního stíhání už se žalobce k tréninku mládeže nevrátil.

32. Žalobce se po skončení předmětného trestního stíhání ucházel o místo také v baru a diskotéce, které provozují jeho známí, ale nebyl přijat z důvodu své špatné pověsti, která nepůsobí dobře na lidi. Žalobce je nyní evidován jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce, ale nechodí na schůzky se zaměstnavateli, neboť je na neschopence.

33. O trestním stíhání žalobce informoval tisk tak, že bylo popsáno, čím je viněn, jak probíhá jednání, a že případ provází rozpory.

34. Soud naopak nevzal za zjištěnou součást skutkového stavu, že by úmrtí žalobcova otce dne [datum] jakkoli souviselo s předmětným trestním stíháním žalobce.

35. Na zjištěný skutkový stav soud navázal právním hodnocením a dospěl k následujícím právním závěrům.

36. Nároky uplatněné žalobou soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon o odpovědnosti státu“). Předně je nutno uvést, že zákon o odpovědnosti státu provádí na ústavní úrovni zakotvené právo na náhradu škody způsobené člověku nezákonným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Možnost každého domáhat se proti státu náhrady za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup je důležitou součástí pojetí právního státu, který existuje pro své občany a je striktně vázán tím, co mu zákon dovoluje, aby naopak umožnil občanům dělat vše, co jim zákon nezakazuje. Přestože stát v rámci svého postavení působí vůči občanům vrchnostensky, z pozice moci, musí se pohybovat jen v rámci určených pravidel a při výkonu své moci musí šetřit práv člověka zakotvených na ústavní úrovni, která se prolínají celým právním řádem. V projednávané věci jde především o nedotknutelnost osoby, právo na osobní svobodu a presumpci neviny, k jejichž omezení v rámci zákona dochází v trestním řízení. Žalobce byl trestně stíhán, v rámci trestního stíhání byl vzat do vazby a následně byl nestranným a nezávislým soudem zproštěn podané obžaloby. Z pohledu práva žalobce je, a po celou dobu trvání trestního stíhání byl, nevinným člověkem (tedy alespoň ohledně skutku projednávaného v předmětném trestním stíhání), jehož osobní svoboda byla v průběhu trestního stíhání omezena, a na jehož osobní život i pověst negativně dopadá už samotné vedení trestního stíhání. Trestní stíhání, na jehož konci je obžalovaný zproštěn obžaloby, se označuje za nezákonné trestní stíhání (bez ohledu na to, na základě jakých skutečností či indicií bylo trestní stíhání proti konkrétnímu člověku zahájeno, ovšem s výjimkou toho, že si trestně stíhaný způsobil trestní stíhání sám svým chováním a s výjimkou některých způsobů skončení trestního stíhání) a nezákonně trestně stíhanému člověku za něj náleží náhrada za škodu a nemajetkovou újmu právě podle uvedeného zákona o odpovědnosti státu.

37. Žalobce v tomto řízení uplatnil tři nároky, které soud právně posoudil následovně. Prvním uplatněným nárokem byl nárok na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na obhajobu v předmětném trestním řízení ve smyslu § 7, § 8 a § 31 zákona o odpovědnosti státu. Druhým nárokem byl nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku v souvislosti s nemožností vykonávat pracovní činnost za odměnu v důsledku trestního stíhání ve smyslu § 7, § 8 a § 30 zákona o odpovědnosti státu. Třetí nárokem byl nárok na náhradu nemajetkové újmy v podobě přiměřeného zadostiučinění poskytnutého v penězích za nezákonné trestní stíhání a za čas strávený ve vazbě ve smyslu § 7, § 8, § 9 a § 31a zákona o odpovědnosti státu. S ohledem na námitku žalované soud na tomto místě uvádí, že všechny nároky považuje za řádně a včas uplatněné. Žalobce v souladu s § 14 zákona o odpovědnosti státu uplatnil všechny nároky nejprve u žalované jako u příslušného úřadu podle § 6 zákona o odpovědnosti státu. Rozhodnutí trestního soudu o zproštění obžaloby proti žalobci nabylo právní moci dne [datum], žalobce nárok u žalované uplatnil dne [datum] a žalobou u tohoto soudu uplatnil nárok dne [datum], neboť žalovaná o nároku nerozhodla ve lhůtě šesti měsíců od uplatnění nároku podle § 15 zákona o odpovědnosti státu (žalovaná o nároku rozhodla dne [datum]). Soud tak považuje všechny nároky za včas uplatněné podle § 32, § 33 a § 35 zákona o odpovědnosti státu. Samotné uplatnění nároku u žalované (tzv. předběžné projednání) pak není hmotněprávní podmínkou úspěšnosti žaloby, ale jeho účelem je předejití soudním sporům. Není proto podstatné, že žalobce uplatnil nároky u žalobkyně v jiné (nižší) výši, než v jaké je pak uplatnil u soudu. Nadto nelze odhlédnout ani od toho, že žalovaná ve lhůtě šesti měsíců od uplatnění nároků (tzv. předběžného projednání) o nárocích nijak nerozhodla, ani nedala najevo, zda považuje uplatnění nároků za dostatečné, či zda a v jaké výši hodlá nároky uspokojit. Soud tedy zvýšení požadované částky v soudním řízení oproti uplatnění nároku mimosoudně nepovažuje za překážku pro rozhodnutí nebo za důvod pro zamítnutí části žaloby. Pokud jde o úplnost uplatnění nároků, považuje soud všechny nároky za dostatečně vymezené včetně rozhodujících skutkových okolností, na kterých žalobce své nároky zakládá. Žalobce v žalobě a v doplnění žaloby popsal, že byl trestně stíhán, že v průběhu trestního stíhání byl vzat do vazby, a že to vše negativně působilo na jeho soukromý i pracovní život a na jeho pověst, že vynaložil určitou částku na obhajobu v trestním řízení a přišel o možnost pracovní činnosti za odměnu. Soud celou žalobu se všemi uplatněnými nároky posuzuje komplexně a má za to, že s uvedenou argumentací se žalobce nepochybně domáhá náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním i vzetím do vazby ve všech oblastech života, proto se soud neztotožnil s námitkou žalované, že by žalobce požadoval (vedle náhrady škody) toliko zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním a nikoli též za čas strávený ve vazbě.

38. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobce řádně a včas uplatnil shora uvedené nároky, jejichž oprávněnost následně soud posuzoval. Obecně lze zopakovat, že trestní stíhání žalobce, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, je třeba považovat za nezákonné trestní stíhání, za které obecně náleží náhrada majetkové škody a nemajetkové újmy podle zákona o odpovědnosti státu, která mu v rámci nezákonného trestního stíhání vznikla. Současně jde o objektivní odpovědnost státu, které se podle § 2 zákona o odpovědnosti státu nemůže stát žádným způsobem zprostit. V případě nezákonného trestního stíhání, které se pro účely odpovědnosti státu posuzuje jako nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 a násl. zákona o odpovědnosti státu, se pak podle ustálené rozhodovací praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], publikováno pod [spisová značka] civ.) pro založení nároku nevyžaduje využití opravných prostředků proti nezákonnému rozhodnutí (tj. stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání), jak to stanoví § 8 zákona odpovědnosti státu; nadto žalobce v nyní projednávaném případě opravných prostředků využil. Důvodem pro vyloučení nároku z odpovědnosti státu i v případě zproštění obžaloby by podle § 12 zákona o odpovědnosti státu mohlo být chování žalobce, který si vazbu, resp. celé trestní stíhání, zavinil sám. V nyní projednávaném případě je nepochybné, že žalobce svým chováním do jisté míry přiživoval postup policejního orgánu svými řečmi o možnosti zbavit se lidského těla, avšak jednání žalobce nebylo podle soudu takové intenzity, aby bylo způsobilé vyloučit nároky vůči státu za nezákonné trestní stíhání. Žalobce se před policejními agenty vyjadřoval k možnosti usmrcení člověka a zbavení se lidského těla za finanční odměnu, čímž nepochybně přispíval k zájmu policejního orgánu o svou osobu, ale šlo o chvástání se v době již probíhajícího trestního řízení, které bylo zahájeno na základě jiných indicií, a žalobce sám si tedy přímo trestní stíhání nepřivodil; žalobcovo přiživování trestního řízení však soud musel zohlednit při stanovení výše náhrady (viz dále). Dále bylo zjištěno, že žalobce byl vzat do vazby a z obsahu spisu je zřejmé, že byl vzat do tzv. vazby útěkové podle § 67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „trestní řád“), a do tzv. vazby koluzní podle § 67 písm. b) trestního řádu. Důvodem vazby útěkové byla především výše hrozícího trestu současně se skutečností, že žalobce neměl rodinné vazby a měl bohatou trestní minulost. To však nelze považovat za důvod vazby, který by si žalobce sám svým chováním způsobil ve smyslu § 12 zákona o odpovědnosti státu, neboť důvodem nebylo např. to, že by se žalobce již snažil uprchnout nebo skrývat, ale obecně vysoký hrozící trest a žalobcův neukotvený životní styl. Důvodem vazby koluzní byla obava, že by žalobce mohl působit na svědky nebo jinak mařit trestní stíhání s ohledem na žalobcovu trestní minulost a na to, že se osobně zná s důležitými svědky. Ani to však nelze považovat za důvod vazby, který by si žalobce sám svým chováním způsobil ve smyslu § 12 zákona o odpovědnosti státu, neboť opět nejde o konkrétní chování žalobce, který by např. již působil na některé svědky, ale obecně o jeho trestní minulost. Právě vytýkanou trestní minulost žalobce pak soud v nyní projednávaném případě musel zohlednit při stanovení výše náhrady (viz dále). Soud tedy shrnuje, že obecně je dán nárok žalobce na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Soud dále posuzoval jednotlivé uplatněné nároky a jejich výši.

