Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] v pravidelných měsíčních splátkách po [částka] pod ztrátou výhody splátek vždy k desátému dni v měsíci s tím, že první splátka je splatná k desátému dni v měsíci následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci.
II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení [částka] s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o zápůjčce na částku [částka] a dne [datum] o navýšení této zápůjčky o dalších [částka]. Byl sjednán poplatek za poskytnutí ve výši [částka], splatnost zápůjčky včetně poplatku byla sjednána na [datum]. žalovaný neuhradil žádnou částku. žalobkyně uplatnila nárok na vrácení dlužné částky [částka], dlužného poplatku [částka], smluvní pokuty [částka] a nákladů vymáhání ve výši [částka].
2. Ze smlouvy o zápůjčce, vyjádření žalovaného a zprávy [právnická osoba]. má soud za prokázáno, že smlouva mezi účastníky byla uzavřena[částka] částka, byla žalovanému vyplacena [datum] a částka [částka] dne [datum] na jeho účet. Za poskytnutí zápůjčky byl sjednán poplatek ve výši [částka], splatnost byla sjednána do [datum] ( tj.30 dnů).
3. Ze shodných tvrzení účastníků má soud za prokázáno, že žalovaný nezaplatil žádnou částku.
4. Podle § 239o o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
5. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst.1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne [datum] je neplatná.
9. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Zákon nestanoví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).
10. Ustanovení § 86 odst. 1 zák.č. 257/2016 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Toto však nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.
11. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Analýzu této schopnosti je nutno provést na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).
12. Úprava § 86 odst.1 zák. č. 257/2016 Sb. ukládá věřiteli povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit s tím, že věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V případě, že je úvěr poskytnut v rozporu s touto zásadou, je smlouva neplatná.
13. Podle ust. § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.
14. V daném případě žalobkyně netvrdila ani nenavrhla důkazy k prokázání, zda a jakým způsobem prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet s uvedením konkrétních údajů, které vstoupily do procesu posuzování, jak na příjmové, tak na výdajové stránce a zda a jaké další údaje byly prověřovány, zejména, zda bylo provedené šetření v centrální evidenci exekucí. Žalovaný sám uvedl, že v době poskytnutí zápůjčky měl výdělek okolo [částka], ale stěhoval se a měl velká vydání. Proto nutně potřeboval zápůjčku i ve výši [částka]. Měl i další půjčky a strhávali mu z platu [částka]. V době poskytnutí zápůjčky se ho poskytovatel na žádné jeho výdaje ani další údaje ( kromě výdělku) neptal.
15. Žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně povinnosti úvěrujícího prověřit schopnosti žalované splácet úvěr.
16. Soud proto dospěl k závěru, že smlouva je neplatná.
17. Žalovaný je povinen vrátit poskytnutou jistiny v souladu s ust. § 87 zák.č.257/2016 Sb.
18. Žalovanému byla v souvislosti se smlouvou poskytnuta částka [částka] a tuto je povinen vrátit, protože žádnou částku zatím nezaplatil.
19. Žalovaný ke svým možnostem uvedl, že je schopen splácet částku po [částka], neboť má sice výdělek [částka], ale má náklady na bydlení [částka] a na dojíždění [částka], vyživovací povinnost ve výši [částka] a strhávají mu na další půjčku měsíčně [částka].
20. Soud proto uložil žalovanému zaplatit dlužnou jistinu ve splátkách. Vzhledem k tomu, že povinnost vrácení jistiny vzniká teprve uložením této povinnosti soudem, nemůže být žalovaný v prodlení. (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 20. 4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 [ASPI ID: JUD774166CZ]
21. Ve zbývající části uplatněného nároku včetně úroků z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
22. Nad rámec soud uvádí, že dále soud dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je absolutně neplatné dle ustanovení § 588 OZ, neboť ujednaná výše úroku měsíčně ve výši 32,5 % (odpovídající roční úrokové sazbě 390 %) se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, která se váže k již neúčinné právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz).
23. Podle rozhodnutí NS ČR ze dne 31.7.2013, sp. zn. 4 Tdo 416/2013, půjčka s úrokem přesahujícím 44 % ročně je plněním, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku o přečinu lichvy.
24. Tedy již samotná výše úroku přesahující 30 % měsíčně je tak zjevně v rozporu s dobrými mravy a tak zjevně přesahuje obvyklou úrokovou sazbu, že není ani nutno ji srovnávat s údaji databáze České národní banky ARAD. Obecně je za obvyklou míru úroku u úvěru poskytovaných nebankovními institucemi považován úrok okolo 30 % ročně. Ve smlouvě o úvěru sjednaná sazba přes 30 %měsíčně je pak zjevně excesivní a neodpovídá běžně akceptované sazbě u úvěrů a zápůjček poskytovaných nebankovními institucemi. I když by u krátkodobého poskytnutí peněz bylo možno akceptovat i vyšší sazbu než u zápůjček dlouhodobých, zajisté by se nejednalo o 32 % měsíčně. Z těchto důvodů, je třeba sjednanou výši úroku považovat za zjevně rozpornou s dobrými mravy. Tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 o.z. i bez návrhu. U žalobkyně se jedná o běžnou praxi, jak je okresnímu soudu známo z jeho úřední činnosti. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u spotřebitelských úvěrů) pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy.
25. Co se týče účinku absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak z ustanovení § 576 o.z. vyplývá, že je-li neplatné ujednání (o úroku) od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060-2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a jedná se o běžnou praxi žalobkyně, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. To ostatně vyplývá i jejího vyjádření při jednání, kdy na sjednané úrokové sazbě setrvala. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako absolutně neplatnou v celém rozsahu. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).
26. V případě, že by soud neposoudil smlouvu jako neplatnou pro nedostatek posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, posoudil by smlouvu jako neplatnou úrok nemravný úrok. Žalobkyni by pak vzniklo právo na vrácení bezdůvodného obohacení podle § 2993 o.z. ve stejné výši [částka].
27. O nákladech soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť poměrně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci je posouzen s ohledem na uplatněné příslušenství.