39. Prvním nárokem byl nárok na náhradu majetkové škody spočívající v nákladech obhajoby v předmětném trestním řízení ve výši celkem 31 068,50 Kč (k výši původně uplatněného nároku a důvodu částečného zpětvzetí žaloby viz výše), a to za úkony obhájce, za cestovné a ztrátu času a za náhradu daně z přidané hodnoty.

40. Částku 15 500 Kč žalobce požadoval za čtyři úkony právní služby obhájce, tj. částku 3 100 Kč za úkon dne [datum], částku 6 200 Kč za úkon dne [datum], částku 3 100 Kč za úkon dne [datum] a částku 3 100 Kč za úkon dne [datum]. Požadavek na zaplacení uvedené částky soud posoudil jako oprávněný ve smyslu § 7, § 8 a § 31 zákona o odpovědnosti státu, neboť mezi účastníky bylo nesporné, že všechny čtyři úkony právní služby byly pro žalobce provedeny advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] či substitutem Mgr. [jméno] [příjmení]. Současně bylo prokázáno, že žalobce požadované náklady advokátovi či jeho substitutovi uhradil, tedy náklady skutečně vynaložil. Také výši požadované částky soud považuje za odpovídající podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ advokátní tarif“), neboť je správně určena tarifní hodnota 50 000 Kč podle § 10 odst. 3 písm. d) advokátního tarifu, u které činí odměna za jeden úkon podle § 7 bodu 5. advokátního tarifu částku 3 100 Kč, přičemž soud považuje za přípustné také dvojnásobné zvýšení odměny podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu za úkon učiněný dne [datum], který se konal v nočních hodinách. K tomu žalobce požadoval částku 1 200 Kč za režijní paušál hotových výdajů ke čtyřem úkonům obhajoby. Požadavek na zaplacení uvedené částky soud také posoudil jako oprávněný, ze stejných důvodů jako u shora uvedené odměny advokáta. Výši požadované částky soud považuje za odpovídající podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Pokud jde o dva úkony ze dne [datum] a ze dne [datum], které byly provedeny před formálním zahájením trestního stíhání (tj. před doručením usnesení o zahájení trestního stíhání žalobci), považoval by soud nepřiznání odměny a náhrady za tyto úkony za příliš formalistické. Přestože odměna a náhrada za úkony náleží advokátovi zásadně za úkony učiněné po zahájení trestního stíhání, bylo z provedených důkazů nepochybně patrné, že policejní orgán jednal i před zahájením trestního stíhání s advokátem žalobce jako s obhájcem, byly mu doručovány písemnosti a účastnil se úkonů s žalobcem jako podezřelým. Nelze také odhlédnout od toho, že z provedených důkazů je zřejmé, že žalobce byl označen jako podezřelý ze spáchání skutku souvisejícího se zbavením života člověka, tedy šlo o nanejvýš závažné podezření, u kterého je naprosto pochopitelné, že si žalobce opatřil obhájce i před zahájením trestního stíhání. Proto soud považuje i oba úkony advokáta učiněné před zahájením trestního stíhání za účelně vynaložené v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, za které žalobci náleží náhrada.

41. Částku 4 365 Kč žalobce požadoval za cestovné na trase z [obec] do [obec] a zpět, a to v počtu 15 cest vozidlem advokáta při délce cesty 50 km, tj. za jednu zpáteční cestu částku 291 Kč. Požadavek na zaplacení uvedené částky soud posoudil jako oprávněný co do základu ve smyslu § 7, § 8 a § 31 zákona o odpovědnosti státu, ovšem dospěl k jiné částce. Mezi účastníky bylo nesporné, že všech 15 cest bylo skutečně provedeno a z připojeného trestního spisu vyplývá, že devět uplatňovaných cest se uskutečnilo v roce 2019 a zbylých šest v roce 2020. Žalobce pak soudu doložil technický průkaz vozidla advokáta, ze kterého vyplývá kombinovaná spotřeba motorové nafty 5 litrů na 100 km. Náhrada za cestové za jednu cestu o délce 50 km při uvedené spotřebě podle § 13 odst. 5 advokátního tarifu a příslušných vyhlášek k provedení § 189 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v roce 2019 činila 289 Kč (náhrada za vozidlo 4,10 Kč, cena paliva 33,60 Kč za litr) a v roce 2020 činila 290 Kč (náhrada za vozidlo 4,20 Kč, cena paliva 31,80 Kč). Takto žalobci náleží cestovní náhrada za rok 2019 celkem 2 601 Kč (9 x 289 Kč) a za rok 2020 celkem 1 740 Kč (6 x 289 Kč), tj. dohromady 4 341 Kč. K tomu žalobce požadoval částku 3 000 Kč za promeškaný čas cestou z [obec] do [obec] a zpět v počtu 30 půlhodin za uvedených 15 cest. Požadavek na zaplacení uvedené částky soud posoudil jako oprávněný, neboť mezi účastníky bylo nesporné, že všech 15 cest bylo skutečně provedeno a soudu je z vlastní zkušenosti známo, že jedna cesta mezi Přerovem a Olomoucí trvá v průměru půl hodiny. Výše náhrady za promeškaný čas pak vyplývá z § 14 advokátního tarifu.

42. Částku 1 012 Kč žalobce požadoval za cestovné na trase z [obec] do [obec] a zpět dne [datum] vozidlem advokáta při délce cesty 174 km. Požadavek na zaplacení uvedené částky soud posoudil jako oprávněný co do základu ve smyslu § 7, § 8 a § 31 zákona o odpovědnosti státu, ovšem dospěl k jiné částce. Mezi účastníky bylo nesporné, že cesta byla skutečně provedena. Žalobce pak soudu doložil technický průkaz vozidla advokáta, ze kterého vyplývá kombinovaná spotřeba motorové nafty 5 litrů na 100 km. Náhrada za cestové za jednu cestu o délce 174 km při uvedené spotřebě podle § 13 odst. 5 advokátního tarifu a příslušné vyhlášky k provedení § 189 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v roce 2019 činila 1 006 Kč (náhrada za vozidlo 4,10 Kč, cena paliva 33,60 Kč za litr). K tomu žalobce požadoval částku 600 Kč za promeškaný čas cestou z [obec] do [obec] a zpět v počtu šesti půlhodin. Požadavek na zaplacení uvedené částky soud posoudil jako oprávněný, neboť mezi účastníky bylo nesporné, že cesta byla skutečně provedena a soudu je z vlastní zkušenosti známo, že jedna cesta mezi Přerovem a Ostravou trvá zpravidla více než hodinu. Výše náhrady za promeškaný čas pak vyplývá z § 14 advokátního tarifu.

43. Celkem na náhradě za čtyři úkony obhájce, cesty obhájce a náhradu promeškaného času soud žalobci přiznal částku 25 647 Kč (žalobce požadoval částku 25 677 Kč bez daně z přidané hodnoty) a z této částce žalobci náleží též požadovaná náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 5 385,87 Kč Celkem tedy soud žalobci přiznal částku 31 032,87 Kč a zamítl nárok ve výši 35,63 Kč. Z požadované částky se žalobce domáhal také přiznání práva na úrok z prodlení a soud dospěl k závěru, že žalobci náleží úrok z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 8,25 % ročně od [datum], tedy ode dne následujícího po dni, do kterého měla žalovaná o nároku žalobce rozhodnout. Žalobce uplatnil nárok u žalované dne [datum] a podle § 15 zákona o odpovědnosti státu má žalovaná na rozhodnutí o nároku lhůtu šesti měsíců (resp. pokud by žalovaná přiznala uplatněný nárok, je třeba ho nahradit do šesti měsíců od uplatnění, přičemž až po uplynutí šesti měsíců od uplatnění nároku se může žalobce obrátit na soud, nebyl-li jeho nárok plně uspokojen), přičemž tato lhůta končila dnem [datum] ve smyslu § 605 o. z. Nárok je tedy potřeba považovat za splatný posledním dnem zákonem stanovené lhůty a ode dne následujícího nastává prodlení žalované. Pokud tedy žalovaná nárok neuspokojila ve stanovené lhůtě, dostala se do prodlení dne [datum] a od tohoto dne soud žalobci přiznal právo na úrok z prodlení. Soud v nyní projednávaném případě se neztotožnil s argumentací žalované, že úrok z prodlení lze přiznat až od doby, kdy žalobce žalované doložil veškeré podklady v rámci předběžného projednání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020), neboť v projednávaném případě sice žalovaná skutečně vyzvala žalobce k doplnění příloh k uplatněnému nároku, avšak učinila to až dne [datum], tedy nejen po stanovené šestiměsíční lhůtě, ale dokonce i po dni podání žaloby (žaloba byla podána dne [datum]), třebaže v té době žalovaná o podání žaloby ještě nemusela vědět. Výzvu žalované k doplnění žalobcem uplatněného nároku po uplynutí zákonem stanovené lhůty k uspokojení nároku a po podání žaloby tedy soud považuje za bezpředmětnou ve vztahu ke stanovení doby prodlení žalované.

44. Druhým nárokem byl nárok na náhradu majetkové škody spočívající v ušlém zisku za dobu strávenou ve vazbě ve výši celkem 60 350 Kč, která představuje paušální náhradu 170 Kč za 355 dní vazby. Soud požadavek na zaplacení uvedené částky posoudil jako oprávněný ve smyslu § 7, § 8 a § 30 zákona o odpovědnosti státu. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce skutečně strávil 355 dní ve vazbě z důvodu trestního stíhání, a že pracovní činnost v oboru údržby zeleně vykonávaná u zaměstnavatele [jméno] [příjmení] na základě dohody mimo pracovní poměr byla ukončena právě z důvodu vzetí žalobce do vazby. Žalobce přitom pobíral odměnu za práci ve výši 140 Kč za hodinu, přičemž zaměstnavatel počítal s uzavřením pracovního poměru, k čemuž v důsledku trestního stíhání nedošlo. Soud proto došel k závěru, že žalobci náleží náhrada ušlého zisku, neboť před zahájením trestního stíhání a před vzetím do vazby byl výdělečně činný a právě vzetí do vazby mu znemožnilo výdělečnou pracovní činnost nadále vykonávat. Dále se soud zabýval výší náhrady ušlého zisku, která se podle § 30 zákona o odpovědnosti státu poskytuje v prokázané výši, a není-li to možné, pak za každý započatý den vazby částkou 170 Kč. V projednávaném případě se soud přiklonil k poskytnutí paušální výše náhrady ve výši 170 Kč za den vazby, neboť s ohledem na sezónní charakter práce vykonávané na dohodu mimo pracovní poměr, na hodinovou odměnu ve výši 140 Kč, na zohlednění omezeného počtu možných odpracovaných hodin podle dohody o práci konané mimo pracovní poměr, avšak s přihlédnutím k příslibu zaměstnání na hlavní pracovní poměr u téhož zaměstnavatele, považuje soud za neadekvátně obtížné určit skutečnou výši ušlého výdělku za celou dobu trvání vazby. Soud tedy shrnuje, že žalobce byl připraven o možnost vykonávat práci, kterou před vzetím do vazby skutečně vykonával, a za to mu náleží náhrada v paušální výši 170 Kč za každý z 355 dní vazby, tj. celkem 60 350 Kč. K tomu soud žalobci přiznal také právo na úrok z prodlení z uvedené částky podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 8,25 % od [datum], přičemž k bližšímu odůvodnění úroku z prodlení soud odkazuje na odůvodnění úroku z prodlení výše u prvního nároku.

45. Třetím nárokem byl nárok na náhradu nemajetkové újmy v podobě přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 2 000 000 Kč za nezákonné trestní stíhání, během kterého žalobce strávil 355 dní ve vazbě, což ovlivnilo jeho společenské vazby a pracovní možnosti. Soud požadavek na přiměřené zadostiučinění v penězích posoudil jako oprávněný co do základu ve smyslu § 7, § 8, § 9 a § 31a zákona o odpovědnosti státu, ale dospěl k jiné částce. Již bylo uvedeno, že mezi stranami bylo nesporné, že žalobce skutečně strávil 355 dní ve vazbě z důvodu trestního stíhání, přičemž obžaloby byl zproštěn. Soud dále opakuje, že jde o případ nezákonného trestního stíhání, za které přísluší náhrada nemajetkové újmy v podobě přiměřeného zadostiučinění, které se poskytuje primárně konstatováním nezákonnosti a omluvou, a pokud takové zadostiučinění nepostačuje, poskytuje se zadostiučinění v penězích. Při posuzování nároku soud přihlížel ke všem okolnostem nezákonného trestního stíhání. Předně je nutno uvést, že žalobce byl stíhán pro spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 219 odst. 1 zákona č. 40/1961 Sb. trestního zákoníku, který je nejzávažnějším trestným činem, a obžaloby byl žalobce zcela zproštěn z důvodu, že nebylo prokázáno, že se skutek stal podle § 226 písm. a) trestního řádu, tedy pro žalobce nejlepším důvodem zproštění obžaloby. Na žalobce bylo v průběhu trestního stíhání i nyní třeba hledět jako na nevinného, protože nebyla soudem vyslovena jeho vina, a samotné zproštění obžaloby nelze považovat za dostatečné zadostiučinění zásahů do soukromého života žalobce způsobených trestním stíháním. Už samotné trestní stíhání má obecně výrazně negativní dopad na pověst člověka, tím spíše, jde-li o trestní stíhání pro vraždu, během kterého byl žalobce vzat do vazby, jakkoli se vzetí do vazby v průběhu trestního stíhání jevilo jako potřebné a zákonné opatření. Nutno připomenout, že vazba rozhodně není trestem, ale je pouze prostředkem pro zajištění osoby, proti které se důvodně vede trestní řízení. Je tedy zřejmé, že nezákonné trestní stíhání bylo tak výrazným zásahem do soukromého života žalobce, že mu jednoznačně náleží za nezákonné trestní stíhání a za 355 dní trvající vazbu přiměřené zadostiučinění. Za přiměřené zadostiučinění v projednávaném případě pak nelze považovat ani pouhé konstatování nezákonnosti trestního stíhání nebo omluvu, jak uváděla žalovaná. Konkrétně konstatování nezákonnosti trestního stíhání a omluva, jak byly obsaženy ve stanovisku žalované ze dne [datum], soud navíc považuje za nedostatečné i v případě, že by žalobce měl nárok toliko na konstatování nezákonnosti a na omluvu, neboť obě sdělení jsou ve stanovisku žalobkyně uvedena v rámci odstavců hodnotících jednotlivé uplatněné nároky a z pohledu běžného čtenáře je v celém textu jaksi ukrytá. I pokud by tedy soud považoval konstatování nezákonnosti trestního stíhání a omluvu za skutečně přiměřené zadostiučinění, muselo by se jednat o vyjádření podané jednoznačněji a rozhodněji, aby odčinilo způsobenou nemajetkovou újmu. Soud tedy má za to, že žalobci náleží přiměřené zadostiučinění v penězích, a dále posuzoval jeho výši.

46. Při posouzení výše peněžité částky přiměřeného zadostiučinění soud vzal v úvahu všechny okolnosti případu s přihlédnutím k obecnému pojetí spravedlnosti i k zásadě, že přiměřené zadostiučinění v penězích nemá mít vůči státu sankční charakter, nejde o potrestání státu, ale má se jednat o odčinění způsobené újmy. V projednávaném případě probíhalo celé trestní stíhání žalobce vazebně, proto soud určil částku přiměřeného zadostiučinění za každá jeden den vazebního stíhání, ve které zohlednil všechny okolnosti případu, a to podle ustálených závěrů soudní praxe (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), která stanovila základní rozmezí přiměřeného zadostiučinění v penězích za den vazby ve výši 500 Kč až 1 500 Kč. Soud má za to, že v projednávaném případě nejsou dány žádné natolik závažné okolnosti, které by odůvodňovaly, aby soud ve svých úvahách začal mimo judikaturou stanovené rozmezí. Pokud žalobce poukazoval na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nejsou v nyní projednávaném případě srovnatelné okolnosti. V případě, na který poukazoval žalobce, trvalo trestní stíhání 579 dní a vazebně byl poškozený stíhán 541 dní, za což mu soud přiznal zadostiučinění v penězích ve výši 5 000 Kč za den vazby po dobu prvních 30 dní vazby a dále 3 500 Kč denně za další trvání vazby, k tomu pak 100 000 Kč za další okolnosti, celkem tedy 2 028 000 Kč, přičemž poškozený byl bezúhonný, v důsledku trestního stíhání nemohl vykonávat rodičovská práva ke svým dětem, s nimiž nedošlo k obnovení vztahu po skončení trestního řízení, a žalobce měl po skončení trestního řízení problémy s bydlením. Takové okolnosti v nyní projednávaném případě nejsou, proto soud při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích vycházel ze střední hodnoty judikatorně stanoveného rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč a jako základ pro určení výše zadostiučinění za jeden den vazebního stíhání tak vyšel z částky 1 000 Kč. Od tohoto základu se pak soud s ohledem na okolnosti svědčící ve prospěch a neprospěch žalobce přiměřené odchýlil.

47. Předně soud přihlédl k okolnostem svědčícím ve prospěch žalobce, tj. pro zvýšení denního základu zadostiučinění. Nejvýznamnější okolností je důvod trestního stíhání, neboť žalobce byl stíhán pro zvlášť závažný zločin vraždy, který lze považovat za nejzávažnější trestný čin, za který hrozí vysoký trest, a který je ve společnosti vnímán jednoznačně negativně. Tato skutečnost podle soudu odůvodňuje zvýšení základu o 15 % na částku 1 150 Kč. Další okolností je vliv na pracovní uplatnění žalobce, neboť bylo zjištěno, že žalobce měl po skončení trestního řízení potíže zajistit si zaměstnání. Jednalo se o zaměstnání v oboru údržby zeleně, kde byl před zahájením trestního stíhání žalobce zaměstnán, ale zaměstnavatel vypověděl, že poté už ho zaměstnat nechtěl s ohledem na pověst žalobce. Pokud jde o další zaměstnání vyhazovače v hernách a nočních podnicích, vyjadřovali se svědci spíše obecně až neurčitě, že důvodem byla pověst žalobce, přičemž ale všichni svědci znali již dříve trestní minulost žalobce. Pokud jde o částečně zájmovou aktivitu výuky bojového umění, se kterou musel žalovaný skončit po zahájení trestního stíhání, z výpovědi svědka vyplynulo, že výuku bojového umění žalobce nevykonával dlouho, spíše šlo teprve o začátek činnosti, tedy ukončení činnosti nepředstavuje takový zásah, jako by se jednalo o zavedenou a známou tělocvičnu s širokou členskou základnou. Soud přitom zohlednil i to, že v současné době je žalovaný v pracovní neschopnosti a žádnou pracovní činnost tak vykonávat nemůže a ani nechodí na schůzky se zaměstnavateli přes Úřad práce, přičemž k soudu se žalobce dostavoval podepřen berlemi, tedy by nyní jen těžko mohl pracovat jako vyhazovač nebo trenér bojového umění, přičemž nebylo tvrzeno, že by současná pracovní neschopnost měla původ v trestním stíhání. Tyto skutečnosti týkající se pracovních možností žalobce po skončení trestního stíhání podle soudu odůvodňují zvýšení základu o 10 % na částku 1 250 Kč. Další okolnosti, které by mohly mít výrazný vliv na výši přiměřeného zadostiučinění, ale nepodařilo se je prokázat, by byly rodinné a společenské vazby žalobce. Nebylo však tvrzeno ani prokázáno, že by žalobce měl manželku či přítelkyni nebo děti, jejichž odloučení v důsledku vzetí do vazby by ho zasáhlo a poškodilo vztahy s nimi. Nepodařilo se pak ani prokázat žalobcem tvrzený negativní vliv trestního stíhání na zdraví žalobcova otce, který měl v důsledku trestního stíhání žalobce zemřít. Dále žalobce jako důležitou okolnost, která odůvodňuje vysoké zadostiučinění, uváděl medializaci případu. Ohledně toho soud dospěl k závěru, že medializace případu nedosahovala takové míry a nepodílela se na ní žalovaná, aby ji bylo možno považovat za okolnost svědčící pro zvýšení denního základu zadostiučinění. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by orgány státu nějakým způsobem šířily informace o trestním stíhání žalobce. Pokud pak o vedeném trestním stíhání informovala média, nelze to bez dalšího přičítat státu, neboť trestní řízení je ve fázi řízení před soudem veřejné, což sice má za následek možnou medializaci případu, ale veřejnost řízení a možnost kontroly ze strany veřejnosti i médií je zároveň důležitou součástí práva na spravedlivý proces zakotveného na ochranu stíhané osoby. Nad rámec toho lze uvést, že z důkazu novinovým článkem nebylo zjištěno, že by média o případu žalobce informovala zaujatě či nepravdivě, ale spíše šlo o shrnutí průběhu řízení s vyjádřením existujících pochybností. Pokud jde o samotnou dobu 355 dní trvání vazby, nepovažuje ji soud za okolnost odůvodňující zvýšení denního základu zadostiučinění, neboť má vliv na výši zadostiučinění násobením denní sazby. Všechny tyto okolnosti případu tedy odůvodňují zvýšení denního základu zadostiučinění celkem o 25 % základu, tj. 250 Kč, na částku 1 250 Kč.

48. Následně soud přihlédl k okolnostem svědčícím v neprospěch žalobce, tj. pro snížení denního základu zadostiučinění. Soud přihlédl k tomu, že žalobce nebyl bezúhonným občanem, kterého by nezákonné trestní stíhání vytrhlo z poklidného života, neboť žalobce sám učinil nesporným, že byl již devětkrát soudně trestán, a to i pro násilnou trestnou činnost. Žalobce se tedy rozhodně nevyhýbal páchání trestné činnosti a páchal opakovaně. To soud považuje za podstatné také s ohledem na žalobcem tvrzené negativní dopady trestního stíhání do jeho sociálních vazeb a pracovních příležitostí, neboť z provedených svědeckých výpovědí je zřejmé, že přátelé, spolupracovníci i zaměstnavatelé žalobce věděli o trestní minulosti žalobce, což jednoznačně snižuje poškození pověsti v důsledku dalšího trestního stíhání (na rozdíl od člověka netrestaného, o kterém se najednou rozkřikne, že je trestně stíhán). Tato skutečnost podle soudu odůvodňuje snížení denního základu zadostiučinění o 15 % na částku 1 100 Kč. Další okolností pro snížení denního základu zadostiučinění je, že žalobce byl již dvakrát ve výkonu trestu odnětí svobody, což také sám učinil za nesporné. To je důležité s ohledem na to, že omezení osobní svobody je výrazným zásahem do života člověka, zejména pokud jde o člověka dosud bezúhonného, který je vržen do světa věznice postaveného na přísné oficiální i faktické hierarchii odlišné od fungování běžného života. Proto také soudy v případech zadostiučinění za vazbu přiznávají poškozeným vyšší zadostiučinění za první dny až týdny strávené ve vazbě. To ale není případ žalobce, který byl již dvakrát ve výkonu trestu a byl s vězeňským prostředím obeznámen, přičemž nelze odhlédnout od toho, že v minulosti i po propuštění z výkonu trestu opakovaně páchal trestnou činnost a v projednávané věci navíc svým chováním do jisté míry přiživoval vedené trestní stíhání. S ohledem na to tedy výkon vazby měl na žalobce menší dopad než na osobu bezúhonnou, což podle soudu odůvodňuje snížení denního základu zadostiučinění o 10 % na částku 1 000 Kč, a také to odůvodňuje nezvýšení sazby denního základu zadostiučinění pro první dny až týdny vazby. Nelze pominout ani skutečnost, že proti žalobci vedené trestní stíhání nelze označit za naprosto nedůvodně vedené. Bylo zjištěno, že trestní řízení bylo vedeno za použití agenta, se kterým se žalobce bavil o možnosti zbavit se lidského těla. Žalobce tedy trestní stíhání do jisté míry přiživoval, třebaže jeho chování nedosahovalo takové intenzity, aby si trestní stíhání sám přivodil, a navíc později vyplynulo, že se toliko chvástal s vidinou finanční odměny. Tato skutečnost podle soudu odůvodňuje snížení denního základu zadostiučinění o 5 % na částku 950 Kč. Všechny tyto okolnosti případu tedy odůvodňují snížení denního základu zadostiučinění celkem o 30 % základu, tj. 300 Kč, na částku 950 Kč.

49. S ohledem na shora uvedené úvahy o okolnostech odůvodňujících zvýšení a snížení zvoleného denního základu zadostiučinění tedy soud dospěl ke konečné částce 950 Kč za každý jeden den z 355 dní trvání vazby, ve které zohlednil všechny okolnosti případu. Celkem tedy činí přiměřené zadostiučinění v penězích částku 337 250 Kč, přičemž žalobce požadoval celkem částku 2 000 000 Kč. K tomu soud žalobci přiznal také právo na úrok z prodlení z uvedené částky podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 8,25 % od [datum], přičemž k bližšímu odůvodnění úroku z prodlení soud odkazuje na odůvodnění úroku z prodlení výše u prvního nároku.

50. Výrokem I. tohoto rozsudku tedy soud přiznal žalobci proti žalobkyni právo na zaplacení peněžitého plnění ze tří uplatněných nároků, a to ohledně prvního nároku ve výši 31 032,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 032,87 Kč od [datum] do zaplacení, ohledně druhého nároku ve výši 60 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 60 350 Kč od [datum] do zaplacení, a ohledně třetího nároku ve výši 337 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 337 250 Kč od [datum] do zaplacení. Přiznané peněžité plnění je žalovaná povinna žalobci zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

51. Výrokem II. tohoto rozsudku soud zamítl zbývající žalobce požadované částky uplatněných nároků, neboť je neshledal důvodnými, a to ohledně prvního nároku ve výši 35,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 35,63 Kč od [datum] do zaplacení, a ohledně třetího nároku ve výši 1 662 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 662 750 Kč od [datum] do zaplacení.

52. Výrokem III. tohoto rozsudku soud rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V řízení nebyl žádný z účastníků plně úspěšný, ale oba měli úspěch jen částečný, přičemž řízení bylo částečně zastaveno pro chování žalované, která po podání žaloby uspokojila část nároku žalobce. Proto soud ve smyslu § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

53. Výrokem IV. tohoto rozsudku soud rozhodl o vrácení složené zálohy na náklady řízení žalobci, neboť žalobci byla uložena povinnost uhradit zálohu na provedení důkazu výslechem svědků, nicméně žádný ze svědků nepožadoval svědečné. Proto se celá složená záloha vrací zpět žalobci.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací